Fidlovačka, neb: Žádný hněv a žádná rvačka/Obraz první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Obraz první
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (přístupné pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Jos. K. Tyla. Praha:B. Kočí, 1907. s. 11 - 18.
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka

Ulice. Po pravé krám paní Mastílkové, po levé ševce Kroutila. Na zad viděti mlíkařku, k nížto po celý první výstup kupující docházejí — jakož i do krámu k máselnici. — Z obou stran, při domech, kupy drvoštěpů, sedících po zemi; Pavelka po pravé, Šebelka po levé. — Jitro.

Výjev první.[editovat]

Drvoštěpové (ostřejí a poklepávají pily). Později Kozelka.[1]

ZBOR DRVOŠTĚPŮ

Bruste, hoši, bruste pilu,
sekeru si strojte k dílu;
celý den
žerou zuby do polen,
sekera,
odpočine z večera.
Mnoho práce, málo chladu,
mnoho žízně, málo sladu -
bodejž kozel pilu vzal,
pilu, pilu, pilu!

KOZELKA (přihání se, pod paží a v kapsách maje plno uzlíčků)

A to je hezky – to je česky. Zpěvem boží den přivítejme, zpěvem mu dejme dobrou noc!

ŠEBELKA

Dobrýtro, Kozelko!

KOZELKA

Dejž to Pán Bůh, Šebelko!

PAVELKA

Co pak ti tak z rána nohy zapálilo, že jim nedáš pokoje?

KOZELKA

Nejsou boží nástroje? - Jeden leží, jeden spává, druhý vstává! - A já si toho vážím – ať mne pstotní skroutí jako suchou obruč! - nevážím-li si toho žejdlík slivovice, že jsem vás tu napad˚ pohromadě.

DRVOŠTĚPOVÉ (se vzchopí)

Je co na práci?

KOZELKA

Až hanba – pila se vám strmácí! Patnáct, hoši! - Hoši, patnáct tvrdých! Dřevo jako síra – štěpina jako štěpina.

DRVOŠTĚPOVÉ

Kde? Kde?

KOZELKA

Zde, zde!

ŠEBELKA

Plácale!

KOZELKA

Žvástale! - To je pila, bratře můj? A to jsem já, že nejsem? Chyť mě za hlavu, a pilou mě polehtej na obou kyčlích, není-li na Perštýně patnáct tvrdých.

ŠEBELKA

Tedy pojďme!

PAVELKA

Ouha! - Nás Kozelka najímal.

ŠEBELKA

I ty ohmatané topůrko – ty bezzubáku! - (jde naň)

DRUZÍ (za ním)

Zlam ho!

PAVELKA

O jen sekni, sukovitý berane!

DRUZÍ (po něm)

Potlučte jim zadky!

KOZELKA (skočí mezi ně a uzlíky vtěsnav mezi rozkrok, s rukama roztaženýma uprostřed obou sborů státi zůstane)

Zpátky! Čert si vás vezmi na oprátky! Pozbyli jste rozumu? - Ať mi ruce uschnou jako zimovaná louč, jestli se mi hnete z místa! Pražští drvoštěpové! - Aj, milí páni, víte-li pak, co to znamená? S pilou a sekerou celý den po ulici. Smím já chodit se zbraní? - A jsem přece člověk, co? - Nejsem ale drvoštěp!

ŠEBELKA

Nelam si hubu, pleticháři! Nešklebil jsi na nás zuby, když jsi řekl, že ti milo, že nás pohromadě nalézáš? - nešklebil?

KOZELKA

Šklebil, hochu!

PAVELKA

Netočil jsi po nás levým okem, když jsi o patnácti povídal? Že netočil?

KOZELKA

Točil, hochu!

ŠEBELKA a PAVELKA

Nu tak tedy, pane Kozelko?

KOZELKA

Nechte si ale jen říci, vzácný pane Pavelko – poslechni mne, kmochu Šebelko! Já vás miluju oba – naše jména jsou jako naštemované varhany: Pavelka, Šebelka, Kozelka! Já vás najímal oba – dokud kůrka na bochánku chrustí, bratr bratra neopustí! Oba musíte do těch patnácti – oba; jinak se po upřímnějších ohlídnu.

