Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv první

Ilias Homér
Úvod	Zpěv první	Zpěv druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv první
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 1–16 a 401–404. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Vzývání Músy. Apollon sešle na Achajské mor, poněvadž Agamemnon nechtěl Chrýsovi, knězi Apollónovu, vydati ukořistěnou dceru. Když Kalchas ve schůzi lidu od Achilla svolané oznámí, že bůh nedá se jinak usmířiti, leč vrácením dcery Chrýsovy, vydá Agamemnon Chrýseovnu, již pak Odysseus k otci do Chrýsy dopraví, ale odejme Achillovi Bríseovnu. Rozhněvaný Achilleus obrátí se k matce Thetidě, jež na Diovi vyprosí, že bude stále stíhati Řeky porážkami, dokud nedostane se synovi zadostučinění. Hádku proto mezi Diem a Hérou vzniklou usmíří Héfaistos.

O hněvu, Múso,^[1] mi pěj reka Péléovce Achilla
zkázyplném, na tisíce který zplodil útrap Achajským,^[2]
jenžto mnohé, bujaré v oběť duše Hádovi sřítil
héróův a jejich těla psům ke kořisti uchystal
[5]a všelikým ptákům^[3] — tak Zévova dála se vůle —
od doby té, po prvé co rozešli se různo po vádě
Atreovec, vojevůdce mužův, s bohatýrem Achillem.

Kdož pak z nesmrtných je bohů svedl k hádce a sváru?^[4]
Létin a Zévův syn.^[5] Nebo ten na krále zanevřev,
[10]v táboře mor vznítil proto zlý, a pomíralo mužstvo,
král poněvadž velikou učinil knězi Chrýsovi nectu
Atreovec. K běhutému^[6] přibyl tedy loďstvu Achajských,
dceř chtě vykoupiti svou a přinášeje výplatu velkou,
drže v rukou vínek^[7] dalekostřelného Apolla
[15]vzhůru na berle zlaté a prosil vřele všechny Achajské,
zvlášť oba Atréovce, Danajských vojvody mocné:
„Atréovci a všichni vy krásnoholenci^[8] Achajští,
vám bohové popřejte Olympská sídla držící
sřítiti hrad Priamův a domů pak šťastně se vrátiť;
[20]však dceru, výkupné vezmouce, mi vraťte militkou
z úcty pro zévorozence lukoslavného Apolla.“

Tehdáž ostatní přisvědčili všichni Achajští
ctíť kněze posvátného a vzíti si výplatu skvostnou;
jen toto Atréovci se králi nelíbilo v srdci,
[25]nýbrž zlostně ho ven, přikládaje hrozbu, vyháněl:
„Ať tebe, starče, u vyhlubených nedopadnu korábů,
buď že nyní bys váhal, aneb zase zpátky se vrátil;
pak božská by ti nic neprospěla berla ni vínek!
Já děvy té nevydám; prve stáří ještě ji stihne
[30]v domě našem v Argách mileného podále rodiště,
kdež bude obcházeť při stávku^[9] a mé lože sdíleť.
Nuž nedráždi mne dál, bys zdráv nazpátky se vrátil.“

Takto pravil, stareček zachvěl se a rozkazu šetřil.
Mlčky se bral podlé břehu útoně silnoburácné,
[35]vroucně potom popošed stareček ku vládci se modlil
Foibovi, jejž Létó byla zrodila krásnokadeřná:
„Slyš mě ty, Stříbroluký, jenž Chrýsu opatruje chráníš,
posvátnou spolu Killu^[10] a mocně i Tenedu vládneš,
Sminthee, jestliže kdys zbudoval jsem chrám ti milostný,
[40]neb jsem někdy ti již tučné byl kýty na žertvu
býků spálil a koz, tuto rač mi prokázati prosbu:
nech pykají slz mých Argejští výstřely tvými.“

Takto se modle praví, vyslechne ho Foibos Apollon.
Sestoupil pak s výšin Olympa jsa v srdci rozezlen,
[45]na pleci zavěšený luk a toul maje kolkol uzamklý.
Zvučně zadrnčely jsou střely na pleci rozhněvaného,
jaktě sebou pohnul; kráčel podoben noci černé.
Pak posadil se lodí opodále a šíp na ně pustil;
zavzněl zvuk hrozný od stříbrokutého lučiště.
[50]Mezky jenom na počátku zasáhal a dále psy rychlé,
však posléze na mužstvo samé střelu pouštěje trpkou
střílel; a na hranicích četné všude mrtvoly plály.

Devět dní již šípy po táboře lítaly božské,
den na desátý lid povolal do schůze Achilleus;
[55]tak vložilať do prsou jemu Héra bohyň běloloktá,^[11]
Argejských litujíc, že je zírala zhusta umírať.
A kdy se již byli sešli a tak sestoupili ve sbor,
povstav rychlonohý k Danaům promlouval Achilleus:
„Atréovče, nyní soudím, zahnáni že nazpět
[60]navrátíme se zas, kdybychom jenom úmoru znikli,
ježto nyní zahubí spolu válka i hlíza Achajské.
Nuž tedy přec nějakého se buď kněze tažme či věštce
neb snopravce, neboť sen též od Zéva přichází,
jenžto by děl, proč tak se rozezlil Foibos Apollon;^[12]
[65]zdaž pro slib nějaký se mrzí nebo pro sterožertvu,^[13]
chtěl-li by snad vonnou smahu jehňat a koz bezevadných
k oběti přijma po té od nás odvrátiti zkázu.“

On tedy takto praviv posadil se, a z jich středu povstal
Kalchas Thestorovec, nejlepší na světě věštec,
[70]jenžto věděl vše, co přítomné, minulé i budoucí,
a všemu loďstvu ukázal Achajských k Íliu cestu
skrz svůj um věštčí,^[14] jejž dal jemu Foibos Apollon.
Dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Zévomilý Áchilée, mně hněv vysvětliti kážeš
[75]Ápollóna krutý, dalekostřelného to vládce.
Já ti tudíž to povím, ty pozor měj a pak mi přisáhni,
jistě že chceš slovy rád mne a pážema chrániti svýma.
Neb myslím, že se muž zjitří, jenž nad všemi mocně
Argejskými velí a jemuž poddáni Achajští.
[80]Mocnější jest král, kdykoliv prostému co zazlí;
neb třeba byl v ňadrech svou žluč v den týž ukonejšil,
později ještě chová přece záští, až je dokončí,
ve hrudi své. Tak uvaž ty nyní, zda mne chrániti míníš.“

