Jan Hus (Král)/II.

Jan Hus Josef Jiří Král
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 9–13. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Proč právě český národ — jako národ — zahájil odboj proti všemocnému Římu? Proč ne národ anglický, francouzský, italský, německý? Proč se německá reformace opozdila nad sto let za českou? To se vysvětluje jednak vyšší průměrnou vzdělaností českého národa, jednak jeho bohatstvím. Italie i Německo roztrhány byly na četná drobná knížectví a republiky — není tomu ani padesáte let, co Italie dosáhla sjednocení, a Němci dosud nemají jednoty. Italská literatura byla v rozkvětu, ale osvícení lidé v Italii byli nábožensky lhostejni, nebo spíše nevěřící nežli opraváři. Ještě francouzský národ mohl se měřiti s českým, ale jeho opraváři, jako na příklad kardinál Pierre d’Ailly, chtěli míti reformu církve shora, reformu provedenou vrchností, a lekali se reformního hnutí, které vycházelo zdola, od prostých kněží.

Českou reformaci urychlilo založení university v Praze císařem Karlem IV. roku 1348. Byla to první universita ve střední Evropě a záhy dosáhla velikého rozkvětu. O jejím vlivu na rozvoj českého školství píše Palacký:

„Universita, činivši Prahu středem osvěty pro velikou Evropy částku, prospívala v Čechách již tehdáž na potřebném základu prvotného učení a škol prostonárodních. Nechceme ani mnoho chváliti, že s každým kollegiátním kostelem i klášterem spojeny bývaly od jakživa školy, protože učení v nich nevztahovalo se, tuším, než k žákovstvu kollegiátnímu nebo řeholnímu. Většího pozoru zasluhují školy světské a farní, rozšířené tehdáž pod vrchním dohledem a správou university po veškeré zemi. Z častého, ačkoli jen náhodného v souvěkých památkách připomínání o učitelích školních, domysliti jest se skutečně, že nejen všecka města česká, ale i mnohé farní vesnice měly své zvláštní školy, a že tudíž příležitosti ke vzdělání sebe dle potřeby věku tehdáž bohatým i chudým nemnohem méně se naskytovalo, nežli za nynější doby. Kdokoli zajisté dosáhl na universitě bakalářství svobodných umění, byl zákonem zavázán, obírati se dvě léta vyučováním prostonárodním, nežli mu dovoleno bylo vystoupiti na stupeň mistrovství.“

Po většině ovšem na farních a městských školách žáci obdrželi toliko nejnutnější základy literního vzdělání, ale byla jím tím dána možnost, vzdělávati se dále. Lásku Čechů ke vzdělání uznal i Aeneas Sylvius, pozdější papež Pius II., který ve svém spisu „Historia Bohemica“ zaznamenal, že by mezi Tábory každá žena znalostí starého i nového zákona zahanbila italské kněze, kteří nového zákona vůbec nečtou.

Ale český národ vynikal nad své sousedy nejen vzdělaností, nýbrž také hmotným blahobytem. Čechy měly bohatá ložiska zlata i stříbra; orba i sadařství kvetly; s rozvojem měst vzmáhal se průmysl i obchod; pražské trhy byly světoznámy, chodívali na ně obchodníci až z Arábie. Za Karla IV. Praha byla sídelním městem nejen českého krále, ale i římského císaře, což znamenalo čilé styky s cizinou. Koncem čtrnáctého století Praha měla na jedenkrát sto tisíc obyvatel, počet na tu dobu velmi značný, a Čechy snad až na čtyři miliony. Obyvatelstvo třídilo se na vysokou šlechtu, jinak „pány“ či velkostatkáře, kteří vládli velikými lány a proti králi se bouřili; měšťany, na mnoze Němce, s majetky až sto tisícovými; nižší šlechtu: zemany, vladyky a rytíře, která již hospodářsky upadala; sedláky, z části již svobodné; a dělníky bezzemky. Katolická hierarchie tvořila jaksi stát ve státě. Vládla ohromným bohatstvím. Jenom pražský arcibiskup měl 18 velikých panství asi o 400 osadách venkovských i městských, na Moravě držel město Kojetín a v Horní Falci město Luhe. S bohatstvím církevních ústavů rostl i počet kněží a jiných příživníků. Jediný chrám sv. Víta měl na 300 duchovních. V Praze a nejbližším okolí bylo 44 kostelů farních, 30 jiných kaplí a chrámů, 18 klášterů mužských a 7 ženských. V celé arcidiecési bylo na sklonku čtrnáctého století asi 2025 far a 182 klášterů; v diecési litomyšlské 166 far a 10 klášterů. Bohatství církve vedlo k přepychu a požitkářství mezi kněžími, což zase podlamovalo vliv církve mezi lidem. Jenom vysoká šlechta stála věrně k hierarchii vědouc dobře, že výsady své udrží jen potud, pokud církev dovede udržeti lid v duševní porobě a poslušnosti vůči vrchnostem. —