ŠEBELKA

Nechej ohlížení, dohazovači! Jestli jsi nás oba najal, oba potáhnem.

KOZELKA

A ramena k přátelskému svazku rozpřáhnem! Tak se mi líbíte, páni drvoštěpové. Pěkně svorně, jednosvorně – to dělá vašim pilám čest. Rozumíte, vašim pilám? Vy ani nevíte, jak vážená zvířata ty vaše pily jsou. O své zuby proti zubům vašich pil se vsadím, že to nevíte. Když se tak na ty zubáky dívám, sám bych si přál býti takovým hovádkem; celý den bych měl co pilovat.

Píseň

Za Emauzi, na kopečku,
Vadne jarní růže -
Mladá Běta, ubožátko,
Starého má muže.
Holeček má bílé vlásky,
Žínce pak se chtívá lásky -
O pomoz, hochu můj,
Pouta přepiluj!

Na Petříně, pod jabloní,
Stůně mladé ptáče -
Pro dukáty vzdal se Jeník
Kopuleté Káče.
Zlato došlo, baba zbyla,
V lásce baba nestačila -
i čert si babu vzal,
Pouta zpiloval!

U Štvanice, na topolu,
Škádlí se dvě kavky -
Hošík Němec, holka Češka,
To jsou pěkné vdavky.
Holka zpívá, hošík řádí,
Ona lká – on bitvu svádí -
i kozel hocha vem,
Pouta zpilujem!

Pod skalinou vyšehradskou
To jsou pražská města,
A v nich krásný český jazyk,
Pěkná všudy cesta.
Na to hoch i holka dbejte,
Česky mluvte, nehafejte -
Pak s pilou z Prahy pryč,
někam za Poříč!

(Hrne se k Mastílkové, potutelně se ale za zborem drvoštěpů ohlíží, do zadu v pravo odcházejícím).

Výjev druhý.[editovat]

LIDUNKA (v klobouku a pláštíku – ze zadu levou stranou)

Byla jsem v kostele – ale ach! Ani tam, zdá se, že jsem pomoci nedošla. Chtěla jsem orodovati za Jeníka, ale myšlénky moje točily se jen okolo jeho obrazu, ústa mu posílala tiché pozdravení. - Jedovatá bylina to zamilování! Zasaď si dost malý kořínek, a neměj na zalívání přízně rodičů, palčivým dechem ti uvadne srdéčko. Hloupá Praho! Přála bych si, abych tě byla nikdy neviděla. Pro venkovské kvítí nevane tu větříček. (Obrátí se k protějšímu krámu.) Milý pane Kroutile – vám se zajisté tak nestýská po synovi, jako mně po Jeníkovi. Ale – kdo to? Pro Bůh -!

Výjev třetí[editovat]

JENÍK (co mlynářský chasník na cestách)

Lidunka

LIDUNKA

Spím-li či koukám - ? Jeníku!

JENÍK (běží jí v ústrety)

Liduško!

LIDUNKA (spěchajíc mu v náručí)

Jeníku! O můj Bože! Tys to věru? Kdyby nás byl někdo zahlíd’ – ach, podívej se, až se mi oči zalily. O můj Jeníku, kde pak jsi se tady vzal?

JENÍK

Ty se tomu divíš? Tebe to arci za mnou netáhlo – za sprostým, českým hochem, za mlynářským chasníkem -

LIDUNKA

Nedělej mi křivdu, Jeníku! Já bych si byla přála býti tou nejmenší vlnkou naší Vltavy, aby mě donesl proud až ku mlýnu, kde snad můj Jeník na mne zpomínal.

JENÍK

A jak zpomínal! S větérkem jsem si přával, abych uměl lítat, abych k tobě zaletěl, ježto’s mi všude scházela.

LIDUNKA

O má dobrá duše!

JENÍK

Máš mě ráda, Liduško!

LIDUNKA

Ty! - Aj, hleďme! Já se natoužím, radost mi z očí kouká, an se navrací – a on tu stojí zamračený jako bubák, a ptá se: “máš mě ráda?” - Tak jsi se mohl před rokem ptát - - nyní to není hezké.

