Humoresky (Štolba)/Staří blázni/V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Josef Štolba
Zdroj: ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 39–66.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Procházková právě dokončila přípravy k obědu. Čekala jen na Josefa, jenž dnes dlouho prodléval. Ale což jí na tom záleželo! Kde byly její myšlenky! Vždyť polívka jí vyběhla, husa se připálila, a buchty by byly málem shořely. A byl by to nějaký div? — Ne. Bylo jí dnes asi tak, jako tenkráte, když tatík — dej mu pánbůh nebe — vyjednával s jejím nebožtíkem stran veselky; stejně jí to stahovalo prsa a tlačilo na srdci. Ale arci, co tenkráte působil žal, to dnes prýštilo z radosti. Bylo to divné, a Procházková se tomu také divila, že to tentýž cit a přece spůsoben dvěma protivami. Kounováček vyjednával na místě tatíka — jak as vedlo se mu, jak pořídil, jak to vypadne? — To jí vrtalo mozkem, ale nepřipouštěla si přece velkých starostí. Proč by neměl Paroubek chtít? Což neuznává celá ves, že je Procházková statná žena? Vždyť se jí i děvčata bojí, žárlí na ni, a to je výmluvné.

Ale jak zvláštní to ženské srdce je. Sotva že si své otázky takto zodpovídala a v duchu se ujistila, že Paroubek bude chtít, připadlo jí hned na mysl a sice opět a opět, zdali se k ní Paroubek dobře hodí. Probrala všechny jeho dobré vlastnosti, odpověděla si, že ano, a přece si kladla znova otázku tu, aby stejně zase jí zodpovídajíc, opětně si ji předkládala. Šla jí ta odpověď trochu ztěžka, a to, co ji tížilo, byla myšlenka, že Paroubek jest trochu, abych to tak řekl, jako přihlouplý. Nechtěla to sama naproti sobě připustit, ale křižovalo se jí to neustále hlavou, jako vidíme-li za jasného večera v dáli se blýskati. A když to tak bezvolně uvažovala, připadl jí také mimovolně na mysl Záhora, a přišlo na ni něco jako lítost, že Kounováček přece se neobrátil dříve na toho, mrzutost na sebe samu, že ho k tomu důrazněji neměla.

Ale ta lítost neměla dlouhého trvání. Vzpomněla si zase, že Záhora tenkráte, když otci povolila — a jak neměla, když měl tak tvrdou hlavu! — hned ze vsi odešel; a pak, kdyby mu záleželo, mohl již dávno sám začíti. A proto nač mořiti se myšlenkami na něj? Procházková se chtěla vdát buď jak buď, na zevnějšek tak hledět nesměla, živobytí Paroubek měl — pánu bohu poručíno, proč by neměla zůstat u Paroubka?

A zmítána takovými myšlenkami ani si nevšimla, že Josef, jenž právě byl přišel, zdá se býti také velmi rozčilen, kdežto s druhé strany zas Josefovi ani nenapadlo, že Procházková není dnes taková jako jindy. Obědvali, nemluvili mnoho, a tak jako Josef neviděl, že matka nabírá polívku vidličkou a buchty jí lžicí, tak také ona nepozorovala, že on nožem počal polívku krájet, a když couvala, že ji levou rukou přidržet chtěl, načež pak teprv, když si prsty spálil, poznal, že nekrájí buchtu.

Josef chtěl několikráte začíti o věcech, kterými doufal Procházkovou překvapit, a vždy jen otevřel ústa, aniž by ale hlasu vydal. Jednou mu zaskočilo, podruhé nevěděl, jak začíti, po třetí se zakuckal, a tak to šlo po celý oběd. Konečně, když již Procházková počala sklízet, vypravil pracně ze sebe: „Panímámo, připravují se velké věci.“

Procházková překvapena na něj pohlédla. „Ví snad již o tom?“ tázala se v duchu sama sebe, a aby se přesvědčila, prohodila zvědavě: „Jaké pak?“

Josef se zase zakuckal. Jak začíti jen s tak choulostivou věcí? Opatrnosti bylo v záležitosti takové nanejvýš potřebí, a proto tak těžko plynula mu slova. Bál se, aby nic nepokazil.

„Panímámo — panímámo,“ pravil přitlumeným hlasem, Já — já —“

„Nu ty?“

„Já jsem právě s někým mluvil.“

„S někým? — A s kým?“ otázala se Procházková kvapně.

Josef byl na novo v rozpacích. Má ho jmenovati nebo ne? Hned vyraziti s jmenem, zdálo se mu nebezpečným. Mohla by jej zamítnouti hned, mohla by se vyhnout jeho příchodu, a od toho očekával všechno, neboť věděl, že Záhora umí mluvit, když chce.

