Fantastické povídky (Švanda)/Antonie

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Adagio	Antonie

Údaje o textu
Titulek:	Antonie
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 229–289. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Nemálo překvapil mne desátník, jenž vstoupil náhle večer do mého bytu; oznamoval mi, že musím převzíti inspekci v kasárnech, neboť ten, jemuž to vlastně svěřeno, nadporučík Erich z ***, zastřelil se v inspekčním pokoji.

Byla to tehdy hrozná noc; vidím posud toho podivného Ericha, člověka to, o němž se vždy málo vědělo, jenž nikdy dost nemluvil, ležeti na pošpiněné podlaze ve své krvi; vidím našeho adjutanta, krásného to muže, jak sedí posud na stole u mrtvoly, kroutě si cigarettu a vítaje mne slovy: „Malér, vid?“

Pak jej odnesli a já hodiv plášť svůj a čapku na protější židli, vrhl jsem se na pohovku. Trpěl jsem vždy nervosou a věděl jsem tedy, co mne očekává; stáhl jsem tehdy lampu, abych lépe usnul, — a lampa shasla docela. Mrazem zkvětovaným oknem dralo se spuštěnými žaluziemi světlo měsíční — v krbu to zapraskalo, a halucinace, kterou očekával jsem s klidem přesvědčeného filosofa, se dostavila. Na protější židli seděl Erich.

V tu chvíli bylo vše kolem mne již omženo; celé pozadí stávalo se pavučinovým, barvy neurčité, jako zadní stěny u fotografa, půda mizela pod nohama, necítil jsem více pohovku, na níž jsem ležel, a přešel tak nepozorovaně do snění.

A on mluvil; bavil mne po celou noc vypravováním o své poslední dovolené a o příčinách své smrti; byla to tehdy podivná historie, jež i po procitnutí utkvěla mi v mozku; budu ji vypravovati, — ač nevím, upamatuji-li se na vše…

* * *

„Známo ti,“ pravil, „že dlel jsem letos po celé dva měsíce na dovolené v ***ckých lázních; snad byla ti nápadnou změna v mém chování, když vrátil jsem se před čtrnácti dny sem, že už nebyl jsem onen veselý, divoký váš soudruh, jako dříve, ale že v pohledu mém zračiti se musila zoufalost, že vyhýbal jsem se lidem, hledaje samotu, a že připravoval jsem se k dnešnímu svému skutku. Vyzvídali jste příčinu změny mé, ale já mlčel a teprve dnes tobě ji vypravuji. Smáli jste se mi, že jsem trávil celou dovolenou v oněch lázních, a já nechal vás v onom klamu.

Zamlčel jsem, že poslední dni strávil jsem v S., městě středního Německa, u dvora jednoho z oněch knížátek, kteří naprosto pozbyli své důležitosti. Zavedla mě tam láska. Dne prvního srpna můj vůz zastavil v oněch lázních. Bylo překrásné počasí; na nebi ani mráčku a jehličnaté stromy lesní vydychovaly pryskyřicovou vůni, jíž nemohou se měšťáci nikdy nasytit. Byl jsem v rozkošné náladě; přijel jsem z naší garnisony s blahým vědomím, že konečně si oddechnu, že nebudu musit po celé dny dýchat silniční prach, trpět na dlouhých pochodech žízní a že nebudu zodpověděn za každé své mrknutí okem. Bylo mi tak volno, že bych byl vše kolem sebe objímal; moje mladá krev, zastavená nešťastnými osudy, znovu počala bouřiti. Nemyslil jsem na nic, než jak strávím svůj čas, lehal jsem si bez starostí, snil krásné sny, dopoledne vyjezdil se do sytosti na koni, v poledne zasedl hladov k společné tabuli lázeňských hostí, bavil se rozpustile se sousední žabkou v levo, nebo dotýkal se pod stolem jemně nohou střevíčku paničky v pravo, hovoře při tom o naší armádě, o Eiffelově věži atd.

Když pak jsem se dobře najedl, nasmál se trochu společenským vtipům, vyměnil při shýbání se k zemi pro ubrousek se svou sousedkou v levo naše psaníčka a významně pohledl na sousedku v pravo, povstal jsem s ostatními pány a ubírali jsme se do kuřárny. Tam očekával nás každého koflík černé kávy a noviny — jež ovšem, dle jednohlasného usnesení byly zde proto, aby se nečtly — a zapálivše si cigarety oddali jsme se nenucenému hovoru, zábavě těch, jichž společným interesem jest, žíti daleko od ostatního světa.

Bylo rozkošné jitro, když vyjel jsem si kdysi na projížďku do lesa. Ranní rosa leskla se na vlhké trávě, lesem ozýval se šumot zlatokřídlých mušek a hrobové ticho lesní prozrazovalo veškeru velebnost přírody; chvílemi seskočil jsem s koně a utrhl v mechu červenající se jahodu; pak natrhal jsem několik lesních květinek, abych ozdobil jimi svého bělouše, a opět jel jsem klusem dále. V celém velebném tichu lesa ozvěna opakovala pouze nějaké zakrákání vrány, neb kukaččino volání. Jak často zamyslil jsem se tu, jeda volným krokem, a jak cítil jsem se šťasten! Volal jsem na ozvěnu, a odpovídala mi, vdechoval jsem s rozkoší tento lahodný vzduch a vesel vyzýval jsem kukačku k hádání. Předpověděla mi ještě jednu lásku… Odpověď na počet roků ještě mi zbývajících zůstala mi dlužna…

„Ale můj Bože, to zemru velmi brzy!“ smál jsem se.

Pak rozehnal jsem Figara; uháněli jsme s větrem o závod, až vyrazili jsme na druhé straně lesa do širých polí. Zatřepetalo to před námi křidélky, a vysoko do modravého vzduchu vznesl se prozpěvující skřivánek. Na poli stojící zlaté klasy sklonily hlavinky pod úpalem stoupajícího slunce; modré chrpy prokukovaly ze pšenice, a kukačku bylo stále z lesa slyšeti…

Projížděl jsem krajinu křížem. A když slunce blížilo se k svému vrcholu, rozpukaná země vydychovala horko, prachem pokryté ovocné stromy podél silnice svěšovaly své těžké větve až k zemi, a z blízké vesničky zaslechl jsem vyzvánění poledne, vjel jsem opět do stinných alejí, vedoucích na pokraji lesa až k lázním. V tomto lese bylo vždy chladněji; černá, vlhká půda lesní obsahovala právě ono kouzlo, jež nás v lese tak opojuje. Znění zvonu zanikalo v hustém stromoví…

Již blížil jsem se švýcarským domkům naší osady, když zpozoroval jsem, že ztratil jsem svůj zápisník.

„Nemůže být daleko,“ myslil jsem si, a přesvědčen, že při vjezdu do stromořadí měl jsem jej ještě v kapse, obrátil jsem koně a jel zpět.

Nejel jsem ani pět minut a zaslechl jsem hrkot kočárových kol. Elegantní landauer ujížděl k lázním.

„Cizinci,“ pravil jsem polohlasně. Ale hned přišel jsem do rozpaků.

„Mám je pozdravit, ač je neznám?“

„Ovšem, jsou mými soudruhy a představení je pouze otázkou času. Ano, zdá se beztoho, že náležejí k šlechtě, nuže směle ku předu…“

Kočár blížil se ke mně; na kozlíku seděl vedle kočího sluha v tmavohnědé livreji, v ruce drže velkou škatuli. V kočáře seděl mladík věkem mi rovný, hrdého vzezření, zabrán v hovor s mladým, asi osmnáctiletým děvčetem, velice výrazné a zajímavé tváře. Oděna v bílý, těsně přiléhající šat, dívala se velkým okem na mne.

Stanul jsem a obrátiv netrpělivého Figara hlavou ke kočáru, salutoval jsem.

Mladík děkoval zdvořile, prohlížeje si více mého koně. Však ona pohledla udiveně na mne, nehnula ani brvou v obličeji a nepoděkovala.

A když pak zmizeli jako vítr, pravil jsem sám k sobě:

„Tu máš za svou zdvořilost!“

* * *

K obědu dostavil jsem se právě, když společnost usedala ke stolu. Zaujal jsem své staré místo a hleděl súčastniti se zábavy, leč marně. Tentokráte byl jsem trochu roztržit; ani mi nechutnalo a stále díval jsem se na dvéře.

„Přijdou k obědu?“ myslil jsem si.

Přišli. Po desíti minutách vcházeli do jídelny. Jí po boku kráčel dvorní rada Mühlbeck, jeden z nejveselejších našich hostí, rozplývaje se galantností. — Vše u stolu bylo vzhůru, a teprv po chvíli pokračovalo se v dîner.

Usedli na samém konci stolu, a Mühlbeck představiv několik nejbližších pánů usedl opět po jejím boku.

„Kdo je to?“ otázala se moje sousedka, prohlížejíc si cizinčin elegantní, jednoduchý oblek.

