Hlatipisec/IV.

Hlatipisec Jan Erazim Vocel
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Hlatipisec: historická novella. Praha : dr. Frant. Bačkovský. 67 s. (Dra Bačkovského Národní knihovna česká; sv. 36). Dostupné online. OCLC 85548502 Kapitola IV..
Licence:	PD old 70

Salve ferra! favens laborioris,
reddens ubere semen omne fructu,
viventes alis et tegis colonos,
mortuos placida foves quiete!

Carolus a Carlsperga.

Jarý vědecký život panoval za časů Rudolfa II. ve hlavním městě českém. Praha byla tehdáž akademií umělců a učenců, otčinou věd, severními Athénami. Pod císařským štítem Rudolfovým na div zdárně strom člověckých vědomostí sobě počínal, a plodné jeho větve široko daleko se rozkládaly po vlasti požehnané. Každé město, každý městys měl svou školu, některé i více jich počítalo; v Praze samé bylo šestnácte učilišť. Zřízení pak jejich bylo tak výborné že by ještě dnes, po více než dvou stoletích, mnohému k vyšší osvětě vědecké snažícímu se národu za vzor sloužiti mohlo. Není tedy divu, že velmi často cestovatel s měšťany ano sedláky se setkal, kteřížto římanské, někdy i řecké klasiky v původním jazyku čísti, je vykládati uměli. Byly-li nižší třídy lidu na takovém stupni vzdělanosti, tím zdárněji vědecké vzdělání u vyšších stavů českého národa zkvétati muselo.

Nade všechny vzdělance stavu svého vynikal hlubokou známostí, uzrálou zkušeností a vroucí láskou k vlasti Václav svobodný pán z Budova. Na cestách po Vlaších, Francii, Anglicku a Turecku událo se mu jasněji, bystřeji do politického a vědeckého stavu tehdejšího věku nahlídnouti, jakož jeho „Gnomon horologii historici“ a jeho „Synopsis historica“ dokazuje; polemické dílo „Antialkoran“, které jakož i ostatní své spisy, v jazyku mateřském sepsal, dosvědčuje důkladnou jeho známost řečí orientálských. Tento oučinný přítel věd, jejž za radu Rudolf sobě zvolil, shromáždil v Praze v domácím spolku svém nejvýtečnější muže a paní, jenž tehdáž co ozdoba hlavního města českého se stkvěli. A jedna z těchto vědeckých schůzek večerních jest tato, do kteréž laskavé čtenáře nyní uvádíme.

Nádherné komnaty paláce plnily se znenáhla nejznamenitějšími hostmi pana z Budova, jenž příchozí s důstojnou počestností ve veliké síni uvítal, jejížto stkvostný nábytek světem zběhlého, učeného majetníka prozrazoval. Mezi vysokými gotickými okny stály černé, stkvostně vykládané skleněné skříně, v nichžto se starožitné vázy a popelnice, cizí tkaniny, strakaté turbany s drahými agrafami, uměle zhotovené ručnice a jiné výtvory umělecké, ježto svobodný pán na svých cestách byl nashromáždil, nacházely. V jiných ohrádkách bylo viděti vzácná zvířata vycpaná, papoušky a rajské ptáky, měňavé motýly, snětve korálové, skořápky mořské a znamenité zkameněliny. Uprostřed sálu stála na stkvostně pozlaceném stole kouzle země a nebes, dalekohled a více hvězdářských nástrojů. Stěny síně této byly jasně vyhlazenými výkladky dřevěnými ozdobeny, z nichžto každý znak pánů z Budova, ověnčený zlatým lupením, na sobě nesl. Nejvíce ale překvapoval pozorovatele strop, mistrné to dílo tehdejšího věku. Na blankytné půdě stkvělo se nesčíslné množství stříbrných hvězd, mámivě hvězdnatou oblohu noční představujících, které se okolo obrovského hada zlatého vinuly, ve veliký ovál uprostřed stropu se svíjejícího. V tomto oválu byl kruh zvířetní s divotvornými známkami a v jeho středu magický pětipis ve stříbrných pobleskách.

