Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvacátý prvý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěv dvacátý prvý
Autor: Homér
Zdroj: HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 329–344 a 426–427.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Škoda
Licence překlad: PD old 70

Achilleus stíhá Trojany až do řeky Skamandra, mnoho jich pobije a spoutá 12 živých mladíků trojských k žertvě za Patrokla. Zabitého Lykáona vrhne do proudu a vysmívá se mu. Dále zabije Asteropaia, vůdce Paionův, a mnoho jiných. Rozhněvaný Skamandros pronásleduje Achilla do roviny, až Héfaistos k žádosti Héřině pláň vysuší a do řeky plameny metá. Nad bědujícím proudem slituje se Héra a káže Héfaistovi ustati. Area a Afrodítu přemůže Athéna; Apollon zdráhá se proti Poseidónovi zápasiti; Artemis jest bita od Héry a prchne na Olympos; Hermés nechce s Létou zápasiti. Trojanům prchajícím otevře Priamos bránu, zatím co Agénor zádrži Achilla; Apollon v postave Agénorově prchaje vyláká Achilla do pláně, zatím vejdou Trojané do hradeb.

Jakmile ku brodu přišli lepoproudého řečiště,
vírovitého to Xantha, Olympana Zéva rozence,
roztrhnuv tam voj Trojanů do pláně je stíhal
k městu, k němuž ve zmatku utíkali právě Achajští
[5]den před tím, kdy zuřil jasný v boji strašlivo Hektor;[1]
proud Trojanův uděšen se valil tudy; před nimi Héra
mhu zdržujíc je samou prostírala; než polovička
k stříbrotoké, hlubokoproudé řece valně se tiskli
a s lomozem velikým v ni se vrhli; i bouřily proudy
[10]a břehy strašně kolem se ozývaly; lid s bědováním
sem tam pak plovajíce kolem se otáčeli vírů.
Jak když prudkostí moci ohně kobylky se zdvihnou,[2]
k proudu letíce, neboť plane plápol nezdolatelný
náhle v nivách vzešlý, a kobylky se pod vodu choulí:
[15]tak před Achilléem velevírovitého Skamandra
ve směsi proud hučivý se plnil mnoha koňmi a mužstvem.

Avšak jasnorodý zanechal tam na břehu oštěp
opřen o keř tamaryšku a hnal se po nich bohu rovný
třímaje meč jediný a vymýšlel zlá v hrudi díla,
[20]vraždil kol na pořád, a stenání povstalo děsné
pod mečem úsmrtným, a krví voda zbarvena proudu.
Jak před plískavicí ohromnou pryč prchajíce
kouty plní drobné ryby přístavu příležitého
ze strachu; neb je lakotně požírá, jež koli lapne:
[25]tak Trojané ve vodách děsného se skrývali proudu
ve břežních strminách. Když vraždou své ruce zemdlil,
vybral sobě živých ze proudu dvanácte mladíků
v nahrazení za Menoitiovic Patrokla sklaného.
Vyvlekl ven je na souš ztrnulé jako mláďata srnčí
[30]a vzadu jim svázal ruce rozřezanými řeménky,
jež sami na pletených brněních vždy nosívali lesklých;
dal je druhům, by je k vyhlubeným odvedli korábům.
Zpět zase na Trojské se vyřítil dychtě je vraždiť.

Tam byl na Priamovce vrazil, vnuka Dardana krále,
[35]když z řeky chtěl prchnouti, Lykáona, jejž kdysi dříve
bezděčného zajav přivodil sám z otcova háje,
v době vyšed noční; on sobě řezal kovem ostrým
z fíku planého mladé proutí k obrubě na korbu;
naň nenadále přišel jasný na zhoubu Achilleus.
[40]Poslal pak ho prodat veleúpravného do Lémna,
jej přivodiv na korábu, a syn dal Iásona kupné;[3]
odtud hosť ho vykoupil a dal zaň výplatu velkou,
Imbeřan Éetion, a do jasné poslal Arisby;
odtud tajně utek dostal se do otcova sídla.
[45]Dní jedenáct v ňadrech se těšil nad svými milými,
z Lémna se navrátiv; v den pak tenkráte dvanáctý
bůh do rukou jej Achillovi dal, jenž byl mu usouzen
poslati jej, třeba dost zpíral se, do Hádovy říše.
Jak tedy rychlonohý, jasný jej spatřil Achilleus,
[50]an jest bez zbroje vší, bez přílby, pavézy a dřevce —
všechno hodil to na zem, nebo pot náramně ho týral,
když ze proudu utíkal, a únava zemdlila údy —
pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ó běda, ohromný tuto div na své oči patřím!
[55]Jistě že velkoduší Trojané, jež jsem prve proklal,[4]
opět z mrákotného budou povstávati temna,
tak jak tento přišel dni nelítostnému uniknuv,
posvátného do Lémna prodán; nebránila mořské
tůně siné mu propasť, jež brání přemnohá bezděk.
[60]Nuž tedy ještě také hrotu oštěpu mého Lykáon
nechť okusí, bych v nitru prsou svých spatřil a poznal,
přijde-li stejně také odtud, čili již jeho sevře
zem životoplodná, jež i chrabroduchého upoutá.“

