Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/9. Nová zrada vlasti a produkce bez principála

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
8. V lese	9. Nová zrada vlasti a produkce bez principála	11. Liška na lišku

Údaje o textu
Titulek:	9. Nová zrada vlasti a produkce bez principála
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 99–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hospoda, poněkud ještě zánovní stavení, měla široký průjezd a podle něho dva hodné boky. Byla dosti hezká podívaná na ni. Nejvítanější byla asi našemu Turkovi. Ten střelil do vrat, jakoby chtěl v okamžení veškeré vnitřnosti její skrz na skrz prozpytovat a bezpochyby si někde známosť s notnou kostí udělat.

My dva se ještě jednou zastavili — a sice u samých vrat. Petronka sáhla do malého kapsáře a vyndala pět krejcarů. To bylo naše celé bohatství — zbytek peněz, které nám byla ráno Bára na cestu strčila.

„Ty nemáš nic?“ ptala se krátce. Já zavrtěl hlavou. — „Tohle bude hubený oběd a ještě hubenější večeře,“ mluvila Petronka dále. „Ale to nic neškodí. Vtipná hlava se také na ledě ohřeje, a nebude-li pomoci, musíme okázat, že jsme Makotrusovi školáci. A jak se mi zdá, nebudeme zde pracovat nadarmo. Hospoda je hodná — ves velká… poslouchej! v šenkovně je veselo — a pak tyhle vozy… no, uvidíme, co dovedeme.“

„Co pak počneme?“ ptal jsem se jaksi nesměle, nemoha zámysl Petrončin nijak prohlídnouti.

„Neptej se — a vůbec nemluv, abychom se neprozradili!“ řekla Petronka. „Já dám lepší pozor a sama vše objednám.“

Pak jsme vešli do šenkovny. Byl to prostranný, podlouhlý čtverhran s nerovnou, trochu špinavou podlahou a velikými, začazenými trámy na stropě. Okolo nažloutlých stěn stály odřené stoly a prostředkem se vlekla dlouhá tabule. Vedle kamen a pece klepaly dřevěné hodiny a okazovaly na čtvrtou. — Nám to bylo všecko jako dávno známé; neboť hospody bývaly do těch čas naše hlavní přístřeší a patřily dle svých hlavních částek k našim zeměpisným vědomostem.

Téměř okolo všech stolů bylo živo. My si zalezli do koutečka zrovna vedle dveří. Odtamtud jsme mohli všecko dobře přehlídnout.

Okolo prostřední tabule sedělo několik domácích sousedů a přespolních obchodníků, majících tady litkup. Někteří byli z kazajek vysvlečeni a své krátké dřevěné dymníky v zubech držíce, roztahovali se oběma rukama po stole. — V zadním koutě slavil křtiny zámožný sedlák z blízké dědiny, kteráž ku zdejší osadě patřila. Kmotrové a kmotry i pozvaní hosté byli veselí u plných džbánků a libě zavánějící pečeně. Nás počínal nově podrážděný žaludek hned upomínat.

Po celé jizbě panovala veselá živosť, a tato nás dechem svým poněkud ovanula i rozjařila. Byli jsme plni jakési dobré naděje.

Hned jak jsme se přes práh hrnuli a pak za stůl uvelebili, měřil nás vybroušenýma očima hospodský. — „Co dobrého?“ zahrčel na nás ze sádelného krku, a valil se v bílé, jen že rozličnými omáčkami podivně zpruhované zástěře ke stolu.

„Pán Bůh rač pozdravit, pane hospodský!“ odpověděla Petronka, své modré oči s přívětivým úsměvem na masitý soudek upínajíc.— „Rádi bychom kousek chleba — as tak za dva krejcary, a žejdlík piva.“

Ta hromada kostí a masa si nás chvílku prohlížela. Že nejsme ze vsi, to arci hned asi poznal; za jedno jsme byli trochu jinak přistřihnuti, abychom se byli mohli mezi bosonohou mládež počítat, a za druhé znal bezpochyby každou duši svých pivních a kořalečních poddaných.

„Máte cvoky?“ ptal se potom krátce.

Petronka sáhla do kapsáře, zacinkala tam osiřelými ovečkami, pak je vyndala, držela v hrsti pod stolem, a jakoby je byla z většího stáda vybrala, jednou rukou položila je na stůl, druhou vjela zase do kapsy.

