Janě: Vzpomínka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Janě: Vzpomínka
Autor: Percy Bysshe Shelley
Původní titulek: To Jane: The Recollection
Zdroj: SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 166–169.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

I.[editovat]

Dnů našich poslední je dnes,
vše jak ty’s, krásné, zářné byly,
on nejlepší a poslední ten tam.
Vstaň Paměti, jí k chvále píseň nes!
V před — k dílu obvyklému vstaň a piš
    epitaf slávy prchlé nám —
jeť tvářnost země proměněna již,
na čelo nebe stín se chýlí.

II.[editovat]

My bloudili hvozdem pinií dál,
jejž mořské pěny vroubí;
i vítr nejlehčí v hnízdě svém spal,
bouř byla doma v mračen hloubi.
Sen zmohl zpola vlny šeptající
a oblaka šla si hrát,
na ňadra propastí se tmící
se úsměv nebes klad’;
i zdálo se, že byla chvíle tato
sem z dálky nebes poslána,
zkad slunce tříštilo své zlato,
    zář z rajského světla setkána.

III.[editovat]

My v středu sosen se zastavili,
jež, obři pouště, čněly tady,
jak bouře v tvary je zakroutily,
že stočené zřít mnil jsi hady;
pod každým blankytovým dechem,
jenž s výše nebe sjel,
a lil v ně sladké harmonie echem
i něžné barvy, sám jež měl.
Teď stromů vršky v sen se uklánějí
jak vlny v mořské oblasti,
jak lesy v moři, jež se nezachvějí
    v své mlčenlivé propasti.

IV.[editovat]

Ó jaké ticho zde! — I Mlčení
zde na řetěz jak jaté bylo,
že neúnavné hory šumění
v klid nezměněný lilo
jen větší hloubku, míru dech,
jenž sladkými nesen rytmy,
by rušil mír náš, sem nezaleh’,
jenž stále v tom rost přítmí.
Ba od hranic tady nejzazších
těch ledových, kosmatých šíjí
až k útlému květu u noh tvých
kruh magický zde se svíjí. —
Kol nás vlál jakýs rozptýlený duch
tichého žití jak chvění,
jenž smrtelnosti naší boj a ruch
v klid okamžiku mění.
A stále cítil jsem, že kruhu střed
tož magického kruhu byl
tvar jakýs luzný, který lásky vznět
v bezdušné ovzduší lil.

V.[editovat]

My stanuli u jezer, které sebe
pod lesů větvemi tají,
z nich každé zdá se býti malé nebe
ústící v podzemním kraji;
jak oblaky světla nachového plny,
jež nad chmurnou zemí leží,
nad hloubkou noci bezdnější jich vlny,
však čistší nežli den a svěží.
Tam roztomilé rovněž lesy klíčí
jak ve vzduchu zde nahoře,
je lepší krášlí tvar a barvy líčí
než ty na zemské prostoře;
tam mýtiny jsou i trávníků řada
se tmavou lesů zelení,
kde bílé slunce jako zora mladá
plá z mráčků skvrnitých vlnění;
tam vyhlídky se luzné otvírají,
jichž na světě zde nelze spatřiti,
vod láskou k tomu zelenému háji
vidíš je v barvách zářiti;
a nedostihlou celou jejich hloub
jas elysejský protkává,
ovzduším, v němž se vánek nezahoup’,
den sladší než zde nastává.
Jak milenka ta scena propůjčila
vod tmavých ňadrům každý list,
ba každý svůj rys ostřej do nich vryla,
nad skutečnost že zaplál čist;
až přiblížil se vítr závistivý
jak dumy vtíravý let,
jež z oka věčného chce obraz živý
a druhý zapudit hned.
Ač ustavičně ty jsi dobrá, krásná,
ač les vždy zelený,
spíš častěj mír ti zjeví vlna jasná,
než Shelleyův duch zvířený.