„Vím toliko, že přijeli před hodinou,“ pravil jsem roztržitě, „potkal jsem je na silnici.“

„Bude to nějaká středoněmecká šlechta,“ pravila s jízlivým úsměvem moje sousedka. „Neboť, nemýlím-li se, Mühlbeck vypravoval, že někoho očekává.“

Oběd neměl konce; nemohl jsem se dočkati desertu; konečně dámy počaly odcházeti. Šel jsem do kuřárny.

Zde již sedělo několik pánů, všichni zabráni do důležitého hovoru o nově přibylých.

„A má prý dva miliony,“ s úsměvem pokračoval tlustý předseda obchodního soudu. „Ovšem, mnoho se povídá, ale zdá se nervosní.“

„Přijela prý proto do lázní.“

„A onen mladík, jenž tak odměřeně si prohlížel celou společnost…“

„…je její bratr, baron Karel ***, hrdopýšek. Ostatně přeji mu, že nenalezne zde nikoho, kdo by trpěl urážku od lecjakého kobylkáře, a že bude sobě musit sám býti společníkem.“

V hovoru pokračováno; já dokouřil cigaretu a vyšel před dům.

Polední slunce pražilo, bílé zdi budov leskly se v záři sluneční tou měrou, že zrak nemohl ji snésti. Vzduch byl horký, ani větérek nepohnul listy akátů před domem. Též les kolem byl vyprahlý a svěží zeleň jehličnatých stromů dostávala šedivý nádech. Ve stínu lávky venku ležel veliký chrt s jazykem vyplazeným, rychle oddychuje.

Nikdo z hostí neodvážil se do tohoto úpalu; kráčel jsem sám s hlavou sklopenou k svému obydlí. U domu, v němž zůstával Mühlbeck, starý mládenec, stanul jsem.

Byl to krásný švýcarský domek, s velikými parohy nad vchodem a břidlicovou stříškou. Okno v prvém poschodí bylo otevřeno, a spuštěná záslona prohnuta ven, ač slunce na tuto čásť domu už nesvítilo. Vzhledl jsem; Mühlbeck pohlížel oknem a kouřil, maje kabát svlečený; děkoval na můj pozdrav.

„Jdete domů?“ volal za mnou.

„Ovšem.“

„Nechoďte, pojďte raději ke mně; vím, že nespíte po obědě, pojďte si prohlednout mé zařízení.“

Zdál se v dobré míře, uposlechl jsem.

Vyšel mi vstříc a vedl mě do svého bytu. Byl zde příjemný chlad; celý byt zařízen vkusně, čínské slunečníky bránily přístup plnému světlu. Černé mahagonové stoly se zlatými ozdobami, nízké elegantní taburety, nízká skříň na knihy, nádherná pohovka a před ním položená tygří kůže poukazovaly na přepych v letním bytě neobvyklý, ba přehnaný.

Vysoká, zelená lampa visela uprostřed pokoje na zlaté šňůře se stropu. Usedl jsem do rákosového křesla, prohlížeje na stole ležící nedočtenou knihu ve skvostné vazbě.

„Toť Hoťfmannův ‚Kater Murr‘,“ pravil Mühlbeck s úsměvem. „Jak se vám zde líbí?“

„Nevycházím z obdivu,“ pravil jsem; šel jsem k pianu a udeřil na něm několik akordů. Byl to zvláštní sentimentální zvuk.

Obrátil jsem se na taburetu k svému hostiteli.

„Znáte ony cizince?“

„Ano,“ pravil, zapaluje si doutník. „Jest to baron Karel *** se svou sestrou baronesou Antonií.“

„Z Německa ?“

„Ovšem, ode dvora jednoho z oněch formálně trpěných knížátek, knížete v S.“

„A proč sem přijeli?“

„Ona je churava, trpí nervosou, a proto odporučoval jsem jim, znalť jsem se s jejich otcem i matkou, tyto lázně. Mám je jaksi pod svým dohledem.“

„Tak? Kde bydlí?“

„Zde v prvním poschodí v sousedním bytě, jejž jsem pro ně najal již na počátku saisony, ač toto rozdělení pro nás asi nebude platit. Doprovodil jsem je po dîner do jich pokojů, aby si odpočinuli po dnešní cestě. Jak se vám líbí ona dáma?“

Dělal jsem, jako bych neslyšel, a hleděl přehlušiti hlas jeho hrou na piano. Zabral jsem se do hry. Z divokého praeludia přecházel jsem zvolna do Chopinova A-dur valčíku. Tklivé ty melodie zněly až příšerně, přešel jsem tedy disonancí do Offenbachovy písně z Hoffmannových povídek, písně to Antonie u klavíru. Hrál jsem jako někdo, kdo hraje myslí na cosi jiného, hrál jsem stále volněji a volněji, až jsem ukončil opět disonancí.

Byl jsem totiž ucítil v pokoji slabý průvan; obrátil jsem hlavu ke dveřím a uzřel zde na prahu, o křídlo dveří opřenu baronesu Antonii. Její bílý šat spjat černým koženým pasem, splýval jako říza k zemi. Na jejích bledých tvářích zahořely růže a oko planulo zvláštním leskem. Zdálo se, že jest nadšena těmi tony, jakoby zapomínala, že stojí před cizím mužem a v bytě napolo cizím. Vzchopil jsem se se sedadla. Mühlbeck díval se oknem, nemaje ani tušení, co za jeho zády se děje. Zakašlal jsem silně, že se obrátil.

Rázem pochopil situaci a skočil mezi nás oba.

„Dovolte, baroneso, bych vám představil nadporučíka Ericha ***, jednoho z nejstatečnějších naší armády, svého nejlepšího přítele,“ pravil žertem.

Musil jsem se začervenati, neboť dal se do smíchu.

Antonie přistoupila ke mně a s roztomilou nonchalancí podala mi ruku.

„Promiňte, pane nadporučíku, že jsem vás vyrušila ze hry, ale přivábily mě sem zvuky Offenbachovy opery.“

„Milujete hudbu, milostivá slečno?“

Položila ruku na srdce a slabě zakašlala.

„Jako Hoffmannova Antonie,“ pravila. „Není-liž pravda, Mühlbecku, vy ctiteli Hoťfmanna?“

„Vskutku,“ pravil tento s úsměvem, nabízeje baronese křeslo a mně kyna k taburetu a stolu. „Je to zvláštní, jakoby onen duch vás tehdy byl znal! — pardon!“ zvolal pojednou vida, že zapomněl odložiti svůj doutník a že kouř jeho nutí baronesu ku kašli. „Pouze s tím rozdílem,“ pokračoval, „že Antonie Hoffmannova byla souchotinářkou…“

„Kterou jsem já též,“ pravila vážně baronesa.

„Žertujete,“ pravil jsem, „anebo se toho domýšlíte; avšak jediný měsíc pobytu v těchto zdravých místech přivede vás k jinému mínění.“

Neodpověděla a vzdychla, podívavši se nedůvěřivě na mne; díval jsem se jinam.

Hovor vázl. — Marně Mühlbeck pokoušel se svým zdravým humorem zapřísti nás do hovoru, mluvili jsme čím dál tím méně. Konečně ona vstala.

„Doufám, pane nadporučíku,“ pravila podávajíc mi na rozchod ruku, „že častěji budu moci obdivovati se vaší zručnosti a jemnému vkusu ve hře na piano, a že nezapomenete při tom na onu píseň, kterou jste nedohrál.“

Políbil jsem jí ruku, dívaje se do země.

„Umím taky hrát,“ smál se Mühlbeck.

„A jak!“ usmívala se baronesa, lehce ve dveřích se poklonivši.

Díval jsem se ještě dlouho na dvéře již zavřené, zatím co Mühlbeck usednuv u piana začal pochod Radeckého.

„Nu?“ pravil vítězně ke mně, „že ne?“

II.

Uplynulo několik dní; nic se nezměnilo v mém posavadním pořádku, leda že u oběda byl jsem vždy mnohem dříve, a častěji díval jsem se oknem na osadu, hlavně na Mühlbeckův dům. Moje seznámení se s baronesou mělo zvláštní následky, že byl jsem někdy rozpačitý, někdy podivínsky mrzut, a že zapomínal jsem na své sousedky — ovšem pokládal jsem vše za hru, zábavu, jakých dovoliti si mohou lázeňští hosté mezi sebou. Ona sama děkovala mi na každý pozdrav můj velmi odměřeně a při obědě na mne ani nepohledla; nebyli vůbec u svých sousedů oblíbeni a stranili se jich.

Šla-li pod ochranou svého slunečníku na procházku kolem domu, kde věděla, že zůstávám, dívala se jinam, a jednou při hovoru jakoby si nemohla vzpomenout na mé jméno.

S baronem Karlem byl jsem intimnější; nemaje žádnou společnost, obrátil se na mne, jakožto důstojníka, a byl mi vítán. Poznal jsem, že drsnou na něm je pouze slupka, že domnělá jeho domýšlivost byla pouhý pláštík aristokratické hrdosti. S roztomilostí nabízel mi svoje cigarety vždy na výměnu a zval mě na návštěvu.

