Homérova Batrachomyomachie čili Žab a Myší vojna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Homérova Batrachomyomachie čili Žab a Myší vojna
Autor: Homér
Zdroj: Homér. Homérova Batrachomyomachie čili Žab a Myší vojna. Tábor: 1877. Dostupné online.
Vydáno: V Táboře 1877
Licence: PD old 70
Překlad: Hynek Mejsnar
Dílo ve Wikipedii: Žabomyší válka

Homérova

BATRACHOMYOMACHIE

čili

Žab a Myší vojna.

Šestiměrem epickým na česko převedl

prof. Hynek Mejsnar.

(Zvláštní otisk z letošního programu c. k. vyš. real. gymnasia.)

V TÁBOŘE 1877.

Tiskem Jana K. Franka. — Nákladem překladatelovým.

Jménem slovutného arcipěvce Homéra honosí se kromě volebásní Iliady a Odysseje i ta Batrachomyomachie a Hymny. Uloživ si za povinnosť, již úcta k veleduchu řeckému posvětila, převésti do literatury naší díla Homérova, podávám tu zas Batrachomyomachii čili „Žab a Myší vojnu“ na veřejnosť; při tom ohlašuji, ze pracuji též o Iliadě, a že každého roku, pokud hlava čilá a ruka svěží, vydati hodlám po sešitu jednom, obsáhlejším, o pěti šesti zpěvích, aspoň už s měsícem říjnem první sešit takový vyjde. K Batrachomyomachii podotykám, že tu zvláště mnoho bylo mi překonat obtíží, mnoho rozmanitých slov významu případného bezděčně vytvořiti, by hravý žert smyslu řeckého neměl nevlastního tlumočníka českého, vůbec aby jazyka našeho zas osvědčila se vzácná způsobilosť; ze základu látek domácích v duchu řeči rozmáhati bohatství slovnické silou obdoby a podporou příbuzenské pospolitosti. Nelzeť na volné dráze pokroku, na šírých cestách směrů různých, potřeb vždy větších, vystačiti dočasnou zásobou slov. Coť jen už s dob vzkříšení národní mysli a práce je na všech stranách slovesné obrody; a stále vždy otvírají se nám nové světy! Dlužno doháněti což obmeškáno! Co do způsobu pak překládání děl klassických, starých i moderních, jsem z toho přesvědčení, že slušno a povinno jest spisovatele cizího přeložiti věrně, t. j. opravdovský podati obraz jeho myšlení, cítění, snažení: proniknouti podstatu, výši a hloubku jeho ducha, povznésti se k jeho cílům a vidinám, a práci jeho ztlumočiti jazykem bohatým, plynným, správným. Pak s důkladností věci, s ozdobností a přesností jazyka nemůže býti ublíženo i vlastním požadkům poětičnosti, kteráž někdy u nás za cenu hrdotupé samostatnosti, panskou zvůlí si harcujíc, prodává lacinou pohodlnosť a vzletným horováním zamlouvá svou povrchnosť a mělkosť. —

Na Táboře v květnu měsíci l. p. 1877.

H. Mejsnar.

Jakkoli na dobro zjistiti nelze, co a jak byl Homér, o jehož rodiště se přelo sedm slavných řeckých měst, byl-li totiž jednotlivec, aneb spíš a vlastně značí společné umělcův-samoukův jméno; však nejistota tato do osobnosti neunižuje nikterak znamenité skutečné ceny velebásní Iliady a Odysseje, jež po velkolepé své komposici, plastičnosti a jednotnosti děje, věrné úplné karakteristice hrdin jsou a zůstanou po věky díly obdivu hodnými. Že pak i Batrachomyomachia jménem Homérovým se honosí, svědčí ceně její, ač dle látky a povahy náleží pozdějšímu kulturnímu rozvoji literárnímu, a básník její jest důstojný epigon umělecké školy Homérovské. „Žab a Myší vojna“ jesť komické zvířecí epos, parodie Iliady, v níž básník, z kruhu řeckotrojských pověstí čerpaje, vypráví o velkolepých bojích bohatýrů řeckých a trojských z roku války řeckotrojské nejzajímavějšího, líče věrně názory city, ctnosti vady, víru, nebe a svět hrdinského věku. A jakož mohutné tyto obrazy vznešené bohatýrské epopeje vždy a všudy každého podivem projímají, z míry vyrušují: tož z přirozené potřeby zrodila se jesť později komická pabáseň, parodie se svou protivou, a líc Iliady zračí se svým rubem v Batrachomyomachii: osoby a poměry z Iliady o téže básnické formě zvrhají se v postavy a poměry jiné nižší, a co tam je boj mezi Řeky a Trojany, je tu boj — mezi žabami a myšmi s karakteristickými jich zvláštnostmi, s případnými řečmi — tuhý boj, jenž přes všecky oběti obapolné rozřešuje se svým způsobem v klid a mír: hle, blahodějný humor a smích uvádí člověka z bývalého vytržení v žádoucí míru a rovnováhu! Batrachomyomachie po svém právu žije neškodně pověky vedle Iliady. —

