Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/II. O pavouku pravém, který však ukáže, že není pavoukem jako ten prvý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dva pavouci
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 35–38.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Tatínku! Tatínku! Pojď sem, prosím tě!“ volala malá Miroslava jednou z rána na otce.

„Pro pána krále, snad nehoří?“ usmíval se otec, vstoupiv rychle do velkého pokoje, kde Miroslava obyčejně spávala. „Nuže, co jest? Co se stalo?“

„Ach, tatínku, prosím tě, podívej se tamto, k oknu!“ ukazovala dívka prstem.

Stálo věru to podívání za mnoho. Nahoře u okna objevila se do rána paprskovitá pavučina, skutečné to dílo umělecké. Skládala se ze samých tenounkých jako vlas nitek. Síť tato visela svisle, nitky její byly vedeny od středu k obvodu v kruzích tím větších, čím vzdálenějších od středu.

„Aj, hle!“ řekl s úsměvem otec. „Jaká neočekávaná to návštěva! Víš-li pak, Miroslavo, kdo nás to poctil vzácnou svou přítomností?“

„Vím, milý tatínku! Je to pavouk, viď?“ trochu v nesnázích odpovídala Miroslava.

„Ovšem, že pavouk. Ale pavouků je více. Ten, hle, se jmenuje pavouk křížový. Vidíš-li jej?“

„Ach ne, nevidím!“

Tatínek vzal tedy s postélky dcerušku do náručí, zaobalil ji do peřinky a nesl si ji k oknu. Pavučina se trochu zatřásla; její výrobce prchal do své skrýše.

„Jak skromný je náš umělec!“ smál se otec. „Hleď, jak před námi utíká. Nepůjdeme za ním do jeho jemného bytu, ovšem, nevešli bychom se tam. Ale přece si jeho příbytek prohlédneme. Vidíš zde podle síti to kulovaté pouzdro? To jest sídlo učeného tkalce.“

„Ach, to jest všecko hezké, viď, tatínku?“ libovala si Miroslava.

„Nejen toto, ale tak jest vše krásné, co vyšlo z rukou Stvořitelových. Jen musíme se uměť dívati na přírodu. Snad jsi již často viděla pavučinu, ale málo jsi si jí všimla. Teď, že jsem tě upozornil na její vlastnosti, obdivuješ se jí. A tak se to má se vším. Mnohý člověk, který buď nechce nebo neumí přemýšleti, zůstává netečným, slyší-li slavíka zpívati, potůček bublati, listí ševeliti; vidí-li trávu se zelenati, duhu se stkvěti, oblohu modrati… Ale vnímavý člověk všímá si všech těchto věcí a obdivuje se i v nepatrných vlastnostech a činnostech přírody vznešenému jejímu Tvůrci.“

„Budu si všeho toho všímati, o čem jsi mi teď vypravoval, můj milý tatínku!“ slibovala Miroslava.

Otec ji políbil srdečně na čelo a pravil: „Vím dobře, že žádné upřímné slovo nepadne u tebe na skálu, a těším se z toho velice. Nepochybuji také, že i dále budeš ustavičně takovou! — Ale — co učiníme s naším samozvaným hostem? Mám zavolati Anežku, aby jej pomocí smetáku poslala tam, odkud přišel?“ ptal se tatínek s úsměvem, dobře věda, že Miroslava se za pavouka přimluví.

„Ach, pěkně prosím, nechejme si ho u nás! Budeme se chodiť na něj dívat! Vychytá nám ty ošklivé mouchy, které nám chvíli nedají pokoje…“

„Dobře, dobře,“ usmíval se tatínek, jenž nemýlil se ve svém očekávání. „Dokud pán z Pavouků nebude zatahovati síti své příliš daleko a skromně jako nyní zůstane v tomto kousku, popřejeme mu zde zdarma bytu. O stravu však nechť se stará sám!“

Mezi rozmluvou touto odvážil se pavouk vylézti ze svého pouzdra. Miroslava sotva dýchajíc bedlivě si ho prohlížela. Byl to pavouk dosti veliký, těla červenohnědého, složeného ze dvou částí: hlavy s hrudí srostlou a zadku. Na hrudi měl vespod osm členitých noh. Nejvíce padaly do očí u tohoto pavouka bílé jemné tečky a čárky, které na hřbetě ve znamení kříže byly sestaveny.

„Nyní již vím, proč se jmenuje tento pavouk křížový,“ zvolala najednou Miroslava. Těšilo ji, že sama rozluštila, proč se pavouk takto nazývá.

