F. L. Věk/I./V. Koláče z domova a co se pro ně stane

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< F. L. Věk‎ | I.
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V. Koláče z domova a co se pro ně stane
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Index stran

Jak se fortna za mladým choralistou zavřela, jak ho obklopily klášterní ticho a samota, probudily se mu zármutek v srdci hlukem velkého města a sterými novými dojmy stlumený i hluboká touha po domově. Za dne to ještě chodilo, poněvadž se mu bylo přemáhati k vůli ostatním chlapcům choralistům, s ním v jedné jizbě bydlícím, aby se mu snad nevysmáli. Nejhůře však bylo na večer, kdy soumrak ukládal se v jejich odlehlé, tiché světnici, a v neděli odpoledne. Nejednou si v noci zaplakal, ukrývaje hlavu do podušky, aby ho hoši neslyšeli, a kolikráte také za dne zaběhl do klášterské zahrady a tam někde v koutě u zdi na kamenné omšené lávce pod bujnými keři bezovými, z nichž chladná jeseň rvala zdobu listovou, uvolňoval si pláčem.

Co se po domově navzpomínal a zvláště po mamince! Nebylo z počátku ani hodiny, které by v duchu domů nezaběhl nebo nepomyslil, co asi tou dobou dělají. A co se také namodlil, jak mu matka doma poradila, jednak pro svou potěchu, jednak za všechny doma, zvláště za rodiče, při čemž nejvíce myslil na maminku. Také pak v tom poslechl její rady, že si zazpíval, když na něj tesknota přicházela, a to ty její vážné starodávné písně, kterých si tak vážila, majíc je po svém dědovi. Hoch netušil ani, že by ho velební páni z kláštera málo pochválili, kdyby je zaslechli.

Kamarádi se jim také divili, neboť nikdy jich neslyšeli, a někdy si také zavtipkovali, že zpívá takové poutnické. Jinak se s nimi dobře snášel a záhy se s nimi spřátelil. Byli čtyři i s Františkem. Všichni, kromě něho, meškali tu juž delší dobu a vyznali se v klášteře, jak náleží. Co do zpěvu žádný se Františkovi nevyrovnal, co do cviku je pak záhy dohonil. Měltě z domova od kmotříčka znamenitý základ, a pater regenschori si dal na malém zpěváčkovi, jehož nadání záhy poznal a si ho oblíbil, jak se patří záležeti. —

Cvičení zpěvného bylo dosti, za to pak v kostele zpěv šel výborně. Kromě toho zpívání měli mladí choralisté ještě tu povinnost, že velebným pánům přisluhovali při obědě a při večeři. Jinak byli posíláni do škol. Všichni chodili do latinských, jen František musil první rok ještě do hlavní školy.

A to bylo to nejhorší, to byl tvrdý oříšek, při čemž zažil podobných dojmů jako doma, když chodíval na německý privát. Z toho, co mu Damian Peliňka za těch teskných a trudných hodin vykládal, mnoho neodnesl, a tak to bylo kruté učení ve škole, kde bylo juž všecko po německu a sám učitel také Němec. Byl to mladý piarista, jenž rákosky z ruky neodložil a ustavičně jí poflakoval, po případě náležitě přitužuje a sole.

Časem také vjel chlapcům do vlasů, a František si dobře zapamatoval, jak těm, kteří pouzí Čechové byli, při tom vlasů krákání zuby zatínaje zlostně říkával: „Du Raker-Šlowake!“ To bylo obyčejně, když ubožáci neuměli náboženství po německu. Paměť jejich nemohla nikdy svládnouti třeba několik stránek katechismu, z nichž jenom sem tam nějakému slovu rozuměli. Jaké to bylo trápení, nežli se naučili tomu z paměti, kolikráte František div že neplakal nad německou knížkou, omrzelostí, nechutí i strachem před zítřejší hodinou, kdy měl odříkávati ty věci jako když bičem mrská, kdy mu hrozily klofce i rákoska, i to protivné „Raker-Šlowake“.