„S kým?“ opakoval proto opatrně. „To uvidíte; přijde asi za hodinu sem, aby s vámi promluvil.“

Ta Procházková byla přece jen čtveračka. Z očí jí koukalo chytrácké: „aha“, a přece prohodila hlasem, jako by nechápala: „Ale já ti nerozumím.“

Josef se usmál. „Hehehe, Kounováček mi to poradil,“ pravil, „a už je vše hotovo.“

„Hotovo?“ vykřikla radostně Procházková, která při zprávě té více zdržeti se nemohla. „O výborně! A co o tom ty soudíš?“

„Já? — Panímámo, jsem radostí celý pryč. Škoda, že vám to nenapadlo již dříve.“

„A co pak říkal, co — mluv!“ vyzvídala rozjařená vdova.

„Měl náramnou radost.“

„A nebude ti smutno, když budeš ve statku sám?“ tázala se dále, aby zvěděla, jak asi vypadá to s plánem stran Josefova oženění.

„I co vám napadá! Vždyť já nezůstanu sám.“

„Že ne? — Dobře máš. Nu a co, vyhlídl jsi si snad již nějaké děvče?“

„To se rozumí,“ zvolal Josef.

„Které pak — které pak?“

„Panímámo, víte co? — Budeme slavit veselku v jeden den.“

„Ale s kým?“

Josef pohlédl na ni pátravě. „Netušíte nic?“ tázal se čtverácky.

„Pro pět ran, snad ne —?!“ vykřikla radostně Procházková.

„I to se rozumí,“ zajásal Josef, bouchnuv pěstí o stůl, až sklenice vyskakovaly a talíře se otřásly. „Vy starého, já mladou — ichuchu!“

„Josífku,“ zvolala Procházková plna rozkoše a objala jej mateřsky, což se mu už po mnoho let nepřihodilo, „Josífku, to je znamenité.“

„Všechno již ujednáno, a asi za hodinu přijde sám.“

„Výborně! to bude dnes muzika.“

„A naše ves, ta bude koukat!“

„Nemají ani tušení.“

„Ani ve snu jim to nenapadá.“

„O, totě rozkošné!“

„Panímámo, já odejdu. Věci ty musíte si s ním vyjednat sama. Beztoho bych zde v sednici nevydržel, vše zdá se mi tak úzké, tak nízké — musím ven, do polí, zastavím se třeba tak jako náhodou na faře, vyptám se, co vše dle těch nových zákonů musíme mít — s bohem, panímámo!“ hrnulo se Josefovi jedno přes druhé z úst, a nečekaje odpovědi, narazil si klobouk na pravé ucho, spěchal pryč, ven, kde nemohl nikdo stopovat radostné jeho rozčilení.

Se zářícíma očima pohlížela za ním Procházková. A hleděla za ním ještě, když již dávno byl zmizel, a oči její neviděly nic než ty široké dubové dvéře, které za ním pádně byly do zámku vpadly. A dubová hladká ta plocha jí připadala jako zrcadlo její budoucnosti, a v tom viděla se objímanou mužem švarným; z něho zdály se jí vycházet sladké zvuky lásky — z dubových dveří, teď jí to teprv napadlo, a odvrátila se ihned od nich, aby jej ani v myšlénkách neurazila. A přistoupila k oknu a mimovolně byla svědkem, jak nafouklý holub obletuje roztomilou holubičku, jak ta jej brzy upejpavostí svou škádlí, brzy zas, třepetajíc křidélkama, vstříc mu běží — a tu jí napadlo, jak se má as chovati k němu, až přijde. Jako ta holubička snad? Inu, drážditi jej tak, o to by nebylo; nepochybovala, že by to dovedla. Ale nejsou všichni mužští jako ten nafouklý holub, aby se nechali takovou dobu medem mazat okolo úst; ne, ne, tak to nesměla dělat, neboť už se počala sama zlobit na tu holubici — dobře, že právě odlétly na střechu. Ale proč tak náhle odlétly? Zdá se, že někdo vstoupil do zahrady; snad jest to on — obrátila se kvapně ku dveřím, a v tom již ozvalo se klepání. „Dále!“ zvolala stísněným hlasem.

Dvéře se pootevřely — a co se objevilo? Kounováčkova hlava.

„Jste tady, panímámo?“ zvolal ponocný, všoupnuv se celý do sednice, když byl Procházkovou spatřil samotnu. „Už jde, už jde.“

Procházková se ihned vzpamatovala. „Myslila jsem si to,“ pravila.

„Je mi v patách. Doufám, že jste připravena?“

„Úplně,“ odvětila vdova vzdychnouc, neboť jí to přece prsa tlačilo. „Josef mi to oznámil; nu ale, prosím vás, copak vám říkal?“

Kounováček se dal do hlasitého smíchu. „Hahaha,“ zvolal, „myslil jsem, že jej raní mrtvice samou radostí. Chtěl hned běžet k vám, ale já tomu nedopustil.“

„To jste jednal velmi moudře.“

„Vždyť víme, jak to musí být.“

„A dceru dá?“

„Byl hned při tom. — Josef ji také chce —“

„Ten mne radostí objímal.“

„O výborně,“ chválil si to Kounováček. „Věřte, panímámo, Josef mi působil starosti. Bál jsem se, že bere na Záhorovu Karlu.“