Příjemný byltě pohled na shromážděné pány a paničky ve strakatém bohatém kroji tehdejšího věku. Seděli dílem v důvěrných spolcích na stolicích s vysokými postříbřenými opěradly (lenoškami); jiní stáli v čilém hovoru před skleněnými skříněmi, jejichž obsah dosti hojnou látku k uvažování poskytoval; jiní zase u stolu se shromáždili, na němž hvězdářské nářadí se lesklo.

Dvorný rek rytíř Harant z Polžic hleděl právě paničkám, mezi nimiž se básnířka Vestonia a pověstná, vysoce učená Eva z Lobkovic nacházela, výpravou svého dobrodružného tažení skrze pustiny a palmové háje syrské kratochvíl způsobiti, an se náhle ověnčený císařský básník Karlsperga přiblížil, oznamuje, že poslem důležité, neočekávané zprávy jest.

„Toliko příjemné můžeme dovoliti, by se náš rytíř u libém vypravování svém jí dal vytrhnouti!“ pravila krásná Vestonia.

„Ne tak přísně!“ řekl na to rytíř Harant, jenž, sám básník, v tónu dvornosti nevšedně zběhlý byl; „s ověnčeným Musagetem měla by mírněji Kastalka naše nakládati.“

„Nuže, rciž nám, vůdce, v čem ta zpráva záleží!“ vece s lehkým úsměvem básnířka.

„Velitelka poroučí, sluha jesti volný,“ pravil, hluboko se ukloniv, císařský básník; „věztež tedy: v několika dnech zbaví se náš Sinapius nejkrásnějšího klenotu, to jest, zasnoubí svou spanilou Eližbětu.“

„Jak? sličnou Eližbětu -? a kdo jest ten šťastný?“ tak zvolala společnost, shromažďující se nyní kolem básníka zprávu podávajícího.

„Ženichem,“ byla odpověď, „jest jeden, na nějž by zajisté nikdo nepřipadl - cizí kovoslovec Siccatino.“

Všickni se divili, slyšíce, že toto krásné, kvetoucí dítko onomu věkem sešlému, zpupnému muži obětovati se má. Tu přistoupil pán z Budova k pohromadě stojícím. „Ne bez příčiny se divíte,“ - pravil - „velectění pánové a paničky, že vlašskému kovoslovci v našem hlavním městě tak vzácná hvězda Štěstěny vzešla; avšak jeho neobyčejná zásluha o vědu štěstí tohoto jej hodna činí. Poslyšte: našemu císaři se před nedávnem časem jakási skříň s důmyslně seřaděnými hlatěmi neznámou rukou dostala, s přiloženým lístkem tohoto obsahu: „Proč utvořila příroda s tak divuplnou pravidelností tvary tyto? - Nespočívá-li hlubší smysl v těchto stkvoucích hieroglyfech stvořenstva? - Rozluštění otázek těchto očekává věda od pokynutí nejdůmyslnějšího všech mocnářů.“ Tyto otázky tedy Siccatino velmi neočekávaně rozvrhnul."

„Siccatino? nenít možno uvěřiti! kdo by toho se byl nadál?“ Tak bylo slyšeti slova nevěřivého obdivování.

„Sinapius před dvěma týdny Jeho Majestatnosti pojednání učeného kovoslovce předložil. - S obdivením dal mocnář své slovo císařské, že spisovateli tohoto spisu jakoukoli prosbu, jestliže vyplnění jí v moci jeho státi bude, vyplní; přešťastný Siccatino tehdáž na Kutných Horách se nacházel.“

„Kdežto“ - přetrhl pan Šlik z Pasounu, nejvyšší mincmistr, vypravujícímu řeč - „ničím tak veleslavných důkazů svého umění nepodal, jakž se mi právě vypravuje.“

„Buď si tomu jakkoliv,“ pokračoval svobodný pán dále - „dosti na tom: včera se Vlach tento vrátil a žádal co jedinou cenu a odměnu práce své - ruku zpanilé Eližběty.“

„Ten muž špatně nevolil!“ zkřikl velký matematik Hájek z Hájku; „ruka Eližbětina chová klíč ke mnohému pokladu.“

„Starého Sinapia,“ chopil se Budova opět řeči, „událost tato nemálo dojala, a protož se i s dcerou dnes u mne dal omluviti. Siccatino ale přijde a hodlá jednu část svého podivuhodného pojednání mým velectěným hostům předčítati.“

Tu povstal jakýsi nepokoj ve společnosti. Vysoký, krásný muž, se tmavým kadeřavým vousem, vcházel do dveří, zůstal ale na prahu, zpozorovav, jaký nepokoj příchod jeho, zvláště u paniček způsobil. „Jen pak dále, učený pane profesore!“ žádal domácí pán; vždyť jste nedávno srdnatost svoji až příliš dokázali, abyste se nyní několika odrážlivými zraky krásných očí měl dát odstrašiti."