Nerozuměli tomu, ale cítili, že učitel, čili jak piaristovi říkali, pan professor, chtěl je ponížiti a potupiti. Však se o to také před hodinou kolikráte seprali, když se těch několik hochů německých ve škole jalo se je tupiti tím Rakeršlovákem. Tenkráte si Frantík kolikráte vzpomněl na kmotra učitele, jak mluvil o němčině, a jak by se byl pro ni málem s otcem chytl.

Životu klášternímu ovšem během času přivykal, musil. Juž se skoro všude vyznal, proběhal všechny chodby a chodbičky i schody, a nic se nelekal velikých olejových obrazů, po stěnách visících a valně už zašlých a zčernalých. Nejčastěji se ohlížel po vysokých dveřích, za nimiž že je bibliothéka, zvěděl od kamarádů. Slyšel také, co tam je knih, jak vysoko jsou v regálech narovnány, až do stropu, a jaké krásné.

Proto by se byl tam tuze rád podíval, než touha jeho nesplněna. Do bibliothéky choditi neměli nikterak dovoleno. Však zůstávala skoro napořád zavřena. —

Strážce její, starý pater Matiáš, ji hlídal jako poklad ostražitě a bedlivě; aby ho poprosili, aby je tam nechal se podívati, na to nesměli ani pomysliti. Byltě pater bibliothékář muž nepřístupný, pořád jako zamyšlený, a mrzutě odbyl každého, kdo ho z práce nebo z myšlének vytrhl.

V bibliothéce skoro ustavičně meškal. Kdykoliv tam však vstoupil, ihned za sebou zavřel. Jen jednou to opomenul učiniti, a toho užil František, aby ukojil dávné toužebné své přání. Vklouzlť, jda náhodou kolem, pootevřenými dveřmi jako myška do bibliothéky. Ale juž stanul všecken užaslý, ohromen. Něco takového jaktěživ neviděl. Před sebou viděl ne světnici, ale sál velmi vysokého stropu a na stropě tom krásné malování divných figur a andělů i zlacené a bělostné ozdoby štukové. Kolem pak dokola při stěnách byly regály a skříně plny, plničky knih, velkých, malých, hrubých, tenkých, a také prostředkem sálu stojany knihami naplněné. A na těch stojanech a skříních různé sochy a zeměkoule, a na stolcích rozložené obrazy a mapy — —

Hochovi od malička už knih žádostivému dech se zatajil a v posvátné úctě jako v kostele rozhlížel se tichou odlehlou svatyní duševní práce. Sluneční paprsky pronikaly vysokým oknem, ozařujíce hřbety knih, různými barvami i zlacením zdobené.

V tom jasu však a v záři zjevil se z nenadání černý stín; to tam bylo vytržení chlapcovo, jak před ním náhle stanul pater Matiáš, jenž se na něj tak obroukl, že chlapcovi nohy leknutím jako by zdřevěněly. Ale pak se tak otočil, že mžikem byl venku na chodbě. Slyšel ještě, jak bibliothékář přirazil dvéře; ale polekaný choralista nezastavil se, až u dveří své světnice.

Od té doby měl ještě větší strach z patera Matiáše a vyhýbal se mu juž na dva hony; na bibliothéku však nemohl zapomenouti. —

Lépe vycházel s Růžičkou vrátným. Choralisté měli určité hodiny a dny, kdy si směli z kláštera vyjíti pro svou zábavu. Ale Růžička nebyl neúprosný. To jest neúprosný byl, když někdo jenom slovy prosil; když mu však něco přinesl k snědku, tu hned vyslyšel, fortnu otevřel a pustil a pěkně všechno zatajil. Byltě takový jedlík, a za najedení, zvláště bylo-li něco moučného, přimhouřil třebas obě oči.

O tom se František dověděl od kamarádů a užil toho také. Aby mohl i mimo čas do města, utrhl si od úst, podstrčil Růžičkovi a ve příhodnou chvíli vyletěl z kláštera. Ne pro nicotnou toulku nebo pro lelkování po ulicích, ale aby zaběhl do velké zájezdní hospody podívat se, nepřijel-li starý Šulc. Nemohlť se ho nikdy dočekati. Ačkoli už minulo několik měsíců, co v klášteře meškal, přece neustával na domov, zvláště na matku vzpomínati.