V odvet rychlonohý k němu pak promlouval Achilleus:
[85]„Mysli nabuď, pověz chutě božskou věštbu ti známou,
neb skrze zévomilého Apolla, kterému ty, věštče,
modle se odhaluješ všem božské věštby Danajským,
nikdo, pokud žiji sám a na zemské půdě pozírám,
vyhlubených u lodí nevztáhne rukou na tě pádných
[90]ze všechněch Danaův, ni kdybys Agamemnona vyřkl,
jenž nejmocnějším teď Achajských býti se pyšní.“

Mysli teprv tu nabyv bezvadný^[15] odvece věštec:
„On pro slib nijaký nemrzí se aniž hekatombu,
pro kněze však se hněvá, jejž znectil král Agamemnon,
[95]ježto nevyprostil mu rozenky a výplaty nevzal;
Stříbroluký proto strasti dopustil a ještě dopustí.
On dřív od Danaův nevzdálí záhuby mrzké,
jiskrookou dokavad nevrátí Chrýsovi dívku
bez kupu, nahrazení a svatou hekatombu nepošlou
[100]v Chrýsu; potom snad bůh smírem zase dá se udobřiť.“

On tedy takto praviv posadil se, a z jich středu povstal
Atreovec bohatýr širokovládný Agamemnon
zasmušilý; a valem se mu zdýmala bránice zlostí
zachmuřená, oči pak jak oheň se mu jiskřily žhoucí.
[105]Nejprve promlouval Kalchantovi zíraje zkázou:
„Ó zlověštče, posud jsi mi nic zdárného nevyřkl,
povždy je tobě zlo v srdci milé, když věštiti můžeš,
však slova příjemného jsi nikdy mi neřkl a nezděl.
Též i nyní božskou vykládáš věštbu Danajským,
[110]že proto jim Dalekostřelný tyto útrapy chystá,
za Chrýsovnu že já nechtěl jsem výplaty skvostné
vzíti darem, poněvadž ji raděj samu míti v paláci
žádám sobě, neboť ji Klytaimnestry kladu výše,
manželské choti své; nezadáť jí dost ani málo
[115]buď v postavě a vzrůstu aneb v důmyslu a práci.^[16]
Avšak i tak nazpět chci ji dáť, je-li tak tomu lépe;
já chci raděj, zachován aby lid byl, nežli pomíral.
Avšak hned připravte mi dar, bych ze všech Achajských
bez daru sám jediný nezbyl, což slušno ni málo.
[120]Vždyť patříte to všichni, jinam že mi obdar uchází.“

Pak k němu rychlonohý jasný promlouval Achilleus:
„Atréovče veleslavný, všech nejlakomější,
jak pak velkoduší ti mohou dar dáti Achajští?
Předse nevíme, že jsou v hojnosti kde statky společné;
[125]neb co jsme dřív vykořistili z měst, rozdáno je všechno;
avšak slušno není, aby lid zase úděly snášel.
Než ty nyní tuto k vůli propusť bohu; avšak Achajští
třikrát tobě zplatíme čtyřikrát, ačli kdy Zeus nám
města lepohrazeného nechá vyvrátiti Troie.“

[130]V odvět zas mu pravil širokovládný Agamemnon:
„Proč se mi tak jsa chraber, bohorovný vládce Achille,
přetvařuješ! ty mě sotva zklameš podvodně a přelstíš.
Chceš snad, abys dar sám měl čestný, já ale jen tak
dlel postrádaje pocty, že dívku mi vrátiti kážeš?
[135]Vrátím, když mi dají veledušní obdar Achajští
mé chuti příměrný, aby v náhradě byl ceny rovné —
pakli mi hned nedají, já sám proň přijda si vezmu,
buď dar tvůj nebo Aiantův nebo též Odyséův
odvedu sobě; a ten se rozezlí, kamkoli přijdu.
[140]Než věru ještě o tom pozděj poradíme se jindy;
teď však rychle koráb černý v moře vtáhněme jasné,
s potřebu lodníků si vybeřme a tam hekatombu
vložme a vzhůru na loď samu Chrýsovu dceř lepolící
veďme. Jeden pak jim vůdcem buď muž radodárný,
[145]buď jasný Odyseus nebo Ídomeneus nebo Aias
neb třeba sám ty, Achille, z mužů všech nejhroznější,
Dálnoměrce abys vzdada oběti nám zase smířil.“

Vzhlédna posupně na něj rychlý k němu řekne Achilleus:
„Ó nestoudností oděný sketo, zisku lakotný,
[150]jak má slov tvých rád poslouchati někdo z Achajských,
buď se na výpravu dáť, nebo v bitvě se chrabře potýkať?
Vždyť já skrz Trojské jsem nepřišel oštěpometce
sem bojovat, poněvadž mi nezavdali příčiny žádné;
neb skotu mého mi nikdy nezahnali, nikdy ni koňstva,
[155]nikdo také ve Fthíji mi velkohrudé, mužeživné^[17]
nezhubil úrody mé; nebo přemnoho jest mezi námi
jednak hor stinných, jednak moře silnohlučné;
však my s tebou, velenestydatý, vděk tobě vytáhli,
pomsty hledíce dobyť Meneláu a, psí hlavo, tobě
[160]od Trojanův. Ale nic toho nevšímáš si a nedbáš
a zcela vyhrožuješ, že podar můj sám mi odejmeš,
velmi pro nějž zakusil jsem a skytli mi mládci Achajských.
Vždyť daru tobě nemám rovného, kdykolvěk Achajští
město z kořen Trojanů vyvrátí krásnobydelné.
[165]A přece nejtěžší čásť zápasu bouřeplného
mé ruce podstupují; ale přijde-li někdy na dělbu,
dar ti mnohem větší, ale já i malý i militký
dostana odcházím, unaviv se bojem, ke korábům.
Půjdu nyní do Fthíje, neboť věru valně je lépe
[170]jíti se zakřivenými koráby domů a nemyslím,
bych hromadil ti bohatstvo a statky jsa tak zde zneuctěn.“

V odvět promlouval k němu vládce mužův Agamemnon:
„Táhni jenom, kdy tě srdce pohání; já si nežádám,
pro mě abys zůstal; zde jiných mnoho zůstane se mnou,
[175]jižto mě ctíti budou, obzvlášť ale důmyslný Zeus.
Však jsi mi zévorodých^[18] z králů nejvíce protivný;
povždyť tobě milá jest hádka a půtky a války.
Jestliže tak silný jsi, to bůh mním dal ti za úděl.
Beř se domů se svými koráby a se druhy svými,
[180]Myrmidonům si panuj. Já zúplna nic tebe nedbám,
nic hněvu tvého si nevšímám a tu hrozbu pronáším:
jaktě mi odnímá dceru Chrýsovu Foibos Apollon,
jižto s lodí já svou a se soudruhy svými odešlu,
tak zase odvedu já Bríséovu dceř lepolící,
[185]do stanu přijda ti sám, ten tvůj dar, bys zcela poznal,
oč jsem mocnějši tebe já, a jiný by se štítil
stejnou řeč promlouvať a chtíť se mi rovnati vůči.“