Tak stoje rozvažoval; k němu blíž přistoupil užaslý,
[65]žádostiv kolenou dotknouť se, a ve hrudi dychtil
záhubné smrti ještě a černé sudbě uniknouť.
Jasný Péleovec dlouhý v ruce pozdvihl oštěp
dychtě ho skláť, on však podběhnul a údy mu objal
nahnut; a tak přes pléce kopí se do země zabodlo
[70]hrozně fičíc, v těle jsouc žádostivo hýřiti lidském.
On jednou uchytiv kolenou se prosebně ho vzýval,
kdežto druhou se držel za kopí ostré a nepouštěl
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Na kolenou tě prosím, Achilée, smiluj se nade mnou!
[75]Zévorodý, šetrnosti hoden se prosebně ti blížím;[5]
neb plodu jsem Démétry požil ve tvém stanu nejprv
v den ten, kdys mne zajal v úpravném byl sadu rodném
a mě prodal mileného podále i otce i přátel
posvátného do Lémna, sto býkův za mě vyzískav.
[80]Teď třikráte tolik bych poskytl; den mi dvanáctý
tento teprv svítí, jak jsem se do Ília dostal
přemnoha po strastech. V ruce tvé zase teď mě přivedla
zhoubná sudba; musím asi býť Diu otci protivným,
jenž mě nyní zase tobě vydal; na krátko mě máti
[85]zrodila Láothoé, vznešená kmeta Alta rozenka,
Alta, který Lelegů válečných národu vládne
v Pédasu povětrném maje sídlo u Satnioenta.
Dceř jeho měl Priamos s mnoha družkami ještě jinými;
vzešli dva z ní synové, ty zbavíš oba hrdla milého.
[90]Jasnorodého totiž jsi v prvém již zástupu vojska
zavraždil Polydóra, kopím ostrým ho probodnuv;
zhouba nyní tady na mě čeká; nebo více nedoufám,
tvým že uniknu pažím, když v moc tvou dal mě nebešťan.
Však co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
[95]živ mě prosím, nebo já rodný bratr Hektora nejsem,
jenž druha tobě zabil vlídného a chrabroduchého.“

Tak tedy syn Priamův promlouval Achillovi jasný
vzývaje jej prosbou, ale zaslechl hlas nemilostný:
„Bloude, nevykládej mi o výplatě dále a nemluv.
[100]Dříve dokud Patrokla osudný den nezasáhl,
šetřiti vás Trojanů bylo ve hrudi ještě mi líbo,
a mnoho jsem přivodil zajatých a prodal je živoucí,
leč žádný neunikne nyní smrti, jejžto nebešťan
před Troiou do rukou mi nyní a budoucně uvrhne
[105]ze všechněch Trojanův, obzvlášť ale ze Priamovců.
Nuž brachu, zemři ty též! Co jenom tak marně naříkáš?
Zemřel i Patroklos, jenž byl tebe o mnoho lepší.
Což nevidíš, kteraký též já krásný jsem a velký?
Z výborného jsem otce a božka mě zrodila matka;
[110]avšak předse i na mě čeká smrť a sudba mohutná.
Nastane jitro, večer nebo pláti započne poledne,
když věru někdo také mi život v boji vyrve militký,
vrhna kopím ostrým nebo šípem po mně vymrskna.“

Takto pravil, jemu třásly se údy a srdce militké;
[115]pustil náhle kopí a sedal své páže rozepjav
obě po něm. Břitkého dobyv meče vládce Achilleus,
u klíční plece ťal ho do šíje, a meč se do nitra
dvousečný ponořil mu celý; klesl do prachu na tvář
roztažený, černá krev tekla a smáčela půdu.
[120]Za nohu jím uchopiv mrštil do proudu Achilleus
a slova promlouval k němu jásaje rychloperutná:
„Tak tu nyní lež u ryb, jež nedbale ránu krvutnou
lízati tobě budou; tebe matka neoplače rodná,
mrtvolu tvou si na lůžko vložíc, ale proudy Skamandra
[125]vírovité zanesou tebe tůně do lůna širého.
Poskakujíc po vlnách pod hlaď ryba sklouzne nejedna
černou, když se nají bělavého Lykáona sádla.
Smrť vám, až mocného dosáhneme Ília města,
vy prchajíce a já vás stíhaje stále a vraždě.
[130]Vám ani stříbrotoký a lepoproudý nepomůže
Xanthos, byť jste mu dlouho zabíjeli přemnoho býků,
ač mu na víry vrháte živé koně silnokopytné.
Avšak i tak zlé sudby mi dojdete, až mi splatíte
veškeři smrť Patrokla milého a zhoubu Achajských,
[135]jež jste ručích u lodí povraždili za hněvu mého.“

Takto pravil, v ňadrech proud ještě se více rozezlil;[6]
jal se přemítati v mysli, kterak jasnému Achillu
od boje zabrániť, Trojanům ale zvrátiti zhoubu.
Péleovec mezitím dalekostinný drže oštěp,
[140]hnal se po Asteropaiu, jehož zavražditi toužil,
Pélegonovci, rozenci to Axia vírovitého;
všech dcer nejstarší Periboia Akessamenovna
počla ho; vířící proud s ní pokochal se v milosti.
Péleovec se na něj řítil, z řeky on zase povstal
[145]třímaje dřevce dvojí; do prsou vdechl sílu mu statnou
Xanthos, neb byl skrz zabité mládence rozezlen,
jež v řece Péleovec povraždil bez smilování.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
nejprve rychlonohý, jasný promlouval Achilleus:
[150]„Odkud a ký jsi z mužů, že stavíš se mi naproti stoupiv?
Nešťastných ale jen synové mou utkali sílu.“