JENÍK

O kdybys věděla, jaký kámen mi tvou řečí ze srdce spad’!

LIDUNKA

Ale na mne upad! Může-li to moje řeč pomoci, budu mluvit, že s tebe spadne celá skála. Pověz mi ale jen dříve, co ta tvoje mračna znamenají?

JENÍK

Otec mi předešlý týden psal -

LIDUNKA

Abys přišel domů?

JENÍK

i ba! Abych vzal nohy na ramena, myslil si, až dočtu psaní, a táhnul až tam, kde Labe český břeh líbat přestává.

LIDUNKA

I totě bylo hrozné psaní!

JENÍK

Ba hrozné. - Víš, co je nevěra?

LIDUNKA

Ty!

JENÍK

A co je zoufalství?

LIDUNKA

i ty bohapustý člověče!

JENÍK

Hleď, když jsi před dvěma lety do Prahy přišla, poznal jsem tě, a myslil jsem od té doby, že i život prostého člověka něco platívá. Znalť jsem mnoho pražských holek, hezkých i bohatých – srdce ale na tebe čekalo.

LIDUNKA

A moje nikdy nelitovalo, že mne vzala teta do Prahy.

JENÍK

Ach, ta nešťastná teta! Ona jediná ti bránila, zadati se člověku, jemužto mravy české milejší jsou, nežli způsoby cizozemské. Otec můj se domníval, že se mi láska spláchne, když se na cizí potoky podívám – museli jsme se rozloučit.

LIDUNKA

Ach, nezpomínej mi na tu smutnou chvíli!

JENÍK

S nadějí bral jsem se do světa, neboť šli se mnou tvoji slibové. S mukou jsem hodlal v cizině dočkati času, až by se obměkčila mysl tvé tetky. Tu mi ondyno psal otec -

LIDUNKA

i totě bylo zlopověstné psaní!

JENÍK

Bylo, bylo! Teta tvá, psal mi, že pořáde v pošetilostech hlouběji klesá, ty – ach, odpusť, že to opakovati mám – ty že také ryzí zlato nejsi, že k tobě soustruhovaný panák dobíhá, ba že se i cosi o vdavkach povídá. Liduško! Tys byla proudem, který až dosaváde nesl života mého loď, a v tebe jsem skládal naději; jak jsem ale otcovo psaní přečetl – byl jsem si s ním zašel ku splavu – jasná voda se na mne koukala jako tichý hrob – mně nebylo jinak, než jako bych skočiti musel do hloubky! (Pláče.)

LIDUNKA (slzy přemáhajíc nutí se k smíchu)

Upřímná láske se přemluvit nedá, bloudku! K nám se arci omrzelé fintidlo dotírá – já jsem ale už tetě úmysl svůj zjevila. Doufej a setrvej – já se ti neztratím.

Píseň

Vane větřík po lučinách,
Kvítka políbá;
A ti naši mladí páni
Po hubinkách jen se shání;
České děvče se jim ale
Z cesty uhýbá!

České děvče, věrné děvče,
Lásku neruší;
Ať si blázni po ní fantí,
Perou, derou, melou, rantí;
České děvče hochu svému
Zadalo duši!

JENÍK

Ach, kdož by nedoufal a nesetrval, když tebe takto posloouchá! O, nespouštěj se mne, Lidunko, kdykoli mě malomyslnost pojme; - srdce moje upřímně to cítí – ale rozum, ach, ty to víš – to je slabé děcko, to potřebuje ruku pomocnou. Podáš mi svou vždycky, Liduško?

LIDUNKA

Vždycky – navždycky, můj Jeníku!

JENÍK

O, moje nebe na zemi! (Obejmutí.)

Výjev čtvrtý[editovat]

Ondřej vyprovází Kozelku z krámu. Lidunka, Jeník.

ONDŘEJ (zahlédne Lidunku v náručí Jeníkově, bolestně zkřikne).

Ha! - O, mordiánský!

KOZELKA

Ha - ? Co se stalo?

ONDŘEJ

Dorthin schauen sie, pane Kozelka – tamtočky!

