F. L. Věk/I./IV. F. Věk s domovem se rozloučí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< F. L. Věk‎ | I.
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Bylo jednou v neděli odpoledne zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regenschori Havránek. Na jeho tváři bylo znáti, že nepřichází jako jindy, ale že nese něco zvláštního. Také opravdu, sotva že usedl a trochu pohovořil, sáhl po jednou do hluboké kapsy svého řebíčkového kabátu a vyňal odtud list. Byl už rozpečetěn. Položil ho před sebe na stůl, usmívaje se na Věka i jeho ženu, kteří na něj zvědavě hleděli. Kromě nich tu nebylo nikoho. Děti všechny byly venku, nebo bylo v měsíci srpnu a den překrásný.

„Nesu vám novinu.“ začal regenschori. „Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně jen pro vás. Chce vám vzíti Frantíka —“

Věková se lekla.

„To je tak,“ pokračoval Havránek, „píše mně bratranec Strádecký, víte-li, znamenitý pozaunista, vím-li o nějakém hochu, dobrém sopranistovi, že by mohl za choralistu k benediktinům. A jak to přečtu, pravím, dobrého sopranistu? O tom nevím, ale o výborném sopranistovi, to bych věděl, a to je Frantík kmotříčkův. Lepšího nedostanou v celých Čechách, no a pro hocha by to také bylo. Štěstí ho samo hledá. Tak jsem šel rovnou cestou sem —“

Věková však, soudě z její ulekané tváře, neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku:

„Nu, a stálo by to štěstí za to?“

„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka, všecko zaopatření zdarma, a František by chodil při tom do latinských škol. Vystuduje, ani groše na něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter —“

„Ale ještě je mlád —“ ozvala se matka, lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém věku sám do světa do velkého města. Ale muž jinak uvažoval. Ovšem na to také pomyslil, že je hochovi sotva deset let, že to je na něj mnoho tak záhy do světa: než v hlavě si hned vypočetl, že by ho takto mohl nejlépe a lacino opatřiti, a to rozhodlo. Marné pak byly veškery námitky ženiny. Havránek odcházeje měl již určitou odpověď, jakou má Strádeckému, svému bratranci, znamenitému pozaunistovi, napsati. Když kmotr odešel, Věková všecka zaražena ani nemluvila. Trhla však sebou, když se po chvíli na síni ozval Františkův hlas.

„Řekni si mu sám, já mu to říkat nebudu —“ děla rozhodně a vyšla ven, majíc oči slzami zality.

Frantík se přihnal všechen rozjařen a vesel, ale hned zarazil, an spatřil otce, a hned také na jeho tváři poznal, že se něco stalo. Zvěděl to bez prodlení. Otec mu zkrátka novinu tu oznámil a pak se ho optal:

„Tak chceš-li do Prahy? Do toho kláštera za zpěváka?“

Ohromený hoch upřel na něj oči, za okamžik mlčel, ale pak ze strachu, nesměje nikdy odmlouvati, pokývl hlavou a zalezl do koutka.

Věkovou zrovna píchlo, když po té vstoupivši do světnice zahlédla Františka v koutku jako zařezaného. Byl jako kuřátko, ani nehlesl, dobře však porozuměla jeho pohledu, který na ni upřel, když vstoupila.

Ale to pořád ještě nebylo jako pravda: teprva to na chlapce dolehlo, když docházely poslední dny, kdy se dosýpal čas jeho v domově pobytu. Pak bylo hůře.

Zatím matka s nejstarší sestrou Františkovou všechno pilně chystaly a připravovaly: pěkné, lněné košile a jiné prádlo i vše, čeho by bylo mladému choralistovi třeba. Ten po prvním dojmu, jak novinu od otce uslyšel, sice se vzpamatoval a venku mezi kamarády se i rozveselil; než stávalo se mu, že právě když byl nejveselejší, nějak ho píchlo, zarazil se, a to pomyšlením, že juž tu dlouho nebude. Poslední dny skoro se z domu ani nehnul, zůstávaje pořád u maminky. Rozuměla mu, a jsouc jeho příchylností pohnuta, ještě více ho litovala a začasté si zavzdychala, i také se jí oči zakalily. Ale před synkem nedala tak na jevo, těšíc ho, při čemž mu hlavu hladila, a pomýšlejíc, jak by těch několik dní mu osladila. Vařila všecko, co on rád, a stranou mu ještě přilepšila.

Pozdě odpoledne vyběhl František na dvorek, za dvorkem kolnou ven a juž stál na cestě vedoucí těmi místy, kde stávaly za starodávna hradby a bašty, po nichž tu tam v sousedství zůstávala skrovná památka. Pod cestou byl zděný taras, pod tarasem potok, za potokem jejich bývalé stavení, vedle něho Žalmanovo. Zahrádka jeho byla právě vyjasněna paprsky zapadajícího slunce. Světlo jeho hořelo v nízkém okénku starochovy chalupy, i v koruně staré olše u potoka, jenž skoro všechen vyschlý tou dobou, plížil se tiše ve stínech.

