Hovory okamžiků/Politikové

Hovory okamžiků Arne Novák
Malý svět Ignáta Herrmanna	Politikové	Tři popularisátoři

Údaje o textu
Titulek:	Politikové
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, Arne. Hovory okamžiků. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 39–43. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

MORE GEOMETRICO. V sedmdesátých a osmdesátých letech stáli v popředí svobodomyslného poselstva českého dva výrazní zástupci exaktních věd, lišící se podstatně od politisujících advokátů: pohyblivý přírodopisec popularisačních snah doktor Ed. Grégr a vážný matematik spekulativního založení profesor František Tilšer. Šlo-li o svobodnou školu, šlo-li o pokrok technický, šlo-li o zájmy učitelstva, byli rázem na svém místě: Edvard Grégr se temperamentně rozhorlil, zasršel ironií a vtipem v útočné a ohnivé řeči, kdežto František Tilšer se zahloubal metodicky do otázky, promyslil ji s důslednou logikou a v proslovu akademicky důstojném přednesl přesvědčivé důvody, provázeje je ušlechtile klidnou výmluvností, rozzařující bílým světlem jeho monumentální hlavu kněze táborského. Nedbaje nikdy ani osobních ohledů, ani vlastního prospěchu, sloužil obětavě věci, ale nad ni stavěl vždycky ideu, jež mu byla světější než klubovní usnesení a než oportunita chvíle — nejen staročeští odpůrci, ale i vlastní straníci často zazlívali profesoru deskriptivní geometrie, že také v politice postupuje přímočaře, more geometrico. Učenec, jehož prvním pracím se obdivoval J. E. Purkyně, a jehož vrcholné koncepce zaujaly Johna Tyndala, byl filosofickým liberálem z rodu Johna Stuarta Milla, ale sám se — a to netoliko v studijní oblasti odborné — hlásil vždycky jako žák ke Kašparu Mongeovi, v jehož naukách nacházel východisko všeho usilování vědeckého, mravního a sociálně obrodného. Miloval revolučního Francouze, jehož zásady vytrvale domýšlel, láskou velice uvědomělou: stavěl ho s národně obrannou tendencí proti německy abstraktnímu Kantovi; hledal spojitost mezi jeho encyklopedickými snahami a pansofií Komenského; chtěl do duchové vzdělanosti české přinésti z galsky srostitého světa Mongeova blahodárný prvek živé představivosti jako doplnění a korektiv převládající u nás abstrakce; způsobem, v němž byla mimoděk utajena složka umělecká, žádal, aby se naše niterná skutečnost neskládala jenom z myšlenek a slov, nýbrž také z obrazů.

Ikonognosie, jak nazval svou osobitou vědu, neměla býti pouze pomůckou a metodou naukově poznávací, nýbrž novým principem života jasného, pravdivého, všestranného, a ti, kdož by prošli její kázní, měli býti bezpečně vyzbrojeni proti zmatenosti myšlenkové, proti mravní a politické lži, zakrnělé pedanterii. Profesor František Tilšer, zakladatel tohoto ikonognostického náboženství, této nové víry more geometrico, zachoval si takovou zbroj sám až k samému prahu svých let devadesátých, světlý idealista patriarchálního typu.

*

PAN RADA. Postava P. Ignáta Wurma vtělila se mladšímu pokolení již v legendu, nerozlučně spiatou s českým Olomoucem: veselý a rozmarný jednoruký stařeček provádí hosty národopisnými sbírkami Vlasteneckého musea; zastavuje se před výšivkovým oddělením; smeká staromódní klobouček se slovy „Cti otce svého i matku svou“; upozorňuje na motivy lidového ornamentu, pocházející prý až z doby velkomoravské; horlí, spřáteliv se z návštěvníky, hned o kultuře cyrilometodějské, hned o myšlence světového míru; šíří kolem sebe teplo a úsměv, čekaje jen koho podarovati z tohoto nevyčerpatelného bohatství radostného kněze a šťastného křesťana, jemuž již jeho první farníci přezděli Jezule.

