Hráči/8. kapitola

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Žaludská sedma se obořila na knížete □ Když se blížili Peršané, zdvihl se veliký kotouč prachu □ Z vypravování kmeta Antonína Mazury[editovat]

Legenda, vyprávěná panem Uliánem, vzbudila zájem posluchačstva, které nešetřilo pochvalou.

— Nikdy, — pravil pan lékárník Lacina, — není člověk tak stár, aby se nemohl poučiti.

— I já, — pravil notář, — rád naslouchám poučným příběhům, a to zejména dějům z dávnověku. Z nich můžeme čerpati poznání, že licitovaný mariáš provázel lidstvo od pravěku až po naše časy, a všude zanechával hluboké stopy. Ba, správné jest rčení, že historie jest matkou nauk.

A odmlčel se. Jeho ruce míchaly mechanicky kartami, jež ležely před ním; a na jeho tváři bylo lze čísti jakési rozpaky. Viděl jsem, že má mnoho chuti do hry, ale že uvažuje, je-li společensky vhodno, aby notář hrál karty s kočovným živnostníkem.

Pan lékárník ukončil jeho duševní boj. Neboť lékárníci bývají zpravidla prodchnuti oním liberalismem, jenž dává lehce překračovati stavovské i třídní rozdíly, a působí svým bujarým duchem k stmelení společenských vrstev. Je sice povolání lékárnické nad jiné vznešené; lékárníkovi jest dáno pohlížeti do dílny přírody a svým velkým uměním poutati neduhy a vyháněti je z chorých lidských těl. Avšak přitom je ducha družného, jenž si libuje ve veselé pospolitosti, a bývá často osou, kolem níž se točí zábava.

Usmál se přívětivě a pravil: — Nebylo-li by libo, pane Uliáne …? — A pohyb rukou, naznačující míchání karet, dopověděl větu.

Můj principál se uklonil. Usedl ke stolku, a já se přidružil k němu. Počali jsme hráti.

Pan lékárník byl z onoho druhu hráčů, kteří nedbají zisku ani ztrát, ale kteří milují hru pro hru samu, vidouce v ní epický příběh, skloubený z řady rozmarných epizod. Vítězství vítal s růžovým úsměvem; ale i prohra vzbuzovala v něm veselí. Do paměti jsem si vryl jeho výroky, kterými glosoval různé situace během hry. Žaludskou sedmu hlásil slovy: „Žaludská sedma se obořila na knížete!“ Hlášení zelené sedmy provázel popěvkem „Sedma zelená, neposečená, slunce na ni svítí.“ Objevil-li v talóně červenou sedmu, která znamenitě posílila jeho pozici, tu volával nadšeně: „Kéž bych tě líbat směl …!“ Dvacítku oznamoval slovy: „Král Dvaciáš Corvinus vsedl na kůň a spěchal do boje.“ Hra vůbec způsobovala u něho evokaci bitvy. Závěr hry, kterou prohrával, vydávaje se z posledních trumfů, ilustroval tímto plastickým líčením: „Obklopen hloučkem svých věrných, klesá hrdinný kníže, pokryt ranami. Krvavý západ slunce pokryl krajinu šarlatovým pláštěm. Mroucí oko vévodovo loučí se se světem a jeho rty šepotají slova na rozloučenou. Věrný oř smutně hlavu sklání nad mrtvým pánem, jenž platí za prohranou hru i sedmu šedesát krejcarů …“

U pana notáře vzbuzovala hra reminiscence na školní četbu. Získav příznivý talón, neopomenul skandovati verše:

Tak jako lev potěší se,
na velký kus těla padna,
buď rohatého koloucha
aneb kozorožce nalezna,
tak pan notář Vetchý
raduje se z karty milostné.

Při točení vzpomínal Hérodota citátem:

— Když se blížili Peršané, tu zdvihl se ohromný kotouč prachu!

A přirovnával se ke Korachovi, kterého pohltila země, když bylo mu platiti prohranou stovku.

Byla to hra, při které bylo možno člověku, po vzdělání dychtícímu, získati četné vědomosti. A mohu říci, že tato partie patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám.

Když bily čtyři hodiny, tu otevřely se dveře hostince a jimi vešel jakýsi scvrklý mužík. Byl velmi stár, podobaje se zkroucenému stromu švestkovému, jehož kmen je na severní straně obrostlý lišejníkem.

Zdálo se, že je potěšen, spatřiv hrající muže. Uchopiv židli, usedl k panu Uliánovi, zaskuhrav:

— S dovolením!

Číšník mu přinesl pivo a stařík láskyplně objal pana Uliána pohledem, jenž pravil, že během hry nehodlá se od něho odloučiti. Oddal se mému principálovi s celou duší. S ním se radoval z vítězství a s ním želel nad ztrátou. Jeho obličej, divoce zarostlý vousy, vyjadřoval hněv i lítost, žal, zklamání, úžas i uspokojení. Tyto pocity střídaly se v jeho líci jako barvy pod kůží chameleónovou. Nepromluvil během hry ani slova, jenom sykal a vzdychal, kroutil hlavou nebo se usmíval. Ale zkušený hráč mohl viděti v jeho obličeji karty pana Uliána jako v zrcadle.

