Jak se dětí učí chodit?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jak se dětí učí chodit?
Autor: Duchoslav Panýrek (jako Dr. D. Panýrek[1])
Zdroj: Česká dívka, ročník VI, číslo 1
Vydáno: 1909
Licence: PD old 70

Protože vy, milí čtenáři, často svým malým sourozencům, zvláště na venku, býváte učiteli chůze a anděly strážci (aspoň máte jimi býti a ne své vlastní zábavy si hleděti a nevšímati si dítěte, jež vám matka, jdouc za svou prací, svěřila v opatrování), vylíčím vám, jak se asi děti učí choditi.

*

Tisíce matek odchovává tisíce dítek od kolébky až k dospělosti. Láskyplným okem sledují vývoj dítěte od prvního nesrozumitelného zvuku až po dokonalý řečnický výkon, od prvního krůčku dítěte až po pružnou bezpečnou chůzi dospělého.

Tisíce matek pozoruje tělesný a duševní vývoj dítěte. Ale nevím, dovedla-li by nám jediná pověděti, jak se dítě učí chodit, jak se učí mluvit atd. A ještě méně matek dovedlo by nám říci, jak se dítě učit choditi.

Zde budiž mi dovoleno odpověděti na příbuznou otázku: Jak se děti učí chodit?

Tělesný vývoj dítek pokračuje velmi zvolna. Za poměrů normálních nabudou děti v druhém nebo třetím měsíci života schopnosti hlavu držeti výše; v 6. nebo v 7. měsíci jsou schopny vzpřímiti trup a posaditi se i seděti — s počátku za pomoci matčiny, později samostatně.

Konec prvního roku nebo počátek druhého roku přináší první pokusy státi a choditi. Zdravé děti, nejsou-li příliš tlusté, jeví již v této době samy od sebe potřebu stavěti se na nožičky.

Jsou-li děti jinak normální, zdravé a dobře vyvinuty, netřeba býti v úzkostech, když dítě v době právě uvedené nepočne běhati. Na dva měsíce při tom nesejde. — Bylo by skutečně nesmyslno děcko popoháněti k chůzi. Právě tak nemoudrým bylo by zdržovati dítě, které pud žene k prvním pokusům lézti, státi a choditi, zdržovati je v domnění, že má ještě slabé nožky. »Všecky děti naučily se chodit, když k tomu přišel vhodný čas, a žádné nezůstalo sedět,« dí trefně dětský lékař dr. Steiner.

Kdo však předčasně nutí děcko stát a choditi, škodí kostře dítěte jinak zdravého, tím více ovšem, je-li stiženo křivicí. Starý jeden spisovatel lékařský, Soranus, ve svých spisech se zmiňuje o tom, že ve starém Římě byla křivice (křivé nohy) domovem, což vysvětluje tím, že matky své dítky příliš brzo stavěly.

Tolik je jisto ještě dnes, že předčasné stavění dítek křivičných zkřivení kostí podporuje.

Obě kosti berce, holeň a kost lýtková se zkřiví a děti takové lze pak z daleka poznati — majíť nožičky do O, jak se obecně říkává. Při tom chůze jejich nabývá zvláštního kolébavého rázu.

Čím je dítě slabší a útlejší nebo čím je tlustší a těžší, tím spíše bude mít předčasné stavění dítek zlé následky.

Tím není řečeno, že by se mělo překážeti přirozené potřebě dítka, toužícího pohybovati se. A proto nechť s chutí hází a kope nožkama, mává ručkama a chňape po předmětech, vrtí sebou takový malý neposeda! Je to přirozené, a v přirozených projevech nebudiž děcku překáženo.

