Hovory okamžiků/Malý svět Ignáta Herrmanna

Hovory okamžiků Arne Novák
Feuilleton o feuilletonistovi	Malý svět Ignáta Herrmanna	Politikové

Údaje o textu
Titulek:	Malý svět Ignáta Herrmanna
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, Arne. Hovory okamžiků. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 35–38. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Z tichého a v sobě uzavřeného města, kterým, málem již před půlstoletím, počal Ignát Herrmann prováděti ve svých povahokresebných črtách a drobných situačních povídkách svého čtenáře, zůstal půdorys několika čtvrtí; stavební fysiognomie nečetných ulic a náměstí, osamělý stín starých osiřelých stromů, denně řídnoucí hlouček světu odumřelých pamětníků a sotva více. Dávno vyprchal duch, který Praze, vyzuvší se nedávno z milovaných pout svých hradeb, dodával živé jednoty a pojil její různé vrstvy v přirozený organismus: regulace městská rozmetala nadobro teplá, tmavá a stinná hnízda dychtivě pracujících a skromně požívačných měšťáků čtvrtí živnostenských a obchodnických; rozčilený chvat hospodářského pokroku a nedočkavá záliba v uhlazeném komfortu vyplašily skrovné a domácké milovníky a pěstitele starých hospodářských řádů, mhouřící úzkostlivě oči, sotva prudké světlo elektrických lamp vniklo výbojně do jejich ulic — a tak navždy bylo veta po maloměstské Praze let sedmdesátých a osmdesátých, když nová forma života národního a státního urychlila přeměnu dlouho odstrkované metropole ve velkoměsto. Tímto úplným přerodem Prahy se stal Ignát Herrmann mimo nadání spisovatelem historickým, což jistě překvapí u životopisce a biologa města, který se vyhnul úmyslně jeho částem, kde minulost v světských a chrámových památkách zkameněla. A aby byl tento pražský paradox dovršen, lze dnes v Praze shledati spíše zbytky gotického, barokního a empirového města, jehož epickými malíři jsou Jirásek s Wintrem, než pozůstatky sousedské Prahy buržoasní, jejíž důvěrná kronika vyplňuje nejlepší knihy Ignáta Herrmanna.

Potomek staré impresorské rodiny králové-hradecké a nahodilý rodič z mlýna na Doubravce není Pražanem ani podle krve ani podle tradice ani podle dětských vzpomínek, ale snad právě proto jeho pozornost pro město vlastního osudu byla stejně svěží jako intensivní. Nepřišel ostatně do Prahy, aby ji klidně pozoroval, nýbrž aby ji bolestně prožíval: podrobovala chudého učně a mládence kupeckého zkouškám, pokořujíc často jeho přirozenou hrdost, nutila administračního úředníka a obchodního agenta, aby se jí přizpůsoboval a na ni vyzrával, dávala psychologické a mravní hádanky novinářskému a literárnímu začátečníku, ale nesla také neúmorného snaživce silnou vlnou výš, až se stal z pokorného dělníka a trpělivého kronikáře města jeho důvěrníkem a miláčkem. V Praze přilnul zdravý a čestný mladík především k tomu, co bylo sourodé s ním samým: k drobným a bodrým lidem, kteří zápasí s osudem o skromné místečko ve společnosti klopotnou prací a jejichž účetní kniha životní je stejně hustě popsána ztrátami jako zisky, k prostým postavám z drobné počestné buržoasie, které bez patosu a docela bez smyslu pro vzpouru přijímají skutečnost, uprostřed níž vyrostly, k mravenčím nosičům hmoždícím se v městském mraveništi svízelnými břemeny a pudově hnaným mravní silou svépomoci, rodinného vzestupu, hmotného zabezpečení. Jako mladý spisovatel si vyvolil Ignát Herrmann za učitele Jana Nerudu a to rozhodně spíše Nerudu ze Studií krátkých a kratších než Nerudu Povídek malostranských, ale i bez tohoto vůdce byl by jistě hledal své hrdiny tam dole, mezi kramáři a úředníčky, v dílnách drobného řemeslnictva a v průjezdech starých hostinců, na dvorech malých činžovních domků, kde ženy nájemníků perou, děti piští, kam zaléhá kladivo zámečníkovo, hoblík truhlářův, pravidelný klepot ševcův a kde po větvích kaštanu poskakuje kos, rozmarný kamarád chudého člověka. Nebylo náhodou, že na počátku své literární dráhy byl Ignát Herrmann s pochvalou označován za kronikáře pražského Podskalí, na jehož obvodu se odehrává jeho nejjadrnější román U snědeného krámu, dosahující na některých stránkách realistické velikosti: tato staropražská čtvrť, malebná, třebaže bez jakékoliv historické štafáže a pečeti, byla opravdu světem malých lidí, které jednotné prostředí a boj o život zhnětly v samostatný nárůdek osobitý v hrubozrnném žertu, v bodré poctivosti, ale i v jakési sentimentální dobrotě — mnoho ze sebe sama vložil Ignát Herrmann do těchto masivních pražských dětí, které mají na velkých omrzlých rukách tuhé mozoly, pod čtvercovanou kazajkou zlaté srdce a pod promaštěným štítkem nehorázné čepice občas neočekávanou vláhu v očích.