Zas jemu Pélegonův rozenec slovem odvece jasný:
„Péléovče velestatný, co na rod se mne tážeš?
Z Paionié jsem velkohrudé, jež vzdálena velmi,
[155]Paiony dlouhokopí veda v boj; toto dnes jedenácté
jitro mi svitlo, co jsem ve hradby do Ília vstoupil.
Avšak já původ mám z Axia šírotokého,
[z Axia, jenž vodu nejkrasší po okrsku vysýlá].
On tedy Pélegonův byl otec, jenž oštěposlavný
[160]prý mě zplodil; teď však jasný se potýkej Achille.“

Tak tedy vyhrožoval, jasný na to povstal Achilleus
s Pélijským jasanem; tu kopí vrhl obě najednou
Asteropaios rek, nebo byl v levo na pravo zručný.
Jednou dřevce vrazil do štítu a přec ho na veskrz
[165]neprorazil, poněvadž zlato bránilo, dar to nebeský;
dřevce druhé povrchem mu pravou ruku škráblo na lokti,
až vyprýštila krev mrakočerná;[7] přes něho dřevce
utkvělo v půdě syré, žádostivo hýřiti v údech.
Pak zase přímoletou čacký jasanovku Achilleus
[170]vrhne po Asteropaiu, jehož zavražditi toužil.
On se chybil sice vládce a do břehu do hlubokého
mrštil a střed po samý zarazil v břehu dřevce jasanní.
Péleovec vytasiv na to meč svůj od boku břitký,
hnal se po něm dychtivě, který se nadarmo namáhal
[175]dřevce Achilla rukou pádnou ze srázu vytrhnouť.
Třikrát jím viklal žádostiv dřevce vytáhnouť,
třikrát síla ochabla; a po čtvrtu v srdci pomýšlel
jasanové ohnouti a zlámať Achillovo dřevce;
dřív mu zatím Achileus ze blízka mečem duši vyrval.
[180]Do břicha ťal ho totiž blíž pupku, a všechny vyhrkly
ven vnitřnosti na půdu; po té oči zastřelo temno
chroptícího; patou na hruď jemu stoupiv Achilleus
sňal s rameno u oruží a pravil slovo jásaje chlubné:
„Lež tak! Jest obtížno trvám, ač z proudu pocházíš,
[185]válčiti s velmocného Kronovce milými rozenci.
Z proudu ty šírotokého pravíš se mi býti rozencem,
avšak já z velikého rodem Dia býti se pyšním.
Muž mě zplodil, jenž Myrmidonův mnoha národu vládne,
Péleus Aiakovec; je pak Aiakos od Dia vzešlý.
[190]Oč Zeus mocnější, než proudy do tůně tekoucí,[8]
tak zase mocnější Dia rod nad všechny je proudy.
Vždyť též k tobě stojí veliký proud, ačli co může
přispěti; však je nemožno s Kronovcem válčiti Zévem,
s nímž se nemůž ani proud Achelóos rovnati mocný,[9]
[195]síla ni Ókeana hlubokoproudého mohutná,
z vodstva jehož všeliké řeky všechny a veškera tůně
a zdroje všechny tekou se studněmi se hlubokými;
avšak i tento se blesku bojí velikého Kronovce
a hromu, když rachotí přehrozný s klenby nebeské.“

[200]Takto praviv kovové z břehu dřevce vytáhl Achilleus;
tamže nechal ho ležeť, když vyrval duch mu militký,
roztaženého na písku, kde smáčela jej voda temná.
Kol něho úhořové a jiné ryby kroužily hojné,
mrtvole ohlozujíce hltavě po ledvině sádlo.
[205]Pak se koněstrojné zase jal znova Paiony stíhať,
jižto utíkali ještě podél toku vírovitého,
když byli náčelníka v krvutné spatřili půtce
Péléovce paží a mečem násilně zhynouti.
S Thersilochem zabil Astypyla zde a vládce Mydóna,
[210]Thrasia, Mnésa, po té Ofelesta a Ainia vládce;
ještě by byl mnoho Paionských povraždil Achilleus,
vírovitý kdyby proud mu nebyl řekl velmi rozezlen,
člověku jenž podoben z hlubokého se víru tak ozval:
„Péléovče, silou pácháš věru skutky zločinné
[215]nadlidské, poněvadž bohové sami vezdy tě chrání.
Jestli ti dal Kronovec Trojské povražditi všechny,
ze mne tudíž je vypuď do pláně a zlé činy páchej;
neb plny již vody mé rozkošné jsou zabitými,
víc mi nijak vlny nelze vylévati do slaně jasné;
[220]jsemť sevřen mrtvými, zuříš záhubně a vraždíš.
Ustaň již jednou, podivem trnu, vládyko mužstva.“

Zas k němu rychlonohý vzájem promlouval Achilleus:
„Tak se Skamandre staniž velejasný, jak mi poroučíš.
Však Trojanů zpupných nepřestanu vražditi dříve,
[225]až je zatisknu domů a zkusím v boji Hektora síly
tváří v tvář, zdali snad mě přemůže či já ho samého.“

Tak děl a po Trojanech řítil se nebešťanu rovný.
Vírovitý tenkráte pravil proud k Foibovi vládci:
„Ó běda, stříbroluký synu Zévův, rozkazu nedbáš
[230]Zéva Kronovce, který ti tolik důrazně poroučel[10]
přispívať Trojanům a pomáhati, až by večerní
čas se nachýlil a velkohrudé nivy stínem obestřel.“