Ale odmítl jsem vždy, nutě se do úsměvu; když pak přišel jsem do svého domu, div strop na mne se nesřítil. Situace byla trapná, něco musilo se státi.

Když vyšel jsem jednoho dne odpoledne na silnici, spatřil jsem několik pánů, dívajících se na obzor.

„A já pravím, že bouře přijde zcela jistě,“ pravil tlustý bankéř.

„Myslím také, ale až pozdě v noci, přijde-li vůbec; bouře v září jsou vzácný. Výlet se zdaří nad vše očekávání.“ pravil pan sudí.

Radili se ještě chvíli, když jsem se octl u nich.

„Co myslíte, pane nadporučíku, přijde dnes odpoledne bouře?“

„Nerozumím počasí, pánové; však je to něco tak důležitého?“

„Zajisté,“ pravil bankéř, ovívaje se ohromným kloboukem panamským. „Jdeme všichni na výlet k oněm bezejmenným zříceninám na druhé straně řeky. Dáme jim jméno.“

„A dámy?“

„Vše jde s námi, leda Mühlbeck. Ale šel by také; zastavíme se pro něho. Vy půjdete též?“

„Lituji, pánové,“ pravil jsem s poklonou, „ale cítím se jaksi churav, a pak užil jsem přírody dnes dopoledne až dost!“

„To je pravda,“ smál se sudí, a pánové zvolna se rozcházeli.

„Tedy to zde hlídejte!“ ještě z dálky volal bankéř.

Šel jsem mrzut domů; něco mi scházelo. Počal jsem hvízdati onu píseň Antonie…

A když otevřel jsem své okno, posadil jsem se k němu a díval se po roztroušených domcích lázeňské osady. Viděl jsem, jak zavírají se okna, jak zvolna scházejí se na silnici naši hosté, opatřeni plaidy a torbami; několik mladších pánů točilo se mezi dámami, nabízejíce se k nošení žaketů, a starší páni, tvoříce zadní voj výpravy, zapálili si doutníky. Rozpustilý Reinitz uvázal si na hůl velký šátek a šel jako praporečník napřed. Když zmizeli za domky a vešli do lesa, bylo slyšet opět jejich smích a povyk.

Zamyšlen díval jsem se na vymřelou osadu; bylo to pravé Pompeji, liduprázdné, hrobově tiché, Pompeji v žáru slunečním, s bílými zdmi a černými stříškami, — s hrou barev, připomínající na obrovské domino; obzor nebyl příliš jasný, ač nebylo ani mráčku na nebi a horký, těžký vzduch sotva se hýbal v líných vlnách.

Vyskočiv vzal jsem čapku a vyběhl na silnici. Nevěděl jsem, kam mám jíti, co mám doma dělat, a přec nemohl jsem odhodlat se a jíti za ostatními. Ale znal jsem toho příčinu, neviděl jsem tam ani cizince, ani Mühlbecka.

„Jsou doma,“ pomyslil jsem si a obrátil jsem krok k jejich domu.

Bylo mrtvo. Slunce nehřálo již jako v poledne, ale vzduch byl tak dusný, že ani stín neposkytoval chladu. Stanuv na malém vršku za restaurací, naslouchal jsem. V celé osadě vládlo hrobové ticho.

Tu zdálo se mi, že vítr zanáší k mému sluchu zvuky klavíru. Naslouchal jsem s utajeným dechem, a poznal Hoffmannovy povídky…

Nebylo mi možno váhat, spěchal jsem k Mühlbeckovu domu; zde stanuv naslouchal jsem tlumeným zvukům, vycházejícím z otevřeného okna pokoje jeho.

Zvuky přestaly; za oknem jakoby se byla mihla dívčí postava. Teď zaslechl jsem i smích mladého barona; přiskočil k oknu a nahnul se náhle ven.

„Dobrý večer!“ volal na mne, „nešel jste na výlet za ostatními. Tedy jsme zde již čtyři poustevníci. Pojďte k nám, musím vám bez toho něco odevzdati.“

Když přišel jsem nahoru, našel jsem Mühlbecka zabraného v partii šachu s baronesou. Vyzvavše mě, abych se díval, pokračovali. Karel odešel. Jsem vášnivý šachista a hra tak špatně hájená Mühlbeckem přivedla mě konečně do rozčilení.

„Ale co to děláte?“ zvolal jsem, nemoha se přemoci a hryže se do pysků, když chtěl opět provésti nový nesmysl.

„Partii již jsem ztratil,“ pravil, „nic tedy už se nemění…“

„Mění,“ zvolal jsem, „ba myslím, že byste mohl i vyhráti!“

Antonie, se usmívala.

„Nu, pane rado,“ pravila, „nechte pana nadporučíka pokračovat v té hře, uvidíme vychloubače.“

Převzal jsem partii a pozoroval, že jsem se klamal. Hájil jsem se sice dobře, avšak neodvratná zkáza se blížila…

Užil jsem chvíle té, bych podíval se důkladně na Antonii, zamyšlenou nad šachovnicí. Krásné její obočí klenulo se jemně nad výrazným okem, a na bledých rtech pohrával jakýsi ironický úsměv.

„Ve dvou tazích mat!“ zvolala, podívavši se na mne; však vidouc, s jakým pohledem se setkala, podívala se mi ještě pevněji do očí. Nastal zápas našeho zraku. Nejdříve četl jsem v něm podivení nad tím, co boj ten znamenati má; pak hrdou pánovitost, když byla pochopila, s jakým citem díval jsem se na ni. Leč pohled můj byl pevný a vytrvalý. Oko začalo jí umdlévati — byl to volný přechod — konečně jevil se v zraku jejím jakýsi strach, pak zmatek, a poslední její pohled před zavřením očí zdál se něžný…

„Vskutku!“ pravil jsem, jako bych se byl díval na šachovnici, a táhl jsem. Odpověděla prvním tahem, trochu uzardělá, už nedívajíc se ha mne. Bránil jsem se poslední zoufalou obranou.

„Šach a —“ zvolala, zvednuvši koníčka, by mi dala mat; tu vypadl jí koníček z ruky a upadl na koberec; shýbl jsem se rychle a zvedl jej; však když jsem jej zvedal, dotknul jsem se ramenem rohu šachovnice, a — v okamžiku rozházely se všecky figurky. Antonie se ulekla a vyskočila s pohovky.

V obličeji všecek rudý, vyskočil jsem též.

„Nevyhrála, nevyhrála!“ smál se Mühlbeck, „to vám přeji, baroneso, bylo souzeno jinak!“

Antonie trpce se usmívala a přistoupila ke klavíru.

„Pane nadporučíku!“ ozval se náhle za mnou hlas Karlův; obrátil jsem se a nemálo se podivil spatřiv, že podává mi můj ztracený zápisník.

„Je to váš, není-li pravda?“ pravil s úsměvem. „Hledal jste jej na silnici, když jsme vás tehdy viděli. Pozdravil jste nás, ač jsme se posud neznali, zde je odměna.“

„A trest za to, že milostivá baronesa neděkovala?“

„Budu s vámi hrát na piano na čtyři ruce,“ usmívala se Antonie.

„Prosím!“

Karel okázal kyselý obličej. „Zase piano —“ a viděl jsem, jak se hledí opět vytratit. Nestaral jsem se valně o něho a usedl u klavíru vedle baronesy.

Hráli jsme špatně; jeden falešný akord stíhal druhý, listy obracel jsem vždy po dvou; v jednom momentu zapomněl jsem docela hrát…

„A to je hezké!“ pravil Mühlbeck se smíchem,

„Je již tma!“ zvolal jsem, omlouvaje se.

„Přinesu světlo,“ pravil odcházeje, „den se již krátí!“

A když odešel, pohledli jsme na sebe.

„Pane,“ pravila Antonie vážně, „co znamenal váš pohled při naší hře šachů?“

Podíval jsem se na ni udiven…

Bylo pološero, setmělo se rychle. Nemohl jsem se dočkati Mühlbecka se světlem, a v rozpacích počal jsem hráti onu Antoniinu píseň…

Viděl jsem, že Antonie tiše povstala ode mne a přistoupila k oknu.

Bylo mi teskno, cítil jsem, že jsem ji urazil…

Když jsem dohrál, přistoupil jsem k ní.

„Baroneso, hněváte se?“ pravil jsem.

Obrátila se ke mně; viděl jsem, že v oku jejím třpytí se slza.

Dívali jsme se na sebe dlouho, bez pohnutí, až vstoupil Mühlbeck se světlem.

„Bouře,“ pravil, „bouře se žene!“ a postavil lampu na stůl.

Aby zakryla své rozčilení, Antonie podívala se oknem. Nebe se potáhlo černými chmurami, a vítr, žena před sebou veliké kotouče prachu, vířil po silnici.

Uchopil jsem svou čapku a chtěl se poroučet.

„Teď byste již nedošel,“ pravil Mühlbeck, „nemůžete ven, hleďte!“ pravil, ukazuje, jak vysoké stromy ohýbaly se hluboko. Na okno dopadla první, velká kapka.