Když Hus vystoupil proti církevním zlořádům, půda pro reformaci v Čechách byla již připravena. Již Tomáš ze Štítného o věcech náboženských psal jazykem českým, což mu velice ve zlé měli tehdejší bohoslovci, kteří jenom hebrejštinu, řečtinu a latinu považovali za posvátné řeči, ve kterých se sluší psáti o náboženství; Štítný však soudil, že bohu Čech je zrovna tak milý jako Latiník. Jako kazatelé připravovali reformaci půdu hlavně Konrád Waldhauser a Milič z Kroměříže; literárními pracemi nejmocněji působil Matěj z Janova, kterého lze přímo považovati za církevního učitele Husitů.

Konrád Waldhauser, rodem Němec z Rakous, poznal z vlastní zkušenosti zkaženost klášterův i Říma a viděl v té zkáze příchod Antikristův. Byl již proslul jako horlivý kazatel proti mravní porušenosti ve společnosti křesťanské, když byl roku 1363 pozván za kazatele do Prahy. V chrámě u sv. Havla v Praze míval veliké zástupy posluchačů. Neohroženě pranýřoval zkažený život, nemravnosti a svatokupectví kněžstva; varoval lidi, aby dětí do klášterů nedávali; a stejně horlivě káral i pýchu, necudnost, obžerství, lakotu a lichvu laiků. Byl za to zuřivě pronásledován žebravými mnichy, ale kázal tím horlivěji, v Praze, na venkově i mimo Čechy. Zemřel uštván 8. prosince 1369.

Působil-li Waldhauser živým slovem, ohnivý Milič z Kroměříže působil kázáním i životem svým. Rozhořčení nad mravní zkázou církve dohnalo jej k askesi: žil velice skromně, postil se, zdržoval se masa i vína, odřekl se všech hodností, modlil se pilně, studoval Písmo a staral se o chudé kajícníky. Chtěl jiným býti vzorem křesťanského způsobu života. Kazatelem byl velice horlivým, káraje neřesti současné společnosti jako Waldhauser. Zemřel roku 1374 v Avignonu, kam se šel bránit proti žalobám farářů, mnichův a prelátů. O řeholnících napsal v listu k papeži:

„Přistupuji k těm, o nichž se praví, že nesou okrsek zemský… Toť jsou řeholníci a zvláště z řádu žebravých, mezi nimiž svatokupectví a majetek se nepovažuje za hřích. Nyní podstatou řádu jest lichva, a pro zisk pěstují i zbožnost. Dávají odpustky, jichž nemají, pro zisk lhou lidem a pro skývu chleba a měřici pšenice opouštějí pravdu… Řiditelé chrámů (faráři) jsou buď souložníci nebo svatokupci; více kazí než vzdělávají církev svatou.“

M. Matěj z Janova, ač také kazatel, byl přede vším učenec a spisovatel. Studoval v Paříži. Byl a zůstal chudým kanovníkem, poněvadž neznal úskoků. Kázal, čítal pilně Písmo a pozoroval život. Tak povstalo jeho slavné dílo „O pravidlech starého a nového zákona“ čili „O pravém a nepravém křesťanství.“ Ve spisu tomto, který jest kritikou tehdejšího života církevního, Janov hájí přede vším svobodu věřících proti nesčetným obřadům a příkazům církevním. Vytýká, že Ježíš sám ničeho nepsal, a jeho apoštolově psali málo a poroučeli ještě méně, aby nepřetížili věřících všelijakými naukami, výmysly a příkazy. Ale teprve později církevníci vymyslili a zavedli spoustu všelijakých nauk a příkazů, které plní celé knihy a to drahé knihy, jež pouze boháč si může koupit, ale jichž by za celý život nepřečetl. To všechno mělo by býti zavrženo, aby se lid mohl vrátiti k prostým pravidlům prvotní církve. Janov tudíž zavrhoval nádheru chrámů, uctívání obrazů a soch, podvody s ostatky, a káral viny a hříchy hierarchie, od papeže počínaje. Ve shromáždění kněžstva 18. října 1389 byl nucen odvolati své „bludy“. Zemřel v chudobě roku 1393.