Tak vece, Péléovce pojal bol, a v nitru mu srdce
ve chrabrých se prsou na dvé rozpáčilo různo,
[190]měl-li by snad vytasiť meč břitký od boku svého,
zaplašiť ostatní lid a Atréovce probodnouť,
neb zdali zlosť ukonejšiť a schlácholiť úplně vášeň.
Tak co zatím na své toto mysli a v srdci přemítal,
z pochvy tasil veliký meč; a ejhle tu přišla Athéna
[195]s hůry nebes, již sem běloloktá poslala Héra,
v srdci milém kochajíc oba stejně a pečliva jsouci.
Od zadu vstoupla a vlas za rusý jala Péléovce,
jen jemu jsouc vidná;^[19] z ostatních nikdo ji nezřel.
Péleovec tu užásl a obrátil se a ihned
[200]Palladu poznal Athénu, jejíž oči zářily hrozně.
A hlasu pozdvihnuv slova k ní řekl rychloperutná:
„Proč Dia štítovládce rozenko s Olympa jsi přišla?
snad že abys zpupnosť Agamemnona spatřila krále?
avšak já propovím, a to též naplní se dojista:
[205]svou brzy zpupností, myslím, duše pozbude jednou.“

Zas k němu jasnooká promlouvala Pallas Athéna:
„Já hněvu tvého ztišit sestoupila, dáš-li si říci,
s hůry nebes; nebo Héra mě poslala sem běloloktá,
v srdci milém kochajíc oba stejně a pečlivá jsouci.
[210]Nuž tedy hádky zanech, pravicí meče již nedobývej,
ovšem pak slovy naň si dorážej, jak se namítne.
Takto tudíž propovím, a to též naplní se dojista:
někdy i trojnásobně skvělých se ti dostane odplat
pro zpupnosť takovou. Ale ustaň a rozkazu šetři.“

[215]V odvět rychlonohý zase k ní promlouval Achilleus:
„Dlužno obou věru vás rozkaz zachovávati pilně,
byť sebe víc byl i v srdci rozezlen; tak je to lépe.
Poslušným kdo bohů, vyslechnou též ho zajisté.“

Dí a na jilci zdržel na stříbrokutém ruku pádnou.
[220]Zpátky do pochvy vrazil veliký meč a na slovo ihned
poslušným byl Athény, která do Olympa odešla
v dům Dia štítovládce za ostatními z Nebeských.

Péleovec znova pak započal slovy uštěpavými
Atréovcovi láť, neupouštěje od hněvu ještě:
[225]„Tys vinomol, jenž má oči psí, jelení ale srdce,^[20]
nikdy s lidem spolu buď ve zbroj se do bitvy odíti,
buďto do zálohy jíť s nejchrabřejšími z Achajských
odvahy v srdci nemáš; toť zdá se ti záhuba býti.
Arci je lépe mnohem po širém tady vojště Achajských
[230]úděly bráť, kdokoliv propoví něco naproti tobě.
Národomorný král, nebo vládneš chátře ničemné!
bylť bys as, Atréovče, nyní posléze se rouhal.
Avšak tak propovím a přisáhnu ti přísahu velkou.
Skrz tuto berlu, která již nikdy v haluzky a listí
[235]nevzklíčí, po prvé co v horách již opustila kmen svůj,
víc ani nevzkvete již, nebo vůkol jí kov oloupal
listy a pak lýčí, a nyní zase mládci Achajských
ve dlani své ji nosí pravodatní, jižto vše řády
od Dia ochraňují; to ti buď tady přísaha velká:
[240]přijde jedenkrát touha synům po Achillu Achajským
všem; tenkráte v ničem nebudeš moci, rmoutě se velmi,
přispěti, když četní od Hektora od mužebijce
klesnou v prach; ty budeš pak ve hrudi hrýzti se uvnitř
rozmrzelý, že jsi nejlepšího zneuctil Achajských.“

[245]Tak vece Péleovec, na to berlou mrštil o půdu
nýtky zlatými celou probitou; sám pak posadil se.
Naň hněvem Atreovec nevřel. Na to z jich středu Nestor
sladkoretý povstal, Pylanů řečník hlasojasný,
z úst i jehožto také se mu řeč medu proudila sladší.
[250]Pokolení dvoje již mu lidí bylo zašlo smrtelných,
dříve kteří byli s ním vychováni a stejnorozenci
Pylsku ve posvátném, a po té rodu vládl třetímu.
Dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Ach, veliká věru bída na zem naši přišla Achajskou!
[255]Jistě by král Priamos zaplésal a s ním Priamovci,
a mnoho ostatní Trojané by zajásali v srdci,
všechno zvědouce, kterak sváříte se pospolu takto,
již předčíte Achajce radou, předčíte i v bitvě.
Dejte si říci, neboť jste obadva mne o mnoho mladší.
[260]Vždyť jsem již s muži ještě statečnějšími obou vás
dříve zacházel, a přec nikdáž oni mnou nepohrdli.
Ještě mužův takových jsem nezřel a nikdy neuzřím,
Peirithoos jakový a Dryas byl, vojvoda mužstva,
Kaineus, Exadios, bohorovný pak Polyfémos,^[21]
[265][Théseus Aigeovec, nesmrtným velmi podobný].
Jistě z mužů nejstatnější oni vzešli pozemských;
s přestatnými také přestatní zápasy vedli,
s netvory sídlícími v horách, a je potřeli strašně.
A přece já jsem jich býval tovaryš z Pyla připluv
[270]ze kraje zámořského; neboť sami pozvali jsou mě;
já pak sám bojoval jsem o sobě; a sotva by někdo
v boj s nimi všel, kdokoliv smrtný teď jesti pozemčan.^[22]
A přece rad dbali mých, poslouchali na slovo vezdy.
Nuž poslechněte též, poněvadž poslouchati lépe.
[275]Tak ni ty, ač mocný jsi, neodnímej jemu dívky,
nýbrž nech, jak dřív synové jemu skytli Achajských;
tak ni ty, Péléovče, se nechtěj hádati s králem
zpurně; neboť stejné cti nemá věru nikdy podílem
žezlodržící vládce, jemuž Zeus slávu propůjčil.
[280]Jestliže tak silný jsi, a zrodila matka tě božská,
on zase mocnějším, nebo větší síle poroučí.
Atréovče, ty kroť svou vášeň, a dále tě žádám,
bys zanechal hněvu svého k Achilleu, jenžto mohutná
záštita nám všechněm je Achajským zlé proti válce.“