„Chci doběhnout domova, než déšť se spustí. Kdo ví, jak dlouho ten potrvá!“ pravil jsem a stiskl svému hostiteli ruku; pak poklonil jsem se Antonii. Děkovala chladně a dívala se opět z okna.

„Podivná žena!“ myslil jsem si, jda po tmavých schodech.

Když vyběhl jsem ze dveří, zaslechl jsem hlasitý smích a křik na silnici. Celá výprava naší osady vracela se spěšně domů. Velké kapky šuměly v listí stromovém.

Dámy běžely napřed, přidržujíce si slaměné klobouky. Mladší děvčata rozpustile se smála.

Když vystoupil jsem ze dveří Mühlbeckova domu, div nevrazil jsem do pana sudího, ženoucího se také domů.

„Ach, to jste vy?“ zvolal. „Kde jste byl, proč jste nešel s námi?“

Nemohl jsem lháti, setkali jsme se ve dveřích.

„Byl jsem u pana rady Mühlbecka, hráli jsme v šachy,“ pravil jsem a poručiv se, běžel jsem k svému domovu.

Sudí se zastavil a ohledl se na Reinitze.

III.

Nazejtří pršelo již od rána. Nízké nebe se potáhlo mraky, jež ve svém letu dotýkaly se jehličnatých stromů našeho lesa. Celý obzor byl jediné moře šedé barvy, s mokrých stromů padaly velké kapky, proudy vody dešťové po silnici doplňovaly tuto poesii počasí. Všechna okna byla zavřena; v osadě jako po vymření. Časně z rána odjelo několik hostí. Díval jsem se na tyto první odlétající vlašťovky. Velký omnibus byl naplněn samými kufry a škatulemi; pak následovali cestující: dvě dámy, mezi nimi má sousedka s levé strany, zahaleny v pláště, každá s velkou, polouvadlou kyticí, vstupovaly nejdříve, pak pan sudí a dva jiní pánové. Díval jsem se za vozem, až zmizel v mokrém lese.

Byl jsem velice mrzut. Včerejší večer připadal mi snem…

Po silnici klátil se k nám nějaký primitivní deštník. Poznal jsem telegrafního poslíčka z města. Nemálo jsem se podivil, když zatáčel k domu Mühlbeckovu. Po chvíli šel k restauraci.

Nemohl jsem dočkati se poledne. Společnost seděla již pohromadě, všichni nudíce se. Bankéř stál u okna, dívaje se na zachmuřené nebe.

„Je vám také chladno?“ otázala se mne moje sousedka, když jsem usedl, „a kde je Mühlbeck se svými aristokraty?“

Udiven podíval jsem se na ni. Usmívala se, zapínajíc si žaket.

„Kdo jiný by to věděl, než vy?“

Dělal jsem, jakobych nerozuměl.

Neodpověděla a hleděla ke vchodu.

Mühlbeck vešel s baronem Karlem a Antonií. Byla bleda; její bratr pozorně sundal s ní těžký plášť a pověsil klobouček na věšák. Mühlbeck otevřel svůj mokrý deštník a postavil jej do rohu jídelny. Šel k oknu. Užil jsem toho okamžiku a přiskočil k němu.

„Nedostal jste telegram?“ tázal jsem se ho.

„Já ne.“

„Viděl jsem poslíčka vcházeti do vašeho domu.“

„Máte pravdu; ale adresátem byl baron Karel. Považte si ten osud. Oba těšili se, že zde zůstanou až do konce saisony; všecky naděje jejich jsou zmařeny. Kníže Ireneus vrátil se mimo očekávání do své residence, a dvůr, to jest ti, kdož použili jeho nepřítomnosti, musí se rychle vrátiti. Je to starý podivín, jenž by jim to vykládal ve zlé.“

„Pojedou tedy?“

„Ano, zítra,“ pravil a odcházel na své místo.

Roztržit usedl jsem též. Díval jsem se na ni, mysle, že aspoň dnes se na mne podívá; čekal jsem opět marně. Pokašlávala a odpovídala málo na otázky bratrovy a Mühlbeckovy dvornosti.

Nic mi nechutnalo; moji sousedé nevšímali si mne, a já mohl se oddati svým myšlénkám. Zítra tedy rozloučím se s ní, zítra podá mi opět chladně svou ruku na rozloučenou a hrdě se pokloní, dívajíc se stranou.

Nebyla to mramorová socha, to jsem věděl, ba zdálo se mi, že to sopka klidného vzezření, ale pochyboval jsem stále. Marně namlouval jsem si, že vše to jest mým štěstím, marně připomínal jsem si strašný osud, jenž by byl zbraňoval lásce naší… Cítil jsem krev prudce prouditi, když vstávali od oběda.

Povstal jsem též a blížil se vchodu. Karel mne zpozoroval a přišel ke mně.

„Doufám, že dnes odpoledne nás navštívíte,“ pravil, „abychom se spolu rozloučili. Považte si…“

„Vím vše,“ pravil jsem, „a lituji srdečně, ač nevím, zdaž by vás počasí též odtud nevyhnalo. Nemáte aspoň čeho litovat.“

„Ó, mám čeho litovat,“ pravil s jemným úsměvem baron, „svého přítele!“ a stiskl mi ruku.

„Karle!“ volala baronesa, halíc se do svého šatu u vchodu.

Stiskl mi ještě jednou ruku a odcházel. Šel jsem za ním; doufal jsem, že Antonie něco řekne, že mne vyzve, abych přišel se rozloučit; však děkovala pouze chladně na můj pozdrav a zavěsila se v rámě bratrovo.

Mühlbeck otevíral svůj deštník.

„Přijdete odpoledne k nám?“

„Odpusťte, jsem zaměstnán,“ pravil jsem v přenáhlené zlosti.

„Nuže s Bohem,“ pravila Antonie obrátivši se a podávala mi ruku.

Políbil jsem ji, promluviv několik zdvořilostí. Pak uklonil jsem se znovu, ještě jednou stiskl baronovu ruku a vrátil se do jídelny.

Neviděl jsem, neslyšel, co kolem mne se děje. Pospíchal jsem do kuřárny, spustil se do křesla a chopil hlavu oběma rukama. Zdálo se mi, že celý svět se mnou se boří.

„Miluji ji — miluji…“ Vzlykal jsem…

Pak obávaje se, abych nebyl přistižen, vzchopil jsem se a přehodiv přes sebe plášť, pospíchal jsem domů. Ve svém pokoji vrhl jsem se na pohovku a zabořil hlavu do polštáře.

Když přišel jsem opět k rozumu, usedl jsem u okna.

„Je to tvé štěstí, že tě nemiluje. Byla by zničena, kdyby se do tebe zamilovala. Můžeš přát si neštěstí své i její?“

Opakoval jsem si slova ta několikráte a to nahlas, až cítil jsem, že rozvaha se mi vrátila. Cítil jsem, že mě nikdy nezajímala ta hrdá, aristokratická souchotinářka, a že nerozčililo by mě nevím co, ba ani kdybych viděl Mühlbeckův dům náhle státi před sebou v plamenech.

Leč náhle jsem se vzchopil se židle, dívaje se upřeně na jeho dům. Zdálo se mi, jakoby tam u okna se byla mihla ženská postava. Stokráte chválil jsem odřeknutí návštěvy a stokráte mě mrzelo, že nemohu se jít rozloučit.

„Co ti na nich záleží!“ pravil jsem si konečně a šel do restaurace na černou kávu.

Byl jsem tam sám. Uchopil jsem se novin. Trvalo dlouho, než jsem zpozoroval, že je držím obráceny.

* * *

„Něco se musí stát!“ pravil jsem si nazejtří ráno, když viděl jsem, jak kočárek s baronem, Antonií a sluhou zmizel na silnici v lese. „Zde nezůstanu!“

Dočkal jsem se poledne; mezery mezi hostmi u stolu byly již patrny. I moje sousedka v pravo již scházela; já seděl sám. Mühlbeck zpozoroval mou situaci a usedl vedle mne.

Starý mládenec byl ve špatné náladě.

„Odjeli?“ otázal jsem se.

„Ano,“ pravil a zahleděl se do talíře.

„Stýská se vám?“

Usmál se trpce.

„Miluji ty děti, miluji je od maličkosti, zejmena ji, a srdce usedá mi, když vidím ji v tomto stavu. Děvče tak dobré, jemnocitné, krásné — a na pokraji hrobu.“

„A proč nejel jste s nimi?“

„Pojedu příští týden, má dovolená trvá ještě celý měsíc — a pak kdož ví, setkám-li se s ní kdy. Pozvali mě na představení, jež, dle knížecího přání, pořádají ve dvorním divadle.“

„Jak to?“

„Celý dvůr hraje knížeti divadelní představení; jest to jedna z jeho kapricí. Jsou prý mezi nimi dobří zpěváci a zpěvačky; Antonie má krásný soprán.“

Podíval jsem se naň udiven.

„Ovšem, vy jste ji neslyšel,“ pravil s úsměvem. „Zde se příliš šetřila, ale podivil byste se, kdyby…“

„Kdybych byl také pozván!“ pravil jsem rychle.

Zamlčel se.