Takto praví, i skočí Achileus s břehu oštěposlavný
do prostřed do proudu; a bůh zuře naň se rozedmul
[235]a vlny veškery víře ponoukal a mrtvoly tiskl
hojné, jichž bylo valně po něm, jež proklál Achilleus.
Ven házel je s řevem náramným býku podobný
na břeh; a kol chránil ve pěkném proudu živoucích,
všechny je ve hlubokých vířích ukrývaje velkých.
[240]Strašně potom vlna bouřící kol Achilla se zdvihla
a brala jej, do štítu perouc, že mu již bylo nelze
kam se nohou opříť. Tu rukou uchopil se za jilmu
za ztepilou, vysokou; a z kořen vyrvána dokonce
břeh roztrhla celý a lepým v toku bránila proudům
[245]větvemi rozložitými a sám proud zacpala mostem,
byvši celá vervána; a z víru se zdvihnuv Achilleus
pospěšným kročejem rovinou ruče dal se na útěk
ustrnulý. Veliký nepřestal bůh, ale řítil
naň se vlnou temnou, aby dál jasnému Achillu
[250]od boje zabránil, Trojanům ale záhubu zvrátil.
Uběhl Péleovec, co by oštěpu rána dosáhla,
orla tmavého samou maje prudkosť, lovce dravého,
jenž nejsilnější, nejrychlejší z opeřenců:
tak podoben řítil se, a na hrudi řinčela strašně
[255]zbroj kovová; a stranou prudkému Skamandru se vyhnuv,
dále prchal; s hukotem se za ním proud stíhaje řítil.
Jak když rýhy dělá kdosi od zdroje černotokého,
přes stromoví chtě raziť vodě dráhu a zahrady žírné,
an s motykou se snaží ze strouhy vyházeti nános;
[260]volně nyní proudí, a valem vezpod se křemínky
všecky hrnou; ona rychle tekouc na prostoře strmné
silně řičí a předejde také muže, dráhu co klestí:
tak vlna proudu také dostihla Achilla pokaždé,
byť třeba byl čerstvý; mocnějšíť nad lidi božstvo.
[265]Rychlonohý, jasný kdykoliv chystal se Achilleus
naproti proudu stanouť a pozírati, zdaž ho Nebeští
všichni pronásledují, jimž sídlem jest nebe šíré,
hned veliká vlna vezdy nebem živeného řečiště
na plece jej bila shůry; nohou skákal tu do výše
[270]v úzkostech hrudi své, umdléval proud jeho údy
pod ním s prudkostí, podmílaje vezpodu písek.
Péleovec na to zabědoval, v nebe zíraje šíré:
„Ó Die otče, že nikdo z bohů se mne v nouzi neujme
z proudu mě vysvobodiť; rád bych pak všecko vytrpěl.
[275]Nikdo není ale tak mi vinen ze všechněch Olympských,
jak jest matka milá, že mě lží obloudila lestně;
pod hradbou Trojanů kovokrzných řekla že padnu
šípem rychloletým dalekostřelného Apolla.
Kéž by mě byl Hektor proklal, jenž rek tady první!
[280]Byl by potom proklal chrabrý chrabrého a svlékl.
Teď bylo však mi smrtí zahynouti usouzeno bídnou
obklopeného tokem velikým, jako chlapci pasáku,
ve brodě jejž v počasí podzimním bystřina strhne.“

Takto pravil, k němu rychle s Athénou vládce Poseidon
[285]stoupili blízko, mužům v postavě podobni smrtelným,
pak ruku javše rukou, přislíbili ochranu mocnou.
Zemětřas započal promlouvati vládce Poseidon:
„Péléovče, jenom přílišně neboj se a nechvěj;
neb takoví jsme z bohů blažených ochránci ti mocní
[290]s přivolením Diovým, já předně a Pallas Athéna:
a proto tobě není zahynouti usouzeno proudem.
Avšak v brzku onen povolí, a ty sám toto uzříš.
Tobě zatím radu dáme, zda chceš nám jen sluchu přáti:
od boje dříve nenech ruce pospolitého zaháleť,
[295]do Trojské dokavad do slavné hradby nezavřeš
voj Trojanů, kdo unikne. Ty pak duši Hektoru vyrva
nazpět vrať se k lodím; dáváme ti slávu dosíci.“

Tak tedy prohlásivše k bohům se odebrali opět,
on pak šel (nebo velmi bohů ho posilnila zpráva)
[300]ve pláň; vystouplou-tě vodou byla pokryta všechna,
mládenců zabitých oruží krásného tu valně
ploulo a mrtvoly jich. Jeho skákaly údy do výše,
když řítil proti proudu se přímo a šírotoký proud
nezdržoval ho nijak; nebo vdechla mu sílu Athéna.
[305]Ve hněvu svém neochabl Skamandros, a ještě i více
nevřel Péléovci a přívaly proudu nadouval
zdvíhaje vzhůru do výše a tak k Simoentu se ozval:.
„Bratře milý,[11] muže nám toho oběma jesti alespoň
sílu zdržeť, nebo hrad veliký brzy Priama krále
[310]vyvrátí; nemohouť odolať ve vřavě mu Trojští.
Přispěj rychle tudíž a vodou naplniž si řečiště
ze pramenů horských a vybídniž bystřiny všechny,
náramnou vodu vzedmi a třeskot zdvihni mi velký
Klad s kamením, abychom překonať muže mohli divého,
[315]jenžto nyní řádí a bohům se vyrovnati touží.
Však, myslím, že mu nic neprospěje síla ni sličnosť,
nic krásné oruží, jež kdes dole na dně močálu
pokryto jsouc bahnem bude prostřeno; pak ho samého
pískem hojně kolem zahalím, tělo oblože vůkol
[320]nesčetným křemením; nebudou moci kosti Achilla
sebrati Argejští; takovou jej pokryji spoustou.
Tam tolikéž bude rov mrtvého, a netřeba více
jej pokryť mohylou, kdy mu zřídí tryzny Achajští.“

