Hovory okamžiků/Máchovo jezero

Hovory okamžiků Arne Novák
B. Smetana	Máchovo jezero	Loketská romantika

Údaje o textu
Titulek:	Máchovo jezero
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, Arne. Hovory okamžiků. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 76–78. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Neviděl jsem Máchova jezera doposud za růžového večera májového, jenž mu dopomohl k básnické proslulosti, a vím také, že bych tam marně hledal i za červánkového požáru květnového soumraku to, čím si obraznost romantikova dokreslila scenerii českého Středohoří: do vln nepadá bílý stín ponurého vězení, vybudovaného podle žaláře v Chillonu, nad temným modrem nezakvétá vodní lilií žalná plachetnice, podobná té, jaké užíval Korsár Byronův, nikde nespadá do hloubky jezera, stíněna dubem, osudná skála Jarmilina. A přece vzpomínám na břehu v Doksech živě máchovské krajinomalby pro několik jejich postřehů definitivních, s nichž ani odstínu nedovedlo celé století setříti a které jsou při všem svém jemném ladění nazřeny tak pevně. Modro vln na hladině zakvétá doposud zelení, jak uplývá do dálky, aby posléze splynulo v bledé jasno; ne-li loďka plachetní, tedy výstražná bílá bóje houpá se na vodách jako vážný let čápa, a místo vesla plavcova tvoří drobný parníček dlouhé pruhy, vroubené růžemi slunečního západu; všude, kde borový zavání háj, „objímá břeh kol a kol jezero hladké v křovích stinných“ tak měkce a družně, jak to s vysokou gracií vyjádřil Mácha obrazem plným něhy a čistoty citové, „co sestru brat ve hrách dětinných“.

Za které denní doby jest v létě v Doksech nejkrásněji? Společenští lidé, kteří se v celých proudech sjíždějí sem koupat z České Lípy, z Mnichova Hradiště i z Prahy, dávají přednost odpoledním hodinám za plného slunce. Pak ztemní pláž sty postav a postaviček v pestrých koupacích šatech, hovor a smích přehluší docela pravidelnou hudbu zčeřených vln, nahé i polonahé děti lezou a kutí jako hmyz v písku na břehu a honí se za svými barevnými míči ve vodě, a zatím co sluneční paprsky se prodírají úsilně hustým stínem melancholického českého boru, zbarvujíce jeho kmeny na tmavorudo, rozpřádá se pod ním život malých mořských lázní v stylisaci spíše utěšeně rodinné než výbojně měšťácké (skoro rovnoměrně účastní se obě národnosti tohoto prázdninového reje v dávno poněmčených Doksech). Není třeba ani plechové banality sváteční hudby lázeňské ani příliš vtíravého veselí v nevalné restauraci pobřežní, aby návštěvník zatoužil po chvilkovém oddechu z tohoto ruchu, mísícího pokojnou živočišnost s bodrou rodinností a přibarveného sem tam koketerií podezřele průhlednou. Kdo nevyplul hluboko do jezera, aby se vystavil zlatým a teplým nárazům nepřetržitého příboje a tak unikl hlučné radosti obnažených lidských živočichů, poslechne asi vábení parníčku, křižujícího skoro stále mezi Doksy a Thammühlem. S jeho drobné paluby lze přehlédnouti celé jezero, jak se mocně vlní pod borovými lesy a jak měkce plyne k patě prostičkého valdštýnského zámečku v Doksech; malý ostrůvek s jakousi romantickou zříceninkou vstává v syté zeleni z vln neustále rozčeřených a míjí, nepozvav ani k zastávce; na obzoru vládnou stále oba mohutné Bezdězy a na jednom z nich tragické zříceniny gotického hradu přemyslovského; obzor kol a kol obklíčený vrchy, tvoří celek tak uzavřený a jednotný, že člověk ani nezatouží uniknouti z jeho obvodu. Ale již jsme v Thammühlu, lodní zvonec nás burcuje z čistého nahlížení, lidé se hrnou hlučně z parníku a opět naň, v podobě ještě vyzývavější než v Doksech doléhá k oku i k sluchu lázeňské veselí letních hostí, kteří se v nasycené a občerstvené tělesnosti protahují, zažívají, baví a vzněcují… Ne, sluneční odpoledne není v Doksech opravdu vábné, aspoň ne pro toho, komu má býti příroda osvobozením od lidské malichernosti.

Ovšem, pravý čtenář Máchův půjde jezero vyhledat za soumraku, ne-li za světla měsíčního. Není již ani človíčka ve vodě, vodní ptactvo se odvážilo z rákosí, místo parníčku potácí se hltavý racek nad hladinou, chvílemi se lehce smáčeje, a také ochranné bóje se podobají labutím. Obrysy jsou měkce pastelové, a vějířovité větve sosen nad vodou připadají nějak japonsky. Vlny, stříbrné lunou a toužebně neúnavné, vzdychají, teskní, zpívají jakousi stříbrnou melodií, a máchovská slova o jezeře, jež „zvučelo temně tajný bol“, zdají se nyní býti pouhou onomatopoickou zvukomalbou mluvy jezera, kam se bylo před devadesáti lety ponořilo nikoliv nahé tělo, nýbrž nahé srdce básníkovo. Romantika, ať sluje Rousseau, Byron či Mácha, je dcerou vod a večera; touží po lidech, avšak pohrdá stykem s nimi; miluje barvy, které hasnou, aby pod nimi odkryla hudbu, jež jest mluvou věčnosti.

Nejsem romantikem a sdílím se přece o flaubertovskou nechut k stádnému člověku, který zvučnou banalitou své syté a samolibé živočišnosti znesvěcuje mlčení přírody. A tak jsem zašel k jezeru v Doksech zrána, dokud lázně nebyly otevřeny. V rákosí a v křovinách dřímalo doposud cosi z jitřních mlh, a všecka zeleň měla hebký nádech pastelový. Sem tam vyplula čírka nebo divoká kachna z houštiny, kapr se vymrštil lehkovážně z vody, na hladině se tvořily velké a volné kruhy, jako by neviditelná ruka byla házela odkudsi oblásky. Ale to vše jenom v zátokách nepřehledně širého jezera. Valná jeho plocha — probůh, proč jen přiléhavý výraz „zrcadlo“ o vodě je zavržený germanismus? — vlnila se v silném příboji, stoupajícím vysoko a třísnícím břehy kmitavou pěnou. Byl to nepřetržitý rytmický pohyb, pravidelný a zákonný jako všecky věčné přírodní děje, ona prahudba, jejíž základní akord neseme i v tepu svého srdce i v dechu svých plic. Oč mocněji než všecka romantická dekorace přírody, výjimečné a stylisované rozpálenou obrazností, působí takový pohled do samé dílny přírody, kde se po věky stejně tvoří pohyb, nejvlastnější to projev života, ano jedna z jeho podmínek! Rytmický pohyb, tento pravzor hudby, toto procitnutí vůle k objektivisaci ve vědomí božím!

Ale tentokráte dílna přírody byla docela sváteční. Mladé ranní slunce protrhávalo pomalu mlžné clony a lilo plné proudy čistého a bílého stříbra na vlny jezera… všecko svítilo, kmitalo se, odráželo s tichou radostí kovové úsměvy nebes. V mlčení a v slasti se počínala svatba slunce a vod.

Ale již přicházeli první hosté lázenští, z nichž čišelo teplé pohodlí lože a příjemná sladkost ranní kávy.