„I bůh zachraň!“ tvrdila Procházková. „Ale za to, že jste vše tak rychle a dobře obstaral, dostanete ode mne present, povídám present, který bude za to stát.“

„Ale panímámo,“ upejpal se Kounováček, jemuž při slovech těch oči zasvítily, „kdopak bude o takových věcech mluvit. Já mám vás rád, jej taky, oba se k sobě hodíte — inu, pročpak bych se tedy nepřičinil. Ostatně,“ doložil zamhouřiv oči, „bych vás prosil, abyste nic snad nekupovala, neboť mně jsou hotové peníze nejmilejší.“

„Nu, vždyť je dobře,“ usmívala se Procházková, „však já to zařídím k vaší spokojenosti.“

Kounováček v tom pohledl oknem. „Už jde!“ zvolal náhle, „už jde!“

Procházková byla jako by ji krví polil a stydlavě přistoupila k oknu.

„Hahaha!“ smál se Kounováček, „podívejte se: on obchází zahradu jako ten řvoucí lev ze svatého evangelia. Hahaha, on se stydí. Nu, tohleto je dobré. Naposled do zahrady ani se neodváží. Víte co? Já vyjdu ven, a vy přijdete za chvíli, až vám dám znamení, za mnou, jako byste někoho hledala. Musím mu dodati ještě kuráže.“ A nečekaje ani odpovědi, vyrazil ze dveří, zanechav Procházkovou u velikém rozčilení.

Přeběhl zahrádku a otevřel dvířka.

„Pantáto!“ volal na Paroubka, jenž sem tam nesměle obcházel, „pojďte přece dále!“

Zavolaný rychle vstoupil. „Dobře, že vás vidím, Kounováčku,“ pravil jaksi nesměle; „už jsem tady, ale má kuráž mne, řekneme, jaksi opustila. Mám z toho skoro strach.“

„Vy a strach?!“ divil se ponocný.

„Víte,“ vymlouval se onen, „já vlastně nevím, jak jí to mám říci. Takové věci jsem, řekneme, už zapomněl.“

„Ale copak potřebujete,“ domlouval mu ponocný. „Povězte jí, že ji máte rád — ona se bude stydět; vezměte ji za ruku — ona vám ji nechá; pak ji obejmete — ona se nebude zpouzet; dáte jí hubičku, třebas několik — ona vám je vrátí a bude to.“

Paroubek se slaďounce usmíval. „Vy to umíte povídat,“ pravil, „až se člověku sliny sbíhají. Mne to až rozpálilo.“

„Rozpálilo? — Dobrá,“ pomyslil si Kounováček; „železo se musí kout, dokud je horké.“ A nahlas dodal: „Počkejte zde chvíli. Já vejdu do domu a pošlu ji ven. Tam pak na vás počkám.“

Než mohl Paroubek odpovědít, byl již sám, „Za nedlouho tady bude,“ pravil sám k sobě, utíraje si pot s čela. „Kdyby jen nepřišla hned, až se, řekneme, trochu ochladím. — Hm, kdo by si byl, řekneme, pomyslil,“ pokračoval, když ohlédnuv se pozoroval, že jest všude ještě ticho, „že já, jejž jmenují ‚starým Paroubkem‘, takové statečné ženě hlavu popletu. Teď se ukázalo, jsem-li starý Paroubek čili nic. Hehehe, já starý Paroubek. Ať přijde někdo a řekne: do mne je Procházková zbouchnuta; ani ten, řekneme, nejhezčí hoch se tím nemůže pochlubit, a já, jemuž říkají starý Paroubek, já se tím mohu směle honosit; hehehe! bude to z nás párek. Ona je statečná žena a já —“ a Paroubek, zapomenuv na své rozpaky, počal při těch slovech se prohlížeti, „já, řekneme, taky tak zle nevypadám. Bude to, řekneme —“ Nedomluvil však, neboť v tom ozvalo se v domě volání: „Josefe!“

Paroubkem to škublo, jako když mu předešlého týdne přišel husar i s kobylou na exekuci.

„Hrome,“ vzdychl, „ona hledá Josefa, teď přijde sem — co jí jen povím? Od té doby, co vím, že na mne bere, jsem, řekneme, až hanba ostýchavým.“

Volání ozvalo se ještě několikráte, blížilo se — v tom otevřely se dvéře, a do zahrady vstoupila Procházková. Jako by byla překvapena, zastavila se na prahu, druhá polovice Josefa jí zůstala v hrdle, a rozpačitě pravila: „Ah, kmotr Paroubek!“

„Hm,“ koktal tento, „dej pánbůh — šťastné — odpůldne.“

„Děkuji za pozdravení,“ pokračovala ona. „Rádo se stalo,“ zubil se tento, přemýšleje, jak by měl začíti. „Hm,“ pravil po chvilce, „kmotra —“

„Přejete si něco, kmotře?“ znělo přívětivé vybídnutí.