Vcházejícím dámám, ouzkostlivě před ním ustupujícím, dvorně se ukloniv, vstoupil do společnosti mužů, stojících okolo stolu s hvězdářskými nástroji.

„Tedy skutečně člověčí mrtvolu v kusy rozebral?“ ozval se jeden hlas ze společnosti paniček.

„Prožluklá zvědavost!“ zvolala druhá. „Máť to arci vědě prospěšno býti; ale jaké to nepřirozené odporné nakládání!“

„Kdo by se takového nelidského jednání do toho tichého, mírného muže nadál?“

Tak se střídaly hlasy paniček o profesoru lékařství, znamenitém Jesseniovi z Jeseného, jenž první na německé universitě se byl odvážil, zatnouti anatomický nožík do lidské mrtvoly.

Nyní se ale veškera pozornost na nového hosta obrátila.

Byltě to Siccatino. Docela v odporu s mírným lékařem přišel malý kovoslovec šumotným krokem, směle sobě počínaje, do společnosti. Šepot, nevoli prozrazující, síní se ozval. - Upomenut jsa svobodným pánem na slíbené předčítání, vytasil se pitvorně se skvostně vázaným exemplárem svého rukopisu, posadil se uprostřed sálu na stolici, a když společnost plna očekávání kolem něho se byla usedla, počal takto:

„Oučel mého pojednání jest, vznik čili původ a napotom outvarnost nerostů nejjednodušší a nejpřirozenější cestou vysvětliti. Nerosty z ničeho jiného vzniku a původu svého nevzaly, nežli z kyselé, acidické páry, čili zřetelněji ze silného, uhřátého vitriolu a soli, spolu z jemně jimi rozpuštěné zeminy. Všem přírodozkumcům známo, že veškeří živočiši, rostliny a nerosty uvnitř solnaté a dle každého druhu a povahy soli té vyvětralé neb stálé (sazivé) jsou; taktéž i známo, že vzduch sanitrový a solnatý jest; známo, že moře a všechny zeminy solnaté jsou; známo, že země vnitř i vně solnatá jest. Proto každý přírodozkumec mi připustí, že částky makrokosmu v celém svém obsahu solnaté jsou. Teď se i připustí, že střed země není studní křišťálojasnou, do níž by jen živá voda krápala, neboť očitě vidíme prameny zemin a vod, kterak rozličné nečistoty k středu přivádějí. Jakož do žaludku člověčího a ostatních zvířat, tak též i do kořenů rostlin rozličné čisté i nečisté, sladké i kyselé potravy přicházejí, kteréžto chaotické smíšení pomocí soli veliké rozhřátí způsobuje, a čím více střed rozhřát jest, tím silněji se kouří a vypařuje. Takovéto páry vstupují vnitřkem země ode středu k povrchnosti, kdežto se nejhustší a nejsazivější na stěnách skal, zemi na kamenů usazují. Čím bližší středu tyto solnaté páry jsou, tím ostřejší; čím vzdálenější ode středu, tím mírnější a lahodnější jsou. Země se takovýmito parami rozpouští, plynná část její se usazuje; co corrosiv pak zemního rozloučiti nemohl, to alespoň ujemnil, ušpinavil a umaznil, což lučebníci kovový nákys zovou, čili první násadu kovů. O tom však pochybuji, neboť jest to jenom první a nejbližší násada síry a siťaníku (arseniku). Tenkrát teprva, kdy siťaník dozrává a čím dál k větší zralosti dospívá, proměňuje se a přechází v markasit; tento markasit ale dělá konečně a posledně pravý kov! - Tak to vyhlíží s velkým postupným původem kovů, což nyní jasněji, zřetelněji a obšírněji vyvinouti chceme.“

„Vy se unavíte, učený příteli!“ pravil rozpačitě pán z Budova, nevoli posluchačů vznikající až příliš patrně zpozorovav.

