F. L. Věk/I./XIX. F. Věk se s otcem svým rozejde ve zlém

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< F. L. Věk‎ | I.
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIX. F. Věk se s otcem svým rozejde ve zlém
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Index stran

Bylo v červenci odpoledne, kdy F. Věk seděl ve své světničce u klavíru. Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se na půl jsa dozadu obrácen, ven jediným svým oknem na cihlové střechy a na kousek modrého nebe. Nedbal ani partesů ani sešitu kollejních poznámek, ležícího vedle na stolku.

Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou počala si naříkati, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař pravil, že to bude nebo je hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk jí juž dva dni neviděl, ač co den nyní byl u Butteauových. Zastavil se vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal, jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za den se rozběhl, aby zvěděl, není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na smrt.

Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dosti se přemáhal, aby na něm nebylo znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž nyní jen mluvil, dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu. Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným učitelem. Doktor Tham také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i byl chtěl, tyto časté přeptávky, ta veliká starost ano strach o Paulu, které bylo znáti na jeho tváři, pověděly vše.

F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily. Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl teď ani pomyšlení. Ani ho juž hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se i rád divadla na ten čas zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhati a někdy i ve sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, ale i ty menší částky dobře mu sloužily, an z domova málo jen dostával a z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu upřímnou vůli mu zaplatiti. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí. —

Nyní hledě v zamyšlení ven byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády, bez jasného vědomí ležící, v horečce — — —

Tak jí bylo ráno. — Kdyby se tam mohl rozběhnouti a přeptati se, jak je nyní — Kdyby mohl alespoň na prahu seděti a čekati, až půjde lékař z domu na večer — A tou dobou bude on zpívati v „Odběhlci z lásky synovské…“

Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve, když se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek! Pantáta! — Student byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci vstříc.

Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako by přimrazily.

„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova ta zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Otec jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František jen v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase po druhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.

Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla ovšem pro ni smutna. Plakala na novo, a to velmi a hořce, modlila se, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli na večer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před lety Pán Bůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se Pán Bůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné vnuknutí.

I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez Pána Boha. A proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všecko říci.

Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla juž pevně rozhodnuta. Pantáta byl u „beránka“ na korbel piva, jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více pak tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím —“

Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.

Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Na konec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:

„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.

Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. A pak se toho dověděl také František, proč se pantáta tak z nenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.

Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl býti regens chori, vůbec muzikant a všechno jiné že mu je proti mysli. S počátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti hercův i hereček.

To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, až se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude takto odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.

A ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich jménem, ale zaslechl také o nich. A tu Františka jako by zrovna bodl, když se pantáta nevážně zmínil o těch „holkách“ divadelních.

V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko rozhněval, prudko synovi vyčítal, a ten se hájil. A tu Věk, jak prudce jizbicí přecházel, se náhle zastavil a upřev planoucí oči na syna přísně zvolal:

„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Sebeř své věci a pojď!“

Filosof úžasem na chvilku oněměl.

„Hned?“ ozval se pak.

„Hned, té chvíle. Ani minutu nepočkám —“

Vyžadoval věc těžkou, nemožnou!

Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v „Odběhlci z lásky synovské“. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A kdyby ani toho nebylo! Měl by odejíti z Prahy, aniž by se stavil u Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí s Bohem dal. Odejíti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne nevěděl, jak je Paule. A pak by o ní neslyšel, a kdyby snad — ani by ji neměl okem spatřiti!

To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se ihned na cestu vypravil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno! Nemožno!“

Nejprve hleděl otci to vymluviti a dokázati mu, že to není možno. Ale když mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prositi. Ano snažně prosil, aby počkal den, dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a se sebral a šel, tu se vzbudil v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:

„Nepůjdu. Dnes nemohu.“

Po tom slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči kupcovy však prudčeji zasvítily a tvář prve juž rozčilením bledá, zrovna zesinala. Nemohl hned ani promluviti, a když pak promluvil, byla to dvě slova:

„Tedy nepůjdeš?“

Pronesl je těžce, jako s namáháním, hlasem se třesoucím.

„Hned — nemohu —“ odvětil František.

Chvilku na něj otec upíral oči, pak se rozkřikl:

„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a otec!“

A otočiv se vyšel ven.

František všechen od sebe vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ku dveřím, které jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly…

Mladý filosof sklesl pak na židli a zůstal tak maje spánky do dlaní opřené, před se hleděl zrakem nehnutým, jako strnulým. Probral se teprve až pak, kdy přiběhl sluha divadelní podívat se, proč nejde, co se mu stalo. František vydal se za ním na cestu, ale jako tělo bez duše. V Boudě otázkami na něj naléhali, proč nejde, co se stalo. Než on nic nepověděl. Nedbal o nic a nevšiml si ovšem také lidu před divadlem u vchodu se kupícího, a nepostřehl také otce, jenž tam všechen zamračen stál vedle Strádeckého.