„Tuhle jsou peníze,“ řekla přitom; „my nechceme nic zadarmo, pane hospodský! — ale zato nám dáte také hodně mnoho — není-li pravda?“

Masitý soudek smetl krejcary, zavrtěl hlavou a zamumlal cosi, jež jako: „Podivné kotě! — ta má dobrou vyřídilku!“ znělo, a valil se ku své kredenci, odkud nám pak objednaný, ale nemaštěný oběd přivlekl.

Byla to čtvrtka malého bochníčku a buďto z neopatrnosti, nebo ze zvláštní náklonnosti více než do polou naplněná pinta. Můj žaludek si zasteskl při pohledu na skrovný klínek chleba, z něhož se měla polovička na cizopanskou půdu dostat, a zpomněl si bolestně na celý bochník, kterýž zůstal v lese ležet.

Petronka pozorovala, co se ve mně ozývá. — „Neboj se,“ šeptala mi, chleba na díly přelamujíc — „však my se najíme. Tohle je jenom tak proti první bolesti prázdného žaludku. Ale musíš dát pozor. Tuhle se napí, abys dostal kuráž.“

„Nač pak?“ prohodil jsem také šeptavě, nechávaje první sousto zubům přemílat.

„To brzy uvidíš — teď nemohu dělat široké výklady,“ šeptala zase Petronka, stejnou pozornosť na chléb obracujíc. „Jen otevři oči a uši — a neostýchej se. Tady nesedí žádné paragrafy, a tyhle kazajky dovedu zrub na rub obrátit. Především ale pamatuj si, že jsi zase — mouřenín, a zpomeň si na principálovo učení.“

Mně zůstalo sousto v hrdle vězet! Měl jsem co dělat, abych je dolů připravil. Až mi do očí slze vstoupily. Pak jsem je vyvalil na Petronku.

„Mlč!“ hodila mi ještě potichu do uší, a přitom spočívalo ve tváři její tolik důvěrné přívětivosti, a ty modré hvězdičky leskly se v nich tak nevinnou čtveračivostí, že jsem se musel utišit. Potom začala podivné posunky naproti mně dělati. Brzo zaťala pěsti, brzo vystrčila jednotlivé prsty a přitom jí vyskakovaly z úst indianské floskule dle Makotrusovy gramatiky.

Já na ni koukal jako u vyjevení; ale netroufal jsem si hubu otevřít — ze samého strachu, abych nic nepokazil. Zato se ozvalo brzo něco u prostřední dlouhé tabule, a na to Petronka číhala.

Divné posunky její padly totiž do očí sedlákovi, kterýž byl několik pytlů pěkné pšenice prodal a ztržené peníze nyní po částech do pivní sklenice pouštěl — jinak řečeno: propíjel a pln rozkošného rozmaru se na lavici protahoval.

„U všech rohatých šotků!“ začal mumlat, když byl několik okamžiků na Petronku oči vyvaloval a potom svého souseda notně loktem šťouchnul — „podívej se, kmotře! co je to tamhle za drůbež? Ta má bezpochyby zalehlé uši a nebo přirostlý jazyk.“

Kmotr se ohlídnul a po něm se obrátilo několik jiných hlav. Petronka to pozorovala a začala ještě divnější posunky dělat. Najednou se dala ramenatá kazajka u tabule do smíchu. — „Tohle jsem předce blázen!“ zvolala přitom a otočila se na dubové židlici, aby nás tím lépe viděla. „Co pak to ta suknice tropí?“ — A Petronka, jakoby už byla na něco takového čekala, honem vyskočila, mne nechala sedět a šla blíže k tabuli.

„Mnohovážení páni a hospodářové!“ začala před nimi obratně mluvit — já bych to byl jaktěživ ze sebe nevypravil, ale tomu ženskému drobtu to šlo jako z vody! — jáť arci tenkráte ještě nevěděl, jakou školu mladá holka již proběhla! — „Mnohovážení páni a hospodářové!“ počala — „bezpochyby jste si povšimli, že jsem tuhle s tím chlapcem trochu neobyčejně rozprávěla? Jestli se vám líbí něco o něm poslechnout, ráda vám posloužím.“

„No? — a co pak je na něm tak divného?“ ptal se kdosi plnou hubou u tabule.

„Mnoho — skoro všecko — až k neuvěření, moji ctihodní páni a hospodářové!“ odpověděla Petronka důležitě. „V kůži tohoto mladého člověka vězí víc, nežli se na první pohled zdá. Slyšeli jste někdy o mouřenínech?“

„Nu — vždyť nejsme dnešní!“ ozývalo se s několika stran. „Vždyť máme také kus filipa! To jsou ti černí lidojedi — v Lucidáři stojí, že mají oko na čele a že běhají o jedné noze, kterou se přikrejou, když prší.“

„O tom nemohu pánům ničeho povědět,“ řekla Petronka. „Tenhle chlapec má dvě zdravé nohy, po každé straně jednu, a předce je mouřenín.“

„Co pak jsou také bílí mouřenínové?“ namítal někdo.