Paroubek se líbezně usmál. „Hehehe, já?“

„Nu ano, vy.“

„Hm, já bych si, řekneme, ledacos přál.“

Procházková nabývala kuráže. „Už začíná,“ myslila si, „teď se mu musí pomoci.“

„Nu, co pak byste si přál?“ tázala se sladce, přibližujíc se k němu. „Jsme sami, svěřte se mi.“

Jakýsi cit zvláštní spokojenosti opanoval Paroubka, neboť si musil sám říci, že jej ta švarná žena musí mít až hanba ráda, ana mu tak pomáhá.

„Hm, to jest,“ odvětil, „ano, víte — Josef —“

„Josef?“ tázala se Procházková udivena.

„Inu, já chtěl o Josefovi něco říci.“

„O Josefovi?! — Já myslila, že jste chtěl něco jiného,“ prohodila vdova, hrajíc si se zástěrou.

To bylo něco pro Paroubka. „To jest,“ opravil se kvapně, „já chtěl, řekneme, něco jiného.“

„Tedy přec? — Nu a copak?“

Místo odpovědi upřel rozpálený vdovec na ni své zraky a počal se hlasitě smát. „Hehehe!“

Procházková, hrajíc si dále se zástěrou, pohlížela na něj po očku a usmívala se taktéž sladce.

„Hihihi! — Proč pak se tak smějete?“ otázala se po chvíli.

„Hehehe, já se vždycky směju, když chci něco říci a nevím jak.“

„A teď nevíte také?“

„Kmotra,“ rozhodnul se, „pryč se vším ostycháním, povím vám to krátce. Já jsem vdova — či copak to říkám, vy jste, řekneme, vdovec — nebo ne — nu, vždyť vy víte, jak to myslím,“ a není věru žádný div, že se ubohému Paroubkovi při takovém motání pot s čela řinul.

„Ano, rozumím,“ pomáhala mu moudře Procházková. „Chcete tím říci, že jsme oba svobodni?“

„Ano, nic jiného.“

„Pročpak to říkáte, kmotře, co?“

„Proč? — Víte, kmotra, když je člověk sám, je to vždy něco zcela jiného, než když není sám, nobrž, řekneme, s někým pohromadě. Není-liž pravda?“

„Ach, boží pravda.“

„A zvláště když se mají oba — řekneme, rádi.“

„Myslíte?“ A Procházková sklopila při této otázce oči a začervenala se jako šestnáctiletá.

Paroubek pohlédl na ni toužebně, štípl ji do tváře a nevěda nic lepšího nutil se k smíchu.

„Ale jděte, vy čtveráku,“ napomínala jej blažená vdova.

„Vidíte, kmotra,“ pokračoval on kurážně dále, „já zde stojím sám, bez ženy, a vy? — ty jste, řekneme, statná žena, hehehe!“

„Vy také leckterémus mladíku v ničem nezadáte.“

„Vy se mi už dávno líbíte.“

„Že ano?“

„To se rozumí.“

„Vy — vy zlý člověče,“ prohodila Procházková, aby věc přivedla k úplnému rozhodnutí, „vy byste byl s to, i počestné vdově hlavu poplésti.“

„Já bych si přál, aby se mi to u jedné podařilo,“ odvětil Paroubek.

„A u které?“ otázala se ona, podpírajíc hlavu svou lehce o jeho rámě a hledíc mu do očí.

„To se rozumí, že u vás!“ zvolal on a nemoha se více zdržeti, objal ji tak upřímně, až se jí dech v prsou zarazil.

„Výborně! bravo! znamenitě!“ ozval se tu náhle Kounováček, jenž byl za dveřmi svědkem celého tohoto výjevu a při tomto ukončení již zdržeti se nemohl. „Pantáto,“ pokračoval pln radosti, „vy to znáte, jako byste byl chodil k mému nebožtíkovi panu lajtnantu do školy.“

„Pročpak jste tam, řekneme, ještě nezůstal,“ osopil se na něj vyrušený Paroubek, neboť Procházková při prvních slovech vyvinula se mu z náručí; „takhle nás vytrhnout, když jsme v nejlepším.“

„Je to pravda,“ přizvukovala mu v duchu vdova.

„Co,“ zvolal Kounováček, „snad byste se nechtěli přede mnou upejpat? — Vždyť já mám z toho největší radost, a chcete-li to vyjednání dále pečetit, zandám si oči.“

„Tenhle Kounováček je, řekneme, ferina,“ smál se Paroubek. „Obraťte se tedy.“

Ponocný se obrátil.

„Tak! — Kmotra, on nevidí,“ a v tom již ozvalo se mlasknutí, až se Kounováčkovi uši otřásly.

Chvíli stál ani se nehýbaje; když ale mlaskání nepřestávalo, zvolal na ně: „Jste již hotovi?“

„Už,“ ozval se Paroubek.

„Ale to musí být svatba,“ prohodil Kounováček, prohlížeje si oba s úsměvem, „jaké zde posud nevídáno.“

„To se rozumí,“ přisvědčoval novopečený ženich.