„Jaké to plýtvání solí v řeči vaší, pane, a to jedině proto, by dým a pára povstala!“ zvolal švarný muž s ohnivým potutelným zrakem, jenž byl právě mezi předčítáním kovoslovcovým po boku ctihodného historika Veleslavíny do sálu vstoupil.

Hněvem plana vztyčil se Siccatino a přeměřiv jízlivým zrakem příchozího: „Jak to myslíte, pane?“ prudce se otázal.

„Myslímť,“ bylo mu za odpověď, „že jestliže vám u nás sůl dojde, což při vaší náramné nešetrnosti velmi snadno se státi může - že pak přinucen budete, co nejdřív po vlašské soli se ohlídnouti.“

Siccatino oněměl zlostí; mezi shromážděnými vypukl zde onde těžce zadržený smích. Tu zvolal vážný Budova: „Lomnický, umírněte svoje satirické šlehy!“ Jed soptícího kovoslovce ale za ruku pojav, chlácholivým hlasem pravil: „Promiňte, učený pane, satirikovi nezpůsob jeho; vždyť povědomo, že jeho metla ani těch nešetří, kteří nejblíže císařského trónu stojí.“

Hrdé hlavou pokývnutí byla odpověď Vlacha, jenž opatrně spis svůj svinuv, nadutě sobě síní vykračoval.

„Zasluhujete trest, Lomnický!“ pravila krásná Vestonia, „že jste výtečné, rázné pojednání mistra Siccatina tak hanebně přetrhl. Byltě právě v nejlepším.“

„Mně trestati?“ pravil milostný básník; „ach, přísná muso, jež vy způsobujete, milé mi jsou; pročež vyřkněte trest můj, a já se milerád výroku vašemu podrobím.“

„Nuže, staň se!“ pravila Vestonia, důstojnost soudcovu na se vzavši: „slyštež; jelikož nám známo, že vás bůh písní tak náramnou hojností rýmů obdařuje, že snadno i tisíc veršíků, o jedné noze stoje, básniti a přednášeti můžete, tedy vás odsuzujem, abyste velectěnému shromáždění báseň nejméně desíti sloh, leč o jedné noze, přednesl.“

Jednosvorným potleskem přijalo se odsouzení toto od veškeré společnosti, jenž odsouzence a suditelku jeho obklopila.

„O jedné noze?“ ptal se s okem sklopeným a s nalíčenou zkormouceností Lomnický: „tuť arci bude báseň náramně kulhati; - a předmět?“

„Ten nechť má ušlechtilá přítelkyně vyvolí!“ odpověděla krásná básnířka, na důvtipnou Evu z Lobkovic ukazujíc.

„Nuže tedy!“ pravila tato usmívavě - „navrhnuť, co vám v nynějším okamžení nejbližšího: šašek budiž látkou vaší básně!“

Posluchači, jichž rozmar návrhem tímto vyššího stupně nabyl, stavěli se nyní těsně okolo odsouzeného, jenž několik okamžení s patrnou sklíčeností tu stoje, ohnivé zraky své pod sklopenými brvami se živostí kolem otáčel. Hluboké ticho nastalo v nedávno ještě šumotné síni, až konečně Lomnický hbitě týl napjal, levou nohu do výšky pozdvihl, a takto v postavě krahujce improvisoval.

Šašek

Ajhle! bláznů král jsem, žertů kníže,
svět je činy mými naplněn;
zlata nemám, k čemu marná tíže?
Daň přec dát mi každý povinen.

S mrštným bičíkem a rolničkami,
se znakem svým pestrobarevným
spěchám bez starosti krajinami,
žert a zpěvy komonstvem jsou mým.

Bláznovstvím můj oděv nazýváte,
tuto vtipu mého odplatu -
a přec jedenkaždý rád mi dáte
jednu aspoň na něj záplatu.

Jednu záplatu přec každý mívá:
mnohý nosívá ji na prsou,
jiný na katedru ji věšívá,
slávou vynáší ji pochlebnou.

Ten sní o snu blesku básnického,
o jaru a růži zarděné,
a já zrobím z ideálu jeho
záplatu si barvy zelené.

Ten tam lásky boly u vzdychání
vzhůru sílá k lůně tesklivé,
a já na šatu z slz jeho lkání
naznačím si srdce růžové.