KOZELKA

Tamtočky? - potočky – aj, Bůh se rač na vás dobrým jitrem usmáti, slečinko Lidunko, spanilá hubinko – a z oka vačeho rač na mne blesk milosti padnouti. Je-li to řeč, co?

LIDUNKA

Jako byste komedie psával. Dobré jitro, pane Kozelko! Uvítejte pak také starého známého!

KOZELKA

Je-li možná - ? A proč by nebylo, když vám tak dobře ruku dát mohu, jako sobě šňupku? - Vítejte nám do Prahy, pane Kroutile! Zkroutil jste si cestu? Jde voda zpáteční?

LIDUNKA (se zatím přiblížila k Ondřejovi)

Neprozraďte mne, Ondříšku!

ONDŘEJ (stoje až dosavád na jednom místě)

ich? O mein gutes Fräulein, wie schlech kennen sie den Andreas Jammerweil! ich ein Verräther! Due Treue kennt keine grössere Treue, wenn sie Treue schwört, als meine Treue ist! ich und due Treue sind zwei Randeln einer Nath – zusammengefadelt von der Hand der Liebe!

LIDUNKA

O jestli jste tedy miloval -

ONDŘEJ

Esli - ?! Daher schauen sie, mein Fräulein! Hier ein Knochen – da ein Knochen – lauter Knochen – da ist die Rechtschul’ meiner Liebe. O ich könnte ihnen povídačky machen – sie müssten sich verlempern, wenn sie nicht schon im Marast sitzen thäteten.

JENÍK

Uhod’ jste; srdce mě sem táhlo.

KOZELKA

Celé práhlo! - ale jaký div, že ne? Po ní se to všecko žene! Ale jak, máte naději? Anebo zase chcete mlíti na prázdno?

JENÍK

Poraďte mi, Kozelko!

LIDUNKA

Promluvte s paní tetou – ona vás ráda poslouchá.

ONDŘEJ

Ano!

LIDUNKA

Zůstanu vaší dlužnicí!

ONDŘEJ

Ano!

LIDUNKA

A budu-li vám moci posloužit u panny Markytky -

ONDŘEJ

Ano, ano! Bei der panny Markytky! O warum mit diesen Stich ohne Blut? Nicht dieser Tyranei Bild vor mein Gedächtniss – mit wird übel! - O mor-di-án-ský!

KOZELKA

Nevídáno – u Mastílkové jsem pečený vařený.

JENÍK

Ach, to vím.

KOZELKA

A s vaším tatíkem - ? Toho taky seknu jazykem.

JENÍK

I to vím.

ONDŘEJ

Aber du sollst meine Fürsprache haben, liebengeknacktes Mädchenbild! Du sollst nicht zusammenschrumpfen wie eine saftige Zwetschke! ich will vor die Tyranei treten, ihr meine Knochen zeigen, und sagen: Já řku – willst du auch so ein Rippenmuster zur Nichte haben? Sie aber wird mir sagen süsslichen Mundes: Sie mag ihn haben – er nimm sie hin! (Běží k Jeníkovi, v tom se ale Kozelka obrátí po Lidunce, tak že oba silně do sebe vrazí a zkřiknou.)

ONDŘEJ

Ano – o mordiánsky! (stále si bolestí tvář ohmatávaje) Tentono – sind sie singerlichen Muthes, Jammergeselle – o verflucht! - alle sollen sie haben!

Mit zwar hat die Lieb keine Kranzel gewindet -
O mordi - ! Aber ihr zum Trutz thue ich den Schwur:
ich will verbinden, wass sich Liebendes findet,
und sei’s allen tetičko und strejčku zur Schur!

(odbíhaje, zase takořka do Kozelky vrazí.) Pryč -! Auf die Seiten – o Schickesal!! (velkým krokem do domu)

KOZELKA

Aj, ty suchopárný milouši – ty! - div že mi nerozpáral žaludek – co? A jak že to cinkalo? Že vás ubožátka chce ten luňák vzít pod křídla? - Nu, to budou pěkná bydla.

LIDUNKA

Ach, milý pane Kozelko! Láska musí vyhledávati všelijaké pomoci.

KOZELKA

Až si pomůže k nemoci! inu, pro mne, co? Vyvolte si pane Ondřeje za ochránce – on bude vzdychat, míchat – to já neumím! On je moudrý, pan Ondřej, já sprostý Kozelka, že ne?