„Budeme tím veselejší,“ doložila Procházková, „jelikož budeme dvě svatby najednou slavit.“

„Ichuchu!“ zavysknul Paroubek, „tedy jste, řekneme, srozuměna?“

„I jak pak ne. Ti se pro sebe hodí výborně. Byl to výborný nápad.“

Ponocný se samolibě usmál. „To víte,“ pravil, „co vyjde z mé hlavy, je vše znamenité, a co dokážu já, provede málokterý. Josef je z toho celý blázen, hehehe!“

„A holka také chce,“ zvolal radostně Paroubek; „na to se musíme obejmout. Kmotra —“ rozpřáhl ruce, a již mu ležela na srdci.

Kounováček, jenž poznal, že teď, kde nevidí a neslyší, byl by vhodný okamžik k započetí škubání, postavil se za ně, sepnul ruce křížem přes místo, kde tlustší lidé mívají břicho, a pohnutým zrakem na ně hledě, prohodil vážně: „Jaký to krásný cit pro mne, když si pomyslím, že jest to dílo. Nebožtík pan lajtnant může mít v nebi, jestli se tam proti všemu očekávání přece dostal, ze mne radost.“

„Držel jste se, Kounováčku,“ odvětil Paroubek; „však nebude vám to, řekneme, na škodu. Dnes u muziky platím já, a zejtra se můžete u mne zastavit pro toho berana, jenž vás tak dlouho již do očí píchá.“

„Pantáto,“ mačkal ze sebe ponocný se zářícíma očima, „vy jste učiněná dobrota. Chraň mne pánbůh, abych přijal něco snad co odměnu, ale vezmu to jen proto, abych mohl lidem ukazovat, jak dobré srdce máte. Vy jste celá nebožka vaše panímáma, dej jí pánbůh věčnou slávu, byla to řádná žena.“ Pohnutím nemohl mluviti dále.

„Nu a co se mne týče,“ připojila Procházková, „já vím, že máte rád ty běloušky — zůstalo mi jich několik po Prajzech, můžete si pro ně přijít.“

„Ale to je zcela zbytečné, panímámo,“ odporoval Kounováček, tona v sedmém nebi. „Abych vás neurazil, vezmu si je na památku, však jen pod tou výminkou, že nebudete myslit, jako bych to byl pro to dělal. — Ale kolik pak je jich?“ dodal tónem, jenž divně souhlasil s předešlými slovy.

„Však my je zejtra spočítáme.“

„Nechme toho teď,“ přerušil další jednání Paroubek; „myslím, že bude lépe, usneseme-li se na tom, kdy asi tu naši věc si odbudem.“

„Co možná nejdřív,“ radil ponocný; „to víte, „čím dřív, tím lip“ je staré přísloví.“

„Zejtra bych mohl jít pro ohlášky,“ pokračoval ženich, „na každou neděli jedny, to jsou, řekneme, tři neděle — tedy za tři neděle! Hehehe! Co myslíte, kmotra?“ a vzal ji přitom za bradu.

Kmotra sklopila stydlivě. oči. „To si udělejte, jak se vám líbí,“ pravila.

„Dobrá tedy,“ zvolal Paroubek, „ode dneška za tři neděle budete se jmenovat Paroubková.“

„Ach, ano.“

Úmluva spečetěna předlouhým objetím; a když se byli dohodli, že se u muziky sejdou, a pohovořili o tom, jak sousedé budou oči vyvalovat, rozešli se: Paroubek s Kounováčkem do hospody, aby to zapili, kdežto Procházková vrhla se na drnové sedátko. Byla velmi rozčilena. Prsa se jí zdvihala, oko těkalo s jednoho předmětu na druhý, a jemný větříček, budě ve stromech ono zvláštní šumění, jež na zamyšleného člověka tak prapodivně působí, omamujíc mysl a pronikajíc tělo až do duše, zahrával si s pěkným vlasem a rozčechral jej nad čelem. Vypadala tak velmi hezky, a to musil v duchu sám Záhora uznati, jenž asi čtvrt hodiny na to vešel do zahrady a ji posud tak nalezl, jak ji byli Paroubek s Kounováčkem opustili.

Zůstal chvíli stát u zahradních dvířek; vše to, co kdysi zmítalo jeho srdcem za mladých let, postavilo se mu před oči, zvláštní oheň rozjařil prsa jeho — srdnatě pokročil v před. Kroky jeho ji neprobudily; zakašlal.

Rychle obrátila hlavu, a oči její setkaly se se zrakem jeho. Poprvé po tolika letech stáli zase proti sobě, poprvé od oné doby byli samotni. Jaké překvapení zmocnilo se Procházkové, lze si pomyslit. Tu stál ten, na němž se byla vlastně provinila, stál před ní s obličejem přívětivým, a bylo jí náhle tak divně okolo srdce. Bylo jí, jako by ji cos píchlo, krev se jí hrnula k hlavě; ale v tom již také si vzpomněla, že vinu její vyrovnal, nestarav se o ni po svém i po jejím ovdovění. Lekla se ho, a byla si sotva vědoma toho, co praví, když vzkřikla: „Pro pět ran Kristových — toť Záhora!“

„Ba že Záhora!“ zvolal tento. „Proč pak jste se mne tak lekla?“

„Já?“ vymlouvala se ona rozpačitě; „hm — myslila jsem, jsouc sama, na svého nebožtíka, an jste tu z nenadání —“

„Ještě na něj vzpomínáte?“ tázal se Záhora trpce a pocítil pojednou něco jako nelibost nad svým krokem.