Již před sto lety stanovil Struve zásady, dle nichž má se pěstovati pohyb dítěte, z nichž první dvě zní:

  1. Děcku dlužno ponechat volnost při pohybech. Oděv nesmí mu v pohybech překážeti.
  2. Sluší o to pečovati, aby se dítě co nejdříve dle míry svých sil pohybovalo a sil svých užívati se naučilo. Nesmíme mu v tom překážeti, když samo chce sil svých užívati. Pohyb je dětem přirozený a je nezbytnou podmínkou vzrůstu a zdravého života. Pud ten je dětem vrozen; přenechme je jim samým a budeme brzy s rozkoší pozorovati, jak zručné jsou a jak umějí svých údů užívati. Čím více mají pohybů, tím lépe se jim daří, tím lépe jde jim potrava k duhu atd.

Je podivuhodno, že malý člověk mnohem později vhodně užívá svých údů, nežli většina mláďat zvířecích. Hlavní toho příčina jest asi v obtížné chůzi člověka na dvou nohách, v těžším nošení většího břemene na slabé vratké podpoře (dolních končetinách) a v nesnadném udržování rovnováhy tělesné jak v klidu tak — tím víc — při pohybu.

Když jsme se trpělivě dočkali okamžiku, ve kterém dítě samo se vzpřímíc ukáže, že je zralé, aby se učilo choditi, nastává otázka, jak nejvhodněji děcko naučíme chodit.

Tu se nejlépe hodí prastarý způsob tento:

Dítě, oděné v krátké šatičky, posadí se na podlahu kobercem krytou, v létě třebas na suchý trávník, a opodál položí se měkké hračky, které se nelámou. Nyní bude děcko samo hleděti, aby se dostalo v před. Bude se opírati o ručičky, při čemž jednou nožkou nebo oběma najednou nebo střídavě bude se po kolenou posunovati vpřed. Tak se dostane k nejbližší stěně nebo k nejbližšímu kusu nábytku nebo k matce, která opodál sedí. Přišedši k cíli, bude se pokoušeti, aby se vzpřímilo, při čemž se přidržuje ručičkama. To je důkaz, že matka může už pomáhati, podporujíc tyto první pokusy chůze. Nejlépe, uchopí-li dítě v podpaží dlaněmi k hrudníku přiloženými. Tu potřebuje dítě jen nožičkama házeti vpřed. Bolí-li však dítě i ten mírný tlak v podpaží, je to důkazem křivice a dlužno zatím od dalších pokusů takových upustiti.

Časem rozběhne se malý chodec sám a batolí se několik kroků, aby padl do náruče opodál sedící matky. To jest první cesta.

První samostatné kroky dítěte, nikým nepodporovaného, dějí se kolísavě, a jak proslulý lékař německý Vierordt tvrdí, jsou prý se závratí spojeny. Proto dítě balansuje (kolisá), aby lépe udrželo rovnováhu, ručičkama při chůzi neustále.

Těžiště, které ovládati je nezbytno, má-li býti zachována rovnováha, nalezne dítě později samo. Zkušenost je naučí ovládati těžiště vlastního těla a snad i utrpěná bolest. Přes to ještě delší čas chvílemi rovnováhu ztrácí, při čemž vrávorá, zachytí se některého blízkého předmětu nebo je včas zachyceno matkou nebo padne. Následky pádu nebývají obyčejně zlé. Sotva které dítě naučilo se choditi, aniž padlo nebo častěji padalo. Pád na rovině je skoro neškodný. Děcko si buďto bezděčně sedne nebo později padne na břicho, když už svalstvo dolních končetin lépe ovládá a nožky má natažené. To není žádné neštěstí, protože dětské tělo — kosti mladé a měkké — je neuvěřitelně pružno.