Ten nám hypotesy pochromené
o obrovské myši prvé čet’-
vystřihnout jsem ze směsi přečtené
mohl šedých záplat kolik set.

Lékař daň mi zpečuje se dáti,
pod zemí ji chytře schovává;
k hrobníku však třeba jen se bráti,
ten mi záplat takých hojně dá.

Tak můj směšný oděv záplatový
každý chvátá daní ozdobit;
proto jest tak pestrý a vždy nový;
co mne od něho můž odloučit?

Chtěl-li by kdo říci v urputnosti:
daň že neodvede, nikdy, ne!
toho mrštný bičík bez milosti
mžikem - do blázince požene.

Neb já bláznů král jsem, žertů kníže:
svět je činy mými naplněn;
zlata nemám, k čemu marná tíže?
Daň přec dát mi každý povinen!

Co zatím hlasitým potleskem obratnému rýmotvorci odměna se vzdávala a tento dvorně se kloně, krásnou pravici smířené suditelky na rty tiskl, vstoupili dva hosté do sálu, oko nichž brzo vážnější oudové společnosti se postavili.

První z přicházejících byl mladý, táhlý, hubený muž s bledým obličejem, v němžto strast a ustavičné bdění před časem hluboké známky vryly, živě svítící se oko však prozrazovalo ducha a geniální vzlet mysli. Byltě to císařský matematik, Jan Kepler. Vysoká velebná byla postava starce, po jehož boku matematik byl vešel. V nepohnutých tazích obličeje jeho jevila se chladná, neohebná opravdivost, jížto šedivý, dolů splývající vlas a černý oděv vyššího rázu dodával. Kolem prsou vinul se zlatý řetěz, a na něm talisman, v jehožto středu ohnivý rubín se skvěl. Kmet tento byl dvorský astrolog, Tycho Brahe.

Císařský matematik ustoupil se svými kolegy Tadyášem z Hájku a šedivým Veleslavínou do jednoho výklenku k oknu, kdež prvnější svinutý papír vytasiv, skromnému matematiku podal řka: „Četl jsem, učený pane, důmyslnou vaši „Astrologiam novam“, přemýšlel jsem o tom, a nemohl jsem se podivení ubránit."

„A co soudíte o mém kommentaru?“ tázal se Kepler tichým avšak náruživým hlasem.

Pan Tadyáš Hájek neodpovídal, nýbrž ruce založiv, u přemýšlení zraky před sebou upjal.

„Neodpovídáte?“ tázal se nejistým hlasem hvězdář.

Tu uchopil Hájek prudce Keplerovu ruku a zvolal s výrazem hlubokého pohnutí: „Odpovídám, že obrovská síla ducha vašeho systém Koperníkův na věčné časy na oblohu vědy upevnila!“

Živá červenost polila bledý obličej učencův. „Opravdu,“ pravil po malé chvíli, „těch slov jsem neočekával, a to tím méně, ješto arcimistr hvězdectví, veliký Tycho Brahe, od mého náhledu velmi se vzdaluje.“

„Můžete to oslavenému starci za zlé pokládati,“ řekl na to Hájek, „že svůj systém, tento obdivovaný výkvět své síly duševní, nerozerve a odvážlivou, obtížnou cestu žáka svého nenastoupí? Vskutku, něco takového požaduje více nežli pouze lidské přemožení se.“

Kepler nezdál se zaslechnouti posledních slov obdivovatele svého, otevřeným okem hleděl do jasné oblohy noční. Oko jeho jako by se bylo potápělo v husté směsici hvězd, skupených ve dráze mlíční. „Zbroj, jen zbroj mi opatřete pro oko krátkozraké!“ zvolal u svatém vytržení mladý hvězdec; „skla jen, jakož je, o čemž pevně přesvědčen jsem, věda jedenkráte, míti bude - a já je rozloučím, ty pusté krajiny hvězd, já je rozvrhnu, ty bledé skvrny mlhové, do soustav jejich slunečních, z nichžto se skládají! Na perutích rozboru vznesl by se duch do prázdnoty, a dále a dále by se dral k odlehlejším drahám světy naplněným, jenž prázdnými otvory bližších drah, jako vzdálené postavy snů, své bledé stíny k nám zasílají.“

