Hovory okamžiků/B. Smetana

Hovory okamžiků Arne Novák
Nová Praha	B. Smetana	Máchovo jezero

Údaje o textu
Titulek:	B. Smetana
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, Arne. Hovory okamžiků. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 73–75. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

LITOMYŠL. Jako sedmiletý hošík, obestřený nimbem zázračného hudebního dítěte, opustil Bedřich Smetana navždy své rodiště, a dvě letmé návštěvy v Litomyšli nedovedly již v zralém muži obnoviti vztahů k rodnému městu, kde kdysi, za biedermeierovské doby předbřeznové, okusil po prvé z nebezpečně opojného poháru hudby, a kde škola nakapala pelyňku do dětského štěstí z domova, z přírody i z lahodného prostředí společenského. A tak zůstane asi marným úsilím, odměněným leda vrátkými důminkami, hledati v Smetanově díle ozvuk jeho rodiště; ať dětinské dojmy jsou sebe silnější, přece je další život amalgamuje tak, že původní jejich podoba zmizí, až k nepoznání. Mýlíme se jistě, namlouváme-li si, že ze symfonické básně o českých luzích a hájích k nám mluví Litomyšlsko s mírným vděkem svých lučin, svého stromoví nad Loučnou s temnou kulisou pohorských lesů v pozadí, že z plesu a reje venkovanů v Smetanových operách hlásí snad ten onen motiv ze života zachovalého selského lidu na valdštýnském panství, nebo že hradní poesie soustředěná kolem Dalibora souvisí nějak s mocnými dojmy, kterými uchvacoval v samém sousedství rodného domu renesanční pyšný zámek pánů z Pernštejna. A přece sotva který návštěvník Litomyšle odolá, aby nehledal geniovy stopy v městě a kraji, hlavně v zámeckém zarámování místa, kde před sto lety stála jeho kolébka. Není to úsilí marné a nesprávné: východočeské panské a piaristské město, které koncem XVIII. věku nadobro změnilo osudnými požáry svůj ráz, zachovalo dodnes tvářnost, jakou mělo v letech dvacátých minulého století. V Panské zahradě, kde se sládkovy děti proháněly, posud voní keře a šumí stromy, zasazené nedlouho před Smetanovým narozením; kašna mezi pivovarem a zámkem zpívá touž píseň, jež zvonila do jeho her; na Olivetské hoře, kudy chodíval drobný žáček tak nerad k piaristům, leží stejný stín a stejná polopanská, poloduchovní duma, a když z děkanského i klášterního kostela rozletí se nad městem zpěvné stříbro dvojích zvonů, modlí se v něm stále ještě vzpomínka Smetany-dítěte.

BEZDĚZ. Mezi strážnými vrchy české země, jejichž dějinnou dumou a přírodní krásu navždy zmonumentalisovalo Smetanovo hudební umění, má Bezděz, oslavený v Tajemství, místo zvláštní, docela jiné než Vyšehrad nebo Blaník z Mé vlasti. Symbolický smysl těchto obou vznešených chlumů vyvážil Bedřich Smetana z oblasti národně hrdinské, onoho z pravěku země, kdy v mlhovinách dějin vznikal český stát, tohoto z heroické víry svého kmene přesvědčeného, že odvahou a silou vlastních synů nadejde hodina osvobození a obnovy. Bezděz, který není jenom krajinnou kulisou, nýbrž plně oživenou dějovou složkou Smetanovy nejzralejší opery komické, nesouvisí nikterak s českým národním mythem, nýbrž byl Smetanou, na základě štědře napovídajícího libreta, pojat jako vrch čistě romantický. Není horou hlubokého významu — jest prostě horou tajemství.

Dramatický příběh, který Smetana prokomponoval s pronikavostí zcela úžasnou, nedopouštěl, aby do teskně blažené oslavy vyzralé lásky nacházející pozdě své naplnění, zazněl snad nějaký motiv zašlé velikosti, jaký se snadno mohl vynořiti při jméně starého hradu královského. Bezdězem se pro Smetanu tyčí do radostí a svárů, zištného usilování a milostných tuch, pověrčivých nadějí a zbožné pokory venkovských maloměšťáčků záhadně mlčenlivý svět romantiky. Na lesnatém úbočí Bezdězu pěje lesní roh myslivcův o lásce a touze; kamennou cestou několika branami ubírají se do poutnického chrámu mariánského nábožní poutníci; v hlubinách hory spí a ze sna svítí zlaté poklady, ostříhány skřítky a permolníky; duch dobrého frátera z rozpadávajícího se kláštera ukazuje cestu k nim. To nejsou jenom motivy libreta Elišky Krásnohorské; Bedřich Smetana využil každého z nich hudebně, propletl je dramaticky a spojil co nejšťastněji ke karakteristice všech postav hlavně Kaliny a Vítka.

Ale Bedřich Smetana se nedal trpně začarovati do kouzelného kruhu bezdězské romantiky. Jeho konšel Kalina, člověk hledající a bloudící, nepropadá temné moci horských skřetů a jejich zlata; o lásce Vítkově a Blaženčině nerozhodne tajemné snažení svaté Panny ani snad nějaký zázrak; vzkaz lidumilného frátera Barnabáše neukazuje k zásvětí a k podivným překvapením v něm. Nikoliv v stínu a v osamělých vískách romantického Bezdězu, nýbrž dole, v plném slunečním světle a v důvěrné družnosti lidských domovů rozuzlí se všecky osudy: romantické tajemství bylo tu proto, aby je rozptýlila svítivá záře radostné pozemskosti, moudrého lidství, přirozené lásky, slovem všech oněch hodnot, které Smetanův genius nepřestával vyznávati. Tvořivá jeho šíře dala Bezdězu vše, co bylo jeho, od dramatické hrůzy zápasu s pozemskými mocnostmi o zlato po lyrickou kantilénu chorálu mariánského, ale z těchto intensivně prožitých romantických dobrodružství pospíchal Smetana zase do světa své vnitřní pravdy a radosti, s vrchů od zřícenin a z temných lesů do českých luhů a hájů, do požehnané selanky šťastného a přirozeného lidství. Vyhnul se královskému Bezdězu, který později zaujal Svatopluka Čecha; zůstal však i cizí temně romantickému Bezdězu, tak milovanému a vyhledávánému K. H. Máchou; pobyv na chvíli s rozevřenou duší na úbočí hory tajemství, roztoužil se po volném kraji, kde nevládne tajemství, leda tajemství lásky nade vším vítězící a každou všednost posvěcující.

A přece: nikdo z nás nevystoupí na Bezděz, aniž by mu tam do cesty nevkročila Smetanova melodie. Ještě před první gotickou branou se zastavujeme, neboť se nám zdá, že se svěží zelení hustých buků měkce nese pění rohu Vítkova. Zahýbajíce se pak prudce na pravo k hradu, jehož stará věž se nad námi na skále tyčí, slyšíme melodické stříbro poutnické písně, jíhnoucí v náboženské pokoře. Osaměli jsme před vstupem do zříceniny, a druhy jsou nám jenom divoké kameny, tu napolo otesané rukou gotického zedníka, tu naze vyvržené z hlubiny hory. Je-li soumrak a kolkolem ticho, buďme bezpečni, že se za chvíli prodere ze samého srdce země bolestně mužná arie Kalinova a že ji pak přerve divoká groteska tance lesních duchů. Neboť vrch a hrad Bezděz byl již navždy zabrán geniem Smetanovým.