Ale pan konsistoriální rada z olomoucké vikárky nebyl jenom místní zvláštností Olomouce, ani nenáleží do moravských dějin pouze pro účast při založení a vybudování tamního Vlasteneckého musea po boku Havelkově a dam Wanklových — to byl toliko slunný západ, ozařující svou teplou hanáckou červení požehnané stáří Wurmovo. V mužných letech stál věrný žák Sušilův a Tarouccův v popředí moravské politiky jako důsledný státoprávník na straně Belcrediově a Pražákově, zastávaje neústupně program národněkonservativní — celý muž hájil celé přesvědčení. Byl státoprávníkem, ježto miloval historii jako pevnou oporu všeho ušlechtilého lidského snažení; přiznával se hrdě ke konservativismu netoliko jako kněz, ale i jako Slovan, jenž se ve všech životních projevech hrozí nivelisace, podkopávající půvab odlišnosti a rozmanitosti; všude zdůrazňoval smysl národnosti, která se mu jevila zvláštní milostí, plynoucí z přemoudrého úradku božského. Dokud byl mlád, rozněcoval rád své posluchače s kazatelny; později se stal ve vídeňském parlamentě a v brněnském zemském sněmu populárním řečníkem; nejrázovitěji a nejstatečněji vystupoval však jako neohrožený horlitel před svou duchovní vrchností, ať to byl biskup Gindl nebo Schaffgotsch, kardinál Schwarzenberk nebo Fürstenberk, vídeňský nuncius nebo Wurmův přítel, Slovan velkého srdce a dalekého pohledu, biskup Strossmayer. Uměl na ně působiti svým cyrilometodějským nadšením, přesvědčoval je důmyslnými postřehy o potřebách církve a kněžstva, došel u nich úspěchu pro českou věc, nedbaje vlastních osobních výhod.

Až do konce života zůstal chudým vikářem při dómě, jenž se však cítil vždycky bohatcem, protože našel ještě větší chudáky, které mohl nasycovat, šatit, podporovat penězi. V poslední své vůli napsal: „Zlata a stříbra nezanechávám, leč které mi snesla láska přátel“: i z té lásky rozdával plnýma rukama. A přece zanechal po sobě tento dobrý a prostý kněz ještě cosi vzácnějšího: úsměv radostného a blahoslaveného štěstí, na nějž nikdo z těch, kdo se s ním setkali, nezapomene.

*

REALISTA. Poznal jsem doktora Rašína velmi pozdě, a to v době, která mocně přemodelovala jeho povahu. Vrátil se s doktorem Kramářem právě z vídeňského vězení, a redakční schůzky Národa u Černého koně o pátečních večerech byly pro ně oba příležitostí, aby se důvěrně informovali o změnách českého smýšlení a cítění v tom „čase za živa pohřbených“. Dr. Rašín pobytu v žaláři nikterak nepromarnil: přemyslil si důkladně naše i zahraniční problémy válečné a předválečné, včetl se s podivuhodnou vnímavostí do české literatury posledních desetiletí, kterou byl uprostřed advokacie a politiky poněkud zanedbal, a v důsledku toho srostl s národním životem pevněji než kdykoliv před tím. Nebylo na něm pranic ze sentimentálního pathosu vůdce, který ke svému národu přichází z okovů a proto se na všecko dívá v lichotné záři divadelních lamp, naopak byl docela střízlivý, až to mnohého enthusiastu v té opojné době slastného čekání a nebezpečné jistoty bolelo, zvláště když i tehdy rašínovský vtip měl svou ostrou jízlivost a rašínovský pohled svůj krutý chlad. Málem všichni jsme byli ilusionisty, ale dr. Rašín, národohospodář a peněžník, byl realistou. Znal lidi do dřeně kostí a ježto jim nerad odpouštěl, měl v onom čase tolikerého národního a politického slabošství mnoho příležitosti jimi pohrdati. Rozuměl poměrům v Praze i na venkově a bral je v počet při každé smělé koncepci svých druhů. Smál se povýšeně zlatým střechám, které jsme příliš ochotně nasazovali nedaleké české budoucnosti, ale přemýšlel opravdově o úhelných kamenech v jejích základech. Nedovedl jsem jako pouhý laik sledovati finančních a hospodářských otázek, do nichž se horlivě v diskusi zabíral, ale s psychologovou zvědavostí jsem se díval do jeho ostře modelované, výbojně chytré tváře, kde pracovaly pod inteligentním čelem pronikavé oči.