[285]V odvět pak mu pravil širokovládný Agamemnon:
„Všechno to, starče milý, opravdu po řádu jsi vyřkl.
Leč muž tento ve vojště chce nad všemi býti druhými,
všem nám obmýšlí vládnouti a všem v čele státi,
všechněm rozkazovať, v čem mním poslechne nekaždý.
[290]Když bohové zděli jej věkožizní oštěpometcem,
což proto volno metať hanlivě mu jesti urážky?“

Ihned v řeč mu skočiv jasný promlouval Achilleus:
„Toť věru bázlivcem, ničemou mohl bych se nazývať,
tobě-li ustoupím v každé věci, cožkoli řekneš.
[295]Takto jiným přikazuj si, jenom mně poroučeti přestaň,
ježto nadál tebe já poslouchati více nemíním.
Však co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
pážema svýma se v pravdě potýkati nechci pro dívku
já ni s tebou ni s jiným, poněvadž jste mi odňali dar můj;
[300]však co mi ostatní blíž rychlé jest lodi černé,
nic z toho zdvihna s sebou mi nevezmeš mé proti vůli.
Chceš-li, i nuž tedy zkus to, by též tito poznali všichni:
hned tvá krev černá vytryskne kol oštěpu mého.“

Tak slovy nevraživými se nasvářivše obadva
[305]povstali, pak rozpustili sněm při korábech Achajských.
K souměrným se lodím a stanům nazpátky ubíral
Péleovec s mileným Patroklem^[23] a se druhy svými;
Atreovec však loď běhutou v moře spustiti kázal,
tam dvadset vybral plavcův a do ní hekatombu
[310]Foibovi dal naložiť, na to Chrýsovu dceř lepolící
sám usadil; vůdcem věhlasný vstoupil Odysseus.

Když byli vstoupili v loď běhutou, pluli dráze po vlhké;
Atreovec pak vojsku se z poskvrny kázal očistiť.
Všechno se čistilo vojsko a nešvaru pouštělo ve slaň,^[24]
[315]Ápollónu potom bezvadné jsou hekatomby
koz a turů podlé moře vzdávali nezmorného;
pára libá se vinouc k nebesům spěla ve středu dýmu.

Tak se obírali tím v ležení, ale král Agamemnon
od hněvu nepřestal, jímž vyhrožoval byl Achillu,
[320]nýbrž Talthybiu, spolu Eurybatovi přikázal,
již byli hlasatelé a hbití jeho soudruzi věrní:
„Do stanu k Myrmidonům jděte Péléovce Achilla,
za ruku jmouce přiveďte mi Brísovu dceř lepolící;
pakli by vám ji nedal, že si sám násilně ji vezmu,
[325]s větším přijda lidem, co mu mním bude ještě krutější.“

Takto praviv vyslal je, krutou přikládaje hrozbu.
Bezděky pak podlé moře kráčeli nezmorného,
až se k lodím a stanům přiblížili vládce Achilla,
kdež ho seděť vedlé stanu našli a blíž lodi černé;
[330]ovšem nezradoval se zočiv je přicházeť Achilleus.
Bázní ohromení před králem v úctě velebné
stáli, aniž slova řekli a nic se netázali vůbec.
On ve svém ale srdci to poznal a takto se ozval:
„Zdař bůh, hlasatelé, Dia posli Kronovce a smrtných,
[335]blíž přistupte; vy nejste mi vinni, to král Agamemnon
pouze vinen, jenž vás pro Bríséovnu posýlá.
Nuž tedy, jasnorodý Patrokle, pro dívku odejda,
dej jim vésti s sebou. Oba však sami buďte mi svědky
před bohy před blaženými a před všemi na světě lidmi
[340]a před králem tím nepovolným, jestliže opět
nastane kdys nutnosť odvrátiti záhubu mrzkou
ostatním. Nebo v mysli zuří ku zhoubě Achajských;
nikterak on neumí k minulosti a ku předu zírať,
jak by mu svých u lodí se potýkali zdrávi Achajští.“

[345]Tak vece, Patroklos hned uposlechl soudruha svého,
ze stanu věn provodil Bríséovu dceř lepolící
a skytl jim do rukou. Oni zas spěli k loďstvu Achajských;
bezděky dívka také s nimi kráčela. Avšak Achilleus
hořce se dav do pláče, stranou svých přátel usednul
[350]na břeh tůně sivé a hleděl přes slaň nekonečnou;
vroucně k rodičce milé^[25] ruce vzpínaje stesky vysýlal:
„Když zrodilas mě jenom pro život tady, matko, kratičký,^[26]
aspoň měl slavnou uštědřiti česť mi Olympan,
Zeus vysokohřmící; ale teď mne ni málo nepoctil,
[355]ježto mě Atreovec širokovládný Agamemnon
znectil; neb vzal můj mi podar, jejž sám mi byl odňal.“

Tak slzy pláče pravil, zaslechla ho máti velebná,
ve hlubinách mořských podlé kmeta otce sedicí.
Rychle na vrch vystoupla sivé slaně jak mlha mořská,
[360]pak před ním slzy hořce ronícím sobě usedla,
pohlazujíc ho rukou, slovo řekne a takto se ozve:
„Dítě, co pláčeš, a bol kteraký tvé postihl srdce?
pověz a nic mi netaj, bych i já tvou poznala tíseň.“