„Pánové — to je jenom povrchu!“ řekla zas Petronka, „proto že mu české povětří z tváří a rukou barvu vytáhlo. Na ostatním těle je ale posavad jako uhel. Jestli se pánům líbí — hned je o tom přesvědčím. — Kiri kari!“ zvolala pak na mne, blíže přistupujíc.

„Co že to je?“ dali se někteří do smíchu. „To je mouřeninské,“ poučila je Petronka, kývala na mne hlavinkou, a když jsem trochu váhal, mrštila po mně významně očima. Nic se neboj — a pojď! stálo v nich zřetelně, ale já se přiblížil předce jen se strachem; mně se každá produkce protivila jako pelyněk.

„Vola dola!“ řekla nyní ke mně, vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. Pak mě uváděla k tabuli. Odtamtud mohli na mně oči nechat. Já jen hořel a jistě jsem jako pivonka vypadal. I kmotři a kmotry u křtin začali se zvedat, neboť si byli řečí Petrončiných povšimli, a byli rovnou měrou dychtivi vidět to divné, cizozemské zvíře v lidské podobě. Sám masitý soudek — nazván hospodský — se přivalil.

„Bude-li se líbit,“ — spustila nyní Petronka — „tedy okážu vzácným pánům hostům skutečného a spravedlivého mouřenína — tak jak v těch zemích rostou, kde může člověk o polednách rukama do slunce sáhnout.“

„Aj, toť uvidíme pravou komedii!“ zařehtal se vysmolený hlas mezi diváky, jižto se před námi do půl kola stavěti začali.

„Prosím, vzácné auditorium! tak to nejmenujte,“ ozvala se Petronka — „já to dělám jen ze zvláštní úcty, proto že pánové takovou pozornosť okazujou. Budou-li nám chtít potom nějakou maličkostí na cestu pomoci — my se za každou díškerecí poníženě poděkujeme. A v skutku také tento mladý člověk útrpnosť celé české země zasluhuje. Je to synek z knížecí krve — totiž z mouřeninské, kteráž bývá prchlá jako vařící smůla, dokud se na cizím povětří neochladí. Rodiče tohoto mladého člověka měli batálii s jistým králem, ten je přemoh’ a prodal tureckému císaři za otroky. Od toho přišli…“

„Ale u všech rohatých šotků!“ přetrhnul jí explikací dílem nedočkavý, dílem hluboce hádavý soused — „k čemu tolik vejšpliky o věci, na které doposavad nic divotvorného nevidím? Kluk je jako jiný kluk — třeba můj nebo tuhle konšelův — to bychom mohli naposledy být všichni mouřeníny, ani bychom o tom nic nečuli.“

„Ale kmotře — kmotře!“ ozvala se za ním sousedka od křtu. „Jak pak se to rouháte! Naše poctivé děti a — mouřenínové!“

„Jen minutku ztrpení — a hned se vám před očima rozbřeskne,“ řekla Petronka, kterouž — jak jsem s velikým obdivem pozoroval — nic pomást nemohlo. Pak se otočila ke mně — a začala mi na krku šátek rozvazovat; potom rozepla košili. „Luli buli!“ mluvila přitom jazykem, ale mnohem více mi povídaly oči její.

Diváci sestrkovali hlavy jako berani, když hřmí — jiní natahovali krky jako houseři, když prší. Najednou se mi košile rozhrnula a mezi ní zaleskla se moje černá prsa.

„I hrom do toho! — Na moutě duši! — I ty moje umučení!“ — Takovéto variace na jedno a totéž thema, totiž na veliké užasnutí, ozývaly se mezi zástupem.

