Hry olympijské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hry olympijské
Autor: František Velišský
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 122–125.
Licence: PD old 70

V severozápadním cípu Peloponneském od moře až k horám vysočiny Arkadské rozkládá se krajina pahorkovitá z šíří od západu k východu 10 mil a z délí od severu k jihu asi 15, jež se nazývala Elis čili dle výslovnosti tuzemců Vális, skládajíc se vlastně ze tří částí, jež byly: severní největší Elis, střední nejmenší Pisatis na pravém břehu řeky Alfeia, a jižní od Alfeia až k Messenii Trifylia.

Podél řeky Alfeia, největší všech řek peloponneských rozkládala se rovina Olympijská. K východu ohraničuje tuto nevelikou rovinu osamotnělý pahorek řečený Kronion, za ním pak vyšší hory Olympos a za těmi v dálce posněžená trčí temena a strmé skaliny velikánův arkadských; k jihu rozprostírají se hornaté lesiny někdejší Trifylie.

Vrchol Krenion rozkládá se širými boky po celé délce posvátné Olympie. Svislé stráně jeho pokrývají za našich dob dílem role, kde se pěstuje obilí (ječmen), dílem vinice, dílem trávníky a houštiny rozmanitých keřů, jinde strmí platany a sosny.

V zátiší onoho vrchu a dílem na patě jeho povstalo v dobách nepamětných, o nichžto jen rozmanité báje Elejských kněží se zmiňují, toto posvátné místo slavných poutí obyvatelstva okolního, s chrámem a oltářem obětním vedle něho od Heraklea ku poctě Diově vzdělaným. Kmenové řečtí již za nejstarších dob, o nichž zprávy máme, bohy své ctívali netoliko modlitbami, zpěvy a obětmi, nýbrž i tanci a zápasy, ježto názory jejich o bozích byly takové, že si je představovali podobnými sobě, podoby lidské i povahy, leč mnohonásobně i tělem i duchem dokonalejšími a nesmrtelnými. Mimo to pokládali Řekové vyvíjení a šlechtění těla za povinnosť nezbytnou. A proto místa zápasná zhusta se nalézala vedle svatyní bohův, jsouce jim posvěcena.

Tak i v Olympii s bohoslužbou sloučeny byly hry, jichž se zprvu účastnívalo obyvatelstvo Elidy, pak obcí peloponneských a po roku 660. př. Kr. již všech obcí řeckých, potom záhy také všech osad čelnějších, kde které byly v Malé Asii, v Sicilii, v jižní Italii, z Kyreny v Africe a z pobřeží moře Černého.

Původní jednoduché hry ustavičně stávaly se rozmanitějšími a slavnějšími. Rozkošný háj olympijský obehnán čtvercem zdí, naplněným svatyněmi bohův a heroův, pomníky vítězů v zápasech a přečetnými dary, jež o závod obce a jednotlivci tam posýlali.

Mimo účel náboženský stala se tato slavnosť i mocnou páskou roztroušených bez počtu téměř po kantonech řeckých obcí samostatných, rozličnými ústavami řízených, mezi sebou řevnivých a se svářících, budíc cit stejnorodé, veliké, spřízněné národnosti a zachovávajíc jej po věky v plné živosti.

Co se týče vniterního vývoje slavnosti, podotkneme toto. Ifitus prý a s ním i Lykurg dávné hry Olympijské obnovili r. 776., a jmenovitě Ifitus původcem pokládán byl onoho řádu, vedle něhož slavnosť Olympijská v období každého pátého roku konati se měla, a to za prvního úplňku po letním slunovratu (po našem čase od 20. do 25. června). Také ustanovení „božího míru“ podání řecké jemu přičítá, čehož důkazem Řekům byl i diskos, pocházející prý od Ifita, na němž vryt byl nápis, kterak Eleané boží mír před slavností vyhlašují. Jakmile hlasatelé z Elidy vyslaní do obcí řeckých slavnosť ohlašovali a na ni zvali, přestávaly všechny spory a zastavilo se nepřátelství, tak že každý, kdo zápasů chtěl účasten býti aneb jim se dívati, volnosť měl po všech krajích řeckých bezpečně cestovati. Ale netoliko hry a nevšední podívaná vábily tam odevšad četné hosti, nýbrž také příčiny obchodní, neboť bylo tam hojnou měrou i kupováno i prodáváno. Též smlouvy mezi obcemi sjednané tam se vyhlašovaly a ve sloupy ryly, a konečně i plody duševní od básníkův, dějepiscův a řečníkův se předčítaly, výtvory umělců na odiv se stavěly.

Doba této slavnosti, jež původně toliko den trvala, časem se rozšířila, ježto také počet her a obřadů se rozmnožoval, až na pět a snad po případě i na šest a sedm dní.