Sténaje z hloubi pravil k ní rychlonohý rek Achilleus:
[365]„Víš to, co mám tedy vypravovať ti to všecko vědoucí?
Přišli jsme v Thébu, svatého do Éetiónova města,^[27]
jež jsme z kořen rozmetli a všechno přinesli na loďstvo.
Vespol rozdělujíce kořisť onu mládci Achajských,
zvlášť Chrýséovu dceř lepolící vybrali králi.
[370]Avšak kněz Chrýses dalekostřelného Apolla
k rychlým přijde lodím a stanům Danaův kovokrzných,^[28]
dceř chtě vykoupiti svou a přinášeje výplatu velkou,
drže v rukou vínek dalekostřelného Apolla
vzhůru na berle zlaté, a prosil vřele všechny Achajské.
[375]zvlášť oba Atréovce, Danajských vojvody mocné.
Tehdáž ostatní přisvědčili všichni Achajští
ctíť kněze posvátného a vzíti si výplatu skvostnou;
jen toto Atréovci se králi nelíbilo v srdci,
nýbrž zlostně ho ven, přikládaje hrozbu, vyháněl.
[380]Rozhněvaný odešel stareček; leč Foibos Apollon
vyslechl hlas Chrýsův, nebo měl ho zalíbena velmi.
Zlou proti Argejským střelu pustil, a zmíralo mužstvo
druh podlé druha valně, a lítaly výstřely božské
kol po širém ležení Argejských. Nám ale věštec
[385]dobře znalý božskou ohlásil věštbu Apolla.
Hned jsem já první napomínal udobřiti Foiba;
Atréovce zatím jala vášeň a rychle se zdvihnuv
vyhrožoval mi řečí, jež zrovna se teď stala skutkem.
Chrýséovnu s lodí běhutou do Chrýsy Achajští
[390]jiskroocí provodí a vezou dary vládci Apollu;
však tuto hlasatelé odvedli mi ze stanu právě
Bríséovnu, kterou mi darem dali mládci Achajských.
Než ty, pokud můžeš, chrabrého se ujmi rozence;
vystoupíc na Olymp popros Dia, jestliže někdy
[395]buď slovem oblažilas nebo skutkem Zévovo srdce.
Neb jsem často slyšel tě chlubiť se v paláci oteckém,^[29]
že jsi, rodičko milá, od černomrakého Kronovce
z nesmrtných jediná odvrátila záhubu mrzkou,
když bohové ho druzí obmýšleli svázať Olympští,
[400]Héra, Poseidáon zemětřas a Pallas Athéna.
Přistoupivši zatím ty jsi jej vyprostila z vazby,
v prostranný Storukého Olymp povolavši na rychlo,
jejž Briaréa zovou bohové, ale veškero lidstvo
Aigaióna; silouť zase předstihl otce samého;
[405]on tedy vedle Kronovce zasednul pýchaje slávou;
tož se ho lekli blazí bohové a nepoutali dále.^[30]
Tak mu nyní zpomenouc kolenou se chopíc k němu sedni,
zdažby nějak Trojanům pomocí v boji přispěti ráčil,
pak je za kormy samé sevříti a k tůni Achajské
[410]stále klané, aby lid nabažil do sytosti se krále,
poznal i Atreovec širokovládný Agamemnon
blud svůj, nejlepšího předáka že znectil Achajských.“

Pak mu Thetis slzy hořce roníc promlouvala vzájem:
„Dítě milé, k čemu jsem tedy počla tě bolnorodička?
[415]Ach kéž bys při lodích slz prost a bez úrazu meškal,
když ti žití úděl na krátko a nemnoho dlouho;
teď spolu krátkověký jsi a nad druhy všechny žalostný;
k nešťastné proto jsem tebe zrodila sudbě v paláci.
Bych však bleskovládci tu řeč sama řekla Kronovci,
[420]půjdu na osněžený vrch Olymp, vyslechne-li prosbu.
Však ty nyní při lodích prodlévaje rychle plovoucích,
nevraže Argejským, naprosto se válce vyhýbej;
neb Zeus k Okeanu včera ke kvasu šel bezevadných
Aithiopův,^[31] spolu s ním bohové se odebrali všichni.
[425]V den však navrátí se dvanáctý zpět do Olympa;
pak ke kovopražnému vydám se paláci Kronovce
a k jeho padnu nohám a slovem pohnouti ho doufám.“

Takto pravivši odešla a v tom jej opustila místě
rozhněvaného v prsou pro Brísovu dceř lepopásou,
[430]již mu mocí proti vůli odebrali. Avšak Odysseus
Chrýse se přibližoval, veza posvátnou hekatombu.
Když již přišli s lodí do přístavu prohlubeného,
spustili plachty dolů a v korábu je ukryli černém,
pak si stožár po lanech spustivše umístili v kotci
[435]kvapně a vesly koráb popoháněli na stanoviště.
Ven pak kotvice vrhli a kormu upevnili vazbou;
ven sami též z lodi na příboj vystoupili mořský,
ven hekatombu svatou Dalekostřelnému vyvedli,
ven dcera Chrýsova vyšla z mořebrodného korábu,
[440]jižto potom veda důmyslný k oltáři Odysseus,
hned v ruce otci milému podával a takto se ozval:
„Chrýse, mne sem poslal s druhy vládce mužův Agamemnon,
bych vrátil dceru tobě a Foibu svatou hekatombu
obětoval za Achajce, bychom zase smířili vládce,
[445]jenžto nyní seslal na Danajské strasti žalostné.“

Takto praviv do rukou ji podával, i jal přeradostně
dceř milenou; oni však bohu posvátnou hekatombu
stavěli rychle řadou oltáře kol úpravného,
pak ruce sobě umyvše, svatých zrn nabrali ječných.
[450]Pozdvihnuv ruce své Chrýses z nich hlasně se modlil:
„Slyš mě ty, Stříbroluký,^[32] jenž Chrýsu opatruje chráníš,
posvátnou spolu Killu a mocně i Tenedu vládneš!
Jak jsi mi již jednou převroucí vyslechl prosbu:
poctu mi zjednav, a těžce jsi lid navštívil Achajských,
[455]tak též ještě nyní tuto rač mi prokázati prosbu:
již teď rač Danaům odvrátiti záhubu mrzkou.“

Takto se modle praví, vyslechne ho Foibos Apollon.
Když se pomodlili vroucně a zrnka naházeli ječná,
ohnuli krk nejdřív žertvám a zapíchli a stáhli,
[460]kýty vyřízli celé a tukem vše obestřeli hojným,
vrstvy dvojí učinivše, na něž čerstvé dali kousky.
Na štěpinách stareček je požíhal a víno plamenné
lil; mládenci v rukou vedlé něho třímali rožně.
Když pak spálili kýty na ohni a útroby snědli,
[465]krájeli ostatní a kolem to na rožně napíchli,
pak to pozorně upekli a všechno si stáhli konečně.
Když na to ustali v práci a hostinu zřídili sobě,
jedli, a srdce v ničem nestrádalo hostiny řádné.^[33]
Když pak touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
[470]vínem kraj po samý obroubili mládci měsidla,
na pravo pak, ve poháry nalivše, podávali všechněm.
Tehdy si den po celý boha dobřili tancem a písní,
krásný prozpěvujíce chvalozpěv, mládci Achajských,
Foiba slavíce, který naslouchaje v srdci těšil se.

