H. C. Andersena Povídky a báchorky/Hoch o berličkách

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Pod vrbou	Hoch o berličkách	Stará svítilna

Údaje o textu
Titulek:	Hoch o berličkách
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Engelen
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 148–150. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 78–80.

„Pokaždé, když umře dobré dítko, přichází anděl s nebes na zemi, vezme mrtvé dítko do náruče, rozvine své veliké, bílé perutě, poletuje přes všecka místa, které dítě milovalo, a natrhá plnou hrst květin, a donese je k Pánubohu, aby u Něho krásněji zkvětly, nežli na zemi. Bůh přitiskne květinu ke svému srdci, ale oné květině, která dítku byla nejmilejší, dá políbení, a pak dostane květina hlas a prozpěvuje v blaženosti věčné ve spolku s anděli chválu Pánu na výsostech.“

Tak mluvil anděl boží, když unášel mrtvé dítko do nebe, a dítko naslouchalo jako ve snu; a oba vznášeli se přes všecka místa, kde dítě sobě někdy hrávalo, a přišli také do zahrady plné nejkrásnějšího kvítí.

„Které vezmeme s sebou, abychom je v nebi zasadili?“ tázal se anděl.

A tu stál útlý, skvostný růžový keř, ale zlá ruka byla peň zlomila, tak že všecky větve, plné velkých, napolo otevřených poupat kolem uschlé ležely.

„Ubohý ten keř růžový!“ pravilo dítko; „vezmi jej s sebou, aby tam u Boha vykvetl.“

Anděl vzal keř zlomený, políbil dítko, a to otevřelo napolo svá očka. A natrhali jiných ještě květin, ano i opovrženého bukače a divoké macešky.

„Nyní máme kvítí do sytosti,“ pravilo dítko, a anděl pokývnul hlavou, ale nevzlétl ještě vzhůru k nebesům. Byla noc a všude ticho; zůstali ve velikém městě, vznášeli se nad úzkými ulicemi, kde veliké hromady slámy, popele a smetí ležely: bylo právě ten den stěhování. Zde ležely střepy rozličné, onuce a jiné nepotřebné věci, což všecko dohromady nebylo příliš pěkné pro podívání.

A anděl ukazoval dolů na několik střepů květinového hrnce a na hroudu země, která z rozbitého hrnku byla vypadla, jižto držely pohromadě kořínky velké uschlé polní květiny, která ceny neměla a proto na ulici vyhozena byla.

„Tu vezmeme také s sebou!“ pravil anděl. „Povím ti proč, co zatím vzhůru se ubírati budeme.“

A vznášeli se u výši, a anděl vypravoval:

„Tam dole v úzké uličce stojí dům, a v nízkém jeho sklepě bydlel ubohý, nemocný hošík. Od maličkosti své byl nemocen, a když byl nejzdravější, pak mohl o berlích po malé světničce několikrát sem tam přejíti: to bylo všecko. Některého dne, a to jenom letního času, dosahovaly paprsky sluneční až na práh sklepu, a když ubohý hoch sedával tam, aby na slunéčku se ohřál, a ruku dal na obličej a pozoroval červenou krev v ní probíhající, tu se říkávalo: „Dnes byl ubohý hoch o berličkách na procházce!“ — Krásný les s tím jeho nádherným jarním zelením znal ubohý hoch jen odtud, když mu syn sousedův přinesl první lípovou větvičku, a tu držíval pak nad hlavou a zdálo se mu, že sedí pod lípou, kde slunéčko svítí a ptáčkové prozpěvují. Jednoho jarního dne přinesl mu syn souseda i polní květiny, a mezi těmito byla náhodou jedna s kořínkem, a proto zasadili ji do hrnka a blíže u lůžka na okno ji postavili. A květina byla v šťastnou chvíli zasazena: ona zrostla, vyhnala větvičky a kvetla každého roku. Ta byla nemocného hocha nejskvostnější zahrádka, jeho malý poklad zde na zemi; on ji zaléval a ošetřoval, měl péči, aby se jí každého paprsku slunečního až do posledního, který nízkým okénkem zasvitnul, dostalo a květina vkořenila se do jeho snů, neboť kvetla jemu, rozšiřovala jemu svou vůni a těšila oko jeho, a k ní obrátil zrak svůj v hodině, když jej Pán k sobě povolal. — Jeden rok byl již u Něho; celý rok stála květina na okně zapomenuta a uschla; proto byla při stěhování vyhozena do smetí na ulici. A to jest ona květina, ubohá, ona uschlá květina, kterou jsme s sebou vzali, neboť květina ta více radostí spůsobila, nežli nejskvostnější kvítí v zahradě královny.“

„Ale odkud to vše víš?“ tázalo se dítko, kteréž anděl k nebi unášel.

„Ano, já to vím!“ pravil anděl. „Neboť jsem já sám onen hoch o berlích, a mou květinu dobře znám!“

A dítko otevřelo oči a pohlíželo do krásného, přívětivého obličeje andělova, a v tom samém okamžení octnuli se v nebi, kde přebývá radost nezkalená a blaženost věčná.

A Bůh přivinul zemřevší dítko ku svému srdci, a obdařil je perutěmi, jaké měl anděl, a za ruku se vedouce, kráčeli oba pospolu k ostatním andělům. A Bůh přivinul všecky přinesené květiny k svému srdci, ale ubohé uschlé polní kvítko políbil: a to dostalo hlas a pělo s anděli, kteří vůkol se vznášeli; někteří blíže, jiní dále a dále až do nekonečna. A všickni pěli a velebili Boha — malí i velcí, dobré požehnané dítko a ubohé a opět oživené polní kvítko, kteréž bylo uschlé tam leželo, pohozeno ve smetí v úzké, tmavé uličce.