Rule Segment - Wave - 40px.svg
Rule Segment - Wave - 40px.svg

Nejprv já sbor Uniek z Helikona, počínaje píseň, sestoupit v ducha mého přizývám pro zpěvu sílu, již na svých kolenou jsem v blánky nedávno vebásnil, zápas náramný, čin Arévův hlučnobojovný, [5]žádaje snažně lidem všehomíra ji zapěti v úši, jak Myši na pluky Žab bohatýrsky-bojovně vytáhly, zeměrodých podobíce Gigantův skutky rekovské, jak po lidech pověsť šla: takýť byl vojny počátek. Myš kdysi prahnoucí, utekouc nápasti Kocoura, [10]blízko do louže močidla hebounkou přitkne bradičku, sladkolibou se vodou kochajíc. Zahledne ji tehdy vřeskotavý Bařinář a takým slovem ozve se vůči: „Cos, brachu, zač? zkad páchl ty na břeh? kdo zploditel tvůj? pověz pravdu čirou, bych lhářem neznamenal tě. [15]Neb rovným-li druhem tebe poznám, v dům provodím tě, dárkův hostinných ti propůjčím hojně hezounkých. Jsemť já Roztahubák Žabovic, po močálech a loužích ctěn veleben, Skokanův věkožizný arcipanovník. Tož mě Blatoslav otec zplodil ondy, k Rusalce-Lužance [20]láskou roztoužín Eridanském na břehu přilnuv. Ajta také ty silák, krasavec jsi, nadevše vyniklý, král-pán žezlodržák a na vojnách chrabrobojovník, jak tu vidím — nuže rychle rodokmeni vypravuj o svém.“ Pak jemu Kurkožerout opovídal a hlásati jal se: [25]„Proč, brachu, mém pátráš po rodokmeni, tom praznámém veškeru lidstvu, bohům a letadlům-povětrníkům? Kurkožerout mě tudíž volají: jsem já ti synáček velkoduchého tatínka Hryzochleba, má je matinka Laskomolizka, rozenka lepá Kýtohryza krále. [30]Na svět v boudě přišel jsem a krměmi byl vychován jsem: kaštany, fíkem, oříšky, lahůdkami rozmanitými. Jakže se pobratříme, do přírody nic nepodobní? Medle život na vodách ty prožíváš, a mně zatím zas, cožkoli jest u lidí, hrýzt návykem: an mně neujde [35]chleb třikrátpěchaný z pěknokrouhlého košíku, placka nijakž širokou pomazánkou vůně lahodné, řízek z šunky neujde, ni játra bělounkožilistá, sýr ani čerstvonový, od mléka libého hnětinka, ni vkusný medovec, po jakémž i blaženci zatouží — nic cotě lidstvu kuchař na snědky ku hostině chystá,[40] rozmanitým kořením na pochuť vykrašluje jídla. Nikdy také neutek ze zhoubné já vřavy války, však vnoče hurtem u ryk k předbojcům jsem se přimísil. Člověka nic nelekám se, třebas tělo měl velikánské: než doplíže se lůžka překousnu mu prstu konečník,[45] též v zapatí ho zachytnu, aniž muže trýzeň osedne, sladký sen neuletne, co já jej hrýzaje kousám. Avšak dvou všeho jen se bojím světa křížem krážem, jsou to: Luňák a Kocour, co mi velké zármuty páší, pak Pasť strastiplná, kde šalebná nástraha číhá. [50] Přec nejvíc se Kocoura-lekám, jenž nejzuřivější — ten štárá, uklouznu-li ve sluj, i do sluje za mnou. Ředkvice nehlodu já, ní zelí, kulaté ani tykve, též žlutavou se řepou nekrmím, apichem ni miříkem, toť jsou jídla pro vás, od Loužova pány Blatáky.“[55] Tož k nemu Roztahubák se pousmáv odvece vůči: „Přes moc se chvastáš, kmochu, do stravy; též my převalně máme věcí v bařinách a na souši, že divno na pohled. Neb Kronovec Skokanům dařil úděl obojmoživelný: poskakovať pozemím a tělem se skrýti ve vodstvu, naznačená dvojitým mezi živlem obývať obydlí. Jestli také chceš i ten svět poznati, toť zcela lehko: vstup mi na záda, chop a mne se drž, bys bídně neumřel, bys myslí veselou vestoupil do stanu mého.