Tak děl a víře se hnal po Achillovi, stoupaje vzhůru,
[325]šumě pěnou a krví a tokem vale přemnoho mrtvol.
Bouřící vlna počla nebem živeného řečiště
vyzdvihovať se, hrozíc uchvátiti Péléovce.
Héra trnouc o Achilla v prsou vykřikla mohutně,
vírovitý aby proud ho s sebou v toku nestrhl velký.
[330]Hned k Héfaistu slovem promlouvala, svému rozenci:
„Nuž povstaň, kulhavče milý; nebo naproti tobě
vírovitého jsme Xantha na boj pokládali rovným.
Přispěj rychle tudíž a vydávej plápoly hojné;
Zefyra já sama pak, tolikéž Nota prudkoletého
[335]půjdu abych k líté roznítila ze slaně bouři,
jež hlavy usmrcených Trojanův a jejich zbroje spálí,
plápol rozšiřujíc zhoubný. A ty po břehu Xantha
pal stromoví a metej do samého požárem a vůbec
odvrátiť se nenech slovy lichotivými ni hrozbou!
[340]Dříve neustávej v hněvu svém, až já sama silným
k tobě hlasem zavolám, tu teprv skroť žár neunavný.“

Dí, Héfaistos oheň si přichystal hrůzoplamenný.
Nejprv oheň bouřil po pláni a mrtvoly spálil
hojné, jichž bylo valně po ní, jež proklál Achilleus.
[345]Všechna kolem pláň vyschla, a tok zadržen vody jasné.
Jak kdy novosvlažené Boreas nivy v době jesenní
váním rychle suší, a plesá muž, jenž je vzdělává:
tak též rychle celá pláň vyschla a mrtvoly plály;
pak do proudu požár obrátil plápolající.
[350]Plály samým plamenem tamaryšky a jilmy a vrby,
plál lótos plamenem, spolu sítí plálo a šáchor,
jichžto kolem krásných řeky proudů přemnoho roste;
úhořové a druhé se kolem ryby trápili vírů,
vzhůru dolů metajíce sebou ve vlnách řeky krásné,
[355]souženi důmyslného dechem Héfaista plamenným.
Proudova síla planouc slovo řekne a takto se ozve:
„Nikdo z bohů, Héfaiste, nemůže se rovnati tobě,
nechci ni já se s tebou v boj pouštěti ohni planoucím.
Ve sporu ustaň, a nech Trojské třeba vládce Achilleus
[360]z města vytiskne. Co mám ze sváru, co mám z pomahání?“

Takto pravil plana ohněm, a krásné kypěly proudy.
Jak když vnitř vře kotel, velkými jsa plápoly svírán,
vykrmeného bělostný tuk roztápěje vepře,
ze všech stran klokotem, vyschlé praská dole dříví:
[365]takto hořel plamenem jeho proud, vřela jest voda všechna;
nechtěje ku předu téci, stanul; nebo žár ho sevíral
důmyslného mocí Héfaista. Tu Héru velebnou
vzývaje úpěnlivě pravil slova rychloperutná:
„Proč se zalíbilo, Héro, rozencovi týrati proudy
[370]mé zejména? Tolik vinným opravdu ti nejsem,
jak bozi ostatní, co snaží se pomáhati Trojským.
Avšak já milerád tedy přestanu, jestliže kážeš,
jen přestaň též on. Doložím k tomu přísahu ještě,
nikdy že den nemním Trojanům odvrátiti zhouby,
[375]ni kdyby Troia celá hltavým uchvácena ohněm
plála, a váleční ji zapálili mládci Achajských.“

Když řeč Héra takou zaslechla bohyň běloloktá,
hned k Héfaistu slovem promlouvala, svému rozenci:
„Dost, Héfaiste, zadrž, synu slavný; vždyť to nehezky
[380]jest boha nesmrtného tolik pro pozemčany trýzniť.“

Tak vece, žár uhasil Héfaistos hrůzoplamenný;
zpátky se zas vlna do krásných obrátila proudů.

Když byla Xanthova síla ponížena, tehdy obadva
ustali; neb je, třebas by rozezlena, přiměla Héra.
[385]Však mezi ostatními nebešťany strhla se půtka
přehrozná, na dvé jim ve hrudi bouřilo srdce;
vrhli se s ohromným lomozem na se, země se třásla,
zazněla kol veliká nebe klenba. A Zeus na Olympě
poslouchal; milené se mu vnitř usmívalo srdce
[390]s potěšením, kdy viděl ve sváru nebešťany válčiť.
Více nyní oni dlouho nemeškali; prv počal Árés
štítolomič, jenž všech se prvý na Athénu vyřítil,
třímaje dřevce v rukou kovové, slovo pravě potupné:
„Proč pak jen, psí moucho,[12] nebešťany k půtce popouzíš,
[395]tak nesmírně drzá, a divá tě ponoukala vášeň?
Už-li nevíš, Dioméda kterak jsi pobízela vládce,
by mě ranil, sama pak přeskvoucí dřevce chopivši
na mě jsi jím napřáhla a kůži mi rozdřela krásnou?
Míním tobě nyní to splatiť, co jsi spáchala na mně.“

