Gaudeamus igitur (Jonáš)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Gaudeamus igitur
Autor: Karel Jonáš (jako Beneš Doubravský)
Zdroj: Google Books (přístupné pouze z USA)
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 129 - 132.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Otec dřel se do úpadu,
matka po vsi za mzdu drala,
jenom aby pár těch grošů
pro mne, chudák, zachovala.

V uzlíčku je posílala,
křížkem třikrát znamenala,
jinak ne než pravou rukou
kočímu je odevzdala.

A ten kočí starostovic,
do města co jezdil s žitem
v tom svém voze starodávném,
hrubou, režnou plachtou krytém,

vždy mi modrý šátek s uzlem
v ruku s vážnou tváří dával,
hlavou kýval, jakoby mi
zlatý poklad odevzdával .....

A já, který věděl, jakou
doma ve mně naděj kladou,
do noci jsem nad knihami
trmácel svou hlavu mladou.

A ve dne jsem po kondicích
ubíjel své svěží síly, —
co se jiní po hospodách
bavili a veselili.

Osm let tak já jsem hynul,
nad knihami chřaď a zmíral . . .
Co však dělat ? . . . Vždyť tam od nás
horečný zrak na mne zíral ....

Horečný zrak mojí matky,
ach, ty oči modro-rudé! —
které vidět už si přály,
co přec jednou ze mne bude.

-

Ach, má matko, matko milá,
dobře, že jste nepřežila
hrůzu těch mých mladých let ...
Čtyři mám jen chladné stěny
a na loži vysílený
v zimnici se zmítám teď.

Uprostřed té zlaté Prahy
jako Lazar bídný, nahý
spínám ruce a mám hlad . . .
A v té bídě, nouzi kleté,
jež mi mozek štve a plete -
mám já — chudák — študovat.

-

Nejde to už — nejde,
těžký s hladem svár,
když přes hlavu cválá
šestadvacet jar.

Pět let shltla nemoc
a co v šestém teď?
Těžká na to, brachu,
těžká odpověď.

Zapomněl’s už orat,
aby’s domů šel —
a v Praze by’s službu
beztak nenašel.....

Tak co dělat, brachu,
jak ten zabít čas? — —
Hledej, snad zbyl někde
groš ti na provaz.

-

Nač ty stíny tmavé,
nářek zoufalý? —
V pražské spořitelně
místo vypsali!

Sluhou můžeš býti
v panské livreji.....
Neotálej,brachu,
pospěš raději!

Podej chvatně žádosť,
plnou třpytných slov;
podepiš se tučně:
Jan Květ, filosof.

-

Zrak mu vzplál zas novým žárem,
lepším se mu zdál být svět ....
Bez obavy, naděje pln
očekával odpověď.

Došla. Hned ji rozpečetil,
vbod v ni pohled plamenný.
A čet’ ortel: Na sluhu jste,
pane — — příliš učený.

(Ze sbírky básní: »O nás pro vás« v Plzni 1895. Nákladem »Plzeňských listů«.)