V tom najednou zabzučela jim okolo hlavy moucha. Nešťastnice! Slepě zrovna letěla k síti pavoukově. Ani jí nepřipadlo, že by jemné toto předivo státi se mohlo posmrtným jejím rubášem. — Ach, také hřích jest podoben jemné síti. Snadno, velmi snadno klesá dítě i dospělý člověk na pohled v nepatrnou síť jeho a zřídka kdy z něho vychází očištěn, s duší opět svatou a neporušenou!

Sotva dotkla se moucha křídloma svýma síti, v tom pavouk, který jako bezducha u svého pouzdra civěl, bleskem ocítil se u ní. Miroslava až se ulekla. Nastal prudký, ale krátký boj. V malém okamžiku přivázal pavouk mouchu několika nitkami k síti své, zatknul v ni svá ostrá kusadla — a moucha přestala na věky dýchati.

Byl to trochu smutný obrázek, který tu Miroslava pozorovala. Tatínek jí to viděl na očích a proto pravil: „Pavouk je svou přirozeností nucen loupežiti a vražditi. Stává se však tím lidem i zvířatům užitečným, poněvadž zbavuje jich obtížného hmyzu, zejména much a komárů. Proto zvláště ve stájích málo se mu překáží, neboť zde bývá much nejvíce. Tam také na sta hmyzu klesne ostrými kusadly pavoukovými!“

„Aj, hleď, tatínku, na co jsem zapomněla!“ přetrhla tu Miroslava výklad tatínkův. „Kdyby to vše viděl Slavoj! Poběhnu proň, aby se šel také podívat!“

A tatínek ji pustil z náručí zlehka na zemi. Miroslava rychle vklouzla do vedlejšího pokoje.

Slavoj dosud spal, ačkoli již bylo sedm hodin. Jindy jej budil tatínek, ale dnes na něj pozapomněl. Chlapec ve spaní oddychoval, jakoby byla teprve půlnoc.

Miroslava dala se do smíchu, když jej tak viděla s pootevřenými ústy spáti. Vzala jej za rameno a trochu jím pohnula.

„Slavoji, vstávej!“ zvolala.

Ale Slavoj toliko cosi zabručel a obrátil se na druhou stranu.

Miroslava však nedala se odstrašiti a znova jej budila.

„Nech mě!“ mrzutě a všecek rozespalý odbýval ji Slavoj. „Mně se tak krásně spí!“

„Vstaň, Slavoji, pojď se na něco pěkného podívat!“ vybízela jej znova sestra.

„Ah, já raději budu spáti!“ mrzutě vece bratr. Ani se nezeptal, co by to bylo! Nebyltě pranic zvědav.

„Ale, Slavoji, tys divný hoch! Což netoužíš zvěděti, co ti chci ukázati?“ divila se Miroslava.

„Ne, nechci! Mně je milejší spáti!“ odpovídal Slavoj, a hotovil se k novému spánku tím, že si zakryl hlavu polštářem, aby slov sestřiných neslyšel.

Miroslava nechala dvéře do pokoje, v němž byl se umístil pavouk, pootevřeny; mohl tudy otec, jenž v pokoji tom dlel, každé slovo slyšeti. Zabolelo jej, co byl poslouchal. Vešel rychle do pokoje a pravil: „Nestydíš-li se, Slavoji, tak dlouho spáti? Mladší sestra již dávno vzhůru, a ty dosud v posteli. Ihned vstaň!“

Přísné oslovení otcovo pohnulo Slavojem. Vstával. Když byl ustrojen, všickni tři vešli do pokoje, kde byl pavouk se usídlil. Na Slavojovi bylo viděti, jak jest mu rozkaz otcův proti mysli. Také otec to viděl a proto řekl se smutným úsměvem: „Věru, jsi horší nežli pavouk. Ten již od časného rána je čilý a čerstvý, ale tys ustavičně stejný.“ Na to hluboce zarmoucen odešel do svého pokoje.

Miroslava to pozorovala a byla by se dala hned do pláče.

„Slavoji, prosím tě, nebuď takovým nehybným, jako bývá ošklivý pavouk!“ řekla k němu a lichotivě objala bratra kolem šíje. „Podívej se, tatínek se na tebe hněvá, a maminka často pláče, že jsi takový divný! Učiň mi to k vůli, můj milý bratříčku, buď již hodný!“

Ale skála nedá se rozbořiti za hodinu, Řím nebyl za jeden den vystavěn, a Slavoj nepolepší se tak brzy. Nevrle zbavil se Miroslaviných rukou a mlčky i pomalu jal se skládati své věci školní.