Až do 14. Olympiady (724. př. Kr.) byl jen běh ve stadii východně se prostírajícím, potom dvojběh, zápasištěm totiž k cíli a zpět; po čtyřech letech (720.) běh dlouhý, kdež zápasníku třeba bylo stadium oběhnouti, dle rozličných zpráv bez ustání sem a tam šestkrát, desetkrát, ano i prý dvanáctkrát. Takový zápas nejdelší mohl ovšem snadno zničiti život ctižádostivého vítěze, jakož se také připomíná, že Spartán Ladas skončiv vítězně běh dlouhý mrtev na zemi sklesl. V Olympiadě 37. (r. 632.) dovolen byl i běh chlapcův, ovšem obmezený, a zápolení. Konečně později v 65. Olympiadě (r. 520.) zaveden byl běh ve zbroji, totiž se štítem, přílbou a holeněmi, později jen se štítem, a to nejprve jen jednoduchý, pak i dvojitý.

Nejoblíbenější druh zápasů bylo zápolení, jež také nejvíce cviku vyžadovalo. Byloť pak velmi soustavně pěstováno s mnohými pravidly o obratech, hmatech a léčkách dovolených i nedovolených. Zavedeno bylo v Olympii r. 708. Touž dobou pak zaveden byl i paterný zápas, jenž záležel z běhu, zápolení, házení diskem, oštěpem a skoku. Běh neměl v paterném boji takového rozměru, jako když se prováděl o sobě. Házení diskem připomíná se již od Homera, kde je diskos kotouč z litého železa. Metání oštěpem pěstovalo se v gymnasiích jako cvik vojenský, při zápasech pak metalo se oštěpem buď k cíli nebo na předhozenou.

Zápas všesilý, záležející z boje pěstního a ze zápolení sloučeného s ním v jedno, zaveden byl v Olympii po r. 648. (Ol. 33).

Neméně oblíbeny byly dostihy vozové, čtverospřežné, zavedené r. 680. (Ol. 25). Původu jsou ovšem staršího, připomínajíce se už v Iliadě mezi hrami pohrobními na poctu Patroklovu. Kdo chtěli dostihův účastni býti, přijížděli na měsíc napřed do Olympie, kdež jak otěžníci tak koně od hellanodiků (soudcův) se zkoušeli. Pro nákladnosť mohli toliko nejbohatší statkáři koně k dostihům chovati, a výraz „dům čtverospřež chovající“ byl příslovný o nejmohovitějších. Nicméně v Olympii bývalo spřežení hojný počet, ježto nebylo také třeba, aby majetník osobně se jízdy účastnil, ač odměna vždy jemu připadla. Že pak i vítězství čtverospřeží obdržené velmi čestno bylo, svědčí Herodot řka, že Demaratos samojediný ze všech králů Spartských takovým vítězstvím ku slávě vlasti přispěl. Po r. 408. (Ol. 93) dopouštěl se zápas dvojspřeží, mimo to přijato dvojspřeží mezků, které však po šedesátileté téměř době (444. r.) bylo zrušeno.

Předstih na koních dospělých zaveden byl r. 644. (Ol. 33) a později též na hříbatech.

Zápasy olympijské nebyly však Řekům jediné. Byly ještě pythijské, isthmijské a nemejské.

Pythijské konaly se ku poctě bohu Apollona v rovině Krisajské blíže Delf každé pětiletí, takže spadaly ve 3. rok každé Olympiady, a záležely od r. 586 př. Kr. mimo zápasy hudební i ze všech olympijských. Hudební ovšem jsouce původní, zůstávaly nejdůležitějšími. Vítězové vyznamenáváni bývali věncem vavřínovým.

Zápasy isthmijské konaly se ku cti Poseidonově každého druhého roku ve smrčině Poseidonově blíže Korinta. Vše se podobalo při nich pythijským. Historické zřízení jejich spadá v r. 616 př. Kr. Vítězům podáván věnec miříkový, za dob římských pak z ratolestí smrčin Poseidonova háje uvíjený.

Zápasy nemejské slavily se každého roku ku poctě Diově v údolí nedaleko Nemeje v Argolidě. Počátek jejich spadá v rok 572. př. Kr. Všehellenskými staly se teprve r. 496. a obsahovaly všechny druhy zápasů jak olympijské. Odměnou byl věnec miříkový.

Olympijské slavnosti zůstávaly ovšem nejslavnější a trvaly až do r. 395. po Kr. Pokolení za pokolením rozmnožovalo poklady chrámově i hájové po celou dobu i rozkvětu i za politického živoření pod panstvím římským; neboť císařové římští, na př. Hadrian a Marcus Aurelius a mnozí příznivci Olympii krášlili, ač slavení bohův a reků řeckých ustoupilo valné bohoslužbě císařské, poskvrňující minulosť Hellady. Za panství byzantského z háje Olympijského stala se opevněná osada, k čemuž užito všeho, čeho možno bylo. To všechno časem a zemětřesením kleslo v opuštěné ssutiny, jež konečně obě řeky Alfeios i Kladeos nánosy svými pokrývaly.