„Ach, jak pak ne!“ vysvětlovala Procházková, „bez muže být, jest velmi trpké.“

„Tedy se vám stýská?“

„Velmi!“

„Ale to jest jen vaše vina,“ prohodil Záhora hlasem poněkud stísněným.

„Má vina?“

„Inu — proč pak zůstáváte pořád tak sama.“

„Já vám nerozumím. Co chcete tím říci?“

„Nechcete rozumět — dobrá, povím vám to přímo,“ odvětil Záhora srdnatě. „Pročpak se nevdáváte, když se vám stýská?“

Procházková upadala z jednoho překvapení do druhého. „Proč se nevdávám?“ zvolala plna podivení. „Jakpak přicházíte na tuto myšlenku.“

„Inu — poněvadž vím — o jednom vdovci — jemuž se také stýská.“

„Záhoro, snad nehrajete si na námluvčího?“

„Měla byste snad něco proti tomu?“

„Přijde na to, za koho hodláte mluvit,“ zněla vyhýbavá odpověď.

„Povím to,“ ujišťoval Záhora, „ale musím dříve také vědět, zdaž byste opravdu —“

Procházková se začervenala. „Budu upřímnou,“ pravila. „Nuže ano, nebyla bych proti tomu.“

„Dobrá,“ pokračoval Záhora, hlavou spokojeně kývaje, „tedy vězte, že jest to muž v mém stáří, jenž má dobré živobytí, řádné mravy —“

Procházková se šibalsky usmála. „A má dceru, ne?“ tázala se.

Záhora se zarazil; uhádla to snad již? „Ano,“ odvětil, „dceru na vdávání.“

Teď to Procházková měla. Toho poslal jistě Paroubek — myslila si, a musela, se v duchu smát, že přišel již pozdě.

„Dceru na vdávání?“ pravila žertovně; „víc by mne těšilo, kdybyste byl řekl: dceru již provdanou.“

„Co není, bude hnedle,“ zněla kvapná odpověď. „Ve vší tajnosti vám mohu svěřit, že jest již také nevěstou.“

To ji potvrdilo v domněnce předešlé, a poněvadž myslela, že Záhora bezpochyby úřad svůj zaspal, chtěla si jej trochu dobrati.

„Stojí-li věci tak — dala bych si říci.“

Radostný úsměv ozářil Záhorovu tvář. Přiblížil se k ní a položiv jí ruku na rameno odvětil: „Že ano? — To mne těší.“

„Věřte, že jsem vám velmi povděčna, že berete takového podílu na mém osudu.“

Záhora ji štípl do tváře. „Těší vás to opravdu?“

A v duchu se divíc, jak divně Záhora namlouvá pro jiného, prohodila: „Což o tom pochybujete?“ Řekla to však hlasem trochu ostrým, neboť teprv teď jí napadlo, že jedná Záhora aspoň bezohledně, an přichází ve jménu jiného. On — právě on. Nejen že o ni nestojí, což jednáním svým dříve již dokázal, teď jí to zřejmě říká. Ale chránila se, aby mu dala znát, že ji to mrzí, a proto odvětila mu na otázku, tuší-li, kdo to as je, pyšně, že skoro by to mohla říci s jistotou.

„Aj, aj, podívejme se,“ divil se Záhora, nevěda, poznala-li již příčinu jeho příchodu. „Nu, tedy ven s tím!“ naléhal.

„Hm, to přece nejde jen tak —“

„Nu a jak o něm aspoň smýšlíte?“

„Co se mne týče, já — bych —“

Záhora ji vzal okolo pasu. „Jen dál, jen dál!“

„Já bych — proti tomu neměla — nic.“

„Jakže,“ zvolal onen, objav ji těsněji, „tedy byste si vzala opravdu toho Záhoru?“

Kdyby se byla zem vedle Procházkové otevřela, nebylo by to ní tak škublo, jako při těchto slovech Záhorových. „Zá —“ zvolala, a při první slabice již tak se zajikla, že nemohla doříci.

„— horu,“ doplnil tento, „ano Záhoru, jenž tuto u vás stojí.“

„Jakže — vy byste mne chtěl — vy?!“ a v hlavě jí vířilo.

„Ale cožpak jste se najednou tak lekla? Vždyť jste dělala, jako byste o všem již věděla.“

Byly to rozpaky, v nichž se nacházela Procházková! Muž, jejž kdysi měla tak ráda, žádal za její ruku, kterouž byla před půl hodinou zadala jinému, a teprv nyní, kde viděla vraceti se, co měla dávno již za ztracené, cítila, že jest mu posud dobra; ke všemu porovnávala jej také s Paroubkem — jaký to přece jen rozdíl!