„Jel byste?“ pravil po chvíli.

„Proč ne?“ odpověděl jsem, nutě se býti klidným, „mám také ještě dovolenou, zde nebude lze déle zůstati.“

Uchopil mne radostně za ruku.

„Pojedeme spolu,“ zvolal v lepší náladě. „Cesta bude veselejší, o pozvání se postarám a alespoň“ — pokračoval s úsměvem — „budeme moci lépe pomlouvat jejich malý dvůr!“

Od té chvíle byl jsem skoro stále u Mühlbecka. Připravoval si zvolna své věci k odjezdu; některé chtěl poslat domů, jiné vzíti s sebou na čtrnáctidenní pobyt v residenci. Já uspořádal si také své záležitosti, poslal sluhu a koně do Prahy, koupil civilní oblek a vše bylo hotovo.

Když rozhledl jsem se naposled po prázdných pokojích, kde strávil jsem chvíle tak rozkošné — nebylo mi volno. A když kočí práskl do koní, poprvé ve svém životě pocítil jsem onen pocit, o němž slyšel jsem často vypravovat od svých známých, že cítí jej při loučení se s místem, kam poutají je příjemné upomínky…

Obrátil jsem se ještě jednou a pohledl na naši osadu. Když silnice zahnula do lesa, vrhl jsem se také do hloubky vozu.

„A jakou hrají tam operu?“ po chvíli otázal jsem se jaksi mrzut Mühlbecka.

„Hoffmannovy povídky,“ odpověděl zívaje a zahrabal se do svých kabátů.

Byla již úplná tma, když náš vlak zastavil v S. Nádraží bylo plno; svítilny míhaly se na kolejích.

Vstoupili jsme do povozu. Za malou chvíli byli jsme v hotelu. Na stole hořela svíčka a já byl odsouzen, bych seznamoval se s vnitrem svého nového bytu. Mühlbeck bydlil v pokoji sousedním. Byl jsem zaměstnán vyprazdňováním tlumoku, když vstoupil ke mně do pokoje, dívaje se na hodinky.

„Kam půjdeme?“ otázal se.

„Zůstanu doma,“ pravil jsem, „a budu večeřeti zde. Což chcete ještě někam jíti?“

„Jest teprve sedm hodin — kdož by myslil na spaní? Saisona dvorního divadla je již zahájena, mají zde dle Karlova vypravování velice pěkný ensemble operních sil. Nešel byste?“

„Vždyť dvůr chce sám hrát představení,“ pravil jsem udiven.

„Ovšem,“ odvětil mrzutě, že mu nerozumím. „Ale na to je dosti času. Nuže?“

„Půjdu,“ řekl jsem rozhodnut.

Když zastavili jsme před budovou divadelní, jasně ozářenou, rada šel koupit lístky, já prohlížel divadelní ceduli. Hráli „Mignon“.

„Pojďte, pojďte!“ pravil pospíchaje ke vchodu. „Ouvertura již končí.“

Vešli jsme do hlediště. Vše bylo až hrůza malé. Teprve když usedl jsem na křeslo, všimnul jsem si nádhery, jakou celé divadlo bylo opatřeno, a když zvedla se opona, byl jsem oslněn.

Ale jedna myšlénka zajímala mne ze všeho nejvíce. Jest v divadle ona?

Celé jednání byl jsem roztržit. Nevěděl jsem, co na jevišti se děje, a nemohl jsem se dočekati konce. Netrpělivě očekával jsem, až zdejší lvi začnou se obraceti.

Trvalo to dlouho. Počátek učinil vyfintěný důstojník s dlouhým knírem. Založil ruce a počal směle ohlížeti se po divadle.

Následoval jsem jeho příkladu. Můj pohled těkal po cizích tvářích, nemoha nikoho rozeznati. Kukátko marně bloudilo po ložích; cítil jsem, že spočívají na mně, cizinci, oči dámského obecenstva.

Bylo mi náhle nevolno. Uchopiv klobouk vyběhl jsem na chodbu. Zdálo se mi, že jsem se učinil směšným, že bylo na mně viděti, proč jsem přišel do divadla; byl jsem přesvědčen, že celé hlediště dívá se na Antonii.

Vyběhl jsem po nádherných schodech do foyeru; byl prázdný, ale na sedadle u vchodu seděl baron Karel, zabrán v hovor s jiným kavalírem. Spatřiv mě vzchopil se ani se neomluviv.

„Vy zde?“ radostně zvolal běže ke mně.

„Přijel jsem, maje posud dovolenou. Pan rada Mühlbeck přijel též.“

„Kde je?“

„Dole v přízemí.“

V divadle zazněla hudba. Počalo druhé jednání.

„Již je pozdě, jíti pro něho,“ pravil Karel; „a kde sedíte, že jsme vás neviděli?“

„V levo — na kraji druhé řady.“

„Toť zrovna pod naší loží. Však půjdete se mnou.“

„Slečna baronesa…“

„Bude radostně překvapena, až vás uvidí.“

Šel jsem za baronem. Otevřel loži a vyzval mě, abych vstoupil. Učinil jsem tak. Bylo tam šero. Přistoupil jsem k Antonii, dívající se lorgnonem na jeviště.

„Dobrý večer, baroneso!“ zašeptal jsem.

Obrátila se a slabě zbledla.

„Vy zde?“ pravila prostomile, podávajíc mi něžnou ručku.

„Promiňte,“ zašeptal jsem, „že jsem vás snad polekal. Vším vinen jest Mühlbeck, jenž posud sedí dole a který mě sem přivezl.“

Neodpověděla.

Po jednání přišel též Mühlbeck. Bavili jsme se až do konce kusu, nedívajíce se na jeviště, a když jsme se rozcházeli, cítil jsem, že zachvěla se její ruka v mé. Karel zval mě na návštěvu; Mühlbeck přijal pozvání za mne.

„Ostatně dnes hraje se naposled,“ pravil Karel. „Zejtra již počínají naše zkoušky na Hoffmannovy povídky, doufám, že nebudete scházet.“

„Přijdu,“ pravil jsem dívaje se na Antonii.

„Již zejtra?“ divil se Mühlbeck. „A zpíváte něco?“

„Já nikoliv. Ale Antonie. Na shledanou!“

Rozčilen šel jsem s radou do hotelu. Ale když ocitl jsem se v pokoji sám, zmocnila se mne zoufalosť.

„Jak bídný to život!“ zvolal jsem svíraje pěsti. „Jak ničemné jest moje počínání! Proč chci ubohé to dítě usmrtit? Proč dopouštím se té hanebnosti? Znám přece beznadějnosť každé své lásky! Proč zavedla mě moje lehkomyslnosť již tak daleko, že hledal jsem společnosť této souchotinářky, o nížto jsem nepochyboval, že mne miluje? Jak bídný jsem tvor, že jsem přijel až sem… Vědělť jsem, že touto cestou musíme dospěti k okamžení, kdy vyzná mi svou lásku, že uvrhne se do záhuby! A přece nutil jsem ji k vyznání tomu. A až se tak stane, nezbude mi, než ukončit svůj život — zemříti s ní…“

Nespal jsem celou noc. Ráno lekl jsem se svého zevnějšku. Pod očima modraly se pruhy, obličej můj připadal mi nějak zdivočelý.

Bál jsem se již dříve tohoto okamžiku, ale Bůh ví, nač jsem se spoléhal, že jsem nejel raději domů nebo nezůstal v lázních…

Náhle uzrála ve mně pevná myšlénka.

„Odjeti odsud nemohu; přeruším styk svůj s nimi — s tím dobrým Karlem, jenž mi tak důvěřoval, nevěda, s kým zachází — a s ní, jež mne miluje a snaží se to přede mnou ukryti…“

Když Mühlbeck vstoupil do pokoje, usedl jsem k snídani.

„Prohlédneme si město?“ tázal se.

Jako stroj jsem se oblekl a následoval starého dobráka. Vlekl mne snad všemi ulicemi, však já neměl pro nic smyslu. Viděl jsem jen na dláždění bláto a šedivé vysoké domy, jež čněly do smutného nebe; kolem mne míhali se lidé, já cítil jsem bolení hlavy.

Bylo asi jedenáct hodin, když jsme se vraceli domů.

„A nyní se oblékneme,“ pravil rada.

„Kam?“

„Na návštěvu k baronovi.“

„Nepůjdu nikam!“ vyrazil jsem ze sebe.

Pohledl na mne udiven.

„Což jsme jim to včera neslíbili?“

„Nepůjdu, nemohu!“ volal jsem. „Nechte mě, bolí mě hlava!“ a vrhl jsem se na pohovku.

Mühlbeck díval se chvíli na mne, pak zavrtěl hlavou a převlékl se. Při odchodu otevřel moje dvéře.

„Omluvím vás,“ zaslechl jsem.

Byl jsem spokojenější; na pohovce jsem usnul. Když jsem se probudil, byla v pokoji tma.

Někdo otevřel dvéře a vstoupil.

„Což jsem neřekl, že bude doma?“ Poznal jsem hlas radův. „A tomu říkáme u nás důstojník!“

Sklepník postavil v mém pokoji velkou lampu.