Starý dějepisec položil pravici svou na rameno mladého muže a pravil tiše, pln hlubokého pohnutí: „Zachovejte tento plápol svatý; byť i přítomnost cenu vaši neuznala - ona jest pravá, a pročež věčná, po vše věky trvající; potomstvo bude spravedlivější!“

Tu zazněly z vedlejší síně první zvučné tóny hudby, kterou sbor císařského koncertního mistra Jakuba Regnarda mistrně provozovati počal. Bylať to oblíbená komposice umělého rytíře Haranta z Polžic. Při radostném zvuku trub zdvihla se společnost, a půvabně kráčely paničky se vlajícími závoji, v bohatých rouchách se dlouhými, skvostně vyšívanými vleky na rukou pánů ve strakatých, bohatě nabíraných sametových kaftanech, vysokými dveřmi do postranní síně hudební.

„Dnes je 21.června; osměluji se vás, učený příteli, na váš slib upomenouti.“ Těmito slovy zadržel svobodný pán z Budova vážného astrologa dvorského, jenž právě za ostatními do koncertního sálu vstoupiti chtěl.

Vysoký stařec se zarazil a upjal mlče své tuhé, ledové zraky na tvář pána z Budova.

I rytíř Harant z Polžic a lékař Jessenius zde pozůstali, a blížili se nyní k věhlasnému astrologu, stojícímu v středu síně u stolu, na němžto hvězdářské nástroje ležely.

„Častokráte jste mi slíbil, že horoskop můj postavíte, vždy jste ale vyplnění slibu tohoto odkládal, až jste mne posléze na dnešní večer, 21.měsíce června, odkázal,“ pokračoval ve své řeči pán z Budova. „Ano, to jsem pravil,“ bylo temnou odpovědí.

„Všem svým přátelům jste již tuto službu proukázal - já jediný jsem posud výjimkou.“

„A já!“ pravil rytíř z Polžic.

„A já!“ znělo co ohlas z úst skromného anatoma.

„A přece jsem každému z vás tří třikrát již horoskop postavil!“ pravil Tycho Brahe.

„A jaký osud zvěstují nám hvězdy?“ ptal se Budova.

Astrolog se zamlčel, zrak jeho zakořenil se vážně na podlaze, co zatím kostnaté prsty jeho nevolně lesknoucím se poledníkem nebeské koule točily.

Z vedlejší síně zaznívaly libě šveholící zvuky, jako by každé srdce lidské povzbuditi chtěly, potápěti se v radostném proudu jich akkordů. Ale mužové tři, stojící kolem císařského astronoma, nevšímali sobě písní znějících, celou jejich pozornost nanejvýš byl poutal podivný muž tento.

„Divno,“ pravil konečně Tycho Brahe jemným, sotva doslyšným hlasem, „že člověk velikým darem Prozřetelnosti: nevědomostí budoucnosti, tak rád pohrdá, a tak hltavě onen zápach do sebe lyká, jejž umrlčí květ jeho budoucnosti ze sebe vydává.“

„Jsmeť muži, učený pane,“ pravil svobodný pán, „a pročež vás žádáme, abyste sobě uspořil svých řečnických kvítků a nám, dle slibu, význam horoskopů našich sdělil.“

Temněji zvráskovatělo se čelo astrologovo. Dutým započal názvukem: „Nuže tedy, poslyšte, svobodný pane z Budova: 21.červen hrozí vám strašlivou zkázou, smrtí!“

„Nic více?“ odpověděl velezkušený muž: „hodina mé smrti musí na jeden den v roce připadnouti!“

„Hrozí vám,“ - opětoval Brahe názvukem ducha hrobového - „smrtí z ruky katovy!“

Svobodný pán se zamlčel, ledový mráz jej pronikl, zbledlý upíral zraky na zvěstovatele strašlivé své budoucnosti.

Nastalo hluboké mlčení, do něhož jako na posměch hlasité zvuky hudby v jásotu zaznívaly.

„Nyní na mne řada přichází,“ pravil učený Jessenius z Jeseného. „Jáť se se smrtí lépe znám nežli náš urozený hostitel a přítel,“ podotknul s lehkým úsměchem; „se mnou tedy, jestliže hvězdy tomu chtějí, bez okolků o krvi a smrtelných ranách mluviti můžete.“

„To chci!“ odpověděl klidně Tycho Brahe.