Herrmannův pohled do života je neromantický a sentimentální. Buduje si svůj svět výhradně z rysů a poznatků, které vypozoroval sám, a to spíše sluchem než zrakem — odtud jeho jemný smysl pro dialog a také jeho příkladná péče o jazykovou ryzost — kombinuje jenom velice střídmě, neužívaje valně obraznosti. Netvoří, nýbrž spíše reprodukuje, čímž není řečeno, že svět jeho děl není občas skutečností zhuštěnou, domyšlenou, intensivnější, tam totiž, kde pozorovatelská schopnost nebyla souznačna s ulpěním na jediném modelu, a kde příliš nezasáhl sklon sentimentální. Tento (vedle jakési uskrovněnosti názorové a intelektuální) způsobil, proč se Ignát Herrmann, ač celým založením neromantik, přece nestal skutečným realistou. Nechápe života celého v neobmezené šíři, nýbrž pouze to z něho, co ho dojímá, vzněcujíc jeho sympatii neb soucit. Nepostihuje tvrdou, krutou, dynamickou intensitu společenského dění, nýbrž tu vlnu z něho, která budí odezvu v lidském srdci, přístupném jemu samému hlavně jen ve svých středních a nižších polohách. Z této stálé a živé účasti Herrmannovy na osudu jeho postav, z této silné životní sympatie a konečně i z družného zájmu o malého a všedního člověka temení jeden pramen jeho humoru, jenž není ani ironický ani osvobozující a docela nic tragický. Druhým jeho zdrojem je jasné veselí zdravé lidové duše, rozmarná záliba pro frašné projevy pouličního vtipu a optimistický názor světový, Herrmannovi lidé pracují, podléhají a zase se ze životního víru dostávají na břeh. Stárnou v malých hříších, tloustnou v nevinných rozkoších, umírají spíše z omezenosti než z omrzení života. Smějí se mezi slzami, jsou sami směšni svým dojetím nad nicotnostmi šosáckého osudu, nacházejí v této rovnováze veselí a pohnutí ono uspokojení, které jim nahrazuje náboženství, jako jejich instinktivní i rodinná a obchodní poctivost jim činí vyšší morálku postrádatelnou.

Herrmannův teple skutečný a názorně pravdivý svět není ani zvláště vysoký, ani nemá pravé realistické šíře; přes to jest ucelený, úplný a jednotný, neboť z reální látky budoval jej netoliko pozorovatel, jenž skutečnost intensivně prožíval, ale i muž veliké životní sympatie, vřelého srdce, vlahé lidskosti. Zrodil se v pravé chvíli, která přála realistickému postřehu pozorného sluchu i oka; našel si v sousedské Praze buržoasní šťastnou shodou okolností pro své dílo sourodou oblast, avšak vložil do svého spisovatelského podnikání také jistinu, která jest jeho osobní výsadou, čestnou svědomitost statečného občana, účastnou humanitu věrného lidumila. Že tento kapitál vynesl dobré a požehnané úroky — o tom slovem nebo vzpomínkou ujistilo Ignáta Herrmanna na tisíce čtenářů.