František Rada

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Obdiv k práci, měnící se v pozdější obdiv k umění jsou prvními kroky člověka, kráčejícího k umění, člověka, jemuž se umění stane povoláním. U sochaře Františka Rady tomu nebylo jinak. První obdiv a uznání řemesla truhlářského a řezbářského dal venkovskému chlapci technické a materiálové znalosti v umění tolik potřebné, dal mu velikou víru v umění a dal mu píli, která ho dovedla k metě nejvyšší - k umění sochařskému.

V chudé rodině venkovského obuvníka Rady v Kelči na Moravě se narodil 2. října roku 1910 syn František. V mládí, prožitém ve světle i stínech venkovského života, se pozvolna formoval jeho životní názor, poznával svou zemi, poznával lidi a jejich život. Odtud snad zemitost jeho pevně konstruovaných plastik, odtud důvěra v prostého člověka, který se mu stal často odborným námětem. První léta splnila jeho touhu studovat na státní odborné škole dřevařské ve Valašském Meziříčí, třebaže za značného zatížení chudé rodiny; a po jejím absolvování začala mu vlastní práce řezbářská u libeňského řezbáře Karla Křičky. To byla doba houževnaté práce i doba získávání zkušeností, doba, v níž denně zvedal paličku a dláto, aby dřevo ztvárnil do předepsané podoby. Ještě dne má sochař František Rada celou řadu drobných žánrových figurek, které vytvořil v dobách volna po práci v dílně Křičkově. A tyto drobnosti, v nichž je skryto plno poesie venkovské okouzleného chlapce, byly příčinou, že na radu svých přátel odešel na pražskou Umělecko-průmyslovou školu, kde byl přijat do školy profesora Karla Dvořáka.

Jako žák jednoho z předních českých sochařů prošel všemi ročníky jeho školy a byl zároveň jeho pomocníkem při dokončení známého sousoší Cyrila a Metoděje na Karlově mostě. Jako vyučený řezbář František Rada ovládal techniku dřeva, znal jeho vlastnosti a během studia, když o prázdninách pracoval u kamenosochaře Velinského, seznámil se i se základním sochařským materiálem, kamenem. Teprve po ukončení Umělecko-průmyslové školy začal jeho vlastní umělecký vývoj, omezovaný existenční nutností plného pracovního úvazku v pelhřimovských ateliérech.

Byl to rok 1939, rok velkého národního otřesu, který se v díle Františka Rady zhmotnil hlavou mladíka se zavázanými ústy, mladíka, jehož spjaté ruce a pozdvižené oči prozrazují bolest i údiv s bezmocností, plastika, jejíž symboličnost byla okupantům více než zřejmá. Dramatisační barokní princip se projevil i v jeho dalších, expresivně pojatém "Smutku" i ve zlínském reliéfu "Narození", v němž nejen dokonale vyjádřil obdiv nad zázrakem, ale i komposiční vyváženost reliéfu, připomínající díla vrcholné renesance, přispěla k jeho účinnosti. Další Radovy plastiky, pracované stále ještě s patrným vlivem jeho učitele, byly exponátem jeho výstavy, vzniklé ze spolupráce a přátelství s malířem Rajmundem Ondráčkem.

Rok osvobození, rok 1945, byl významným mezníkem v životě a tvorbě Františka Rady. Byl jedním z prvních, kteří odešli do českého pohraničí se snahou uvést do vysídlených oblastí nový život a tomuto dát plnou, hodnotnou kulturní náplň. Jeho cílem bylo město staleté české kulturní tradice, město Žatec. Zde začal novou práci sochaře výtvarníka, práci sochaře restaurátora a v neposlední řadě i kulturního a osvětového pracovníka. V době, kdy byla v Žatci vypsána soutěž na pomník Osvobození, byl sochař Rada již umělcem vyzrálým, schopným umělecky náročných řešení. Jeho ideové pojetí pomníku zvítězilo v užší soutěži a během tří let vytesal sousoší v nadživotní velikosti, v němž zvládl jednu z nejtěžších sochařských komposic. Sousoší tří postav, dvou vojáků a jedné dívky, vyjádřilo plně vděk českého lidu svým osvoboditelům. Lyrická něha vítající dívky, mužnost rysů sovětského a českého vojáka spolu s psychologickým spojením všech tří postav, jevícího se v jejich pohledovém soustředění, vytvořily zde skupinu umělecky na vysokém stupni. V pomníku "Malínským" je vyjádřeno zoufalství české ženy plnou hutnou formou s pevně uzavřeným obrysem ženské postavy, tedy již se všemi formálními znaky uměleckého období Františka Rady. V této době to již nejsou expresivně nadhozené modelace, ani inspirační komposice, ovlivněné tvorbou Makovského, Wágnera a Laudy, ale uvážený vlastní výraz založený na dokonalém poznání formy a prožitém obsahu. Realismus ve vlastním osobitém podání se stal uměleckým kredem sochaře Františka Rady.

Díla oslavná a monumentální nejsou jediným druhem jeho tvorby. Jako každý umělec miluje i František svou intimitu, své chvíle zamyšlení, má rád život i s jeho náladami, má rád lidi, kteří ho obklopují. Ve svém nitru se obdivuje technickému pokroku v dobývání vesmíru, hloubavě se zamýšlí nad hrůzami válečného utrpení, ale také sní o citových vztazích lidí. Pod těmito dojmy vznikly jeho četné náčrtky, hliněná i dřevěná bozzeta, soubor realisticky pojatých portrétů, lyricky křehké podobizny dívek i hutné, zemitě zbarvené plastiky chmelařek či ovocnářů, vyjadřující umělcovu lásku k pracujícímu člověku. Svým rozsáhlým dílem se jeví František Rada jako umělec, jehož hlavním rysem je lidská a umělecká poctivost a jeho dílo nyní ve zralém věku vydává nejlepší svědectví o vlastnostech sochaře, o jeho velké píli, o jeho lásce k vlasti a člověku dneška.

Neméně významnou činností sochaře Františka Rady je práce restaurátora památek sochařství. Jako umělec vyšlý z řemesla váží si velké práce mistrů minulosti a plně poznal nutnost zachovat jejich díla. S neobyčejnou svědomitostí a pochopením opravil Brokoffovy plastiky v Mostě a sochařská výzdoba v zámku v Ploskovicích zůstane díky jeho rukám zachována i v budoucnosti. Při této rozsáhlé činnosti pracuje František Rada jako konservátor státní památkové péče a prohlášení Žatce za památkovou reservaci bude jeho velkou zásluhou i odměnou za létá plodné práce památkáře. Život i dílo sochaře Františka Rady směřuje k nové, krásnější a šťastnější budoucnosti, a toto vědomí je pro umělce Františka Radu nejkrásnějším údělem.