LIDUNKA

Aj, mně se zdá, že horlíte, pane Kozelko, že jsme se k vám jedinému neutekli?

KOZELKA

Byli byste se třeba lekli – což já můžu, špatná osoba!

JENÍK

Nebuďte bláhový!

KOZELKA

Ne.

JENÍK

Připověděl jste mi, že namluvíte otci -

KOZELKA

Co bude v mé moci!

LIDUNKA

Představte paní tetě moje neštěstí, kdybych se za jiného dostati měla.

KOZELKA

Lítostí byste zarezavěla. - Představím a promluvím, (u předu pro sebe) že na to pamatovati budete! inu takový kostlivec je při nich – já proti nim; šašky, frašky – trochu smíchu, není hříchu – co? (opět k oběma) To je levice, že ne? A to pravice. Ať dostanu tipec, jako pravý kapoun, nesedí-li tuhle upřímnost a tady poctivost. Ty dvě osobičky se nás ujmou – otce, tetu zajmou – a nepřestanou, až budete svoji, že vás žádný nerozdvojí. (Zpívaje “Na Bílé hoře sedláček oře,”, běží ku Kroutilovi do krámu).

(Lidunka a Jeník si podávají ruce na rozchodnou, v tom je ale vítá -)

Výjev pátý[editovat]

Zbor mlynářských krajánků s oškrty a sekerami po levé – a zbor švadlenek se škatulemi po pravé straně. - Lidunka, Jeník.

ZBOR KRAJÁNKŮ

Aj, hochu, hochu, vítej nám!

ZBOR ŠVADLENEK:

Aj, panno, panno, pojďte k nám!

ZBOR KRAJÁNKŮ

Pod lub zahoď péče,
dokud voda teče -
Meli, meli, mel!

ZBOR ŠVADLENEK

Čepce, nové krajky,
Záhy budou vdavky -
Kup si, kup si, kup!

Výjev šestý[editovat]

Mastílková v ranním domácím, ozdobou až poněkud směšném oděvu rychle z domu s Ondřejem. - Kroutil, jak u díla sedá, z krámu vyletí; za ním Kozelka. - Předešlí.

MASTÍLKOVÁ

Ist die Meklichkait -

KROUTIL

Aby do něho tisíc šidel. (potkají se prostřed jeviště – zarazí – a za hodnou chvíli na sebe hledí.)

KROUTIL (spustiv konečně)

Dobré jitro, Františku!

MASTÍLKOVÁ

Tienerin, Herr Schustermáster! is wos die Wille ihriges?

KROUTIL

Aby tě – (odvrátiv se zahlídne syna.) Ký ďábel tebe tady vytrousil? Je to na moje psaní odpověď?

KOZELKA (stranou jemu do ucha)

Jen mu svěť!

MASTÍLKOVÁ

Nestydíš se, mluvit na ewentlich ulici s člověkem, který nestojí ani za první štáfli bildunku?

ONDŘEJ (podle ní prosebně)

Nicht so heftiglich!

KROUTIL (uši si zandavaje)

Čechové - ! zasmolte jí hrdlo! Skály se pukají – to je čeština!

LIDUNKA

Drahá paní teto; hněv by vám uškodil. Náhoda mne svedla s hochem, jemužto jsem srdce zadala.

JENÍK

Nekažte si, otče, snídani – daremnou žlučí. Vaše psaní mne sem přitáhlo; musil jsem se pravdy dovědět.

LIDUNKA

Staráte se prý o mé štěstí -

JENÍK

Nechcete jistě, abych se utrápil?

LIDUNKA

Nerozcházejte se více ve hněvu s panem sousedem – popřejte mi hocha.

JENÍK

Podejte ruku paní sousedce – dejte mi Lidunku.

MASTÍLKOVÁ

Ani slova -

KROUTIL

- anebo tě za jazyk na verpánek přibiju!

MASTÍLKOVÁ

Pan Schustermáster ví dobře, jak daleko by se krev jeho opovážila.

KROUTIL

To ne, Frantíku! Nerad bych ale, aby se kluk můj dostal na nečeské okrajky.

