Moderní básníci francouzští/Héramdat-el-Hamad

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Héramdat-el-Hamad
Autor: Jean Aicard
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 4–6.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Je město ohromné, jež prostorem se nese,
a jak se objeví v Schemalu zhoubném dechu,
»Hle, kráčí«! Arab dí, v prach klesne a se třese,
zaklíná každé zlo a »fatha« šeptá v spěchu.

Je vidět lze, jak jde, když žárný Schemal dýchá,
tak zvolna, pomalu, to nejdřív mrak je v šeru;
Héramdat-El-Hamad svou drahou spěje zticha,
jde stále, vichřice jak vanou od severu.

Jde stále, vznáší se, zříš, v prostoru jak stoupá,
jak svými paláci kol nebe celé plní,
ve vzduchu visící to město jen se houpá,
mníš, teď se zříti juž, tak v směsici se vlní.

Jde stále jediný jak balvan; každou chvíli
juž myslíš, rozpadne se toto nakupení
těch domů, věží, střech, leč v tom se tvůj soud mýlí;
tak bude putovat až k světů zakončení,

Jen sotva nahlédnout lze oku v jeho divy,
zrak sotva váhavý se pouze plaše kmitá
skrz bledých, růžových a třpytných par šlář snivý,
ty stavby vysoké přec nikdy nespočítá.

Vše časy, každou zem to město gigantické
v svém klíně objímá, je najdeš vedle sebe,
hle, štíhlých obrysů jak věže nad gotické
ční hrdé průčelí řeckého chrámu v nebe!

A přec je pořádek v té obrovité směsi
a různé hroty střech jsou v harmonii vzletné
a mocí, nádherou se kupí v příkré tesy,
tu lehké, těžké tam a pestré, nepočetné.

Nad jakou řekou as a jakou nad propastí
ční mosty obrovské v obloucích smělých všude?
Čí síla vytáhla v ty nadvětrné vlasti,
jak z blízka vlní se, ty obelisky rudé?

Pylony, nad nimi zas věže s čtverou stranou,
okrouhlá sloupení, oblouky římské, valy,
zdi starých kostelů a růžice, jež planou
v nadlidských podobách, se blíž tam k sobě spjaly;

A sloupy z Karnaku, egyptské pyramidy,
pagody s pestrými do kola pavlačemi
a chrámy křesťanské nad chatrčemi bídy —
To staveb divá směs z odstíny věků všemi.

Za valy, za sloupy, za řady bájných věží,
jež slunce v běhu svém rozžhaví do krvava,
s fasadou zářící zříš, jak se v mlze ježí
ze světů mystických, řad minaretů vstává.

A sochám podobní s jich pavlačí se sklání
sbor, který modlí se, to němí muezini;
jak strnulí ční zde, hlas jejich tichne v lkání,
od doby pravěků hněv odvěký je stíní.

Neb kdysi velký král z Jemenu ve své pýše
si kázal vystavit z ocele, stříbra, zlata
Héramdat-El-Hamad — však z hněvu svého číše
Bůh vylil naň svůj trest, jenž věčně za ním chvátá.

Ten král chtěl vystavět tak velké město valné,
že dílo sedmi dnů by bylo hračkou pouze,
v němž smrtelníků rod by mohl v nebe dálné
jít jako po schodech, své každé hovět touze.

Však Bůh, vždy žárlivý na díla lidská, v zášti
sestoupil najednou s mystické výše svojí,
je zaklel na vždycky a v jeho větru plášti
Héramdat-El-Hamad se vzduchem věčně rojí.