[400]Tak děl a na ztřepenou udeřil jí aigidu božskou
strašnou, jíž ani blesk Dia otce nerozmete nikdy;
tam krvavý udeřil dlouhým na ni oštěpem Árés.
Ustoupivši rukou pádnou uchvátila kámen
černý, kostrbatý, veliký na pláni ležící,
[405]jejž mužové dřevní tu zapustili půdy za mezník;
tím udeří mužebijce do šíje a rozpne mu údy.
Sklesnuv Arés pokryl sedm plether a vlas si poprášil,
všecka zařinčela zbroj; zasmála se Pallas Athéna
a k němu zaplesajíc propoví slova rychloperutná:
[410]„Bloude, nerozvážil jsi trvám, oč býti se pyšním
nad tebe statnější, že se rovnati chceš mně do síly.
Tak můžeš pokutou své matky zakoušeti kletby,
jež nevrouc na tě zhoubu vymýšlí, ježto Achajských
byls zanechal, Trojanům ale zpupným v bitvě pomáháš.“

[415]Takto pravivši stranou obrátila své oči lesklé.
Zévorodá Afrodíta vyváděla z bitvy ho javši,
an tuze hořce stenal, ducha jen popadávaje těžce.
Jak ji okem zahlédla bohyň Héré běloloktá,
hned slova k Jasnooké promlouvala rychloperutná:
[420]„Ó běda, Nezmožená, Dia štítovládce rozenko,
opět již vede moucha ta psí lidobijce Aréa
z líté bitvy davem; nuže pospěš a rychle je stihni.“

Tak vece, stíhala hned je Athéna a plésala v srdci
a přiletěvši rukou do ňader tuto mrštila pádnou;
[425]rozpjaly hned se její tady údy a srdce militké.
Nesmrtní bohové oba padli na zem mnohoživnou,
a plesajíc slova pak promlouvala rychloperutná:
„Kéž se nyní stane tak, co snaží se pomáhati Trojským,
všem, kdykoliv s Danaovci by válčili lesklooděnci;
[430]kéž jsou takto smělí a drzí, jak jest Afrodíta
přišla pomáhat Aréu, chtějíc mou utkati sílu!
Pak již dávno bychom se prací byli zhostili války,
vyvrátíce z kořen výstavné Ília město.“

Takto praví, usmála se Héra bohyň běloloktá.
[435]Avšak Zemětřas mocný vece k Ápollónu:
„Proč pak, Foibe, stojíme podál? Jest nás to nehodno,
když boj počli druzí; věru hanba to, jestliže přijdem
bez boje zpět na Olymp kovovému k paláci Kronovce.
Počni, neboť mladší jsi rodem; neslušno to pro mě,
[440]ježto v letech starší jsem a mám tebe víc zkušeností.
Bloude, kterak mysl měl jsi nemoudrou, ježto mi nejsi
pamětliv, co jsme již pro Troiu vytrpěli zlého
my dva z bohů jediní, když u Láomedonta hrdého
od Dia sem jsme přišedše na rok nastoupili službu[13]
[445]za mzdu již umluvenou; ukládal nám krutě práce.
Já jsem vystavěl Trojanům zeď kol všeho města
překrásnou, širokou, aby hrad bylo ztéci nemožno;
Foibe, ty mátonohý, lesklý zase skot jsi mu pásal
roklinaté, lesní po stráních Ídy pramenné.
[450]Když pak výplatu Hóry přinášely za mzdu potěšnou
předse konečně, tu nám násilně mzdu všechnu odepřel
Láomedon strašný a propouštěl nás oba s hrozbou.
Tobě hrozil, na nohou a rukou že tě sváže a spoutá
a v daleké že prodá tebe výspy za otroka někde;
[455]prohlašoval, že kovem prý nám uši obě uřízne.[14]
Tak jsme se s nevraživým nazpět navrátili srdcem,
pro mzdu se naň hněvajíce, kterou, ač slíbil, odepřel.
Teď jeho národu vděk ty činíš a se s námi pokoušeť
nechceš, jak Trojané přezpupní zašli by všichni
[460]bídně dokonce s rozenci a s družkami roztomilými.“

Odvece pak dalekostřelný jemu vládce Apollon:
„Sám, Zemětřase, bys mě nesoudil býti rozumným,
když bych vskutku s tebou pro pozemčany chtěl se potýkať
nešťastné, vratké, již listí jsouce podobni,
[465]rozkvetnou čile v síle jaré, plody země jedouce,
bez ducha však zase jindy hynou. Nuže rychle co nejvíc
půtky zanechme; nechať si lidé sami válku dokončí.“

Tak tedy prohlásiv zpět kráčel, ježto se štítil
na vlastního milé pozdvihnouť rámě na ujce.
[470]Než rodná krutě sestra mu lála, panovnice zvířat
[venkovská bohyň Artemida, slovo řkouc mu potupné]:
„Tak ty prcháš, Dalekostřelný, a nechals vítězství
všechno Poseidáónu a darmo mu slávu propůjčil.
Bloude, co medle nosíš jen tak na prázdno lučiště?
[475]Ať tebe již neslechnu nyní v otcově paláci
snad se chlubiť jako dřív mezi nesmrtnými v Olympě,
vůči Poseidáónu že chceš se do zápasu pustiť.“