[475]Když pak slunce zapadlo a temno nadešlo večerní,
tehdy ulehli na lůžko podél lan svého korábu.
Když Zora ránorodá se ukázala růžovoprstá,
tehdy s lodí pluli zpět k ležení širokému Achajských;
příhodný jim vítr sesýlal Foibos Apollon.
[480]Vztýčili kolmo stožár a rozestřeli plachty bělostné;
do středu plachty zadul jim vítr a kol vlna bouřná
úpěla silně na kýlu šumíc běhutého korábu,
jenž proudem spěl letmo a ve slani dráhu si klestil.
A kdy se dostali zpět k ležení širokému Achajských,
[485]hned na suchou zemi loď černou ze proudu vytáhli
vzhůru na písek a trámy podepřeli po straně dlouhé,
pak se kolem po lodích a stanech rozptýlili všichni.

On však dále zuřil při lodích sedě rychle plovoucích
Pélea syn božský, velerychlý vládce Achilleus;
[490]nikdy v mužezdobnou nechodíval schůzi hromadnou,
nikdy na boj, nýbrž své trápil srdce militké
meškaje tam; přece toužíval po vřavě a bitvě.

Jakmile ránorodá z těch dob Zora vzešla dvanáctá,
zpět se ubírali zas na Olymp bohové věkožizní
[495]pospolu všichni a Zeus napřed. Nezapomněla prosby
svého rozence Thetis, nýbrž pozdvihla se z tůně
a k velikému Olympu v raní vystoupila ve mze.
Našla širohlučného Kronovce druhých opodále
nejvyšším na chlumě vrcholkovitého Olympa.
[500]Hned před ním si usedla a pak nohy objala vládce
svou levicí, pravicí ale jej spolu za bradu javši,
vroucně prosíc slovy tak promlouvala k Zévu Kronovci:
„Jestliže jsem, Die otče, ti prospěla někdy z Nebeských
buď slovy neb skutkem, tuto rač mi prokázati prosbu:
[505]pocti mi dítě, jemuž proti všem nejčasněji zemříť
souzeno jesti; nyní ale vládce mužů Agamemnon
znectil jej; nebo má jeho dar, jejž sám mu byl odňal.
Než ty ho, důmyslný Die otče Olympane, pocti!
Síly dotud Trojanům rač udíleti, až by Achajští
[510]poctili mého rozence a hojně vynášeli slávou.“

Tak k němu dí, ale nic jí nerce mrakosběratel Zeus,
než mlče dlouho seděl. Tu Thetis kolenou se chopivši,
přilnula pevně držíc se, a pak se ho tázala opět:
„Přec nezvratně mi přislib a kývni aneb mi odepři,
[515]ježto v ničem se nemáš čeho báť, bych poznala aspoň,
jak nejméně z bohyň všechněch já pocty docházím.“

Velmi se rozhorliv vece k božce mrakosběratel Zeus:
„Toť pěkná bude správa, že takto mě k sváru ponukneš
s Herou, když by mě zas slovy dráždila uštěpavými.
[520]Vždyť se i tak se mnou mezi nesmrtnými vadívá
vezdy a říkává, Trojanům že ve válce pomáhám.
Avšak zas se nyní odebeř, by nepoznala v mysli
Héra pranic; bude mou ale péčí, bych to vyřídil.
Nuž tedy svou ti přikývnu hlavou, bys víru mi skytla;
[525]neb toto u mne je největší mezi Neskonalými
záruka; neb naprosto neodvolatelné, ni klamno,
nic nezvratno, hlavou čemu já koli někdy přikývnu.“

Dí a tmavým obrvím Kronovec přisvědčil a kývl;
tehdy valem se kadeř božská Diu spustila vládci
[530]se hlavy nesmrtné, a širým zatřásl Olympem.^[34]

Takto po úradě té se rozešli; Achillova matka
letmo se spustila v slaň hlubokou s jasného Olympa,
Zeus do paláce spěchal. Bohové spolu povstali všichni
ze stolcův, aby v ústrety vyšli, a nikdo nevyčkal,
[535]až by vešel Kronovec, nýbrž vstříc vyšli mu všichni.
Tak se tu on posadil na trůn; ale poznala Héra
bystře vidouc, že snoval Zeus úrady tajné
stříbronohou s Thetidou, mořského to starce rozenkou.
Hned slovem úštipným promlouvala k Zévu Kronovci:
[540]„Ký zase bůh, zchytralče, s tebou snoval úrady tajné?
Vždycky je tobě milé, když můžeš býť mne podále,
koutné umlouvať tajnosti, a nikdy jsi ještě
rád se neodhodlal slovo říci, jakékoli smyslíš.“

V odvět promlouval pak otec všeho lidstva a božstva:
[545]„Héro, jenom si nemysli, že snad mé všecky pomysly
seznáš; ač manželka jsi má, bude tobě to těžko.
Když nějaký záhodno je seznati, nikdo ho jistě
pak ni z bohů nezví tebe dřív ani z lidstva nižádný;
pakli který opodále bohů chci umysliti sobě,
[550]nic ty po tom po všem vyzvídať a pátrati nechtěj.“

Zas k němu velkooká promlouvala Héra velebná:
„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl!
Vždyť se na nic tebe dávno netáži a nikdy nepátrám,
nýbrž rozvažuješ zcela volně, co jen se ti líbí.
[555]Hrozně nyní ale v srdci bojím se, že zvrátila řečmi
stříbronohá tě Thetis, mořského to starce rozenka;
tvých kolenou se chopivši v ranní mlze k tobě usedla.
Jí jsi, trvám, bezpečně přikývl, že vládce Achilla
chceš poctíť a zhubíš mnoho jich při korábech Achajských.“^[35]

[560]V odvět promlouval zase k Héře mrakosběratel Zeus:
„Zaslepená, něco stále tušíš a s očí mne nepouštíš,
předse poříditi nic nebudeš moci, víc ale srdci
mému se jen vzdálíš, co ti pak bude ještě krutější.
Pakli to jest takové, dobrá, mně to tak je po vůli.
[565]Avšak mlčky usedni a poslouchej slova mého,
sic nepomůže ti nic, co bohův koli jest na Olympě,
až ruce nesbližné blíž přikroče bych na tě vztáhl.“