Noc měkce pojala město Kutnou Horu v náruč, když jsme, umdleni, avšak rozjařeni, končili hru.

Neznámý stařík, jenž až do konce při nás setrval, vstávaje, pronesl tato slova uspokojení:

— No, dnes, mohu říci, jsem se poučil!

Zahleděl se upřeně na pana Uliána, jako by hodlal navždycky jeho podobu vrýti si v paměť. Pokročil k němu, potřásl mu pravicí a představil se:

— Moje jméno je Antonín Mazura. Jsem zdejší připodotýkatel.

— Připodotýkatel? — protáhl pan Ulián nechápavě

— Tak jest: připodotýkatel. Vím, že se říká kibic, ale já vím, že toto slovo je cizácké a my jsme Slované, není-liž pravda? Dodávám, že jsem nejstarší připodotýkatel tohoto města.

Tato slova děl s jistým odstínem hrdosti v hlase.

— Přicházím sem denně rázem čtvrté hodiny, abych byl přítomen hře. Dávám přednost partiím, kterým obcují cizinci. Přinášejí do hry mnohé odstíny, takže je poučno jim přihlížeti. Někdy, pravda, probíhá hra bez veškerého užitku pro mne: dnes však jsem se poučil.

— A sám také hráváte? — tázal se pan Ulián.

— Já? Bůh uchovej! — ohradil se kmet, — nejsem dosti poučený … Nemám tolik schopností, abych se vmísil do hry. V onom roce, kdy byly ty velké povodně … kdypak to bylo? … Ano, v roce devadesátém … V roce devadesátém, dne třináctého května byl jsem vyzván jedním pánem, abych vzal karty za něho. Že hned přijde. Neptejte se, jak mne tupil, když se vrátil. Inu, hrál jsem špatně, velmi špatně … Nepoučený člověk nemá hráti. Tak tedy hledám poučení.

— Jste zdejší obyvatel?

— Nikoliv. Jsem Moravan. Pocházím z Rajhradu. Ach, toužím po tom, abych ještě před smrtí spatřil své krásné město rodné. Avšak moje povolání připodotýkatelské mi brání, abych se odtud vzdálil.

— A jak jste se sem dostal? — vyzvídal pan Ulián.

— To je taková podivná historie, pane … Nechci vás nuditi vyprávěním …

— Jen vypravujte!

— A mohu si dát ještě skleničku?

— S radostí!

Číšník postavil sklenici před starce. Kmet se napil, vzdychl a takto počal:

— Můj příběh, pane, jest poučný … Bylo to v letech sedmdesátých. Ano, dvě léta po ukončení oné velké války prusko-francouzské. Byl jsem tenkráte zástupcem firmy Schick & Rosenbaum. Jezdil jsem po zemích koruny svatováclavské, nabízeje výrobky této firmy. Kalendáře, obrazy svatých i státoprávní reskript císaře pána, vyvedený v krásných barvách a čistém písmě. Byl jsem tenkráte šumný junák, plný všelikých šibalství … Inu, mládí, copak je to všechno platno …

Kmet se napil.

— Na svých cestách obchodních zavítal jsem i sem, do tohoto města. Oběhl jsem známé firmy a rázem čtvrté hodiny dostavil jsem se do tohoto lokálu. Zde, právě u tohoto stolu, seděli tři páni z Prahy a horlivě hráli licitovaný mariáš. Měl jsem dvě hodiny času na dráhu a tak jsem k nim přisedl. Byla to slavná partie, plná nepředvídaných událostí. Tak se dívám, účastním se tohoto ruchu a čas ubíhá. Zmeškal jsem vlak. Ještě jednu si mohu dát?

— Beze všeho!

— Nevídáno, — myslím si, pojedeš příštím vlakem. V devět šestapadesát. Ale můj osud velel, aby právě v tuto dobu padl dvakrát otočený betl. Nemohu opustiti partii. A tak jsem zůstal …

Pokračoval s povzdechem:

— Nu, a příští den bylo to právě takové. Místo oněch pánů z Prahy zaujal jeden cestující z Hořovic druzí dva byli zdejší. Tomu jednomu padala karta, no … Slovy nemohu vám vylíčiti ony krásné stovky, které hrál … A tak mine den, druhý, třetí … Firma je netrpělivá, píše, telegrafuje, abych se vrátil. Já však tu trčím jako začarovaný. Sotva jedni odejdou, již druzí přicházejí. Velmi rušno je v tomto městě … Přemítám, jak bych se odtrhl, ale nic platno. Jsem tu připoután kouzelnou nití.

Ubíhají týdny, měsíce, roky … Firma nade mnou mávla rukou. Patrně se domnívala, že jsem nebožtík. Jednou jsem měl to štěstí, že jsem u tohoto stolu zastihl nového zástupce našeho závodu. Vzkázal jsem po něm, aby se na mne nehněvali, že já přijet nemohu, protože tu meškám pro poučení.

A tak jsem zůstal. Oženil jsem se se zdejší dívkou a stal jsem se kutnohorským připodotýkatelem … ještě jednu si mohu dát?