Takto praví, nic sestře neodvece Foibos Apollon,
Zévova však manželka velebná ve hněvu velkém
[480]lála slovem hanivým střelosypné božce a řekla:
„Jak můžeš se nyní opovážiti Héře se opříť,
tisto drzá! Obtížno silou se potýkati se mnou,
byť si lučiště nosíš, poněvadž tě lvicí učinil Zeus[15]
vůči ženám a nechal tu ubíjeti, jížto si žádáš.
[485]Lépe ti jest po horách opravdu porážeti šelmy
neb laně hvozdu plaché, než s mocnějšími se utkať.
Pakli že chceš, nuž o boj se pokus, bys poznala dobře,
oč jsem mocnější, že se rovnati chceš mně do síly.“

Dí a při zápěstí ruce obě chopivši popadla1[16]
[490]svou levicí, pravicí s ramenou jí strhla lučiště,
jímž bila božku kolem po uších sem tam se vinoucí
s úsměškem trpkým; rychlé vypadávaly šípy.
Božka potom pryč utekla slzíc holubičce podobna,
jež před jestřábem vyduté do skály zalítne,
[495]v štěrbinu; jí nebyloť sudbou uchvácenu býti:
takž ona prchla slzíc, zanechavši na místě lučiště.
Světlorodý započal promlouvati k Létě mrakoptyl:
„Nechci s tebou, Léto, se potýkati; těžko zajisté
jest s manželkami Zéva mrakosvodného se bíti;
[500]opravdově tudíž mezi nesmrtnými v Olympě
vychloubej se, že Herma silou jsi přemohla mohutnou.“

Takto pravil, na to zakřivený luk sebrala Létó
a střely, jež všude jinde v kotouči spočívaly prašném,
Javši lučiště rozenky milé pospíchala vratno;
[505]leč děva přišla v Olymp do kovopražného paláce
Zéva a plačky usedla k nohám Dia otce rozenka,
vůkol třáslo se roucho nebeské;[17] k sobě přitáhl
dceř Kronovec, na to sladko se usmáv jí se otázal:
„Kdož ti co, dítě milé, učinil takového z Nebeských
[510][zpupně, přečin jako bys nějaký byla spáchala zjevně]?“

Odvece pak hlučná jemu lovkyně krásnočelenká:
„Tloukla mě, otče milý, choť tvá Héré běloloktá,
od níž nesmrtným jen hádka a sváda pochází.“

Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem.
[515]Leč do Troie vešel posvátné Foibos Apollon;
mělť o hradby starosť toho města lepostaveného,
v týž aby den neztekli ho naproti sudbě Achajští.
Ostatní šli po té na Olymp bohové věkožizní,
jedni rozezleni jsouce, druzí pyšníce se velmi;
[520]k černomrakému usedli Kronovcovi. Ašak Achilleus
voj Trojanů spolu vraždil a jich koně silnokopytné.
Jak když dým se valí k nebesům vystoupaje šírým,
stihne-li město požár, jejž byl hněv rozžehl božský,
všechněm bídu zdělá a mnohým pak strasti uchystá:
[525]tak Trojanům Achileus mnoho bídy a strasti uchystal.

Stál stařeček Priamos na Trojské na věži božské
a spatřil velikého Achilla; utíkaje před ním
voj Trojanů se valil ve zmatku, a záštity nikde
proň nijaké; on zabědovav s věže stoupal a kázal
[530]proslaveným vrátným u hradby poroučeje městské:
„Držte otevřeny vratně v rukou, až všechno by vojsko
do hradu přišlo davem prchající; nebtě Achilleus
již zde zuří na blízku; nyní asi nastane zhouba.
Až si pak oddechnou ve hradbách zavřeni jsouce,
[535]opět vratně přirazte hradební pevně přilehlé;
jáť se bojím, aby muž ten zhoubný nevnikl do zdí.“

Takto pravil, hned otevřeli bránu a závory stáhli;
byvši otevřena spásu uchystala. Avšak Apollon
v ústrety pospíchal, Trojanům aby záhubu zvrátil.
[540]Přímo utíkali zpět do města a hradby strmící,
žízní vypráhlí, zaprášeni, z rovně kvapíce;
prudce pronásledoval je kopím; v jeho srdci burácel
přehrozný vztek stále, a toužil slávy dosíci.

Tehdy by Troiu vyšebrannou byli ztekli Achajští,
[545]jen že Apollon Foibos Agénora vládce vybídl,
jenž Anténora byl bezvadný mládec a statný.
On vdechl jest zmužilosť mu do srdce milého a vstoupil
sám mu po bok, chtě kruté odvrátiti mládci Sudičky,
opřen o dub mocný; zahalen zcela byl v mlhu hustou.
[550]Jakmile však hradoborce Achillea spatřil Agénor,
rychle stanul, jeho srdce mu ve hrudi bouřilo velmi.
Pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ach běda, jestliže teď před chrabrým prchnu Achillem
tam, kudy ostatní prchají ve zmatku a bázni,
[555]předse mne též dostihne a jak zbabělce probodne.
Pakli nechám ve zmatku je stíhati dále Achillem
Péléovcem a sám od hradby jinam se uchýlím
s rychlostí rovinou Ílijskou, ažtě dosáhnu
strání Ídy a někde se ukryji v chrastině husté,
[560]pak na večer mohl bych se vykoupaje v proudu řečiště
od potu ochlazený ku Troii se vrátiti nazpět.
Avšak proč mi jenom zmilené to přemítalo srdce?
Ať mne jenom nezočí ve pláň od města utíkať
a mne nohou rychlou nestihne dorážeje mocně!
[565]Nelze by pak bylo víc smrti ještě a sudbě uniknouť;
neb přílišně silou předčí nad veškery smrtné.
Pakli zatím před hradbami města mu v ústrety vyjdu —
vždyť jeho přec dřevcem břitkým tělo jest ranitelno,
jen mu život jediný, a lidé dí býti ho smrtným;
[570][avšak Zeus Kronovec mu propůjčuje slávu velebnou].“

