Hry a herci

Údaje o textu
Titulek:	Hry a herci
Autor:	Jindřich Vodák (jako jv.)
Zdroj:	České slovo, roč. 19, č. 263, s. 4 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	14. prosinec 1927
Licence:	PD old 70

U Burianova divadla rozumí se dnes už samo sebou, že tam výběr repertoarní hry má celkem mnohem menší význam nežli její herecké provedení. Je přímo zábavné, že Berstlova komedie »Dover-Calais« nebo Maughamova »Viktorie« byly obecně prohlašovány za špatné kusy, ačkoli zrovna ony vynikaly nad průměrné německé zboží, k němuž se Burianovo divadlo uchyluje. Nelíbily se, poněvadž si v nich Burian musil ukládat nezvyklé obmezení a poněvadž ani pro jeho novou partnerku nebyly zvlášť výhodné; nešlo o kus, nýbrž o herce. Nyní tedy musila »Viktorie« honem zmizet a místo ní jsou »Nudle« přeložené zase z Arnolda a Bacha, fraška udělaná tak po starém a řemeslném způsobu, že se podobá početnímu příkladu, jejž profesor mathematiky dává rok co rok přepočítávat pořád v témž postupu. Když se továrník Servác Pipr v benátském hotelu prvního dějství představuje lidem lživým jménem Václav Nudle, aby si mohl namluvit hodně draho koketní Aranku, dovede si každá trochu vtipná hlava už předem sestrojit všechen ostatní děj se všemi jeho lacinými překvapeními. Jak by to smělo být jinak, nežli že se Servác Pipr setká doma na zámku hned v druhém dějství s těmi, které v Benátkách obelhával, a že musí úžasem vyvalovat oči nad jejich šlechtickými tituly? A co by zbylo do třetího dějství lepšího, nežli že se Servác Pipr octne před svou rodinou v zahanbující tísni, která ho přinutí schválit dceřinu volbu ženicha? Stále ještě je měšťák v komedii hloupější nežli šlechtici, třeba zchudlí, a dostává se chtě nechtě pod ně, nikoli nad ně! I jednotlivé žertovné scény a vtipy mohou se hádat předem podle toho, jak kdo vstoupí do dveří nebo otevře ústa. Ale takové kusy mají právě tu výhodu, že se při nich nemusí myslit na obsah a že se lze jenom nerušeně oddat švandám, které se v nich tropí. Co by se Vlasta Burian ohlížel na kus! Dnes dokonce mu přibylo sebevědomí a ráznosti, pouští se do role se zvýšenou rozhodností, vystupuje s určitější, pádnější jistotou, naměřuje svého Pipra s jakousi novou duševní svrchovaností. Dává Arance hubičku, jako když hrom bije, na hosty kouká jako na vetřelé lotry, div je rovnou nevyhodí, a každé ostudě čelí s otrlou smělostí, ve všem je rychlý a rovný. Jeho Aranka, kterou hraje sl. Machová, je velmi veselá, laškovná, zářivá, ale na koketní, chytrou, lehkou »mořskou pannu« subretního druhu přece jen příliš důstojná.

Proti »Nudli« je historická veselohra »Napoleon na Elbě« o stupínek lepší poněvadž Rudolf Lothar a Oskar Ritter-Winterstein připamatovali v ní na jevišti dramatický úryvek světových dějin, onu pohnutou chvíli, kdy Napoleon uchystal a podnikl svůj odvážný útěk z Elby. Němečtí spolupracovníci ovšem sama Napoleona do děje nevtáhli, nýbrž obmezili se na obrázek maloměstského italského manželství, jehož oba členové, kupec Pompéo Bigheschi a jeho žena Elisa, jsou dost hloupí, aby se dali úžasně obalamutit generálem Cambronnem a jeho ženou Juliettou. Na ničem si dnešní Němci tak nepochutnají, jako když se mohou vysmát příslušníkům jiných národů, a v tomto případě udělali z Itala Pompéa Bigheschiho ukrutného molièrovského ťulpasa, který jako velitel městské gardy nechá si Napoleona utéci takřka před nosem, a z Italky Elisy musila se stát marnivá, ješitná měšťačka, jež by byla Napoleonovi za pouhý slib šlechtictví dala ještě víc nežli svou ženskou a manželskou čest. Pikantnost na cizí útraty! Hlavní část děje svažuje se do dvou prostředních ze čtyř aktů, do jednoho, v němž generál Cambronne s dlouhým protahováním podstupuje přemlouvání manželů, a do dalšího, kde Elisa v ložnici císařově musí trpělivě čekat na postupné rozkazy ke svlékání, k ulehnutí, k přijetí vzácného milence. Ale pro poučení historické v té zdlouhavosti nikdo do Uranie na veselohru nepůjde, nýbrž jen proto, aby viděl sl. Klokotskou v Elise s italským rozohněním křičet, vztekat se, vyjednávat, hněvivě se odhodlávat k poslušnosti, házet vzpurné, bojovné nebo lisavé věty. Má-li Elisou proudit horká krev, sl. Klokotská umí v ní vnukovat představu, aby bylo s jiskrami půvabu cítit také nedostatek bystrosti v této ženské hlavě. Madame Sans-Gêne, ale prudší, divočejší, žhavější a bez její moudrosti: výkon pozoruhodné charakteristiky. S podobnou měkčí živostí hraje sl. Čeledová Juliettu a obě mají dobrý vliv na p. Bělského ve statném generálu, na p. Čekanského v komickém Bigheschim i na p. Lamače hbitém, mladě veselém příručím Arrighim.