Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924/Zájezd na Slovensko

Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924 Alexandr Sommer Batěk
Rok 1921 do zájezdu na Slovensko	Zájezd na Slovensko	Podbrezová

Zájezd na Slovensko

(Psáno pro Dělnickou Osvětu)

Byli jsme požádáni Dělnickou Akademií v Praze, abychom vykonali okružní cestu na Slovensko a tam konali přednášky a loutková představení, pohádkové dýchánky a podobné tomu kulturní akce, krátce, abychom se o to pokusili, co na tom našem milém Slovensku dovedeme. A tak jsme se vypravili i my jako obyčejní turisté sice, ale s tím povznášejícím vědomím, že se nejdeme na Slovensko bavit, nýbrž že tam jdeme pracovat. Bedna s loutkovým divadlem, kterou jsem o den dříve dopravil vlastnoručně na Masarykovo nádraží, jela tam již před námi. V kapse jsme měli ověření Akademie Dělnické, že „Profesor Alexandr Batěk se svojí rodinou: Růženou Baťkovou, manželkou, Růženou Baťkovou dcerou, Annou Baťkovou, dcerou, Alexandrem Baťkem, synem, Jiřím Baťkem, synem jsou vysláni nadepsanou institucí na Slovensko za účelem uspořádání lidovýchovných přednášek, přednášek se světelnými obrazy, pohádkových dýchanků,^{[red 1]} a loutkových představení pro dítky, jakož i za účelem uspořádání jiných vzdělávacích podniků.“

První naší stanicí měla býti Podbrezová na řece Hronu někde za Báňskou Bystřicí. Tam nás chtěli dokonce na celý měsíc a vyžádali si 8 přednášek týkajících se povstání světa, života na zemi a vzniku člověka. Nevěděli jsme dosud, že nějaká Podbrezová existuje a skutečně na mapách naznačena jest pouze jménem Brezová.

Úkolem mým Slovensku^{[red 2]} bylo šířiti myšlenky státotvorně sociální, čehož jsem se ujal s největší radostí a s hlubokým přesvědčením. Nejsem organisovaným sociálním demokratem a tím více jsem si vážil důvěry, již ve mne skládala Dělnická Akademie.

Na nádraží Wilsonově s něhož jsme odjeli večer dne 8. července, očekávalo nás několik věrných nám členů Volného Sdružení Klasů, kteří se přišli s námi rozloučit. Neminulo to bez episody. Zpozoroval jsem, že jsem zapomenul při převlékání doma své hodinky a tu se ihned přihlásila sestra z Volné Myšlenky, slečna Sedláková, že mi hodinky po svém bratru, který je nyní v Užhorodu, přinese, což také učinila a mně je ještě do vlaku dodala.

Krásné perleťové hodinky byly mi celou cestu milou upomínkou na laskavou ochotu členů našeho sdružení, která se právě projevuje v takovýchto drobných službách, které jsou člověku v životě potřebnější, než obětované činy nezištného odříkání. Netřeba podotýkati, že jsem hodinky, jichž mi bylo skutečně velice zapotřebí, a jež šly lépe než hodinky mé vlastní, opatroval po celou cestu jako oko v hlavě. Jen v Turčanském Svatém Martině se zastavily. Dal jsem je vyčistit u hodináře, který je opatřil vedle obyčejného ciferníku ještě ciferníkem 24hodinový. Majitel se této proměně jistě podivil, když je uzřel.

Hned když jsme vsedli do vozu, nastaly nám jisté útrapy. Vybral jsem úmyslně vůz pro nekuřáky, protože všichni velice trpíme špatným vzduchem a zvláště dýmem tabákovým a přece jsem si právo na čistý vzduch uhájil jen velkým bojem. Všeobecně se říká, že na Slovensku nelze docíliti, aby se ve voze pro nekuřáky nekouřilo a vina se svaluje na hulící Slováky, ale učinil jsem zkušenosti, že Slovák spíše si dal říci, než roztahující se a na své vzdělání hrdý český nebo jiný inteligent. Tentokrát to byl polský student, který mermomocí chtěl kouřit, a když jsme si zavolavše průvodčího na něm vynutili, že nám neotravoval vzduch, aspoň celou noc bavil svou sousedku, jakousi slečnu, která chudák by byla tak ráda spala, a ze zdvořilosti se mu ostýchala říci, aby již mlčel. Ten člověk vydržel mluvit bez přestávky z Prahy až do Bohumína velmi hlasitě. Ještě dnes, když usínám, slyším jeho hlas, kterému jsem se opravdu obdivoval. Já také dovedu mluvit několik hodin po sobě, ale to zvláštní u něho bylo, že hovořil o ničem a to pokládám již za vyšší talent řečnický. Konečně ráno v 8 hodin v Bohumíně nás opustil, ale má choť měla již své bolení hlavy z probdělé noci.

Ale těšili jsme se již na Karpaty a na horský vzduch jehož jsme všichni měli již hodně zapotřebí. Ve Zvoleni jsme přesedli do osobního vlaku a tu přihrnuli se Slováci se svými ranci a svými dýmkami. Upozornil jsem je na zákaz fajčit, jehož si však nevšimli. Když jsem je však poprosil, aby kouření nechali, že ženě a dětem z toho bolí hlava, přestali. Jeden dokonce se pak s nově příchozím o to sepral, ovšem jak se ti venkovští šohajové perou, kteří si z nějakého toho štulce nic nedělají. Pochválil jsem je, že jsou hodní a oni pak chodili si zafajčit, když to na ně přišlo, ven na plošinu. Hodní, milí lidé. Kdo s nimi umí, s tím srdce rozdělí. Proto se také dají tak snadno poštvat lidmi nesvědomitými.

Ovšem zeměkoule jest malá a republika československá na ní jen maličký kousek země. A tak za nedlouho k nám přisedly děti mé sestřenice, choti spisovatele Hlouška, které stejně byly překvapeny přítomností naší, jako my přítomností jejich. Maličká kdysi Lidla a Dagmar, jak obě vyrostly. Jsou nyní na prázdninové kolonii v Báňské Bystřici a jedou právě na výlet do lázní v Brusně. My ovšem jeli dále až do Podbrezové.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. sic!
2. sic!