MASTÍLKOVÁ

Okrajky? i on infám člověče! Ještě jednu takovou impertinenc – a budem spolu do jiného tonu rozprávět.

KROUTIL

Bruč třeba do dis, děravá bassetl!

MASTÍLKOVÁ

Kdo je bassetl? - Vy jste to slyšeli, že bassetl! - o počkej, já ti za zabassetluji! (Sype se naň.) On je dodis – jeho kluci dodisata -

KROUTIL

Tu jsou dvě pěstě, Frantíku!

LIDUNKA

Paní teta! Na ulici -

MASTÍLKOVÁ

Tak tě – furt! (Opět na Kroutila.) On smolivare, škopíčkáři -

KROUTIL

Ha, ha, ha!

ONDŘEJ (aby ji uchlácholil, se ustavičně snaží)

MASTÍLKOVÁ (se naň utrhne)

Holti maul! (Zas na Kroutila.) Šidlovrte, kopytáři -

KROUTIL

Homolkářko, ha, ha, ha!

MASTÍLKOVÁ

Mizero, Čecháčku!

KROUTIL (divoce sebou trhne)

Milione -! Jak že, Frantíku? Já tě zadávím – ty z cizích flíčků sešívaná kopetetko! O kopytách mluv si, co chceš, ale na mě si hubu nepal. - Čecháčku! - Já bych se smrštil jako bota za pecí! Co pak ty jsi – ty chmoure v očích poctivého Pražana? - Ani voda, ani oheň – jsem-li Čecháček, je to můj peníz, moje důstojenství! - Já ti dám Čecháčka!

KOZELKA (mezi tím ho pořád pošťuchoval)

Kš, kš!

MASTÍLKOVÁ (Lidunku za ruku chopí.)

Pryč, pryč! Ať mi na kluka více nezpomeneš! Budu se ti dívat na myšlénky, a poletí-li za ním některá, poletíš ty za ní z domu.

LIDUNKA

O milá paní teto!

KROUTIL (synovi)

Sem pojď, Frantíku! A jestli se mi o té holce jen zmíníš -

JENÍK

Milý otče -

KROUTIL

Ani cek! - i ty hrome, Frantíku! Já Čecháček! (semotam přebíhá).

MASTÍLKOVÁ

Tomu tě nedám, a kdybych měla na stará kolena jídat šlupky z bramborů – tomu ne – furt! (odchází)

KROUTIL (za ní skočí a chopí ji za ruku)

KOZELKA (Kroutila po zadu chytí, a Mastílkovou drží z druhé strany Ondřej. Tak sebou několikráte ve předu po jevišti cloumají.)

KROUTIL

A slyšela ona mne! Dřív musí na mne Bůh takovou mizerii poslat, že mi v celém domě nádoby nezbyde, nežli škopíček, a z toho teprve si přihnu o svatbě mého kluka s její holčicí. Rozuměna?

(Hned na počátku této řeči začal plano zbor mlynářských.)

Pod lub zahoď péče -
dokud voda teče -
Meli, meli, mel!

KROUTIL (zároveň se zborem dokončiv svou řeč, nyní se na krajánky utrhne)

Držte hubu!

ZBOR MLYNÁŘSKÝCH (opakuje)

Meli, meli, mel! (dají se do hlasitého smíchu)

HLAS (v dálce v levo)

Písek, písek, písek!

MASTÍLKOVÁ (zatím se mu vymkla)

O, jeho mizerie se mi dá Bůh dočkat – o to není starosti – on mizerabl, undelikat člověče! Ale svatby bude syn jeho někde na hnojišti -

(Na začátku této řeči začal opět plano)

ZBOR ŠVADLENEK

Čepce, nové krajky
záhy budou vdavky -
kup si, kup si, kup!

MASTÍLKOVÁ (taktéž zároveň se zborem řeč svou dokončila, nyní se zlostí kypíc na švadleny osopí.)

To si vyprosím!

ZBOR ŠVADLENEK (opakuje)

Kup si, kup si, kup! (Počnou se chechtati.)

HLAS (v dálce v pravo)

Panímaminky, mají-li nějaký popel!