„Co je vám?“ pravil Karel. „Vypadáte podivně!“

Řekl jsem několik slov na omluvu, však viděl jsem, že mi nevěří, že podívali se tázavě na sebe.

„Nevěřil jsem, že jste churav,“ pravil baron, „a divil jsem se, že jste nás nenavštívil. Ale zůstaviti vás vašemu osudu znamenalo by, uvrhnouti vás do hypochondrie. Přicházíme pro vás, pojďte do divadla — dnes je první hlavní zkouška, zejtra druhá, pozejtří je představení.“

„Tedy to bude trvat ještě dva dni,“ pravil jsem temně, jako v předtuše.

„U čerta, co je vám?“ ozval se Mühlbeck vyskočiv. „Je to s vámi hůře, než jsem si myslil, a proto rychle s vámi ven — oblecte se!“

Poslechl jsem Karlova pohledu a oblékl se. On zavěsil se v moje rámě a kráčeli jsme zvolna, nic nemluvíce. Slabě pršelo. Chladný vzduch působil na mne; moje rozvaha se mi vracela a myšlénka, že mohu jeviti se Antonii chladným, i když s ní budu mluvit, dodala mi dobré mysli.

Když šli jsme stromořadím, začal jsem i žertovat.

„Tak vás mám rád!“ zvolal baron. A Mühlbeck se smál, těše se na divadlo.

Konečně ocitli jsme se u vchodu.

„Proč je tak málo osvětleno?“ Karel otázal se sluhy.

„Divadlo se dekoruje, pane barone,“ odvětil sluha, „a proto ani třetina plamenů nemůže hořeti.“

„Slečna baronesa již zde?“

„Právě přijela.“

Vstoupili jsme.

„Musím vás představiti,“ pravil Karel a vedl nás dlouhou chodbou, osvětlenou jediným plamenem.

Z orchestru bylo slyšeti ladění nástrojů, s přízemních sedadel dámský smích.

Divadlo vskutku bylo osvětleno jenom slabě a opona vytažena. V zadu postavena dekorace, představující krčmu. Na jevišti stálo v živé debatě několik pánů v elegantních převlečnících, klobouky na hlavě. Kouřili cigarety. Patrně sbor, čekající na počátek opery.

V předních řadách sedělo několik dam, smějících se. Uprostřed nich stál mužíček podivného vzezření; dlouhé, černé vlasy splývaly mu na šíji, nos, neobyčejně velký, zdál se být špatně přidělán k hlavě, neb kýval se se strany na stranu, a šat byl již více než staromodní. Dělal pitvorné posuňky a dle všeho výtečně bavil dámy.

Mezi nově příchozími, sedícími v řadě druhé, byla též Antonie. Uklonil jsem se, usmála se na mne bolestně a přiložila šáteček k ústům.

„Mé dámy,“ zvolal Karel, „dovolte, bych vám představil pana dvorního radu Mühlbecka a pana nadporučíka Ericha z ***, oba Rakušany.“

„Tedy staré spojence,“ pravila první dáma na samém konci lavice a s úsměvem podávala mi ruku; ostatní prohlíželi si nás odměřeněji.

V tom Karel přitáhl k nám onu podivnou figurku.

„Náš dvorní kapelník, mistr Kreisler,“ pravil představuje nám jej.

Uklonil se neobratně.

„Vypadá zcela jinak, než jak ho líčí Hoffmann, není-li pravda?“ zvolala ona dáma s úsměvem.

„Stárneme, stárneme,“ pravil kapelník, „tenkráte byl jsem ještě jiný.“

Nedovedl jsem si to vysvětlit; Karel zpozoroval mé rozpaky a přistoupil ke mně.

„Pan Kreisler jest totiž u našeho divadla již přes stodeset let, není-liž pravda?“

Kreisler se poklonil a přisvědčil.

„A pamatujete se na Hoffmanna?“ tázal se Mühlbeck.

„Ovšem, vypadal jinak, než náš tenorista, jenž ho nyní hraje — pan hrabě Albert. To byl muž, ale psát neuměl. Oh! c’était un homme!“

Náhle podíval se na své staromodní hodinky.

„Pánové a dámy!“ volal pronikavým hlasem, „budu prosit, začneme?“

Inspicient přiběhl až k napovědově budce a volal do tmavého hlediště:

„Panský sbor, Luther, Hoffmann, Niklas na scénu!“

„Vstupovat, první znamení!“ podotknul někdo na jevišti za všeobecného smíchu.

Jedna z dam běžela od svého křesla na jeviště.

„Je ten Kreisler blázen?“ pravil jsem ke Karlovi. Dal se do smíchu a neodpověděl.

Rozhledl jsem se ještě jednou po divadle. Jeviště bylo jasně osvětleno a odrážejíc světlo svoje ozářilo též přední řady sedadel v hledišti. Ostatní vše bylo temno a ze tmy v zadní části hlediště ozývalo se klepání a šustění čalouníků.

Dámy na předních sedadlech, zahaleny v teplé mantily, bavily se, jak mohly, smějíce se chybám v orchestru, neobratnému diletantismu hrajících sil a zuřivému namáhání se kapelníkovu. Ten jen lítal na svém vyvýšeném křesle a klátil ve výši svýma kostnatýma rukama a dlouhou taktovkou. Sbor šel špatně a musili jej opakovat.

Nevím, jak mi bylo; však musil jsem k Antonii, abych ji neurazil. Usedl jsem vedle ní.

„Co zpíváte, baroneso?“ otázal jsem se.

„Antonii,“ odpověděla. „Což jiného dali by mně?“

Obešel mě mráz při těch slovech.

„Ale, ale pánové!“ křičel Kreisler. „Hoffmann, budu prosit ještě jednou!“

„Kdo je ta dáma, jež podala mi při představování svou ruku?“

„Paní radová Waldheimová, nejduchaplnější dáma našeho dvora — a umí hádat myšlénky. Dejte si pozor!“ pravila Antonie usmívajíc se.

„Nebojím se jí; však ostatní dámy nebyly jaksi nadšeny naším příchodem.“

„Neznají vás,“ smála se. „Není tak snadno přivyknout při prvním vidění.“

Waldheimová se přiblížila; slyšela poslední slova.

„Máte zde mnoho cizinců?“ obrátil jsem se k ní.

„Ano, cizinci jsou neodvratným zlem jako všude jinde,“ pravila s upřímným úsměvem Waldheimová. „Vletí jako meteory do uspořádané naší planetární soustavy, jíž říkáme dvůr a kde nižší točí se vždy kolem vyššího, maje dvorně ekliptiku svou nakloněnou k němu, ale všichni kolem jediného středu, jemuž říkají slunce — jeho jasnosť — kníže. Jedinou útěchou těchto satelitů může být, že ani toto slunce není stálice, že točí se u velikém kruhu zároveň s jinými slunci opět kolem jiného středu.“

„Však satelitům jest celým světem pouze ona planetární soustava, jíž náležejí — onen dvůr,“ pravil jsem.

„Satelitům, ano, však ne meteorům. Ty vlétnou do podobné soustavy, zalesknou se na chvíli v ovzduší onoho světa, třpytí se třeba jako hvězdy první velikosti, uvedou několik malých trabantů do nepořádku, načež druhou stranou světovou vyletí opět odtud a putují prostorem nekonečným snad bez cíle dále…“

„A neprospějí ničím?“ otázal jsem se.

„Leda tím, že přinášejí zprávy z cizích světů a zase brzy zmizejí.“

„Jste upřímná,“ pravil jsem usmívaje se.

„A musí každý meteor opět odletět z onoho světa?“ zvolna tázala se Antonie.

„Nemusí,“ odvětila tázaná, dívajíc se pevně na baronesu. „Nějaká planeta může ho k sobě upoutati…“

„Druhé jednání!“ volal inspicient. „Hoffmann, Spalanzani, Kopelius, Niklas, Cochenille!“

Kreisler u pultu stíral si s čela pot.

* * *

Nesmělo se mnoho nahlas mluviti — vyrušovalo to.

Po celém divadle tedy se šeptalo. Vykládal jsem Antonii, chvějící se zimou, v tomto ovzduší plném zápachu po ucházejícím plynu a sytých barev na dekoracích, vypravoval o svém postavení ve vojsku, o lázních po jejím odchodu, o Vídeňské opeře. Odpovídala stručně, stále dívajíc se na mne. Jindy bych byl radostí zšílel, dnes, nevím proč, něčeho stále jsem se bál. Šero hlediště bylo skutečně svůdné; Antonie na svém sedadle přitiskla se ke mně…

Chvěl jsem se nervosně…

„Olympie! Dámský sbor!“ inspicient volal do hlediště.

Vzchopilo se štíhlé děvče krásného vzrostu a vyběhlo na jeviště,

„Kdo je to?“ pravil jsem poznav v ní onu dámu, jejíž krása oslnila mě při mém vstoupení.

„Je to Hedvika, dcera Waldheimové. Líbí se vám?“ tázala se s jiným přízvukem.