Na rozkaz otcův byl František dnešního odpůldne leckdes dát s Pánem Bohem. Když si juž všechno oběhl — nebyla to pro něj snadná cesta — ptal se stranou matky, mohl-li by dáti také starému Žalmanovi s Pánem Bohem.

Matka se chvilku rozmýšlela, pak ho z toho zradila. „Bylo by dobře,“ děla — „ale Žalman se zlobí, a mohl by tě ještě nějak odbyti. Zatím nech; až se s ním sejdu, povím mu, že’s se chtěl s ním rozloučiti.“

František tedy nešel, ale podívat se na jeho chalupu si přece vyběhl, chovaje tajné přání, kdyby tak náhodou Žalman vyšel. Nemohlť na starce, kterého si tuze oblíbil, zapomenouti. Tak stál na tarasu a čekal, i dočekal se. Starý soused bělovlasý, jako výr o samotě žijící, vyšel přece ze svého brlohu, aby sňal přízi, rozvěšenou na bidle mezi stromy. A v tom se ozvalo s tarasu ne tuze nahlas a ne jistě: „Žalmane!“

Poohledl se, ale juž se opět obrátil, sbíraje chvatně přízi.

„Já jedu zítra do Prahy, Žalmane, na dobro —“ ozvalo se opět s tarasu. Staroch se na ta slova přece ohledl, z krátka pak zvolal: „Buď s Pánem Bohem“ — a juž pospíchal s přízí do stavení.

Tak rozloučil se nejmladší Věk se sousedem, u něhož strávil tolik pěkných chvil a jehož hněv tak dlouho hnětl.

Poslední večer v rodině minul. Hoch ulehl na lože, usnul, ale probudil se. Starost mu nedala spáti. A jak tak chvíli bdě ležel, zaslechl, že někdo vstává a že jde tichým krokem k jeho posteli. Byla to maminka. Zamhouřil očí. Cítil, že se k němu sklání, cítil, že hladí z lehka jeho vlasy, dělá mu křížek na čelo a juž je políbivši, tiše zase odchází. Bylo mu v ten okamžik milo; blažiloť ho, že ho matka má tak ráda. V tom také zas usnul. Procitnul však záhy a jak pomyslil, že dnes, už dnes — tu se velice zkormoutil. Pak přirachotil veliký formanský vůz; při něm u velikých, těžkých koní, jejichž chomouty byly ozdobeny mosaznými kotouči červeným suknem podšitými a jezevčí koží, stál starý Šulc, v modré formanské košili bíle vyšívané, v černých kožených spodkách až po kolena a v modrých punčochách. Střevíce jeho bez přezek byly náramně těžké pro podkůvky a hřeby, jimiž podešve byly vybity.

V tu chvíli byl František ve škole loučit se s kmotřičkou, neboť regenschori meškal u nich, u Věků.

Kmotřička vybírala ve sklenné polici všechny šálky (byli na nich vymalovaní pastýřové a pastýřky) shánějíc v nich kde jaký groš, nebo tam bylo její tajné repositorium, aby dala kmotřenci něco na cestu. Pak ho zulíbala, křížkem požehnala, svěcenou vodou z cínové kropeničky u dveří postříkala, a juž šel plačky ze školy, v níž zažil tolik radostných a trapných chvilek. Tou dobou Damiana Peliňky, mládence s dlouhým, tenkým nosem a dlouhým copem, nebylo právě doma.

Zatím u Věků naložili Františkovu truhlici se vší jeho výbavou na vůz starého Šulce. A nyní nastalo to pravé, nejsmutnější loučení, když starý Šulc udělav bičem tři kříže před koňmi zatrhl řemennou opratí.

Oříšek, jeho psík useknutého ohonu, jal se prudko štěkati, an s předku těžkého vozu skočil na voj, s voje na koně a s jednoho na druhého přeskakuje, pobíhal jim po hřbetě jako po lavici.

Starého Šulce vysoká archa juž rachotila, malované síto a veliká lucerna po straně se rozhoupaly, juž povoz vyjel z náměstí, a u Věkových ještě se loučili. A nebýti přísného napomenutí kupcova, bylo by ještě déle trvalo.

Věková synka, jenž pro slzy na cestu neviděl, sama také plačíc až ke bráně vyprovodila. Za bránu kus šel kmotříček regenschori, a ten Františkovi znovu důtklivě připomínal, aby houslí nenechával, ale pilně se učil a na jiné nástroje také, v Praze že je dost příležitosti, a také aby nezapomněl, kdyby tak na nějaké noty přišel, které by byly třeba pro něj, jako pro kantora, aby mu je opatřil nebo opsal, a ať se ve všem řídí radou Strádeckého, to že je znamenitý muzikant.