Každá zpráva z domova ho potěšila, zvláště když se dověděl, že jsou všichni zdrávi, že se nic zlého u nich nepřihodilo. Jakou radostí ho naplnilo vždycky psaní matčino! Otec zřídka kdy psával, nemaje dosti pokdy. Jak také počítal mladý choralista čas, jak si kalendáře všímal, jak měl už na dny vypočteno, kdy pojede se starým Šulcem na vakace, nebo i jak se domů rozběhne, kdyby starý forman právě v čas nepřijel.

Nežli toto vše se vyplnilo, přihodilo se něco, jež mělo pro Františka veliké následky. Jednou, když se vracel ze školy, potkal z nenadání starého Šulce ve formanské modré košili a v modrých punčochách. Chlapec se zaradoval, když formana spatřil, nebo každý z domova byl mu tuze vzácným, a zaradoval se ještě více, že mu maminka poslala škatuli a psaní. To všecko však bylo na hospodě, kam choralista nyní nemohl, jakkoliv by byl rád oželel oběd a přímo pro ty věci se rozběhl. Ale musil býti v klášteře a při obědě přisluhovati.

I oznámil Šulcovi, že si tam přijde odpoledne. Než ani to nemohl. Uložili mu nějakou práci v zahradě, která trvala až do šesté hodiny odpolední. Frantík byl jako na trní a div že neutekl. Juž na to pomýšlel, jak by to vykonal, neboť Šulc mu řekl, že zítra ráno zase odjede dále, za Prahu. Aby tak ujel a odvezl s sebou škatuli a psaní, a on Frantík, aby si ho nemohl ani přečísti!

Byl všecek proto rozechvěn a proto si toho ani valně nepřipustil, že ten, jehož se v klášteře nejvíce bál, pater Matiáš, náhle zemřel, jak o tom v zahradě slyšel vypravovati. Jemu nade vše byly zprávy z domova. A dnes zrovna měli pořád dozor!

Ze zahrady šli zrovna k večeři, od které se Frantík záhy vytratil. Vklouzl Růžičkovi do fortny, nesa s sebou všechnu svou večeři a prosil ho, aby teď na večer pustil ho do města.

Toho se sám Růžička ulekl. Ve dne pouštíval, ale na večer! Kdyby to tak pan převor uslyšel! Vrátný dlouho odolával, až posléze zvítězila nad ním škatule. Tušil, že v ní bude něco od mouky, a Frantík mu to také dotvrdil. A ty koláče z D**, ty horácké koláče, jak je jmenoval, Růžičkovi tuze chutnaly. Tak tedy hocha posléze pustil nařídiv mu, aby se neomeškal, nýbrž záhy přišel.

Nejmladší Věk uháněl za starým Šulcem do zájezdní hospody. Však žel! Formana krajana tam nezastal! Meškal ještě někde po svém řízení. Aby s prázdnou odešel, to se Frantíkovi nechtělo. Usmyslil si, že počká. Čekal a čekal v průjezdě, zacházel na dvůr, ke konírnám, čekal před hospodou, a Šulc nešel. Už se stmívalo, už se pak setmělo. Hoch zápasil. Měl strach z Růžičky, měl strach z převora. Kdyby tak vyšlo na jevo, kdyby tak někdo z velebných pánů přišel do dormitáře na přehlídku, jak někdy činívali!

Hrůza ho pojímala, a jak nyní litoval, že si nevymohl v klášteře dovolení! Když se obával, že by ho nepustili.

A teď opustiti zase matčino psaní! Bylo mu vždycky při něm, jako by si s ní promluvil. A zítra odjede Šulc dále, a čekati zas tak dlouho! Bez toho se tentokráte nad obyčej opozdil. Tak hoch uvažoval a zůstal.