„Jakou smrt zvěstují mi hvězdy?“

„Smrt rukou katovou po krvavém zohavení vašeho těla!“ byla strašlivá odpověď astrologova.

Veliký anatom sebou trhnul a oněměl.

„A můj horoskop -?“ vinul se hlas ze stísněných prsou rytíře Haranta z Polžic.

„Vy, pane rytíři, jste dosti zasvěcen v první základy mého učení; pročež můžete, jestli vám libo, sám vyvinutí svého pozemského osudu z tohoto stočeného pergamenu nahlédnouti,“ pravil Tycho Brahe, stočený pergamen na stůl položiv. Hbitě jej rozvinul Harant.

Veliký, patrnými, černými čarami nakreslený čtyrhran bylo na něm viděti, jiný kosočtverec v sobě zaujímající, v jehožto středu tři červené kruhy viděti bylo. Podél hran obdélníka stálo nesčíslné množství kabalistických známek a figur; mezi kruhy nacházely se znamení planet a shvězdění kruhu zvířetního; kolem nejzevnějšího čtyrhranu bylo množství algrebraických forem a figur.

S postupující pozorností pátral mladý, krásně kvetoucí muž po temném významu hieroglyfů před ním naznamenaných, aby nejsmělejší otázku života svého rozhodnul. Tvář mu doutnala, prsa jeho víc a více se zdvihaly, a konečně ruka pergamen držící náramně třásti se počala.

Jessenius a Budova stáli mlčky, zádumčivě v temném pozadí sálu. Astrolog se založenýma rukama bez pohnutí na mladého muže zrak upíral, s jehož tváře radost nyní zmizela, umrlčí bledosti ustoupivši.

„Veliký Bože! o tomto strašném rozhodnutí se mi nikdy nesnilo!“ zvolal v hlubokém pohnutí rytíř z Polžic, horoskop vypadl mu z ruky, do sedadla se uvrhna, zabral se v temné myšlení, ježto zvuky jeho líbezné komposice až milo vesele kolem něho zaznívaly.

Potichu přikradla se nyní malá strakatá postava Siccatinova. S podivením hleděl kovoslovec na němý spolek, zdvihl pak potichu na zemi ležící svinutý pergamen, a význam jeho seznav, vzkřikl: „Ah, horoskop! Vysoce učený pane, nesměl bych vás také o své prognostikon žádat - jáť bych vše navlas udal -“

„Není třeba!“ pravil vzdorně šedivý hvězdec. „Vaši budoucnost zřejmě v očích vám čtu.“

„A?“ tázal se zvědavě kovoslovec, blíže přistoupiv.

„Na vašem těle modrého divu se dočkáte,“ bylo mu odpovědí.

„Modrého divu? aj, aj! Podivu hoden jsem, pravda; ale modrého divu? toť jiná otázka.“ A o modrém divu přemýšleje, odebral se potichu Vlach.

„Kde pak vězíte, důstojní pánové?“ ozval se hlas veselého Lomnického, jenž byl kvapně z hudebního sálu přišel; „toužímeť tak velice po vaší přítomnosti, a vy - ah tak!“ podotknul z ticha, zádumčivost tří pánů s přítomností astrologovou porovnávaje - „umrlčí krkavec je zde - a nepochybně krákal.“

„Učený pane!“ obrátil se veselý básník k Tychovi Brahovi, zpozorovav, že žádnému jinému do řeči není; „slíbil jste jedenkráte, že i mně horoskop postavíte.“

„To jsem učinil!“ klidně mu odpověděl astrolog.

„Doufámť, že hvězdičky, které jsem tak často s vážností i s žertem opěvoval, velmi zdvořilé a uznalé byly; rcete: jaký los zvěstují mi spanilá světla nebeská.“

„Hrozný jesti osud, jejž tento horoskop ukazuje,“ pravil Brahe, na Harantovu roli pergamenovou poukázav; „váš ale hrůzu potupou překonává!“

Prudce to trhlo celým tělem veselého básníka při slovu potupa, brzo však nabyl veselý rozmar své obyčejné vlády. „Jestli budoucnost moje tak černá,“ zvolal napotom, „nechci s ní zcela nic míti; jak snadno by mi mohla čistěskvělou přítomnost pokáleti!“ A se smíchem otočil se a zpíval, do druhé síně skákaje.