„Jsem vskutku překvapena,“ pravila po chvíli, „nechtěla jsem tomu věřit, že byste vy —“

„Což máte mne za tak pyšného?“ smál se Záhora. „Nepamatujete se na ty doby, kde jste byla ještě mladou holčicí, já veselým chasníkem, na doby, kdy jsem s vaším nebožtíkem — dej mu pánbůh nebe — k vůli vám často skoro se popral?“

„Arci — ale tehdá —“

„Nu, nebožtík zvítězil — však stará láska —“

Procházková jenjen hořela. Zapomněla na celý svět a neviděla a neslyšela nežli Záhoru.

„Ach, vy umíte krásně mluvit,“ zašeptala.

„Tedy plácněte — tu je má ruka.“

„Záhoro — Záhoro!“ zvolala se slzou v oku, „vy dovedl jste zaklepat na těch pravých dvířkách do mých prsou. — Zde je má ruka.“

„To je moudré slovo,“ jásal Záhora. „Ale teď si musíme nahradit, co jsme promeškali,“ a počal ji objímat, objímat snad právě tak vřele, jako tenkráte, když chystal se, že půjde k otci. Byla to chvíle příjemná pro oba. Vmyslili se do minulých dob, všechen hněv byl zapomenut, a bylo oběma, jako by to, co se stalo, nebylo se ani stalo. Rozprávěli o minulosti, těšili se přítomností a doufali v budoucnost. A trvalo to dosti dlouho, než si vše pověděli. A když si pověděli, umluvili, že sejdou se u muziky a tam že to celé vsi ohlásí. Pak se rozešli, a ti, již neviděli se takřka po tolik roků, aniž by cítili nad tím krutější jakous bolest, rozcházeli se teď velmi těžce, ačkoliv za malou dobu měli se spatřiti zas.

Odešel, a opět byla Procházková sama. Odešel, ale přece zůstal u ní; byla sama a přece ji neopustil. Veškeré myšlenky její byly věnovány jemu, celou rozprávku, pokud se na ni pamatovati mohla, opakovala si v duchu ještě jednou, a bylo jí tak volno okolo srdce — však náhle se zakabonila. Paroubek, ten Paroubek, ó proč nepřišel o hodinu později! On má slib, jak pomůže si od toho? Oba přijdou k muzice, jak mu to poví, jak jej uchlácholí, neboť že jiného teď nepojme, nežli Záhoru, rozumělo se samo sebou. Ale brzy se upokojila. Kounováček to spletl, Kounováček to musí rozplésti, myslila si, a přeskočivši takto jeden příkopek ku svému, jak teď myslela, životnímu štěstí, usmívala se zase. Ale nové vrásky pokryly náhle čelo její. Josef jí pojednou připadl na mysl, Josef, jenž měl vše již tak krásně vyjednáno. A bylo jí ho líto, neboť vzpomněla si na svá mladá léta; ale přece si umínila, že mu Paroubkovic vymluví. Bylo jí divně při tomto předsevzetí, zůstala však při něm. „Jak sobeckým jest člověk,“ pravila sama k sobě, „že bez milosti obětuje štěstí jiného štěstí vlastnímu;“ uznávala to a přece jednala také tak. Ale pomyslela si, že je Josef mlád, a že, když za jejího mládí podobný případ srdce jí neutrhl, nestane se to také muži, jenž zajisté více snésti dovede, nežli žena.

Důvodů pro své jednání nalezne člověk vždy dost, chce-li jich nalézti; Procházková to dokázala. Arci, jaké ty důvody jsou, jest jiná otázka. A proto vyhnala si záhy také tyto starosti z hlavy, myslela jen na Záhoru a usmívala se sladce, neboť přemýšlela o životu, jenž jí nyní nastával. Ale přece nebyl to úsměv zcela volný, a mezi barvy, jimiž si malovala bezprostřední budoucnost, pletlo se jí trochu mnoho černé, a ta černá hrnula se se dvou stran: od Paroubka a od Josefa. A právě když zas taková černá kaňka z Josefa se k ní valila, zavrzla dvířka, a rychlým krokem vešel Josef. Usmál se spokojeně spatřiv Procházkovou rozpálenou a tázal se kvapně:

„Nu, panímámo, byl zde?“

Však podivil se nemálo, když místo ohnivého přisvědčení ozvalo se jen chladné: „Ano — byl.“

„A je už vše v pořádku?“ tázal se dále trochu již nesměleji, neboť mu náhle napadlo, že se snad neshodli.

„Inu —“ vzdychla Procházková.

„Ale vždyť jste se na něj tak těšila, a teď mluvíte a chováte se, jako by byl u vás náhle uhodil mráz?“ pokračoval Josef v neblahém tušení.

„člověk míní — pánbůh mění. Vidíš, Josífku, myslila jsem, že by se pro mne hodil,“ počala Procházková zajíkavě, „ale ach, jak snadno se může člověk mýliti. Inu, přišel, byla jsem k němu přívětiva, ale —“

„Ale? — Nuže to „ale“?“ naléhal Josef.

„Zkrátka, nelíbil se mi,“ vyhrkla najednou Procházková, která, nevědouc, jak to dále balit, pojednou všemu konec udělati chtěla.