Táhlo juž na desátou, když konečně Šulc se navrátil. Vydal škatuli i list a hned také vyřídil, že má přivezti odpověď, že maminka měla poslední dobu o něj, o Františka nějak strach, protože se jí smutné věci o něm zdály, tak aby psal, aby se přesvědčila, že je zdráv a jak mu je. Nebylo možná odpověď odložiti. Napsal ji tam v hospodě, a tak, nežli ji dokončil, nežli se Šulce na domov přece také vyptal, valně se připozdilo.

Bylo už jedenácte hodin, když maje matčin list v kapse a škatuli s koláči pod paždí došel klášterní fortny.

Růžička byl vzhůru čekaje netrpělivě nočního výletníka. Notně mu vyplísnil za to, že se tak toulá a co mu juž strachu nahnal. Udobřil se však záhy, když mladý choralista otevřel škatuli. Tu se smály na něj, na Růžičku, koláče tvarohové, povidlové, se sýrem, s jablkovým povidlím a se sladkou moučkou, jakých jindy nejídal, a jaké jen „tam v těch horách“ dělají, jak říkával, s nadšením o nich vypravuje.

Nyní je juž očima polykal. František ho dlouho nemusil ovšem zváti. Růžička se „do toho od mouky“ dal a koláč za koláčem mizel v jeho velikých ústech. Jedl, až se mu veliké jeho uši hýbaly.

Pak když škatuli skoro do polovice vyprázdnil, vedl Františka do choralistské světnice, jež byla ve druhém patře.

Cesta byla nebezpečna tím, že by některý z velebných pánů přece mohl je zaslechnouti, jak by šli obyčejnou chodbou, kolem cellí.

Růžička chvilku přemýšlel, neboť běželo nejen o chlapce, ale i o něj, a proto také poradil jinou cestu, zatajiv při tom svému chráněnci jednu její velikou nepříjemnost. Vedl jej nejprve postranní chodbou, do níž padal slabý zákmit svítilny z chodby hlavní. Toho světla bylo jen tolik, že nemusili tápati a klopýtati a že v pozadí na konci zahledli nějaké dvéře.

Opodál nich se Růžička zastavil a dožvykuje rychleji koláč, který si ještě vytáhl, nežli chlapec škatuli na rychlo a jen ledabylo přiklopil, pravil tlumeným hlasem:

„Jdi tudyhle, těmi dveřmi, jsou otevřeny. Je to stará domácí kaple. Tou projdeš, přijdeš ke druhým dveřím, jimi ven, za dveřmi jsou schody, těmi vzhůru, a juž pak uvidíš světlo. Za tím jdi a přijdeš na hořejší chodbu, a pak už trefíš, a nikdo se nic nedoví. Ale jen tiše —“

„Kdybyste mne, prosím vás, alespoň tou kaplí provedl. Bude tam tma —“

„Co ti napadá — Jen jdi, však trefíš. Já musím do fortny. Jak pak, kdyby někdo zaklepal! A proč se touláš tak dlouho; jen jdi a neboj se —“

A juž chvátal pryč a záhy zmizel v temnu chodby. František stál za chvilku rozvažuje. Té domácí kaple očitě neznal, nikdy v ní nebyl, jen o ní kdysi slyšel. V těchto dolejších končinách klášterních nebyl tak doma jako nahoře. A v tom mu připadlo, že tady dole je někde umrlčí komora, že sem dávají mrtvé mnichy, nežli je pochovají. A juž se mu mihl pater Matiáš. Teď teprve chlapci živěji přišlo na mysl, co odpoledne jen na půl ucha slyšel. Kdyby tak tady někde —! Lekl se. Bál se ho za živa a nyní v tu noční chvíli v hrobovém tom tichu, v opuštěné chodbě halící se v šero, jímž se jen slabý zákmit světla třásl, připadl chlapci pater bibliothékář, jelikož mrtvý, tím hroznější. Než co činiti?

Chtěl uteci k Růžičkovi, aby ho nechal u sebe přes noc. Ale to by on neudělal. A co by bylo, až by pater regenschori ráno přišel do dormitáře a neshledal všech? Frantík už viděl, jak ho z kláštera vyhánějí, viděl také hned rozhněvaného, přísného otce — a juž vykročil.

