Goetheho vybrané básně/O spanilém kvítku

Goetheho vybrané básně Johann Wolfgang von Goethe
Král v Thule	O spanilém kvítku	Dobyvač pokladů

Údaje o textu
Titulek:	O spanilém kvítku
Podtitulek:	Píseň zajatého hraběte
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	[1], [2], [3] a [4]
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Evangelista Nečas
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Ballady Göthovy/Překrásné kvítko – překlad Ladislava Quise

            Hrabě.
Znám jedno kvítko spanilé,
 má touha za ním letí;
 šel bych ho hledat na míle,
 tu však jsem u zajetí.
 A málo mne to nebolí;
 neb míval jsem je v okolí,
 když byl jsem na svobodě.

 Zde z hradu, který ze skal ční,
 mé oko po něm slídí,
 však marně s patra věže zří,
 jej přec se nedopídí,
 kdo přiblíží jej ke mně,
 ten srdcem pohne ve mně,
 ať rytíř nebo sluha.

            Růže.
 Já kvetu krásně, slyším tě
 zde pozpod tvojí mříže.
 Oč, že ty statný, jenom mně
 si přeješ býti blíže!
 Ty, který duchem vynikáš,
 všech květů kněžce jistě dáš
 i vládu nad svým srdcem.

            Hrabě.
 Tvůj nach se věru krásně stkví
 v tvém svěžím svrchním šatě;
 a nadto děvče tebe ctí
 i při stkvostech a zlatě.
 I kráska získá věncem tvým,
 však přece nejsi kvítkem tím,
 jež má mou poctu tichou.

            Lilie.
 Jest růže pyšná, v poupěti
 již do vrchu se tlačí;
 však milenému děvčeti
 květ lilijový stačí.
 Kdo bez úhony jako já
 a kdo je čist, ten přednosť dá
 mně bílé před jinými.

            Hrabě.
 Jsem sice čist a také jsem,
 jak myslím, bez vši vady;
 však připoutaný k těmto zdem
 sám sužuju se tady.
 Ty ušlechtilý útvar máš,
 jak cudná panna vypadáš,
 přec však vím o milejším.

            Karafiát.
 Já karafiát měnivý
 jsem poctěn touto řečí,
 vždyť strážce tvůj, muž šedivý,
 dbá o mne vší svou pečí.
 Ve krásném kruhu lístků dosť,
 a pak ta vonná líbeznosť
 a všech sto vzácných barev.

            Hrabě.
 Má karafiát pěkný květ
 a zahradník mu přeje:
 hned staví jej na světla vznět,
 hned před slunkem jej kreje;
 však to, co mírní zde můj stesk,
 to není vzácný, řídký lesk,
 jest to jen tiché kvítko.

            Fialka.
 Já stojím v křoví, stranou cest
 a nenadělám řečí,
 však teď, když k tomu chvíle jest,
 snad promluviť mi svědčí.
 Jsemli já tou, o níž zde díš,
 jak ráda bych ti dechla blíž
 svou všecku milou vůni.

            Hrabě.
 Buď fialince všechna čest,
 je skromná, pěkně voní,
 mně však teď více třeba jest,
 kdy žal mou šíji kloní.
 Již přiznávám se k vůli vám,
 že na těch skalách, jak je znám,
 můj kvítek nikde není.

 Tam, kde se potok zatáčí,
 tam věrná žena chodí,
 a vzdychá, trvá ve pláči:
 Ach! kdo ho vysvobodí!
 Jak modré kvítko povznese
 a název jeho pronese,
 já cítím to zde v dáli.

 Vždyť působívá blaživě
 moc velká lásky věrné.
 Mne udržela na živě,
 i zde v té věži černé.
 Když už mi stydne hruď i ret,
 já vzpomenu si na ten květ
 a život se mi vrací.