Tak vece, velkooká se tu zachvěla Héra velebná,
ihned mlčky usedla, milé své srdce skrotivši;
[570]reptali nesmrtní bohové po paláci Diově.
Z nich započal řečniť Héfaistos bůh veleumný,
vděk čině matce milé, bělolokté Héře velebné:
„Toť pěkná bude správa u nás, již nesnesitelná,
když vy se tak příliš sváříte pro lidstvo smrtelné,
[575]křik mezi námi tropíce nebešťany; na kvasu skvostném
přestane býti radosť, poněvadž vrch má, co je horší.
Já však matce radím, ač jest sama dosti rozumná,
otci milému činiť Diu vděk, by se poznovu nechtěl
svářiť a nám slavné nekazil již hostiny zmatkem.
[580]Neb kdyby chtěl z sedadel nás bleskovládce Olympan
sehnati — jest nejmocnější věru o mnoho ze všech.
Než ty se měj k němu s ním hovoříc slovy přívětivými;
ihned pak bude nám opětně milostiv Olympan.“

Takto pravil; povstav dvojitou na to číši podával
[585]matce milé do rukou a slovem k ní takto se ozval:
„Snášej a trp, moje máti, třebas zkormoucena velmi,
bych tebe, jakkoli velmi milou, na své oči nezřel
trýzněnu; tehdy nijak s to nebyl bych přispěti tobě
zarmoucen; nesnadno se stavěť Olympanu v odpor.
[590]Neb již jindy také, když jsem tebe brániti horlil,
mrštil mnou, nohy mé se chopiv, s prahu síně nebeské.
Den po celý tu letěl jsem a zrovna při západu slunce
jsem padl v Lemně,^[36] a již dechu nemnoho zbývalo ve mně;
tam hned Sintičtí mužové spadlého mě zdvihli.“

[595]Takto praví, usmála se Héra bohyň běloloktá
a z ruky číš s usmíváním vzala od syna svého.
On však i ostatním nesmrtným na pravo všechněm
nektaru přesladkého z měsidla nabíraje vléval.
Smích mezi nesmrtnými nebešťany strhne se hrozný,
[600]jak Héfaista vidí po paláci se pachtícího.^[37]

Tak tehdáž oni den po celý až k západu slunce
jedli, a srdce v ničem nestrádalo hostiny řádné,
překrásné ani loutny, kterou v ruce třímal Apollon;
Músy také střídavě hlasem tamo zpívaly krásným.

[605]A kdy se již jasné pohroužilo světlo sluneční,
tehdy si šel každý z nich do své síně ulehnout,
kdežto veleslavný každému a silnoramenný
Héfaistos zhotovil stánek svým věhlasem umným.
Zeus šel též na své lože bleskovládce Olympan,
[610]tam kde i dřív spával, kdy ho sladký postihl spánek;
spát položil se tu Zeus a zlatostolná k němu Héra.

