Hovory okamžiků/Jitro v Praze

Hovory okamžiků Arne Novák
Předmluva	Jitro v Praze	Léto básníkovo

Údaje o textu
Titulek:	Jitro v Praze
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, Arne. Hovory okamžiků. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 9–13. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Nesl s sebou jasný, široký úsměv, s nímž se probudil ráno v skromničkém a nepříjemném pokoji staromódního hotelu, a který při snídani padal jako laskavá záře sluneční na ranní noviny, chutnající teplou čerstvostí svých zpráv a tiskařskou svou vůní neúnavnému čtenáři. Nyní, procházeje se pomalu a zálibně po Františkově nábřeží mezi Staroměstskými mlýny a Národním divadlem a srkaje rozkošnicky vonný a svěží vzduch, jakého se v Praze nenadál, rozbíral si pomalu v mysli příčinu své skvělé nálady. Měl z toho srdečnou radost, jak všude, v hostinci, v divadle, v koňské tramwayí i na ulicí, v něm Pražané poznali naráz venkovana, a bavil se jejich prostoduchým a trochu posměšným úžasem z toho. Ještě viděl před sebou ohromného podomka v pruhované kazajce, jak mu podával v dobráckém smíchu kolem zdravých úst vycíděný šat a obuv se slovy: „Tak tu mají, pantáto!“ Hned si vzpomněl také na dvě své mladičké sousedky pří opeře v Národním divadle, jednu černovlásku se sršícíma očima a druhou růžovou a plavou, které se v přestávce žďuchly lokty a zajíkajíce se chechtotem mladých ptáčat štěbetaly polohlasně: „Ale poslouchal nábožně tadyhle ten strejc; však to bude asi nějaký balšán.“ Ne, nezazlíval ani v nejmenším těmto pražským kvítkům jako se nedovedl horšiti před chvílí na veřejného posluhu s červenou čapkou a s ručním vozíkem před sebou, že do něho vrazil a ještě ho napomínal: „No, nemyslejí si, že jsou někde u nich na vesnici!“ Rozhodně líbila se mu tato bodrá otevřenost přirozených Pražanů mnohem lépe než stálé slovutnění a kolegování ráčících soudruhů v povolání, s nímž se v tomto témdni setkával na schůzích a návštěvách a v němž cítil nepříjemnou pachuť prázdného formalismu, zakrývajícího nedůvěru, ne-li závist: také v Praze je lid o tolik zajímavější a pravdivější než vzdělanstvo.

Pozoroval chodce na nábřeží a v duchu se s nimi přátelil. Dva starší byrokrati neb profesoři pečlivě upravení a s odměřenými pohyby kráčeli do Slavie na ranní kávu a cosi ho pudilo, aby s nimi promluvil; ale ne, takové typy má den co den v Besedním domě a na Špilberku, a proto věru nemusil jezditi do Prahy. Nějaký švihák se nakrucoval a vzhlížel ve vlastní neodolatelnosti snad na cestě za planým dobrodružstvím či do nevítané úřední služby; sešněrovaní a v pohybech směšní důstojníčkové chrastili šavličkami; studenti s knihami a sešity pod paždím vráželi do sebe a pokřikovali jako vrabčáci; dámy nápadných barev jakoby nalíčené a s těžkou vůní v šatech až na zemi vykračovaly si a zdály se jako naschvál roztržitými; chocholatý strážník zevloval a hlasitě zíval snad po noční službě. Je skutečně Prahou součet těchto bezvýrazných lidí, které bylo by lze potkat kdekoliv jinde ve střední Evropě? Jistě ne, i pražská ulice má svůj lid, v jehož mluvě, pohybech a mravu je zosobněna pravá duše města. A nastojte: ani tento lid není bez kroje, v kterém se však neobráží jako tam doma na východě odlišnost kmenů a obcí, nýbrž různost stavovská; naráz je poznat služku hrnoucí se do trhu, řeznického pomocníka se zkrvavenou ošatkou na hlavě, učně pekařského, ubohého metaře, poslíčka z obchodu, modistčinu učednici v krátkých sukénkách. Ba, dokonce tento lid miluje hudbu stejně jako krajané pod Mlatcovskými vrchy; hoši zpívají, hvízdají, pohybují se v taktu, děvčata jdou tančivým krokem, kolébají se rytmicky, bzučí si včerejší odrhovačku. Milý pane Bože, ani město, tento zavilý nepřítel vší původnosti a všeho svérázu, nedovedlo udusiti v lidu již odbarveném a vytrženém z půdy smyslu pro píseň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus pravé, vnitřní přírody!