Tak děl a schoulen sám očekával Achilla a uvnitř
k válce a půtce v prsou ho pobádalo srdce udatné.
Jak pardal nějaký, z houští hlubokého vychází
naproti člověku lovci a nic se ho v srdci nelekne
[575]neb bázlivě neprchne, kdy psů zaslechne štěkání;
neb třeba dříve lovec poraní ho kopím nebo šípem,
předse nechať dřevcem proboden, nepřestane v rázné
obraně, až buď uvrhne se naň nebo bezduch upadne:
tak jasný Anténora syn vznešeného Agénor
[580]nechtěl utéci, dokud by s Achillem v boj se nepustil,
nýbrž zakruženou pokryl tělo sobě pavézou,
mířil dřevce po něm kovové a zvolal na to hlasně:
„Již jsi, trvám, jasný v ňadrech svých doufal Achille,
město že dnes zcela vyvrátíš Trojanů veledušných,
[585]bloude! mnohé věru ještě budou pro ně strastí zdělány,
neb bydlí v něm ještě mužů nás přemnoho statných,
již za milé manželky, rozence a otce a matky
Troie hradeb hájíme; ty však tady sudby dosáhneš,
jakkoli tak strašný a tak odvážný jsi bojovník.“

[590]Takto praviv z pádné ruky ostré dřevce vymrštil,
pod kolenem nechybiv se vrazil je do kosti holenní.
Kol ní z čerstvokutého holenka zadrnčela cínu
strašně; a od bodeného Achilla se odrazil oštěp
ni trochu nevniknuv, poněvadž dary chránily božské.
[595]Péleovec se potom na Agénora prudce vyřítil
jasnorodého; nedal mu Apollon slávy dosíci,
nýbrž jej vyrval, pokryl tělo kol v mlhu hustou
a z boje pak se mu klidně domů navrátiti kázal.
Péléovce zatím léčkou od národa vzdálil;
[600]neb Dalekostřelný ve všem jsa Agénoru rovný,
přistoupil k němu blíž; tu počal jej stíhati prudce.
Však co ho Péleovec stíhal po pláni pšeničné,
odvrátiv ku proudu ho vírovitého Skamandra,
an trochu předbíhal; (jej lstí oblouzel Apollon,
[605]stále že předse během rychlým stihnouti ho doufal)
tehdy druzí Trojané zděšení do města radostně
přišli divém ve zmatku, a tísní úpělo město.
Nikdo neodvážil se nyní před městem a hradbou
ještě druhých očekávať a patřiti, kdož byl uniknul,
[610]a v boji kdož zahynul, nýbrž do města se prudce
vehnali, ježkoli z nich zachránily údy kolenní.


  1. [Verš 5.] Den před tím dvakrát utíkali Řekové od Troie přes pláň k lodím, jednou po zranění Agamemnonově, po druhé po smrti Patroklově.
  2. [Verš 12.] Kobylky, tuto trýzeň jižních krajin, zahánějí rolníci tím, že zapaluji velké ohně, před nimiž se kobylky do moře vrhají.
  3. [Verš 41.] Patroklos přivezl Lykáona do Lémna, a Eunéos, syn Íásonův, dal za něj stříbrné měsidlo.
  4. [Verš 55.] Jestliže oni, které jsem za moře prodal, opět se vracejí, přijdou snad také Trojané ode mne pobití z podsvětí a budou proti mně bojovati.
  5. [Verš 75.] Lykáon činí nároky na právo prosebníka, jenž stál pod ochranou Diovou, protože byl jednou od Achillea ve stanu pohoštěn.
  6. [Verš 136.] Xanthos zlobil se na Achillea, že v jeho proudech Trojany bez lítosti vraždil, ale ještě více, že jej osobně urazil.
  7. [Verš 167.] Básník neví nic o tom, že by Achilleus byl neporanitelný.
  8. [Verš 190.] Oč jest Zeus mocnější než bohové říční, o tolik též jeho rod předčí rod bohů říčních.
  9. [Verš 194.] Básník pokládá řeku Acheloos za největší řeku mimo Ókeanos; v skutku délkou toku, množstvím vody a hloubkou jest největší řeka řecká.
  10. [Verš 230.] Zeus nedal rozkaz takový ve schůzi bohův, nýbrž dovolil jen, že může každý přispívati, komu chce.
  11. [Verš 308.] Xanthos (Skamandros) nazývá Simoenta svým bratrem, poněvadž oba proudy jsou jednoho rodu a téže země.
  12. [Verš 394.] Mouchu a psa měli staří za symbol nestoudnosti.
  13. [Verš 444.] Proč Apollon a Poseidon musili sloužiti, Homér neudává; podle pozdějších udání byli prý k tomu od Dia odsouzeni, poněvadž jej chtěli poutati, nebo prý chtěli zkoušeti zpupnosť Láomedontovu.
  14. [Verš 455.] Tohoto barbarského zvyku užívalo se ještě v pozdějším věku v orientu, a také u Homéra přichází.
  15. [Verš 483.] Héra nazývá Létu lvicí naproti ženám, poněvadž je rychle usmrcuje jako šelma kořisť svou.
  16. [Verš 489.] Héra držela obě její ruce, aby se nemohla brániti.
  17. [Verš 507.] Roucho se třáslo následkem třesotu celého těla. Básník neudává příčiny působící, nýbrž zevní úkaz, jenž hlavně do oka padá.