Jak se co dělá/Čtená zkouška

Jak se co dělá Karel Čapek
Režie	Čtená zkouška	Ve zkušebním sále

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

Jste-li nebo hodláte-li být divadelním autorem, radím vám, abyste nechodili na první neboli čtenou zkoušku. Je to zdrcující dojem. To se sejde šest nebo osm herců; vypadají na smrt unaveni, zívají a je jim zima; stojí nebo sedí v hloučcích a polohlasem kašlají. Tato pochmurná a bručivá chvíle se vleče asi půl hodinky; konečně režisér provolá: “Tak dámy a pánové, začneme.”

Na smrt unavený sbor se rozsadí u rozviklaného stolu.

“Poutnická hůl. Veselohra o třech dějstvích,” začne předčítat režisér, načež rychle odbreptá scénář: “Chudobný měšťanský pokoj. Vpravo dveře do předsíně, vlevo do ložnice. Uprostřed stůl a tak dále. Vstoupí Jiří Daneš.”

Nic.

“Kde je pan X?” vyjede režisér. “Copak neví, že máme čtenou zkoušku?”

“On zkouší na jevišti,” zabručí někdo znechucen.

“Tak budu číst jeho roli já,” rozhodne se režisér. “Vstoupí Jiří Daneš. Kláro, stalo se mi něco nečekaného. Klára.”

Nic.

“Tak sakra,” povídá režisér, “kde je Klára?”

Nic.

“Kde je paní Y?”

“Možná že stůně,” míní jeden hlas ponuře.

“Jela na gašpíl,” poštívá druhý.

“Včera mně povídala Máry,” začíná někdo vypravovat, “že prý –”

“Tak budu číst já roli Kláry,” vzdychne režisér a honem, jako by ho někdo honil, odříkává dialog Jiřího Daneše a Kláry. Nikdo ho neposlouchá. U druhého konce stolu se rozvíjí tichý hovor.

“Vstoupí Katuše,” odfoukne si konečně režisér s úlevou.

Nic.

“No tak, slečno,” hubuje režisér, “dávejte přece pozor! Vy jste Katuše, ne?”

“Já vím,” povídá slečna naivka.

“Tak čtěte! První akt, vstoupí Katuše.”

“Já jsem zapomněla roli doma,” prohlásí slečna naivka líbezně.

Režisér zabručí něco děsného a odříkává sám dialog Katuše a Kláry, brebentě rychle, jako když se kněz modlí otčenáš na chudém pohřbu. Jen přítomný .autor se nutí poslouchat; jinak se věc odehrává za obecného nezájmu.

“Vstoupí Gusta Včelák,” končí režisér ochraptělým výkřikem.

Jeden z mimů sebou trhne a hledá po kapsách skřipec; když si jej nasadí, listuje v roli. “Která stránka?” ptá se konečně.

“Šestá.”

Mim obrací stránky a počne odříkávat svůj part hrobovým a tragickým hlasem. Proboha, děsí se přítomný autor, vždyť to má být veselý bonviván! Zatím režisér zastupující Kláru a mim hrající veselého bonvivána odříkávají pochmurná responsoria, jež mají být jiskřivým dialogem.

“Kdy se vrátí váš manžle,” čte mim mrtvolně.

“Manžel,” opravuje režisér.

“Já tady mám manžle,” trvá na svém mim.

“To je chyba v oklepku, opravte si to.”

“Tak ať to pořádně opisují,” praví mim s odporem a ryje tužkou do role.

Zatím se agonizující sbor poněkud rozjel, až to drnčí; najednou, počkat! v jedné roli chybí věta; počkat! tady je škrt od “byla první láska” až po “jíte rád”; počkat! tady jsou zpřeházeny role. Tak dál; huhlavě, škobrtavě, uchvátaně sype se text dychtivě očekávané novinky. Kdo doříká svou roli, sebere se a jde po svém, i kdyby chyběly do konce jen tři stránky; nikoho, jak se zdá, za mák nezajímá, jak to dopadne. Posléze padne poslední slovo hry a nastane ticho; ticho, kdy je kus potěžkáván a souzen svými prvními interprety.

“Ale jaké si do toho mám vzít šaty?” vyhrkne hrdinka kusu do těžkého mlčení.

Autor se potácí ven, drcen přesvědčením, že doposud nikdy v dějinách světa nebyla napsána hra tak šedivá a neúspěšná jako jeho.