Tvář ranního prochazeče zvážněla náhle, a cosi jako zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela Moravanova: zdaž se mu opravdu líbí pražský lid povahou a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči, tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnost; podivné onikání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení otrockého; pitvorné germanismy, snad o poznání strávenější než v Brně, dokazují, že Prahy jest pro Čechy dobyto doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná snadnost vyjadřování, vtipný dar zahrotiti každou větu co nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a naléhavosti až řečnické — tyto všecky přednosti, které je s to postřehnouti pouze ucho znalce velmi poučeného, jsou nezvratným svědectvím, že tento lid rychle žije, bystře myslí, snadno se vpravuje do situací a že se dovede co chvíli rozběhnouti za splašeným vozem světového pokroku. Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského staromilce cosi prudce zaprotestovalo, a mimoděk zastavil se v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženina představ připomněla klasickému filologovi okřídlený sandál boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad zemí; je to skutečně stav žádoucí? A oko zamyšleného chodce upřelo se napolo náhodou do vltavských vln, právě tak pádících, nestálých a podobných pražskému lidu i tím velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně vzdouvajícími a zdýmajícími jezy… vše to je na pohled krásné a oslňující, ale cosi základního tomu všemu chybí.

A již si formuloval pražský host své zásadní námitky, které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se do Prahy vlil ze všech koutů domova, pozbyl zde vztahu k půdě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak zlehkomyslněl a zpovrchněl. Horliteli, který se mračil a černil, přizvukoval filolog. Ano, ano, proto v Praze se mluví jazykem, který nemá pražádného nářečního zbarvení, v němž ucho marně hledá jadrně obrazný obrat, kde nikdy neprosákne kapka starodávné tradice výrazové. Jakoby chtěl přísného karatele vytrhnouti z jeho tvrdošíjných obžalob, vběhl mu do cesty ševcovský učeň a dráždil mu před nohama psíka a to ne snad pohyby, citoslovci a výkřiky, nýbrž celými větami. Ale i ty potvrzovaly námitky, a od nich přeskočila myšlenka filologova k ranním novinám, ba až ke včerejšímu rozhovoru s uctívaným přítelem jazykozpytcem: ten trojí jazyk v Praze, zdánlivě sobě nepodobný, byl stejně vytržen ze živné prsti, stejně ochuzen, stejně zbaven původní tvořivé moci. Ano, včera i ten drahý mistr svého umění, kterého si vždycky představoval po způsobě starého básníka jasným sokolem! Jeho pomalé a rozvážné věty, v nichž bylo utajeno tolik moudrého poznání a tolik učenecké zkušenosti, plynuly tak knižně, papírově, neživě, jakoby mluvčí nebyl nikdy halékával při pasení krav na Novopacku, jakoby jeho matka nebyla mu nikdy zpívala národní píseň, jakoby svou mateřštinu skutečně byl poznal jenom z knih, z archivů, z výpisků a ne pod širým nebem, kde ji má učenec sbírati jako každou jinou rostlinu. Tedy i takové muže dovedla Praha odbarviti a vytrhnouti z kořenů?