A říkal jsem si, že všecky politické vignety jsou falešné, měří-li se na pravdě povahy. Pokrokář? Kdysi. Muž svobodomyslný? Patrně. Demokrat? Asi. Ale především realista, právě proto, že se k realistické straně nikdy ani zdaleka nehlásil.

*

PŘÍKLAD. Šest neděl tělesných muk, klamavých nadějí a příliš příznačných recidiv, šest neděl marného odevzdání do důmyslu i štěstí lékařů a operatérů, šest neděl zápasu nepodlomeného ducha se smrtí, která si tělo, tak tuhé a pevné, neodvolatelně poznamenala již v hrozný den atentátu — a to všecko před očima veřejnosti, za kontroly ctitelů i odpůrců, v průvodě komentářů Prahy i venkova a s přímým odrazem v zrcadle novin: takový byl závěr života doktora Aloisa Rašína. Sta a tisíce těch, kdož denně s napětím a účastí hledali v novinách bulletiny z podolské sanatoře, trnuli nad nesmyslnou marností této zkoušky a žehrali na rafinovanost osudu, který jako zlý dravec nezničil vzácnou svou kořist naráz, nýbrž si s ní mučivě a krvelačně pohrával. Proč, jen proč, volali k nebi, o jehož spravedlnosti pochybovali, musí syn člověka postupovati takovou cestu křížovou, která vede právě jen do zahrady Josefa Arimatejského? A přece, dovolte srdci, jež po šest neděl svírala úzkost, aby samo z hlubokosti vyznalo svůj paradox: ani těch. šest neděl odumírání a trápení doktora Rašína nebylo marno. Známe jenom málo autentických vět, které pronesl k rodině, k lékařům, k přátelům, k politickým spolupracovníkům od onoho osudného 5. ledna. Jsou mezi nimi laskavé žertíky, jasné projevy zájmu o českou věc, chrabré výrazy chuti k činnosti a nakonec ten jímavý nezapomenutelný, opravdu hrdinský vzkaz k členům vlády, jak rád by s nimi pracoval dále, on, jemuž již nohy stydly, tep ustával, srdce dohasínalo. Tyto věty, mezi kterými není jediného vzdechu, jediné výčitky, jediné sentimentality, jsou krásným příkladem a odkazem tohoto celého a pravého muže všem lidem v národě, kteří chtějí býti opravdu muži, uprostřed doby tak zbabělé, změkčilé, nedůtklivé. Doktor Alois Rašín, jenž pod šibenicí ukázal, jak pohrdat smrtí, a v době revoluce, jak využíti života, naznačil příkladem, jak umírat. Kolik lidí mezi námi smí se podle nadání a znalostí odvážit, aby pokračovalo v jeho životním díle ve prospěch hmotného blaha mladé republiky? Myslím, že by bylo bolestno zjišťovat, jak málo jich jest. Ale všichni, kdož máme před sebou život a za ním neodvratnou perspektivu smrti, můžeme si zapamatovati jeho příklad poslední: umírat statečně jako čestní vojáci na bojišti osudu. A zapamatujeme-li si to, netrpěl doktor Alois Rašín v Podolí šest neděl nadarmo.