Falešná kočička (Paulík)

Údaje o textu
Titulek:	Falešná kočička [red 1]
Podtitulek:	(Libreto Skružný–Inneman, režie Inneman, foto Heller.)
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Jar. J. Paulík)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 34, č. 498, s. 4 Archiv Lidových novin
Vydáno:	2. říjen 1926
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Falešná kočička

Není nám proti mysli omšelá (literárně) silueta stárnoucího doktora, který se chce oženit s dívkou s pěti p, ani (stejně historická) mondénní slečna, která je skutečně onou vzácnou ženou, ani námět krotké humoresky, jaké s malými změnami ve společenské konvenci vymýšlel V. Hálek a které se dodnes pěstují v sloupcích Humoristických Listů.

Souhlasíme ochotně s výstředním nápadem doktorovým, který jako Shawův Higgins si vychovává nevěstu z roztomilé poběhlice, jsme ochotni uvěřit, že hezké dítě s kudrnatou hlavou se zamiluje do starého podivína – ale, probůh, chceme býti přesvědčeni.

Věci však se sběhly takto:

Řekl Inneman: Paní Kavková, budete milovat dra Vernera. A stalo se, jak pravil Inneman.

I řekl ještě Inneman: Pane Hašlere, budete milovat slečnu továrníkovou Janotovou v masce prodavačky tkaniček do bot. A stalo se jest.

Bohužel jen jako předpoklad ve filmovém atelieru a obecenstvo uvěřilo, co mu k věření předkládaly titulky, aniž je o tom přesvědčila vybraná a vnitřně souvislá řada gest, akcí a pohledů, sugestivní nálada, složená ze světla a stínu, což jsou výrazové prostředky filmového dramatu, ať už se chápe života se stránky vážné nebo spíše žertovné. Na tomto předpokladu vzájemného zamilování rozvíjely se, teď už snadno, scény, z nichž některé byly vervní a rozmarné, některé groteskní, což nebylo zcela ve stylu této veselohry spíše krotké, jiné zase poněkud zbytečné (kutálka, která se táhla do nekonečna a byla konečně poněkud nevkusná a jejíž scény, fotografované v pohybu, se třásly jako první pokusy bratří Lumièrů, závody automobilů s rozbitým šoférem, fotografie dtto).

Dr. Verner v několika dosti nesouvislých výjevech se choval k slečně zároveň tvrdě a výstředně shovívavě, byl většinou mrzut a často se opatrně chápal za hlavu. Máme v dobré paměti skvělé shakespearovské šašky p. Hašlera, jakož i jeho pregnantní reprodukce vlastních kabaretních písniček, a doufáme, že nám příště ukáže něco lepšího.

Hlava paní Kavkové se na neštěstí na fotografii jevila většinou jen jako bledá skvrna, takže bylo těžko ocenit hru jejího obličeje. Vzhledem k tomu že je pružná, živá a roztomilá, těšíme se na její příští filmy.

Fotografie: Byly tam dva skvělé obrázky, sl. Milča v černém pyjamu, dr. Verner u dveří, jen obrazy a přece obsažné scény. Síla obrazu, který trvá několik málo vteřin a jehož světla a stíny, nuance černi, lesk látky, matná barva dřeva jsou výmluvnými herci intimního dramatu. Hle, tajemství úspěchu filmu (vzpomínáme na nepatrnost prostředků nejsilnějších míst společenských dramat de Millových). Byly to dva obrazy dokonalých proporcí, dokonale vyvážených valeurů, osvětlená plocha precisně orámovaná krajem filmového plátna. Dovolujeme si upozornit české filmaře na tento krásný úspěch a při tom zároveň na fakt, že výtvarná stránka filmu (ne tedy jen dobrá fotografie, ale obraz, koncipovaný režisérem a dokonale realisovaný operatérem) znamená pro film alespoň stejně tolik, jako dobrá hra. Pak ještě několik dobrých exteriérů z Karlových Varů – a snad dost. Proč? Přece nám pan Heller ukázal v řadě svých předešlých filmů, že dovede více.

x

Takže by si bylo obecenstvo asi nekupovalo lístky na Falešnou kočičku den napřed, kdyby nebylo na plátně Vlasty Buriana – fiktivního otce sl. Milči, t. č. periferiální holčice. Uvádí film nově vynalezeným tancem Šines, který provádí s buriánovskou gracií, lehkou a svědomitou, nad kolejemi elektrické dráhy. Libá policistův pendrek, osvěžuje titulky svým svérázným paradoxním humorem, jehož slovník hledá nejsubtilnější nuance v pokladu pražského argotu. Je výbojný, vznešený, elegantní a zdvořilý tulák, nejen herecká, ale i lidská individualita, typ vyhraněné kontury, nikdy jen virtuos humoru, neboť jeho tvořivost v určené a určité hranici je stále živá. Burian je typ jako je typem Chaplin, Fairbanks, Menjou nebo Možuchin, stále týž a stále nový, jako život.

A tu ještě jednou, ač neradi, si postýskneme na režiséra Falešné kočičky.

Neměli jsme z Buriana, co jsme mohli mít, objektiv nám nezachytil všechno, co Burian zahrál. Ty jeho milé, opilé, dobromyslné oči! Sklon hlavy, vztažené ruce se vzhůru obrácenými dlaněmi! A ta jeho klasická hra prstů! Všechna gesta, která zdůrazňuje na jevišti svým protahovaným hlasem, ta nám měl film zdůraznit fotografií z toho a ne jiného úhlu, zvětšením, opakováním zvětšeného, a což vím, čím ještě.

x

A tak konec konců: bylo v tomto filmu hodně dobrého, neboť, ač tam byly naivnosti, nehotovosti i nevkus, šel filmem svěží dech veselosti, bylo tu tempo, vlastní veselohře, takže jsme se bavili, a to je dobré.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Ze světa filmů.