---

1. [Verš 1.] Později sluje Músa zpěvu bohatýrského Kalliopé. Avšak Homér nezná ani jmén ani určitého počtu Mús; on vzývá buď Músu nebo Músy vůbec. Pouze v 24. zpěvu Odysseie přichází místo, kde se mluví o 9 Músách — patrně z doby pozdější. Vzývání Músy není u Homéra, jako u pozdějších básníků, pouhý zvyk básnický, nýbrž náboženská modlitba, aby si vyprosil pomoci její; neboť bez ní nemohl básník nic opěvovati. Músa ho nadchla a naučila obsahu i slovům.
2. [Verš 2.] Homér nazývá před Troiou bojující řecké vojsko Achajské, Argejské, Danajské; později nazývali se jménem společným Hellénové.
3. [Verš 5.] Za největší neštěstí pokládalo se, nebyl-li někdo pohřben, protože nemohl se dostati do podsvětí; proto často krutě bojováno na bojišti o mrtvoly, jež, dostaly-li se do rukou nepřátel, draze jsou vykupovány. Byl-li zesnulý pochován, přicházela duše nejprve k jezeru acherússkému, přes které převezl ji přívozník Charon; na to vystoupila na velikou louku asfodélovou, kdež pila vodu z řeky Léthy.
4. [Verš 8.] Homérský muž nezná žádné náhody; tak důležitá událosť může se státi jenom působením božím.
5. [Verš 9.] Jest to Foibos Apollon, jenž dal indirektně podnět ke sváru mezi králem Agamemnonem a Achillem.
6. [Verš 12.] „Rychlý nebo běhutý“ jest stálé epitheton lodí, byť i byly na břeh vytaženy. Tak jest nebe hvězdnaté, moře sivé, hory stinné atd. Taková epitheta splývají se svým substantivem takřka v jeden pojem.
7. [Verš 14.] Vínek z bílé vlněné tkaniny zhotovený nosili kněží jakožto odznak a symbol nedotknutelnosti kolem hlavy. Poněvadž přichází Chrýsés jakožto prosebník, sňal tento znak knězský a pověsil kol své berly, kterou vedle kněží nosívali králové, soudcové, hlasatelé jakožto znak moci úřední.
8. [Verš 17.] K ochraně nohou užívali Řekové holení ze spěže, jež od kotníků vzhůru až nad kolena sáhaly a k noze přiléhaly vzadu na lýtka se spínajíce sponkami.
9. [Verš 31.] Jako v R. Z. mužie pašú, ženy ruby strojá, tak i tkaly a hotovily sobě řízy ženy řecké, i královny i bohyně.
10. [Verš 38.] Chrýsa i Killa byla města v Mysii při zálivu Adramitském; v obou městech byl Apollon obzvláště ctěn, ve Chrýse jako Smintheus, poněvadž škodlivé myši polní hubil.
11. [Verš 55.] Ku plastičnosti básní Homérových přispívají valně epitheta ornantia, jimiž se osvětlují a oživují osoby neb věci značené. Tak Athéna slove jasnookou, Héra velkookou, běloloktou, Achilleus rychlonohým, Thetis stříbronohou, Hektor blýskavohelmým, Íris (poselkyně bohů) větronohou, koně lepohřivými, kraj velkohrudým, loď mořebrodnou, válka mnohoslznou, smrť dlouhormutnou atd.
12. [Verš 64.] Achilleus věděl, že rozhněvaný bůh jest Apollon, poněvadž jenom on sesýlal mor a vůbec nemoci smrtonosné, Apollon mužům, Artemis ženám.
13. [Verš 65.] Hekatomba či stožertva prvotně žertva 100 kusů, pak každá větší oběť; slovo to na jiných místech nepřekládám, nepovažuje slovo sterožertva za libozvučné.
14. [Verš 72.] Když Řekové ku Troii odplouti chtěli, seslala Artemis, již vůdce vojsk řeckých Agamemnon, zastřeliv laň v háji jejím, těžce byl urazil, stálé bezvětří, a smířena jest teprv, když jí Agamemnon dle výroku Kalchantova dceru svou Ifigenii obětoval. Mezi obětí podložila Artemis místo Ifigenie laň. Apollon udílí dar proroctví a umění ve střelbě, Poseidon umění vozatajství, Músy nadšení básnické, Artemis dovednosť v lovu, Zeus žezlo a moc královskou atd.
15. [Verš 92.] Přívlastek „bezúhonný, bezvadný“ vztahuje se u Homéra ku přednostem zevnějším, jako jest urozený rod, tělesná krása a síla; jen o lidech a lidských věcech.
16. [Verš 115.] Chrýseovna vyrovná se Klytaimnestře i co do tělesných předností i co do duševných.
17. [Verš 155.] Fthía, jež později Fthiotis se nazývala, bylo sídlo Myrmidonů v Thessalii, nad nimiž Péleus, otec Achilleův, panoval. Epitheta „velkohrudá, mužeživná“ svědčí o úrodnosti krajiny této.
18. [Verš 176.] Králové věku hérojského měli svou moc od Dia a rod svůj též odvozovali od něho; proto nazývají se zévorodými. Sr. naše z boží milosti.
19. [Verš 198.] Bohové zjevovali se buď ve své vlastní podobě a byli tehdy vidni pouze jednotlivcům, ku kterým přišli, nebo vzali na se podobu jiných známých osobností a byli všem vidni.
20. [Verš 225.] Pes byl orientálům symbolem nestydatosti; proto uživali Řekové slova toho za nadávku. Jelen byl znakem zbabělosti jako u nás zajíc. Achilleus mluví zde ve vášni; neboť Homér počítá Agamemnona k nejstatečnějším rekům.
21. [Verš 264.] Všichni tito rekové byli Lapithové, kmen to thessalský, kteří při sňatku Peirithoa potřeli netvory Kentaury, již opojeni jsouce vínem, ženy svatebčanů chtěli unésti.
22. [Verš 272.] Jako Nestor dřívější reky vyhlašuje za mnohem statečnější, než byla generace, v níž sám žil, tak opět Homér vynáší sílu opěvovaných od něho hrdinů nad své vrstevníky.
23. [Verš 307.] Patroklos, syn Menoitiův, byl nejdůvěrnější přítel Achilleův; přátelství jejich vešlo v přísloví.
24. [Verš 314.] Agamemnonem bylo všechno vojsko řecké znečištěno a tudíž morem postiženo. Proto musili se očistiti.
25. [Verš 351.] „Milý“ jest stálý přívlastek zvláště slov, jež znamenají poměr příbuzenský, jako jsou otec, matka, syn, dítě, bratr, muž, choť; dále druh, přítel; konečně slov, jež znamenají čásť těla lidského, jako hlava, ruka, oči, srdce.
26. [Verš 352.] Achilleus maje na vybranou buď slavný, ale krátký život si voliti, nebo neslavný a dlouhý, volil raději slávu a s ní brzkou smrť.
27. [Verš 366.] Thébé, pod horou Plakem ležící, bylo město Kiličanův, kde panoval Éetion, otec Andromachy, manželky Hektorovy. Města toho dobyl Achilleus a usmrtil Éetiona se sedmi syny.
28. [Verš 371.] U Homéra jsou oděni přední bojovníci Achajští brněním ze spěže a nazývají se proto kovokrznými. Krzno u starých Čechů slul svrchní šat; sr. R. K. Oldřich a Boleslav: v tichej Prazě chytro pokrychu sě, oružie vsie krzny zahalichu.
29. [Verš 396.] Néreovna Thetis bydlela po svém sňatku u Pélea a vychovávala sama Achillea; avšak za války Trojské odebrala se k otci svému Néreu, bohu mořskému.
30. [Verš 406.] Bezpochyby fysikální to báj, dle Pr. allegorický obraz strašlivé vzpoury přírodní, kde nebe spojenou mocí aetheru, vzduchu a moře škodu vzíti mělo. — Co se týče rozličné mluvy lidské a božské, tož doba Homérova přikládá bohům, bytostem lidí dokonalejším, také mluvu lidské mluvy jasnější, dokonalejší.
31. [Verš 424.] Aithiopové byli národ bohabojný, s nímž bohové rádi obcovali, bydlící na jihu nejkrajnějším při Ókeaně kolem ploché země proudícím. Vůbec chodívali bohové rádi ku svým miláčkům a súčastnili se osobně, někdy i zřejmě jejich hodův obětních.
32. [Verš 451.] Jak byli bohové vlastností výtečných, tak měli i všecky věci skvostné, zlaté atd., dle nichž přívlastky jim udíleny; tak slove Apollon stříbrolukým, Afrodíta zlatou, Héra zlatostolnou, Artemis zlatošípou atd.
33. [Verš 468.] Dle místa tohoto byly obřady při obětech krvavých tyto: Všichni obětující umyli si napřed ruce, nabrali z košíku zrn ječných a po modlitbě nasypali je mezi rohy dobytčete, jemuž ohnuli pak krk na zad, aby byl napjat, a zabili je. Potom vyřezali stehenní kosti s trochu masem, obložili je vrstvou tuku, aby to lépe a spíše shořelo, vložili na to čerstvé kousky masa z ostatního těla a obětovali to bohům. Z ostatního masa zřízena pro obětníky hostina, při níž obdržel každý přiměřený, nikoliv stejný podíl; neboť muži vynikající dostávali větší nebo lepší díly.
34. [Verš 530.] Dle idee vznešeného klidu a moci velebné, jež ve třech těchto verších 528—530 leží, zhotovil prý proslulý Feidias sochu olympijského Dia.
35. [Verš 560.] Zeus jest bůh nebes a jasna v étheru bydlící, jenž s výše na zemi pohlížeje, oblaka kolem sebe shromažďuje (mrakosběratel) a jako živný déšť je v suché údolí spouští; zároveň jest bůh bouře, hromu a blesku, ku které vlastnosti vztahují se hojné jeho přívlastky, jako černomraký, vyšehlučný, bleskomilovný atd.
36. [Verš 593.] Na ostrově Lémnu, jehož první obyvatelé, loupeživí Pelasgové, Sintiové se nazývali, rád zdržoval se Héfaistos, k čemuž asi zavdala podnět sopka Mosychlos, ačkoliv dílna Héfaistova nalézala se dle Homéra na Olympě.
37. [Verš 600.] Onen známý homérský smích povstal mezi bohy, poněvadž kulhající Héfaistos jakožto číšník ohromně se lišil od Héby nebo Ganyméda, kteří obyčejně úřad číšníků mezi bohy zastávali.