Neodpověděl jsem.

Antonie pohledla na mne ostře; rychle vstala a odešla k oné skupině dam.

Nechtě zůstati samoten, šel jsem na jeviště. V první kulise seděli Karel a Mühlbeck.

„Erichu,“ zvolal Karel, „kde jste byl?“

„Pánové, prosím, ticho!“ křičel Kreisler odklepav taktovkou. „Vždyť zde není možno zkoušeti!“

Karel se začervenal. Ale komtesa dala se do smíchu tím většího.

„Patří vám to,“ pravila. „Proč mě pořád zlobíte. Půjdu to říci Antonii — kde je?“ otázala se dívajíc se na mne.

„Nevím,“ pravil jsem a podíval se na Karla.

Ten, jakoby dobře nerozuměl, podával mi tobolku.

„Chcete cigaretu?“

„Olympie!“ zvolal inspicient. „Ven!“

IV.

Můj nepochopitelný strach ani po celý příští den mě neopustil.

„Tedy ještě jeden den!“ pomyslil jsem si, když večer Mühlbeck opět mě vlekl na zkoušku do divadla.

Bylo po třetím jednání. Hrálo se asi dobře, neboť dámy v prvních řadách tleskaly a komtesa Pavlina, jež hrála Juliettu, smějíc se, děkovala theatrálním způsobem hodně rozpustile smějíc se s jeviště a dělajíc afektovaně poklony až k zemi.

Z orchestru vycházel Kreisler a utíral si pot s čela.

„Jak je?“ tázal jsem se.

Sešpoulil ústa k podivnému úsměvu.

„Třetí jednání půjde nejlépe, nejlépe,“ pravil jsem a vjel si rukou do vlasů.

Ten člověk mi nebyl sympatický.

„Nejvyšší čas, že přicházíte,“ oslovila mě Antonie, když jsem se k ní přiblížil; „hned přijde řada na mne, jsem zvědava na váš úsudek.“

Usmíval jsem se, hledě do tmavého pozadí hlediště. Antonie dívala se na mne upřeně, cítil jsem to; pak slabě zakašlala.

„Dnes nepůjdete se kořit baronese Hedvice?“ pravila polohlasem.

„Nerozumím vám.“

„Ah!“ zvolala. „Snad tedy budete rozumět, když vám řeknu, že ona dáma — vidíte ji, sedí vedle Waldheimové — nápadně na vás se ohlíží. Či jste to posud nezpozoroval?“

„Myslil jsem, baroneso, že máte mě za vážnějšího,“ pravil jsem mrzut.

Nastalo trapné ticho.

„Hněváte se?“ šeptem otázala se ona vstávajíc.

„Dokáži vám,“ pravil jsem, „jak velice se mýlíte. Půjdu na jeviště a nehnu se po celé jednání od zadní kulisy.“

„Dobře, dobře,“ pravila, „ale jděte levou stranou, v pravé kulise sedí Karel s radou — ptali by se vás, kam jdete, a přece…“

„A přece nikdo nemusí to vědět, není-li pravda?“

Neodpověděla a běžela na jeviště pokašlávajíc. Jako fantom zmizela za kulisami.

Volným krokem následoval jsem ji. Šel jsem tmavým zákulisím až k samému prospektu; zde usedl jsem na křeslo, dívaje se ze své tmy na jeviště. V předních řadách panoval šum, zatím co Antonie sedala na jevišti ke klavíru, ohlednuvši se s úsměvem potají na mne.

„Antonie, Krespl, Franz!“ volal inspicient.

Podíval jsem se na kapelníka. Ploval opět na svém dirigentském místě. Vrtěl sebou, skákal a činil svou komickou figurku ještě směšnější.

Byl jsem přesvědčen, že tento člověk straší zde i v noci, že lítá na své ohromné partituře jako na koni, vznášeje se po tmavém přízemí, že tahá andělíčky, namalované na nádherné balustradě loží, za uši, přeřezává struny na smyčcových nástrojích, huhňaje při tom jako nyní: „ça ne va pas, ça ne va pas!“

Nebyl jsem po celé jednání odvrátil oka svého s jeviště. Nevím, proč napadla mi myšlénka, že celá povídka psána k vůli baronese Antonii, neboť nebylo mi volno, když jednání blížilo se ku konci.

Ona sama byla úplně se vžila do své partie; její tváře hořely, rty nervosně se přivíraly a v očích stály slzy. V tom okamžení neexistovalo pro mne na světě nic, než tato nešťastná Antonie.

Když končilo její duetto, teprve cítil jsem své rozčilení. Antonie usmála se s jeviště bolně na mne. Cítil jsem náhle, že tato duše, skromná ve své samotě, vznešená nad ostatní, stala se mi vším — že ji šíleně miluji; zapomínal jsem na vše kolem sebe, na nebezpečí, jež mi hrozilo, na své předsevzetí, na celý dvůr. Před očima mýma byla mlha, z níž vysvítala jen jasná postava baronesy, zpívající svým tklivým hlasem píseň u klavíru. Slyšel jsem, jak její hlas se chvěje, jak rozčilením sotva dozpívati mohla. Pak — ustupujíc jiným zpěvákům — odešla nejistým krokem do poslední kulisy — ke mně…

Její oči byly zaroseny, líce bledy, když vrhla se do křesla vedle mne; pak ukryla tvář svou v rukou.

„Co je vám?“ zašeptal jsem nakloniv se k ní; byl jsem tak rozechvěn, že nevěděl jsem, co dělám; neviděl jsem před sebou baronesu, nýbrž Antonii Kresplovou, mé koleno sklonilo se před ní a uchopil jsem ji za ruku. „Co je vám?“

Tu pohledla ona na mne, její rtíky počaly se usmívati v blaženém úsměvu, zatím co slzy třpytily se posud v očích. Ovinula rámě své kolem mého krku.

Tu zmocnila se mne závrať, cítil jsem, že přiblížil se onen hrozný okamžik, jenž rázem musí zničit naše štěstí. Hlava její byla se přiblížila k mé, její dech cítil jsem na svém čele; když poslední zoufalou silou jsem vyskočil, zbledl jsem jako stěna, kolena třásla se pode mnou, nevěděl jsem, co činím.

„Baroneso — jsem ženat…“

Nevím, co dále se dělo; potácel jsem se jako beze smyslů z divadla, vrávoravým krokem ubíraje se k domovu. Necítil jsem už žádné lítosti, byla to tupá resignace, necítil jsem, že žiji. Však když upadl jsem na pohovku, vypukl jsem v pláč.

Za půl hodiny vyrušil mne Mühlbeck.

„Vy již doma?“ otázal se, otevřev dvéře.

Vytřeštěnýma očima pohledl jsem na něho. Však byl příliš rozčilen, aby si všimnul mého stavu.

„Považte si,“ pravil, „ubohou baronesu musili odvésti, záchvaty opět se dostavily — chrlení krve — prokletá partie! Věděl jsem, že nebude moci zpívat; vnutili jí to — a teď leží beze smyslů!…“

Před očima dělala se mi kola, cítil jsem, že pozbývám rovnováhy a že klesám na pohovku.

„Co se vám stalo?“ křičel Mühlbek přiskočiv ke mně.

Nezamhouřil jsem po celou noc oka, a když první zásvit okázal se na mém okně, pomýšlel jsem na sebevraždu…

Konečně přišel Mühlbeck, jemuž stav můj byl nevysvětlitelný, a vypravoval, že přichází od Antonie. Byl smuten a usedl na mé pohovce svíraje rty.

„Antonie už nebude dlouho na živě,“ pravil, „její smrť blíží se rychlým krokem; lékař nehnul se po celou noc od jejího lůžka a nedal nám žádné naděje. Však nejkrutější při tom jest, že Antonie nechce slyšeti o odložení dnešního představení, že při nejmenším odporu, úmyslu jejímu kladeném, dává se do pláče. Říká, že chceme ji připravit do hrobu; ví o svém stavu, a přece nechce na sobě ničeho dát znáti — nevím, jak to vše skončí.“

„Přece nemůže dnes zpívat!“ vyrazil jsem ze sebe.

Pokrčil rameny.

„Baron je zoufalý; neví si rady s ubohou sestrou, běhá po domě volaje: ‚Ona nesmí zemřít!‘ Spatřiv mne, vypukl v pláč a zapřisáhal mě, bych rozmluvil jí její úmysl, zpívat dnes při představení. Byl jsem k tomu odhodlán a přistoupil k ní. Ležela na pohovce a těžce oddychovala. Upřela smutné své oči na mne a otázala se, jest-li divadlo už dekorováno. Netroufal jsem si odporovat — a ona bude zpívat… Tají svůj stav před námi, nutí se stále k chorobnému úsměvu, nechce o ničem slyšeti než o dnešním představení. Možná, že mluví tak v horečce, ač náhlý obrat její choroby je nám nepochopitelný, ale nikdo netroufá si překážet jí v jejím úmyslu.“

Díval jsem se stále před sebe do země.

Po poledni přišel k nám baron. Tváře jeho byly bledé a v celém jeho chování bylo vidět nějakou nejistotu, nerozhodnosť.

