Eklogy a písně/Jarní větry

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jarní větry
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: archive.org
Licence: PD old 70

Rád slýchám z jara bouřné větry váti.

Má duše hne se, jak by chtěla bráti
se s labutěmi, které z jihu spějí,
a jak by chtěla v jejich vírném reji
nad step, jež dřímá, nad moře, jež duní,
se vznést a volat: Nesu jaro s vůní,
dám pažitu je, sadu dám a lesu,
a řeknu vlnám: Rychle vstaňte k plesu!
a řeknu k ptákům: Rychle vstaňte k písni!
Mám pro vše lék, co bolí vás a tísní;
lesk mého nebe kalný zrak váš zjasní,
co klíčí v srdcích, vstane, bude básní,
co klíčí v zemi, bude plným klasem,
a bude plodem; všady jedním hlasem
o novém jaru rozlehnou se zvěsti.
Já řeknu kmetu, který suché klestí
na kraji lesa sbírá: Ustaň, chudý,
jsem tobě teplo, já proniknu všudy,
do ňader země i v tvou jizbu šerou!
A milující dívce: Písní sterou
vzduch naplním, v nichž láska bude pláti!

Rád slýchám z jara bouřné větry váti.

Vždy zdá se mi, když v tmavých nocích dují,
že rozumím, co sobě vypravují:
Teď křídlo mé se pustou plání kmitne,
a v krátce tady bude pole žitné,
v něm koukol s chrpou, svlačec s zvonkem bílým:
a kam se nyní s drsnou písní chýlím,
tam děvčata len modrý budou pleti,
a s nimi v závod všecko bude pěti,
v azuru skřivan a křepelka v trávě;
kol těžký ruch se zbudí ve doubravě,
a zazní lomoz pluhů, bran a rýčů,
a koní řeht, hlas lidí, praskot bičů
a táhlý zvuk, při němž se brousí kosa,
stád bujná vřava, píseň, kterou bosa
si dívka nesouc žencům oběd zpívá,
a matky píseň, jež před vedrem skrývá
své dítko v snopů stín, je uspávajíc;
zřím jahodu, jež v hustém listí zrajíc
chce utržena býti v kráse svojí;
žní vidím shon a slyším, jak se pojí
z těch různých zvuků bouřná hymna plesu.
Rád ustoupím a schovám se v šer lesů;
ať země bují k zdaru pro člověka,
ať nový život v její žíly vtéká,
klas rozvlní a v hrozny plamen lije,
ať vše jest život, ples a poesie!

Rád slyším z jara bouřné větry váti.

Má mysl vždycky v starý park se vrátí;
zřím chýši, z mračen lesů smavě zírá,
vlašťovka u ní stébla k hnízdu sbírá,
a jaro tu, ač neví o něm zima.
Tak přes rameno stařeně, jež dřímá,
se dívá smavý hošík zlatovlasý.

V své duši cítím nové světy krásy.