Ukončení[editovat]

OBA ZBORY

Mně se, mně se, mně se – mně se všecko zdá,

ŠVADLENKY

Že paní teta namaštěno má -

OBA ZBORY

Mně se, mně se, mně se – mně se všecko zdá,

MLYNÁŘI

Že starý tatík překrouceno má -

MASTÍLKOVÁ a KROUTIL

Mně se, mně se atd.

MASTÍLKOVÁ

Že se panenka vůli mé podá -

KROUTIL

Že se synáček vůli mé podá -

ONDŘEJ a KOZELKA

Mně se, mně se atd.

ONDŘEJ

Že se Lidunka tetě nepodá -

KOZELKA

Že se krajánek otci nepodá -

VŠICKNI

Mně se, mně se atd. Že každý svou vůli má.

MASTÍLKOVÁ

Já mu ji nedám.

KROUTIL

Vaz mu přelomím!

MASTÍLKOVÁ

Zlomit si ho dám.

KROUTIL

Jí ho nalomím.

VŠICKNI

Mně se, mně se atd. Že se žádný nepodá!

LIDUNKA

Ani vy to sobě rodičové moji nemyslete,
Abych já si vzala, co se mi nelíbí, co vy chcete -

MASTÍLKOVÁ

Táhni mi domů -
Rychle do domu,
Sic tě poženu.

KROUTIL

Hajdy mi domů atd.

MASTÍLKOVÁ

Nechci nepros, neříkej,

KROUTIL

Hni se, ztrať se, utíkej -

KOZELKA (stranou)

Ať si prosí, naříká,
Však se ztratí, utíká -

ONDŘEJ (se rozkřikne)

Utíkej, Káčo, utíkej,
Honí tě kocour divokej -

MASTÍLKOVÁ (se rychle naň osopí – tak že rázem zpěv umlkne)

VŠICKNI

Mně se, mně se atd.
Že se žádný nepodá.

LIDUNKA

Není na světě
Tolik těžkostí,
Byste zbavili
Holku milosti;
Není a nebude,
Co svět světem bude,
Tolik těžkostí!

ZBOR ŠVADLENEK

Není a nebude atd.

MASTÍLKOVÁ

Táhni mi domů -
Rychle do domu,
Sic tě poženu.

KROUTIL

Hajdy mi domů atd.

MASTÍLKOVÁ

Nechci nepros, neříkej,

KROUTIL

Hni se, ztrať se, utíkej -

KOZELKA (stranou)

Ať si prosí, naříká,
Však se ztratí, utíká -

ONDŘEJ (se opět rozkřikne)

O du lieber Augustin,
d’Lieb soll weg -

MASTÍLKOVÁ (obořením se rázem ho zarazí)

MASTÍLKOVÁ

Já se, já se, já se nepodám,
Nóbl ženicha holce vyhledám -

KROUTIL

Já se, já se, já se atd.
Češku děvečku hochu vyhledám -

LIDUNKA

Já se, já se, já se atd.
Hocha jiného vnutit si nedám -

KOZELKA

On se, on se, on se nepodá,

ZBOR MLYNÁŘSKÝCH KRAJÁNKŮ

Češku děvečku hochu vyhledá

ONDŘEJ

Ona, ona, ona – ona se nedá -

ZBOR ŠVADLENEK

Nóbl ženicha holce vyhledá -

VŠICKNI

Já se – on se – ona atd.

MASTÍLKOVÁ

Fraili sprostému nedám.

KROUTIL

Radš ho kluka rozsekám.

LIDUNKA

Jen jednoho ráda mám.

KOZELKA a ZBOR MLYNÁŘSKÝCH

Radš ho kluka rozseká.

ONDŘEJ a ZBOR ŠVADLENEK

Fraili sprostému nedá.

MASTÍLKOVÁ

Darmo se čeká -

KROUTIL

Jen se opovaž!

VŠICKNI

Já se – on se – ona atd.

MASTÍLKOVÁ (se svými domů pospíchá)

KROUTIL (se svými do krámu se hrne)

ZBORY (do zad po obou stranách se rozcházejí)

(Opona rychle spadne.)


  1. V prvotisku Květů nazván je Vocelkou, dohazovačem.