Syn otce neviděl, ale ten jeho. Než jakmile spatřil, že syn vešel do Boudy, prudce se obrátil a šel pryč od divadla. Strádecký za ním. Jak tentokráte se kus odbyl, jak on sám zpíval, toho mladý Věk nevěděl. Hrál a zpíval jako stroj. Jen po druhém jednání sebou živěji hnul, a to když spatřil mezi kulisami Thama. Prve ho ani neviděl. I přistoupil rychle k němu a ptal se ho, jak je Paule.

„Jdu zrovna od Butteauových. Je to stejné — ale lékař těší dobrou nadějí.“

Po divadle nešel Věk jako jindy do divadelní společnosti, nýbrž rovnou cestou domů. Neulehl však hned, a když ulehl, nemohl usnouti. Ráno pak rychle se obleknuv odešel do hospody, kde stál vždycky se svým povozem starý Šulc. Mladý se nadál, že tam i otec je bytem a na nocleh. A byl, jenže juž odejel, a zrovna před malou chvílí. Také se tam mladý filosof dověděl, že otec včera nepřijel, nýbrž už hned předevčírem.

„To se vyptával a zkoumal —“ pomyslil sobě syn. Vracel se z hospody velmi sklíčen. Hnětlo jej tuze, že otce nezastal, že odjel tak ve hněvu, nesmířen. A ještě pak více na matku myslil. Jak ona teď otce čeká, co asi zkusila, jak se asi nyní třese samým strachem a očekáváním, s jakou se pantáta navrátí. A což až ho uvidí samotného, až uslyší o něm, o svém synovi!…

Všechen strápen chodil Věk sem tam, na kollej ani nevzpomenuv. Také u Butteauových nebyl, teprve až odpoledne, a tu se dověděl, že je Paule dnes lépe.

Pak se vrátil opět k své myšlénce, která ho od rána soužila. „Co teď?“ ptal se sám sebe. Otce znal, věděl, že nežertuje. Znal jeho velikou, někdy až bezohlednou a krutou přísnost.

To měl jisto, že mu nyní ani haléře nepošle. To by bylo mladého filosofa ani tak nehnětlo, ale pomyšlení na to, s jakou otec odešel, zvláště pak na matku soužilo ho. A ke všemu té starosti o Paulu! Kdyby alespoň ona byla zdráva, kdyby alespoň mohl ji vídati a s ní mluviti! Měl by v tom útěchu a úlevu.

Co se mu přihodilo, o tom nikdo nevěděl, jen Tham. Ten všiml si o představení „Odběhlce“, že je mladý jeho přítel všechen změněn a pozoroval to na něm i pak. I zeptal se ho, a Věk, jemuž bylo vhod, že mohl někomu svěřiti svou strast, a to zrovna muži, kterého si tak vážil a který s ním tak dobře myslil, vyzpovídal se mu. Ovšem že neúplně. O Paule a Butteauových se nezmínil ani slovem. Za hlavní příčinu otcova hněvu uvedl divadlo.

Václav Tham stiskl mladému příteli ruku a pravil upřímně:

„Je to velká oběť od vás. Ale obětí je nutno, chceme-li někam dojíti a něco poříditi.“

Netušil ovšem, že Věk netrpěl jen pro lásku k divadlu, nýbrž také pro lásku jinou. —

Zkoušky si mladý filosof jak tak odbyl. Skvělé nebyly. Jen z mathematiky, jindy své slabiny, měl nejlepší známku, poněvadž pilně navštěvoval přednášky professora Vydry i jeho „korrepetičky. V tu dobu také přijal nabídnutí do Roudnice. Paula ležela dosud; ač se jí valně polepšilo, nemohl jí vídati, neřkuli s ní mluviti. Domů nesměl a nemohl. Proto přijal ono nabídnutí i také pro obživu, a aby si nějaký groš vydělal. Bez toho se začínal už tak míti, že pomýšlel na schované dvacetníky, jež měl od Mozarta.

Poprvé nejel domů na vakace. Vzpomínal dost, když jel k Roudnici, jak je asi doma, a co asi po městě se o něm hovoří. Že nic pěkného, to jistě věděl. Řeknou, že je zkažený student, že se dal ke komediantům, že bude jezditi po světě a že přijede co nejdříve do D**. Toto jistě že s úštipkem a škodolibě pronášejí.

Na novém působišti se mu hrubě stýskalo. A to po Praze, nejvíce však po Paule. Na ni myslil skoro ustavičně, nevěda nyní, jak s ní je. Všem ostatním čas chvatem utíkal, jemu pak líně. Nemohlť se juž ani dočekati, kdy bude mu lze, aby se vrátil do Prahy. —

Známí jeho při knížecí opeře, jichž tam měl z Prahy několik, divili se, jak že se ten jindy čiperný a veselý student všechen změnil, jak bývá často zamyšlen, jak je málomluvný a že se tak společnosti straní. Netušili ovšem, jakou dvojí starost má na duši. Ale pak se zas podivili, jak rozvázal, jak se nápadně rozveselil, když vstoupil do vozu, jenž je měl do Prahy dovézti. Tedy po Praze se mu tak stýskalo!