“ Tak tedy prál a ponastrkoval hřbet: rychle vyhupne,[60] prackami šíje chopíc se hebounké, o skoku lehkém. Sic nejdříve plesá, sousední přístavy patříc, plavbou Roztahubáka blažíci se. No kdy teprv již vltbou temnorudou se šplíchala, hořce plačíci marnou lítostí si vyčítala: to kštici porve, [70] pod břich hnátky se zatne držebněji. Což v hrudi srdce z nezvyku plavby buší a do souši se vrátiti touží! Teskně tu přivzdychujíc lká ze strachu hrůzodivého: nejprv ocas rozprostře do vln, jak veslo vlekouc jej, ' [75]vroucně bohům modlíc se, by na břeh mohla se dostať, vltbou temnosinou mokvá a křičí co je hrdla, pak jala řeč se takou sama od sebe z úst propovídat: „Takto-li jářku nenes na svém hřbetě břímě milostné býk, Evrópu lepou kdy plavil do Kréty přes útoň, [80]jak mě, na tůni plovouc, veze na znaku ve svoje bydlo Žába milá, roztáhši bledé tělo vláze po jasné?…“ Ajta Vodoš pojevil se najednou — hrůza podívať všem naroveň — měl zpříma hltán nad tůni vytýčen. Zhledna ho Roztahubák potopil se, pranic nepováživ, [85]an takového nechal druha zkáze pojímať u náruč. V louže hlubeň se shroužil a černé sudbě vyváznul. Jak jen upuštěna Myš, hned náznak upadla do tůně, spínala křečně rukou a hynouc pokvíčela děsně, častokrát se do vln pohroužela, často pak opět [90]vyvřela se vzmrsknouc; smrti přec bylo nelze vyváznouť. To kštice vlhnoucí byla tíž v ní nejpaditější, až posléze hynouc taková slova hlasně vyhekla: „Ten skutek úkladný neututláš. Roztahubáku, se svých zad vytonulce shodiv jak se skal uhajných, [95]statnějším mne na souši nebyl bys, netvore, býval všíputkou: a to křížkem a do běhu, nýbrž omýliv v tůň mne hodils; však okem bůh shlíží mestnopokárným! Vojskům bratskomyším ty zas odpyčeš a praneujdeš.“ Takto pravíc ve vlnách dovzdýchala. Ji zhledl tehdy [100]Miskolizoun, poklidně sedící na břehu kyprém. Hrozně zaúpěl a běžky Myším hned opověděl úraz. Jak ten osud vyslechli, divý vztek všecky popadnul. Tož svým věstitelům rozkázali tehdy, za jitra sněm sboren ohlašovať do paláce Hryzochleba krále, [105]nešťastného tatíka nebožcova, jenž na močále naznak byl natažen zsinalým trupem, útoně pokraj nedlel již nebožák, však středkem vln poplýval. Jak se tu sebrali s jitrem o závod, před všemi povstal rozhořčen pro synáčka Hryzochleb a řečniti jal se: „Bratři milí! byť i já jediný mnoho pohrom utrpěl[110] od Skokanův, přec všem zhotovína je sudba přehořká. Jsem to nyní nebožák, jenž pozbyl tří urozencův: sic prvního totiž zardousila zachvátivši Kočka, vrah úhlavní, lapnuvši jej otvoru zevně, zas tu druhého lidé ukrutní vehnali na smrť[115] novějším uměním, dřevěné vynalezše vnadidlo, ježto zovou Pastí, tu Myší hubitelku proradnou. Ten co třetí byl můj přemiláček a matky počestné, Roztahubák utopil jej do prohlubně zatáhnuv. Ajta herež! se zbrojmež a hrr na ně branně vytáhněm,[120] vykrášlíce si háv oružím oupravnořemeslným.