Upadlo-li děcko, má se učiti, aby samo vstalo. Ohledávání, neuškodilo-li si, má se díti nepozorované, sice stane se. dítko choulostivým a naříkavým; rádo přehání. Začne-li plakat, nevšímejme si toho a nekonejšeme, nelitujme dítěte. Mnohem moudřejší je smíchem a žertem pozornost dítěte od nehody odvraceti. Již staří znalci radili: Upadne-li dítě, nelitujte je. Stalo by se bázlivým. Třeba se přemoci a chovati se zcela klidně. Jakmile dítě počneme litovati, dá se do pláče s chutí, třebas necítilo nejmenších bolestí. Litováním činí se nejen skutečné bolesti citelnějšími, nýbrž děcko nové si vymýšlí. Pádem si tak neuškodí, protože se neučí choditi po dláždění. Pádem stává se dítě opatrnějším a brzy se naučí ruček svých vhodně užívati k zachycení se, nebo je nastaví nebo samo do předu klesne, ví-li, že se nemůže spolehnouti na jiné. Při pádu nesmíme dítě za ruku uchopiti, neboť bychom takto mohli způsobiti neštěstí, na př. vymknutí ruky nebo zlomení. Nemožno-li celé tělo zachytiti, nechme je raději upadnouti, což mu obyčejně méně škodí. Ovšem jsou případy, kde se musí dítě zachytiti za každou cenu, na př. hrozí-li pád s výše nebo do vody.

*

Dítě se tak snadno neunaví, neboť nenamáhá přes míru sil svých. Dokazuje nám to zkušenost. Po několika krocích usedne sice, samovolně nebo bezděčně, další odstavce vyměřené pouti urazí po čtyřech, načež po chvíli se zase vzchopí.

Chceme-li podporovati chůzi dítek, držme děcko oběma dlaněmi v podpažích. Za šaty vzadu nemá se držeti, ani za ruku. Raději nechme je samotné kráčeti, nebo, musí-li už být vedeno, veďme je za obě ruce. K tomu třeba ovšem dvou spolehlivých osob. Při volném pádu děti se obyčejně neporaní, vedou-li se však za jednu ruku a padnou při tom, visí chvíli na vlastní ruce, otočí se kolem ní a padnou hlavou vpřed. Při tom hrozí nebezpečí, že si vymknou rámě, nebo se nalomí kost, zvláště když matka snaží se padající dítko od nárazu o zem uchrániti, trhne pak děckem za ruku do výše.

Přílišné úzkostlivosti sluší se také varovati. Starý rádce praví: Děti nesmějí se příliš spoléhati na cizí pomoc, nýbrž musí co možná nejvíce vlastní síly zkoušeti. Čím méně vlastní síly zkoušíme, tím méně naučíme se jich užívati. Úzkostlivostí matek stávají se děti bázlivými, neodváží se ani krok učiniti bez přispění, nedávají pozor na své kroky a upadnou samy. Zvykly býti voděny nebo nošeny a zvykají tak cizí pomoci. Hned poznáme, učily-li se děti samy choditi nebo byly-li uměle učeny. Onyno mají bezpečný, pevnější krok, tyto kolísají, zakopnou a padnou přes nejmenší překážku a úzkostlivě drží se matky za sukně.

Jakmile děti počnou volně po pokoji se batoliti, musí se všecky hrotnaté, břitké předměty z pokoje odstraniti. Dále třeba děti co možná daleko od dveří držeti, nelze-li je uzamknouti, aby při náhlém otevření nebyly poraženy nebo poraněny. Lampu třeba z dosahu nerozumných těch bytostí odstraniti a nikdy nebudiž stavěna na pokrývku stolu. Vždy buď dána přednost visací lampě. Že i kamna v dětském pokoji mají býti dítěti nepřístupna, rozumí se samo sebou.

Každé dítě, když počíná choditi, dává špičky k sobě, kterýžto nepěkný způsob znenáhla cvikem samo odloží.

Vícekráte učiněn byl pokus různými přístroji usnadniti dítěti tyto trudné počátky chůze. Ale všecky tyto přístroje nemají žádné ceny, spíše škodí nežli prospívají, protože přirozenému vývoji překážejí. Ostatně jsou zbytečny.


  1. Napsal to do velmi pěkné knížky: Zdraví největší poklad. Vyšla u F. Topiče v Praze za 80 h. Každému doporučujeme.