Josef se až zachvěl. Nenadál se toho a proto nevěděl leknutím ani co odpovědít. „Ale vždyť je přece statečný, zachovalý muž,“ bylo to jediné, co mohl ze sebe vynutit.

„Jiní jsou zachovalejší,“ zněla krátká odpověď.

„Tuhle má taky,“ pokračoval ubohý mladík, plácaje na kapsu; myslel bezpochyby, že ji musí upozornit na vlastnosti, kterých si nebyla patrně povšimla.

„Není jediným.“

„A tady mu přec taky neschází“ — ukázal na čelo.

„Trochu víc by mu neškodilo.“

„Dceru já si vezmu na starost, jen abyste byla svou paní.“

„Inu — arci — však —“

Ale teď se Josef rozpálil. Maloval jí ho v tak krásných barvách, a ona pořád nic. „Pak ať mi někdo řekne,“ zvolal rozhněván, „že jen mladá děvčata jsou proměnlivá jako aprílové počasí!“

„Poslouchej, Josefe,“ odvětila Procházková vážně, „člověk za sebe nemůže, a jedná-li se o tak důležitou věc, jako jest vdávání, musí si to dobře předložiti. — Ostatně nemluvím jen o sobě, týče se to také tebe,“ dodala zvláštním tónem, jenž neminul se na Josefa zamýšleným účinkem.

„Mne?“ tázal se překvapen.

„Josífku“ — a hlas Procházkové zněl pohnut, „zdali pak’s povážil, co na sebe bereš? Znáš svou vyvolenou tak důkladně, že můžeš s jistotou ve své štěstí doufat?“

„Uvážil jsem vše důkladně a doufám tak.“

„A jsi o tom přesvědčen?“

„Panímámo, vy mluvíte, jako byste mne chtěla varovat,“ odvětil Josef, nemálo zaražen přímou touto řečí.

„Vykládej si to dle libosti.“

To byl olej do ohníčku, jenž v Josefu vznikati počal. „Vy víte zajisté na ni něco nekalého!“ zvolal.

„Inu, to právě ne,“ vysvětlovala Procházková, „ale celé jednání její není dle toho, aby —“

„Aby —?“

„— aby se dalo očekávat, že tě učiní šťastným.“

„A proč to?“ tázal se kvapně.

„Pozoruj ji jen trochu. Kde jaké vyražení, tam ona; kdekoliv potká hocha, zůstane s ním stát, na každého se směje, za každým se ohlédne, s každým má pletky —“

„Panímámo, to je odvážné tvrzení,“ přerušil jí řeč s hněvivým pohledem.

„Co člověk na své vlastní oči vidí, tomu musí věřit,“ zněla smělá odpověď.

„Vy jste to viděla? — Co jste viděla?“

„Viděla jsem ji včera za vsí, pod velkou lípou; stála tam s Matasem v důvěrném hovoru, ano ve velmi důvěrném.“

„S Matasem?“ vzkřikl Josef. „Dobře, dobře, o tom si promluvíme!“

Ó ten Matas! Žádnou holku nenechal na pokoji, byl postrachem všech milovníků a ženichů, a Kounováček nazýval jej jen „don Šajnem“, jenž prý byl rytířem, kteréhož nevázané vodění děvčat za nos přivedlo rovnou cestou do pekla.

Teď zdál se Procházkové vhodný okamžik k odporučení nějaké jiné. „Josífku,“ pravila chlácholivě, „nejlépe ji potrestáš, vezmeš-li si jinou. Poslouchej, hochu, vím o jedné, která by se pro tebe výborně hodila.“

Ale to byla marná práce. Jako by jej vystřelil, vyletěl Josef pln hněvu ze zahrady, prohodiv něco jako, že je času dost, a slovo muzika. Nerozuměla mu dobře, ale chtěl bezpochyby říci, že tam přijde.

Usmála se chytře a hleděla za ním, jak se žene přes náves. „To se musí zdařit,“ pravila sama k sobě. „Zhaněla jsem mu ji důkladně a nasadila jsem mu něco, co, jak jej znám, ponese ovoce. A pak, až ji odbude, tak jako já odbudu jejího otce, pak vystoupím se Záhorovic Karlou a bude to. — Teď však se musím připravit k muzice. Musím dnes vypadat, jako posud nikdy — děvčata musejí puknout závistí!“ A oči jí zasvítily, když si vzpomněla, jak závistivě budou na ni koukat, až se objeví, a jak budou vyvalovat oči, až se dovědí, pro koho se tak vystrojila. „Bude to sice perná práce s Paroubkem,“ pokračovala ve své samomluvě, „ale tím sladší mi bude budoucnost, jíž nedosáhnu bez bojů. Záhora — jeden z nejváženějších sedláků, má stará láska — o budoucích volbách bude jistě představeným — paní představená — ach! A nyní vzhůru k muzice!“ A spěšným krokem odebrala se do domu, spokojena sama sebou, že jednala se Záhorou tak, jak s ním jednala, a že Josefovi Paroubkovu tak vymluvila.