Bylo po přemýšlení a váhání.

Požehnav se křížem dal se chodbou, otevřel tiše dvéře té domácí, staré kaple, a juž ho obklopila čirá tma. Bylo tam nějak vlhko, vzduch zadušený, nepříjemný. Mladý choralista pustil se do černé tmy, šoural se, nohou vždy půdu ohledávaje, jako by měl přijíti ku propasti, rukou tápaje a polonahlas, chvatně se modle. — Najednou ucítil studený kámen. Byl u zdi. Ruku měl vzhůru hledaje kliku u dveří, ke kterým, jak myslil, že zrovna mířil. A to ohmatal nějaký výstupek zdi, a nyní hle, toť dřevo. — Ale ne dvéře — prkno nějaké. A v tom, jak se ho po tmě, nevěda chytil, povolilo, převážilo se a rachotíc spadlo. S ním však také skulilo se něco těžkého zrovna k jeho nohám.

Frantík leknutím upustil škatuli. Ale v tom už se mu také mihlo, že jí tu nesmí nechati, že kdyby ráno někdo sem přišel a našel památky z ní! Vše by se vyzradilo. Sotva to pomyslil, už se sehnul, aby po tmě škatuli sebral i koláče. Však slyš! Děsný zvuk! Něco zastenalo, strašlivě, až mu tělem projelo. Jak klečel, chtěl vyskočiti, ale v tom náhle ucítil na hrdle studenou, ledovou ruku. Hrůza ho pojala, div že neomdlel. — Vykřikl ve smrtelné své úzkosti, vytrhl se té ledové ruce a nedbaje stenání a chrčení, vyskočil jako štvaný a nedbaje tmy hnal se pryč. Jak se dostal ven, jak dvéře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl…

Pojednou ozval se tichou nocí umlklým, ve spánek ponořeným klášterem zvonek. Byl to ten, jenž dával znamení k obědu. Ale nyní, skoro o půl noci! A jak zvonil! Někdo zrovna šíleně tahal za řemen, zvon ječel jako na poplach. Pak rázem umlkl.

Ale klášter byl už vzhůru. Dvéře všech cellí se otevíraly, mniši, každý se světlem, ven vybíhali přesvědčit se, co se děje. A tam hle, na hořejší chodbě u zdi pod řemenem, jímž se tahalo za polední zvonec, skleslý nějaký hoch. Pro Bůh, to tě ten čiperný choralista se stříbrným hláskem. Ustrojený, v kloboučku na hlavě a nějakou škatuli drží. Jako náměsíčník nebo šílený! Jak je na smrt bled, jak vytřeštěně hledí!

Mnichu, jenž k němu první přichvátal, neodpověděl, nemohl. Ani druhému, ani třetímu, ani samému převorovi. Hoch byl bez sebe, jistě hrůzou, vyjevený a jen dolů ukazoval, po schodech vedoucích do „domácí kaple“.

Jak dolů sešli se světly, mniši sami se lekli, strnuli. Bratra jejich, patera bibliothekáře, nebylo na prkně. Prkno leželo na zemi, vedle pak na schůdku on, nebožtík, s otevřenými ústy, vzduch lapaje, očí zkalených, na smrt ještě bledý, čela potem zkropeného!

Byl to pak shon! Růžička letěl pro lékaře, kterého nejprve zavedli k pateru Matiáši, zase už v celle, v posteli ležícímu. Odtud musil lékař k loži mladého choralisty, jenž tu ležel za mrtvého.

„Pan pater bibliothekář vstal z mrtvých a bohdá se uzdraví —“ pravil lékař převorovi odcházeje. „Jeho štěstí bylo, že ho ten klučina shodil s prkna, ale ten to třeba smrtí zaplatí.“

„Nedej Pán Bůh! Je to nadaný hošík a byla by ho věčná škoda,“ pravil převor a nařídil pak, aby malý Věk byl co nejpečlivěji ošetřován.