Pak už jen otec zůstal a ten jel s chlapcem až do Prahy. V tom Věková nepolevila. Chtěltě kupec synka svého odevzdati starému Šulcovi, který znal Prahu jako své město, aby ho do kláštera zavedl. Než naléhání manželčinu Věk povolil a jel také, maje na hlavě nedělní třírohý klobouk a přes tmavozelený kabát límcový plášť.

Za městem došli Šulcova povozu. Do Prahy jeli kolik dní, a František byl už jako polámán, když ve bráně slezl s vozu. A tu nastalo divení. Viděl ve bráně vojáky, kteří je zastavili; když je propustili, otevřel se chlapci za branou nový svět. Vjeli do hlučných, živých ulic, v nichž se lidmi a povozy jen hemžilo, vjeli pak do nádvoří veliké hospody, kde všecko hlučelo, křičelo, na sebe volalo, kde na špinavém nádvoří, nad nímž kolem do kola pavlače se vznášely, stálo mnoho vysokých těžkých vozů pod plachtami i bez nich. Starý Šulc řídil svou archu, jež nebyla z nejmenších, tak jistě a obratně a vjel do té spousty, jako by tu sám byl. A všude ho vítali, podomek, sám hospodský a jiní; kam se podíval, všude samí známí. Tenkráte byli formani vzácní, tenkráte byl jejich zlatý věk.

Všechna ta vřava, všechen ten hluk a ruch Františka zrovna omamovaly, tak že za těch prvních chvil i na domov zapomněl, ke kterému v myšlénkách ubíhal po všechnu sem cestu. Ráno se musil obléci do svátečních šatův, otec se také vystrojil, a zamířili nejprve ke Strádeckému, bratranci kmotříčkovu, znamenitému pozaunéři. Ten je zavedl do kláštera benediktinského na Starém Městě.[1]

U fortny zahledl František nejprve vrátného, jenž trochu šilhal a měl veliká ústa. Hoch byl jako kuřátko. Všecko dojímalo, omamovalo jeho mysl, tam ve městě hluk a rej, tu hluboké klášterní ticho, vysoká, nevídaná stavba, množství dveří, ochoz, šeré, jako nekonečné chodby, začernalé na nich velké obrazy svatých mučedníků vyhublých tváří, nahých, zmučených těl i bradatých mučitelů jejich v divných turbanech a korunách, v červených rouchách, výrazu ukrutného.

Kolem chodbou mihl se tu tam nějaký mnich, před nímž otec i Strádecký, majíce smeknuto jako František, se ukláněli; posléze vešli do nějakého pokoje o dvou vysokých oknech, tlustých zdí, a tam stanuli před knězem vysoké, vážné postavy. Byl to převor. Tomu Františka, jenž mu pln bázně ruku políbil, představili, a on pak zavolav jiného kněze, poručil, aby se hoch podrobil zkoušce, kterou si juž dnes jednou odbyl, a to u Strádeckého. Ten nyní se jen usmíval, věda, co v klučinovi je a že regenschori bratranec mu nelhal.

František spustil svým jasným, stříbrným hlasem, a kněži na první jeho čisté zvuky krásně intonované na sebe se podívali. Frantík zpíval jako skřivánek. Jak prve byl zaražen a ostýchav, tak nyní za zpěvu všechno se sebe setřásl a na vše zapomněl. Měl vyhráno; byl přijat.

Ještě toho dne přenesli do kláštera jeho truhličku. Ten den mu ještě ponechali, aby si zůstal s otcem. Nazejtří však bylo se mu s ním rozloučiti. Otec býval vždycky přísný, tak že se ho děti bály náramně, nikdy se s nimi tak nelaskal jako matka, zůstávaje skoro ustavičně vážný a přísný.

V ten okamžik však, kdy mu František ruku líbal a s Pánem Bohem dával, zahledl v otcových očích slzy. Bylo to poprvé za jeho živobytí. To chlapce ještě více dojalo. Sotva mohl promluviti, sotva domů matce a všem vzkázati, že je ještě jednou všechny pozdravuje, a aby mu psali, až zase starý Šulc pojede do Prahy.

Do kláštera ho juž otec nevyprovázel. Až k fortně ho zavedl Strádecký. U fortny ho přijal vrátný Růžička, jenž vida chlapce uplakaného, jal se ho dost těšiti, jak myslil že nejlépe, a to veselou a žerty, a hned také začal o buchtách a o koláčích, dala-li mu maminka do truhly. To juž vedl Frantíka nahoru do světnice, kterou obývali choralisté.

  1. Při nynějším ruském kostele.