Chodci, který se pomalu a zdrželivě blížil Národnímu divadlu, bylo teskno, ano až stydno. Hanbil se trochu za sebe sama. Cítil, jak jednostranný moravský venkovan se svou konservativní tvrdohlavostí na chvíli udusil to, na čem si od let sám nejvíce zakládal: spravedlnost spojenou s láskou. Trápil se sám pomyšlením, že takto zneužil hostinných práv a že se ukázal krajně nevděčným k Praze, která ho obdarovala vonným svěžím vzduchem, hudbou zvonů, úsměvem a rozmarem svého obyvatelstva. Znal ve vlastní povaze dobře ten kaz, který si vysvětloval, ale neomlouval výbušnou krevnatostí… Jak často se dopustil tak tvrdé nespravedlnosti ducha neoprávněně se povyšujícího k žákům ve škole, k přátelům v rozhovorech, k básníkům, které posuzoval! Všichni Slováci jsou prudký a nespravedlivý kmen, a on, aspoň po přeslici, byl pravým Slovákem. Ale co to konečně omlouvá, i když to leccos vysvětluje? Kultura má přemáhat krev a rozumová rozvaha držeti plémě na uzdě, neboť jinak mohl zůstati doma na horní hospodě a točiti rozjařeným Slovákům piva či nalévati gořalenky. Pěknou to věc usamil Moravan na posvátné pražské půdě!

Snažil se, aby na to vše již nemyslil, a tu jako na usmířenou, ale zároveň jemně jej pokořujíc, pomohla mu sama Praha, která ochočila tolik divochů a uhladila již tolik venkovanů. Mlha, která dotud částečně halila levý břeh vltavský, se rozplynula, a celý pohled na Hradčany a Malou stranu rozestíral se do široka před očima ranního prochazeče. Nebyl by odolal ani jindy, vždyť se mu jako chlapci jevíval při vyhlídce z Mlatcovských vrchů fatou morganou, vždyť jako muž toužíval po něm, dívaje se k severozápadu se Špilberku. Avšak dnes teprve! Praha mu pověděla tímto panoramatem, o němž po staletí pracovala shoda přírody a umění, pýchy a zbožnosti, rozkošnictví a snu, naráz, nač zapomněl v krátkozrakém svém karatelství. V Praze a jedině v Praze byla a je dána českému plemeni možnosti vznésti se k monumentálnímu pojetí, jenom zde zraje podnět vykřesaný z kteréhokoliv kmene národa československého v mohutný obrys celistvý, pouze zde spadá s Čecha, s Moravana a Slezáka všecko místní, malicherné, úzkoprsé, třeba i za cenu ztraceného svérázu. Do Prahy musil přijíti Mistr Jan Hus, aby vyzrál v tvůrce národního jazyka, tam Josef Jungmann se stal otcem národního písemnictví a tam se musil usaditi i Bedřich Smetana, měla-li se zroditi národní hudba umělá, spanilejší a vždy věrná sestra národní poesie.

Moravský poutník stál u Národního divadla, když jeho myšlenky, nyní již usmířené a laskavé, dospěly k Bedřichu Smetanovi. Jak se cítil zavázán tomuto velkému krajanu svého děda! Neomeškal nikdy příležitosti, aby poslechl v Brně neb v Praze „Prodanou nevěstu“, ale teď měl duši plnu „Dalibora“, kterého uslyšel v těchto dnech. A právě tam bylo soustředěno vše, co Prahu navždy činilo srdcem národa a proč bylo nutno, ale i lehko prominouti jí její vady a slabosti: touha po velikosti, odvaha k hrdinství, smysl pro monumentálnost… Kde jinde než v Praze mohl drahý umělec stvořiti toto dílo takřka ujišťující, že žízeň národa po velikosti bude přece ukojena? Veliký mír, ale nikoliv již úsměv rozhostil se dojatému chodci v duši, stav to skoro náboženský. Cosi podobného zažil nedávno u hrobu svátého Václava, kam si zašel prohlédnouti starodávný osníř a přilbici a kde najednou stál mimoděk v slzách a s rukama sepiatýma v modlitbě. Za koho to vlastně prosil tehdy Boha a dědice české země? Teprve teď to ví: za pevné a věrné spojení všech složek národní duše, z nichž každá zachovávej svůj ráz, svou příchuť, svou zemitost, za spojení ve vyšší celek soustředěný k velikosti a k hrdinství.

A uvědomuje si to nyní před Národním divadlem tváří v tvář Hradčanům, jihl blažeností, že si s Prahou přece jen porozuměl.