“ Takto praviv předolal vše řečí, že se do zbroje vrhli. A věru Myšky brnil pak Arés, ten války starosta. Škorně tudíž nejdřív připodobnili, vejpoli na dvé slupky zlomivše bobů zelených obkládali lýtka,[125] jež po celou sami noc přičinivše se zohlodali jsou. Rákosinou prodětých ze kožek měli pláty krunýřné, jichžto ze kůže kotí stažené obratně nadáli; štítem byl středopup svítilnice, tehdy ratištěm jehlice dlouhánská, plod Arévův číroželezný,[130] přílbou na skráních byla pak šešulinka cizerny. Ve zbroji takto Myší stál voj. Jak to znamenal pak rod Žabovic, z vody ven vybředli, na místo na jedno se shromadivše kruté radu valnou sebrali války. Jakž oni rozvažujou, zkad zpoura ta, ký-li to poplach,[135] věstník zblízka přibyl, v ruce třímaje berlu velebnou, Karhanolízoň, syn Sýrodlaba velkoduchého, nález války krutý opovídaje, a mluvil oustně: „Hej Skokané! mě po vás Myši poslali vyhrožujíce, bych hlásal vám: ozbrojovať se do války do půtky.[140] Kurkožerouta totiž na vlnách zřeli, jejžto zabil jesť Roztahubák král-pán Žabovic. Harcujte do bitky kdožkoli vás Skokanů v bohatýry zrodiv se vyrostl.“ Takto praviv prohlásil: opověď v úši pronikši [145]všem Žabovic Skokanům hrdopyškům smysly pomátla. K nim tady reptajecím vece povstav Roztahubák král: „Bratři milí! Myši já nezabil jsem, anižto hynoucí spatřil jsem; ta hrajíc si zajisté v louži se zalkla žabčí nápodobíci plování. Ti mne padouši [150]křivě nyní pranevinna viní. Nuž jářku vynajděm spůsob, jakže bychom zahubit Myši mohli potouchlé. Tož tedy já vypovím, jak zdá se mi býti co nejlíp: vykrášlíce brní tělo rozpostavme se vesměs při břehu nejzazším, kde je místo propastito příkré. [155]A kdy na nás pluky jich vyhrnouce se branně potáhnou, uchvátíce za helm, kdokoliv proti přistane blízko, přímo do louže hlubin s oružím soky pádem uvrzme. Takto tudíž ve vlnách utopíce ty nevědy-plavce, zdvihnem mysli blahé tady nad vrahy vítězi pomník.“ [160]Takto praviv předolal je řečí, že se do zbroje vrhli: listím slézovným obklíčili lýtka si vůkol, a z cviklí zelených krásných měli pláty krunýřné, listy kapust a zelí na štíty pořídili řádně, ostrá síť dlouhá posloužila dřevce za táhlé, [165]hebkokožích skořepinky slimáků na hlavy vetkli. Shlukše se těsnořadím stanuli jsou na břehu příkrém, potřasujíce kopištěm, a každý plál udatenstvím. Božstvo zatím zavolav hvězdisté Zevs na nebesko vojny převalný rozruch ukázav a bojce silácké, [170]četné obrovské, dlouhánské dřevce nesoucí, jak když Centaurův voj stoupá nebli Gigantův. Usmívav tázal se, bohův kdoby přispěti ráčil či Skokanům či Myším, pak Athénce povídati jal se: „Dcerko milá, tedy jistě Myším na pomůcku potáhneš? [175]vždyť přece poskakují napořád v tvém chrámě si všickni sádla tukem se blažíce, lahůdkami různorodými.