Prosil radu, by pomohl mu dopraviti Antonii do divadla, a chtěl mi při rozchodu podati ruku.

Odvrátil jsem se a přistoupil k oknu.

„Přijdete též, není-li pravda?“ otázal se ve dveřích.

„Přijdu,“ pravil jsem.

A když ocitl jsem se o samotě, sklesl jsem na neodestlané své lůžko.

* * *

Únava po minulé noci mě přemohla; upadl jsem do jakéhosi polospánku. Když jsem se probudil, byla v pokoji již tma; cítil jsem zimu, ač mi hlava hořela; pak zdálo se mi, jakoby kromě mne někdo byl v pokoji.

V posledním okamžiku, když spánek můj chýlil se ku konci, byl jsem si úplně všeho vědom. Věděl jsem, že ležím ve svém hotelu na pohovce a že již je tma.

Tu zdálo se mi, že někdo chodí po pokoji; chtěl jsem se probudit, ale nemohl jsem sebou ani pohnouti, jako bych viděl zavřenýma očima postavu onu, velice mlhavou a neforemnou, podobající se nízké tyči, na níž se houpá známá jakási hlava, státi u mne, jakoby přesvědčiti se chtěla, zdaž spím.

„Ale vždyť je to vše sen, já mohu se vzbuditi,“ myslil jsem si; však marny byly mé pokusy sebou hnout, neb vyrazit z hrdla výkřik, jenž by mne probudil. Cítil jsem, jak postava ona se sklání ke mně, k mým ústům a dívá se na mne upřeně; dech její, jakousi vůni cypřiše, cítil jsem na své tváři. Pak náhle sebou trhla a počala se vzdalovati, stále upírajíc na mne svůj pohled…

Zastenal jsem a probudil jsem se; krůpěje potu stály mi na čele.

V pokoji bylo jen malé světlo, odrážející se z pouliční lucerny. Vyskočil jsem, běžel ku dveřím a rázem jsem je otevřel. Chodba byla osvětlena plynem; na jejím konci seděl sklepník, počítaje na tabulce.

Nanejvýše rozčilen, vrátil jsem se do pokoje a hledal zápalky; rozsvítil jsem, dívaje se po pokoji a pohledl na hodiny. Bylo devět.

Byl jsem rozhodnut; zavolal jsem sklepníka.

„Kdy odjíždí poslední vlak k Drážďanům?“

„Pět minut před půl nocí.“

Zaplatil jsem svůj řad a odcházel jsem.

„Mám zavolat vůz?“ otázal se.

„Proč?“

„Myslil jsem, že ráčíte do divadla; pan rada odešel již dávno, a venku prší.“

„Půjdu pěšky; má zavazadla pošlete na dráhu, kdybych se už nevrátil.“

Byl jsem rozhodnut. Navštívím ještě divadlo, abych ji spatřil, a odjedu, nerozlouče se s nikým.

Když blížil jsem se k divadlu, skvostně osvětlenému, nepoznal jsem ho. Vchod byl dekorován, koberce končily v samém písku a portýr udiven pohledl na mne.

„Je již třetí jednání?“ pravil jsem, přistoupiv k němu.

Prohlížel si mne znova. Rozuměl jsem, prokázal jsem se svou legitimací a vtiskl mu zpropitné do ruky.

Smekl a otevíral vchod.

„Právě skončilo, snad bude delší přestávka.“

„Proč?“ pravil jsem, obrátiv se na schodech; však hned, jako bych obával se odpovědi, pospíšil jsem nahoru. Zajisté k vůli ní.

Nádherné osvětlení uvnitř mě překvapilo. Když vstoupil jsem do přízemí, ovanul mě horký vzduch plného divadla, slyšel jsem šumot, však nerozeznával jsem nic kolem sebe. Cítil jsem jen, že obecenstvo na mne se dívá — a již chtěl jsem odejíti, když počal hráti orchestr.

Divadlem zavládlo hluboké ticho; opona vystoupila, u klavíru seděla Antonie smutně hrajíc svou píseň. Myslil jsem v tom okamžení, že začnu křičeti, však upokojil jsem se. Neviděl jsem jí na dálku dobře do obličeje a musil jsem se obmezit na slyšení jejího zpěvu.

Zpívala krásně, byly to slavičí trilky, a když byla dozpívala, zahřměla divadlem salva potlesku. Tu rozeznával jsem, že líce její planou a že namáhavě podepírá se o klavír.

„Hraje řízně,“ pravil vedle mne stojící švihák. „Dovede s bravurou představovati souchotinářku!…“

Když děkovala se po scéně své s Hoffmannem, viděl jsem, že tento odvádí ji až za kulisy. Nerozuměl jsem jejich knížeti, že nechává ji hráti; či zatajili mu pravý stav věci, aby nezkazili slavnosť dávno připravovanou?

Právě zazněl onen příšerný, houslový motiv Mirakla, přivolávajícího ducha Antonie, když podíval jsem se na jeviště. Dvéře její ložnice otevřely se sice, jak určeno — však ona vstupovala — vstupovala skutečně a blížila se k Miraklovi.

Byl jsem jako ztrnulý a nerozuměl jsem, že se tomu na jevišti nediví. Černý doktor hrál, jakoby zde Antonie nebylo, jakoby necítil její ruku ve své a jakoby ho ve skutečnosti nenásledovala…

Pak usedla do křesla a podívala se na mne. Viděl jsem, jak její oči svítí, jak vztyčuje bílé ruce do nekonečna a jak náhle vznesla se ze své lenošky, letíc přes hlavy přízemního obecenstva až ke mně, a zde zrovna přede mnou rozplynula se v mlhu…

V tom vstoupil na jeviště regisseur a rozčilen oznamoval, že představení nemožno dokončiti, poněvadž baronesa Antonie ve své šatně právě — zemřela…

„Zemřela, zemřela!“ křičel jsem vestibulem ke vchodu; mé nohy nemohly stačit hlavě — potácel jsem se.

„Na nádraží!“ zasípal jsem, chytiv se ve voze oběma rukama za hlavu. Cítil jsem, že počínám šíleti…

Světlo lampy s hora osvětlovalo slabě vnitřek coupé. Stáli jsme věčnosť…

V tom otevřely se dvířka a na stupátku objevil se konduktor.

„Pan nadporučík Erich z ***?“ otázal se.

„Ano — co jest?“ zvolal jsem vyskočiv.

Leč na místě jeho stál na stupátku jiný muž; poznal jsem sklepníka ze svého hôtelu.

„Pospíšil jsem na dráhu,“ pravil podávaje mi dopis. „Přišel právě do hôtelu a zdá se, že vykonal dlouhou cestu.“

Když byl jsem ve voze sám, chtěl jsem hodit dopis do kouta; ale pak pohledl jsem aspoň na obálku a razítko pošty. Přicházel z Prahy do lázní a odtamtud sem, nemoha mne po čtyři dny dostihnouti.

Roztrhl jsem obálku. Dopis byl od jednoho z mých známých v Praze. Oznamoval mi, že došel mne do kasáren telegram, jejž nikdo netroufal si otevříti a jejž posýlá mi tedy neotevřený v psaní expresním.

„Co mi kdo může telegrafovati?“ pomyslil jsem si a otevíraje telegram. Pocházel ze Zvěřína a zněl:

„Dovoluji si vám oznámiti, že manželka vaše včera zemřela. Projednávání pozůstalosti její ujal se zdejší soud, ustanoviv mě kurátorem.

Doktor Arolsen.“

Sklesl jsem na zem. Tak nalezl mě konduktor, když jsme vyjeli z nádraží.“

* * *

Erich končil své vypravování, třesa se zimou ve svém plášti.

„Nyní víš, co přimělo mě k sebevraždě… Nehněvej se na mne, že stráviti jsi musil celou noc v nevlídné této místnosti, že…“

Náhle umlkl; na chodbě ozývaly se kroky, blížící se k nám.

Erich přiložil ruku k uchu a naslouchal.

Zaslechl jsem jen ještě „s Bohem!“ a zdálo se mi, jakoby pozbýval určitosti svých tvarů.

Otevřely se dvéře. Byl již bílý den.

Poznal jsem vstoupivšího adjutanta.

Trhl jsem sebou, jako bych probouzel se ze sna, a vyjeven pohledl na něho.

„U čerta!“ zvolal, „ty spíš? A nestydíš se? Podívej se!“ A vytáhl žaluzii.

Plná záře sluneční padla do pokoje. Modré nebe klenulo se nad bělostným sněhem a mrazové květy leskly se na oknech.

Pohledl jsem na židli, na níž viděl jsem Ericha. Byl tam můj plášť a čapka, jak jsem je tam večer byl položil.

„Ale u ďasa!“ zvolal adjutant, otevíraje tobolku s tabákem a žmole v prstech papírek. „Ty posud spíš — promni si oči! Já měl bych více příčiny být ospalý, prohýřil jsem celou noc… Ta hezká blondýna, co se ti onehdy tak líbila — víš, to roztomilé kotě — ta tam byla taky!“