Když tam přibyli, zamířil nejprve do hospody, ve které starý Šulc stával a kolem které jeli. Vyptával se podomka, byl-li tu starý Šulc z D**, a nechal-li mu tu něco. Studenta Věka tu všichni znali, protože tu často býval za starým Šulcem, jenž mu vždy něco přivezl. Ale tentokráte nic. Zhola nic, ani balíček, ani psaníčko. Věk se toho sice nadál, než přece smutně povzdychl a se sklopenou hlavou vycházel z průjezdu staré zájezdní hospody. Nebylo mu tak o ty věci, které mu posílali, ač by jich byl dosti potřeboval; ale měl tu patrný důkaz, že se doma opravdu rozhněvali, že o něm nevědí a věděti ani nechtí.

Ve svém bytě se přece ještě přeptával, nedošlo-li nějaké psaní. Ale nic. Také nic. Rychle pak upravoval si oblek a nesednuv ani, ani si neodpočinuv, chvátal do Řeznické ulice. Když tmavě natřený dům s divnými ozdobami nad okny spatřil, zaradoval se, jako by ho Bůh ví jak dávno byl neviděl, a když stoupal do schodů k bytu pana Butteaua, tlouklo mu hlasitě srdce.

Nezastal nikoho doma, jen paní Butteauovou. Chystala právě svačinu v kuchyni, ale nechala všeho a hlučně i radostně ho vítala. V tu chvíli, kdy se cítil tak opuštěným a z domova zavrženým, bylo mu to uvítání dvojnásob milé. Působilo svou upřímností. Jakmile ustala na okamžik proudná řeč potěšené paní, zeptal se Věk, ač nedosti jistě, jak je panně Paule.

„Ó, buď Pán Bůh pochválen — už dobře. Je to lepší — sbírá se koroptvička, sbírá. Však sám uvidíte — jen se pojďte podívat. Už můžete —“

Paní Butteauová kráčela napřed, student za ní. Srdce se mu ještě více pobouřilo. Paula seděla ve staré tmavé lenošce v druhém pokoji, poblíže španělské stěny bledě zelené, barevnými i černými obrázky polepené. Byla v bělostném nočním kabátku, přes kolena splýval jí na zem velký pruhovaný šátek, skrývající jí také nožky o stoličku opřené.

Hlavu měla o lenoch opřenu, velké, tmavé oči nyní po nemoci zapadlé, zvláštního lesku, jako by větší, hleděly ke dveřím, vyhlížejíce, kdo to přichází. Volalať už matka ve dveřích předního pokoje:

„Paulinko, vedu ti hosta. A jakého!“

Věk stanul bezděky na prahu. Srdce se mu zachvělo radostí i lítostí, an pohledl do pohublé dívčiny, ubledlé tváře, na její čisté, bílé čelo, kolem něhož volně splývaly tmavé, husté vlasy. Ale slova, jež chtěl už vysloviti, zůstala nevyslovena, jak pohledl do Pauliných velkých, tmavých očí. Byly tak hluboky, smutny, ač nyní, jak mladého filosofa spatřily, veseleji v nich prosvitlo.

Až k samému prahu bytu Butteauova myslil na rodiče a na jejich hněv. Nyní na něj zapomněl. Na vše. Na vyzvání paní Butteauové usedl na židli vedle Pauly. Ač tu byl dobře, přátelsky znám, učinil tak, jako by tu poprvé měl vedle Pauly usednouti. Bylo mu jako v nějakém snu. Trvalo chvíli, nežli přemohl své pohnutí a dostal se do hovoru. Paní Butteauová zůstala nejprve s nimi, ale pak pojednou vstala, že musí do kuchyně.

Mladého filosofa píchlo u srdce.

„Teď!“ mihlo se mu hlavou.

Myslil, aby Paule vše pověděl, jak na ni vzpomínal, jak se o ní strachoval, jak ji má rád. Osaměv však s ní za chvilku mlčel. Nevěděl, jak začíti. Byl všechen rozčilen. A v tom, jak promluvil, ozval se venku veselý hlas, pak rychlé drobné kroky. To Lotka přišedši domů zaslechla, že Věk se vrátil, a proto se tak rozběhla, netajíc své radosti. Věk viděl otevřenými dveřmi, jak prvním pokojem běží. A teď už na prahu ruce mu vstříc vztáhla, půvabně se na něj smějíc a vesele, hlasně ho vítajíc. Radost její byla z části pravdivá, ale také mnoho líčená…

Ale v tom už jí ruce klesly, veselá, smějící se tvář se zasmušila, a to nad nevděčným Věkem. Vstal, aby vstal, tak klidně a tak vážně a tak chladně jí ruku podával, a v očích neměl ani jiskřičky radostné. A neviděl jí kolik neděl! Matka se mýlila — mýlí —

Usedla pak také na pohovku; hovor vázl hned z počátku. Lotka schválně málo mluvila, Paula nemohla a mladému filosofu nebylo volno, co se Lotka vrátila. Brzo po té vstal a poroučel se. Jinak si to shledání myslil…