“ Tak tedy děl Kronovec, pak Athénka-rozenka mu řekla: „Otče milý! toť nikdy Myším bych utiskovaným já nešla pomáhat, žeť jsou páchali drahně mi zlého, [180]věnce kazíce jakož pro olej světlošky kahánce. Tohle totiž mysl mou hněte příliš, co mně vyvedli: mou rozhrýzali řízu, kterou jsem setkala pracně, z vláken jemnoučkých upředla pak osnovu tenkou, děr vehlodli do ní. Nastoupil na mne tu krejčíř hrdlí a mne moří — proto jsem ti dopálena velmi — [185] shání ourok a dluh: to pravá pro nebeštany hrůza! Na dluh setkala jáť a nemám čím oplatiť opět. Avšak i takto Žabám-Skokanům připomáhati nechci. Jsouť oni též vrtkavci do rozvahy: tož mně nedávno, jak na Olymp se ze války vracím, jsouc umdlena příliš, [190] spánku přežádoucí nedopustili lermo tropíce ni trochu podřimnouť: já nespíc válela jsem se v hlavě trpíci bolesť, až ráno kohout zazpíval Ajta neračme tudíž bohové přispívati těmto, aťby tu někdo nebyl poraněn z nás oštěpem ostrým. [195] Jichť boj — půtka krutá, třebas i stanul oproti bůh sám. S klenby nebes patříce na boj se tu veškeři bavme.“ Tak děla, jí tu druzí bohové zase dávali vůli všichni, zatím hromadou spolu sešli se místo na jedno. — Dvé hlasačův pak přišlo nesoucích úkazy války: [200] tehdy totiž hlučné veltrouby držíce komáři troubili hrozně povyk válečný, a s nebe tehdy zahřměl Zevs Kronovec na příznak sečby horutné. — Nejdřív Kvákohukal Lízotvora oštěpem utkal, an stál průčelným pořadím, středem u břich a játra; [205] ten povalil se nicí a prachem kosu poskvrnil útlou, padnuv bouchl sebou, a na něm zbraň chrastnula třaskem. Ďouroplzák tu za ním udeří reka Loužeckého, pádné vbodne kopí do prsou. Padlého junáka smrť v černou sype noc, duše táhlým hrdlem uletne. [210] Cviklovským hned v srdce trefen padl Karhanolízoň, Odřichleb bohatýr Kuňkoslava do břicha pichnul; i svalil on se nicí, duše z údův navždy vyletla. Žumporad, an spatřil Kuňkoslava pádem umírať, Ďouroplzáka ranil nadešed kamenem jako mlýnským [215] v prostřed týla, maní jemu mrákota víčka zalehla. Tu Blizovous si kopím lehkým naň trefně zamířil a vbodl, nic nechybil, do jater. Jak tehdy zočil to rek Zeližer, v hlubokou pad utíkaje při břehu tůni, [220]avšak i tak na hloubce neustanul, a v něho mrštil: i sklesl, neprobrav se, krví se zabarvila louže šarlatovou a podél břehu sám se natáhl do šíra, střívkem a žírotukou slabinou se vzpínaje vrchmo, na břehu pokrajném na samém Sýrohryza proklál. [225]Kýtoštibru zočiv Matulák-rek se strachy třásl, hupkojechem peloval do močálu, pavézu zamrštiv. Rosnického zabil přeslavný rek Poličanský. Žblunkomilič pak ubil Kýtochvala krále slovutna, praštiv jej strkoláčem u lebku, že zřídloma nozder [230]krápal ven mu mozík a krví se pokálela půda. Mískolizoun bohatýra probodnul Bahnovalouna, vrhnuv naň se kopím, jemu mrákota víčka zalehla. Česnekopas vzhlednuv za holeň vlekl Mastihubíka, zardousil ve močále rukou ho na týle zachytnuv. [235]Však Droboberka druhův v boji padlých bránil udatně, Blatnického ranil do jater středu, do břicha hloubi; tož povalil se předeň, duše k otcům v Hádes odešla. Spatřiv to Blatocour naň mejknul bahna přehršlí, jímž čelo řízně přemázl a takměř zaslepoval zrak. [240]Hned se dopálil onen, pravicí pak pojma mohutnou příležitý v poli kámen obrský, břímě pozemské, pod nohy jím Blatocoura razil: tož u lýtka pravého hnát přelomil se celý a vazem spadl do prachu bezduch Vřeskoslav však hájil a zas naň mocně dorážel [245]a v prostřed ho žaludku zabod. Tu mu veškeren uvnitř