„Takhle — jako učiněný uhel, je posavad na celém těle,“ jala se zase Petronka mluvit a v okamžení ohrnula mi také rukávy. — „Tu máte ruce — jako havraní křídla, a kdyby tu byl někdo nevěřící, mohla bych ho celého vysvleknout, abyste viděli, že se leskne všude jako vaše sváteční boty.“

„Ty má zlatá hlavo!“ ozvala se nyní povážlivá žena, kteráž měla u křtin mladého prince na starosti — „jak pak ti lidé v té kůži vydržejí? Co pak jim není pomoci? Snad aby je dobře vykoupali, když na svět přijdou!“

„Tak — tak, paní babičko!“ dal se jí moudrý soused z plného hrdla do smíchu — „vy byste tomu dala. Mouřeninské černidlo je docela něco jiného nežli česká špína — to my známe; byli jsme také ve světě a ledaco jsme slyšeli. — Není-li pravda, ty mladá sukničko?“ obrátil se potom k Petronce a přihoupal se pádným kročejem až k nám — „není-li pravda — to nejde dlouho s těla?“

„To byste mohl přesličkou drhnout,“ posvědčila mu Petronka. „To zbělí po dlouhém čase jenom na slunci.“

Soused v jelenicích zakýval hlavou, jakoby nejhlubší mudrctví dosvědčoval, skrčil nos a sešpoulil hubu. Potom ji otevřel, naslinil si prst a přejel mi jím od krku dolů přes prsa, až kam mu rozparek u košile dovolil.

„Na moutě milou! ani se to nehne!“ řekl na to, když byl prst ohledal a kolem otočil. Přitom mi koukal do očí, jakoby v nich nějakou novou soustavu o hnojení hledal.

„Umí to mouřenisko také česky?“ ptal se potom důležitě.

„Ani slova, vzácný hospodáři!“ odpověděla Petronka. „Kde by to byl také pochytil. On není také na rozum padlý — ale česky není tak snadná věc. To dá hlavy lámání.“

„Ať jsem ten neb onen!“ zvolal soused, otočiv se k ostatním. „Ta štěbetka má pravdu. Čeština je proklatě tvrdý oříšek. Nu, vždyť to víme, co se nalouskáme, když nám pan kancelářský český výnos podá. Aby měl člověk koňskou náturu; sic ho to přetrhá. — Nu, a jak pak ty s ním diškuliruješ? — umíš ty po mouřeninsku?“

„Já rozumím trochu mouřenínsky,“ řekla Petronka — „proto že jsem rozená Indiánka.“

„Co že? — jakže?“ ozvalo se několik hlasů najednou, a oči se vyvalily, aby to indiánství poznaly.

„Jsem rozená Indiánka,“ opětovala Petronka — „a sice zrovna z té krajiny, co s mouřeninskou zemí hraničí. Mnohému z vážených pánů hostů bude to sice vrtat mozkem — leckdo si bude myslit: „Jak je to možná? vždyť mluví tak dobře česky — a nemá na sobě nic jiného než co naše obyčejná děvčata mívají…“

„I bodejž do tebe hnízdo sršánů!“ zvolala kazajka mezi diváky. „Moje myšlénky! To špírtě musí mít šotka u sebe.“

„— ale já vzácné auditorium z toho hned vyvedu,“ mluvila Petronka dále, na tuto expektorací se neohlížejíc; „za jedno jsou Čechové ti nejzdařilejší potomci Indiánů, jak jsem ještě nedávno velmi učeně slyšela dokazovat — a potom jsem už od svého pátého roku v českých krajinách, a tudy jsem si jazyk už trochu oblomila. Abych vám ale ten nejlepší důkaz dala, že jsem pravá Indiánka, tedy vám okážu několik tanců, kterým se indiánské děti učejí, sotva že z plének vylezou. Vidíte — tohle máte ku příkladu tanec „horabara“, který se provozuje při každých indiánských křtinách.“

A bez dalších okolků nadzdvihla si sukničku, že jí byly útlé nožky až nad kotníčky vidět — začala zpívat jednoduchou melodii, kterou obyčejně stará Bára při takových produkcích s průvodem řehtajícího bubínku zpívávala, a dala se do tance. Nožky její se přitom podlahy sotva dotýkaly; brzo se třepaly kříž na kříž, brzo tloukla jedna o druhou — brzo ji toliko jedna držela a druhá se vznášela u velkém oblouku.

Slavné auditorium v koženkách a vestách se řadou notných knoflíků zapomenulo na pivo i na pečeni, a jevilo své rozkošné obdivování rozličným vykřikováním — jakož jsou: „Ah! — oh! — hrome! — to je čamrda!“

Já stál mezi tím jako zařezaný; košili jsem měl posud rozepnutou, rukáv ohrnutý; já si ještě netroufal zakryt důkazy svého mouřeninství a čekal jsem s tlukoucím srdcem, jak se všecko ukončí. Jen tolik jsem už chápal, že bude chtít Petronka po svém tanci mezi slavným auditorium koledu dělat, jakož jsem jiné — komedianty dělat vídával. Proto mluvila prvé o dobré večeři!

