Janě: Pozvání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Janě: Pozvání
Autor: Percy Bysshe Shelley
Původní titulek: To Jane: The Invitation
Zdroj: SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 163–165.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ty nejlepší a nejkrasší, pojď jen,
ty krásnější než tento krásný den,
jenž, jak jej činíš pro ty, jež stih žal,
přichází, aby dobré jitro dal
přísnému roku, jenž se vzbouzí právě
v kolébce svojí v kapradí a trávě.
Hodina luzná příští Vesny
kraj zimy procházejíc děsný
lednáčka Jitra našla hned,
by mladý Únor jíním zkvet.
S azuru nakloníc se jemně
tu políbila čelo Země,
na tiché moře úsměv lila,
led zmrzlých zdrojů uvolnila,
všech bystřic probudila smích,
pak oddychla si v ledovcích
a sama prorokyně Máje
květ rozsila v cest holé kraje
a proměnila zimní svět
v ten, smavý tvůj kde stane hled.

Pojď, zanech lidí a měst nech
za výšiny, za hvozdů mech,
za mlčící ty pustiny,
kde nemá duše příčiny,
svou hudbu strachem ztlumiti,
že nelze ohlas najíti,
co Přírody jen umění
nám srdce sladí v souznění.
Já na svých dveřích nechám venku
obvyklým hostům navštívenku:
„Šel do polí jsem, užiti v chvat
co můž’ ta sladká chvíle dát,
až zítra přijď ty péče všední,
u krbu s Reflexí si sedni
zoufalství, splatné směnky, blud
a nudný veršů recitator — trud.
Až v hrobě chci se k vám všem znát,
žalm váš smrt bude poslouchat.
Ty čekání, jen zůstaň tam,
dnes dostačit chci sobě sám,
Naději z žalu uspoř smích,
mne nesleduj na cestách mých,
já dlouho sladkou tvou žil stravou,
teď na chvíli mám radost pravou
po dlouhé bídě, s celou láskou svou
jste nemluvily takto s duší mou!

Ó zářící ty sestro dne,
vstaň, vzbuď se a následuj mne!
Pojď v divý hvozd a v lůno skal,
k rybníkům, déšť kde zimní stkal,
si bájnou střechu z lupení
kde sosna v smavé zeleni
a hnědý břečtan kmeny halí,
jež slunce svity neslíbaly;
kde mýtiny jsou, pastviny,
a vršky mořské písčiny;
kde bílé jíní, které taje,
sněženky chvějné rosí kraje
a svlačce s fialkami máje,
jež nepojí dech s barvou prostou
a s bledým, novým rokem rostou,
co pozadu noc zůstává
na vzchodu slepá, mlhavá,
co modré poledne nám svítí,
vln mořských davy, jež se třpytí,
co u nohou nám hovoří,
kde zem se pojí ku moři,
kde vše se zdá být jeden dech
pod nesmírným tím sluncem všech.