břitkobodec zanořil se, na zem střeva všecka vyhrkla, jaktě rukou jadrnou z těla ven na se dřevce dobýval. Jak spatřil Chleborad to na pokraji outoně říčné, kulhaje vratno klidil se ze řad, neb příliš unýval, [250]v rejholec uklouznul, by kruté ze zkázy vyvázl. Pak Žitomor v krajní nohu bodnul Roztahubáka, rychle tudíž v ouzkostech utíkaje hupnul u louži nejposledníkrát z vody vyvřel, příliš unýval. Jak Lukovid ho zočil padlého, poloumrtvého, rozkacen opět hnal se za ním dovražditi dychtě; [255] skrz předbojce trčil, vyhodil ruče sítinu břitkou, neprotasil však štítu, zavázl tam oštěpu končík. Tu v jeho přilbu vrazil nádhernou čtvermochocholnou jasný Štívikovít, hrozný sok Aréva samého, jenž z Žabovic-Skokanův výtečničil o shluku bitky. [260] Prudko na něj vnočil; on jak zahledl, vůči neostál úporných hrdinův a do louže se do hlubin ukryl. Bylť mezi Myšmi jakýs Božidar, přes všechny slovutník, syn milený Tatovic, Chlébospasa proslaveného, jenž se Myších u vojích jediný v boji vyznačovával. [265] I stanul on se při louži holedbaje, sám beze družstva, vyhrožoval Skokanův že bojovných potluče plémě. Tu snad i byl by to též dovršil, mělť sílu přeráznou, neznamenať toho mžitkem otec člověčenstva i božstva. Tehdy tudíž Kronovec Skokanův slitoval se hynoucích, [270] vážně hlavou pokynuv takovou řeč hlásati ráčil: „Aj nastojte, vidím věru velké výkony vůči! Toť mě nemálo rasí Božidar tam u louže močálné, plémě žabí vyhubiť se chvastaje; tož my co nejskůř „ Palladu vyšlem onam bořivojku, či též snad Aréva, [275] jenžto mu sečbu divou zadrží, ač jest přemohoucen.“ Takto pravil Kronovec, však Arés slovem odvece opět: „Tož nic Athénčina moc, nic Arévova síla, Kronovče, příště není s to Žabám odvrátiti záhubu hroznou. Aj nuže pojďme valem všici přispět, neb ten orel tvůj [230] pohni sebou velikán, Třas-Hroznoděj, Obropahubce, jímž jsi Titány srazil, ty divotvory hroznosiláky, jímž kdysi též Kapanevs poražen, bohatýr hrozitánský, Enkelados velikáš a Gigantův plémě divousné — pohni sebou! neb tak se podá ten i nejzpurnější.“ [285] Takto pravil; Kronovec dymočadným třaskl perounem: nejprv sic zahřměl, velikým zatřásl Olympem, tehdy teprv pak hrom, přestrašný Zéva poselčí, rozmáchnuv se vymrskl, mihem z ruky krále vyletnul: . [290]všecko tudíž poděsil hromu pád bije ve shluky dráčův. Avšak i takto Myší nepřestane harc, ale jenjen ještě se víc žene Žab rozsápat plémě vojivných, lečby s Olympu se Žab neslítilo Zévu-Kronovci, jenž té chvíle Žabám hned poslal vojsko pomocné. [295]Záhy kovohřbetníci, křivoklepetáři přitáhli, šourochodé, šilháni, klepancozobí, skořepatci. kostihnáti, chrbáči, kolem plec lesklobělavci, šmaťhači, roztarucí, zod záhrudníku vokáči, dvakrátčtvermonozí, dvojhlavci, neručky — zovou se [300]na jmě Rakův — již chvosty Myším zodtínali ústy, údy nohou i rukou, tu se dřevce přehýbala nazpět. Těch se také Všemyší šik ulek, již déle neostál, nýbrž v pal se udal. — V Okeán již veplulo slunce, [304]a s tím den za jeden je doválena výprava vojny.

Rule Segment - Span - 20px.svg
Rule Segment - Rectangle - 15px.svg
Rule Segment - Span - 20px.svg