Ale jednoho tance nebylo dost. Petronka se po něm pěkně uklonila — a soused, kterýž se byl nedávno chlubil, že byl ve světě ledaco zkusil, začal svýma mozolovitýma dlaněma tleskat, až okna řinčela.

„Co pak? co pak?“ otvírali ústa někteří nezkušenější — a světem prohnaná kamizola se usmívala.

„Je vidět, že jste leželi celý čas za pecí,“ pronesl přitom s hrdostí — „a že nevíte, co jsou moresy. — Brávo! brávo!“ rozkřiknul se potom a začal znova dlaní o dlaň mlátit. — „Tak se dělá ve světě, když se člověku něco libí.“

Později z něho vylezlo, že byl kolikrát v Praze „v tiatru“, a že viděl dobře, jak to tam páni dělali, když jim šlo něco pod vousy.

„Ať mě hejno vrabců poplaší!“ dušoval se, „jestli jim z rukaviček hadry nelítaly, tak vám plácali; a čím více ty vystrojené maškary křičely — nebo když přišla takhle ňáká v krátké vyšívané sukni — ať jsem čertův, byla-li delší nežli po kolena — a když začala své skoky vyvádět: to jste měli ten rámus slyšet! Já byl vždycky ve smrtedlných úzkostech, aby celá ta palanda s námi nespadla.“

Na pochvalu tak bystroumného a krasovědného organu, jako byla světem prošlá kamizola — a poněvadž se veškeré auditorium jaksi rozjařilo i rozpařilo: začala Petronka ještě jeden tanec, kterýž „mulikuli“ pokřtila. Byl trochu divočejší a plný prudkých posuňků.

Sedláci se rozveselili a začali samou rozkoší smích tropit, jako po Petronce melodii bručet a nohama potrhovat.

„Lala, trala!“ točil se jeden po šenkovně, luskal prstama a přihoupal se u své veselosti až k Petronce, pak i za ni, a hloupě se chechtaje, nastavoval nohu, chtěje bezpochyby k všeobecnému obveselení ten chytrý kousek vyvesti, aby přes jeho ráznou botu padla.

Já dostal strach. — Petronka si toho nevšimla — takéť si toho pozadu ani dobře všimnout nemohla — tancovala, hopkovala — a už by byla přes ten osudný hnát pozadu brkla: tu mě to bodlo — já se nemohl zdržet a zkřikl jsem: „Petronko, dej pozor, abysi nepadla!“

Ona se zarazila — a veškeré auditorium zůstalo na okamžik jako nejvzácnější kabinet voskových figur; tak je moje čeština překvapila. Pak se to dalo všecko jedním rázem do smíchu. Jedni se chechtali, že se jim chtělo skutečně smát: druzí — že se zlobili.

„I ty milionský taškáři!“ křičeli někteří z těchto posledních, kteří se byli o moje mouřenínství nejvíce interesovali. „Ty umouněný darebáku — a ty mladá podvodnice! to je ten mouřenín, který neumí česky ani pisknout? Ty podvodná ochechule! — Ty jsi asi také čistá Indiánka!“

„Světoběžnice je to — daremná tulačka!“ zarochtal nyní domácí masitý soudek, „a já jim to viděl hned na nose. Ale já vás naučím z moudrých lidí si blázny tropit!“

„Ale moji vzácní pánové — poslechněte pak, prosím!“ začala nyní Petronka povýšeným hlasem, jen aby tím hlukem pronikla; „my jsme nemyslili nic zlého; vždyť je to pouhá produkce…“

Ale jemná replika Petrončina nemohla rostoucím hlukem tolika chřtánů proniknout, a ztratila se — neslyšána. I obklopili nás jako roj poplašených vos, a zde onde začaly se nám již hrozivé tváře i pěsti okazovat.

Já se dal úzkostí do hrozného křiku — a v koutě začalo novokřtěnátko naříkat. Jinde cinkaly sklenice, tu tloukly svalovité ruce do stolů a onde bouchaly židle o podlahu.

V tomto polo-směšném a polo-hněvném poplašení zaznělo najednou u dveří několik zvuků z flašinetlu, a hned za nimi octnul se v kole našich protivníků náš nejnovější známý s dřevěnou nohou.

„Hej, hej, sousedé! dobrého zdraví!“ zvolal přitom silným hlasem — „jakou to zde máte šarvátku? — Co vám udělala ta písklata?“ — A staré oči jeho utkvěly na nás bystrým pohledem.

My se hned důvěrně okolo něho sesypali a z obou stran se ho chytili. Ve tvářích Petrončiných ležela celá suplika. „Příteli, zastaň se nás!“ byla její hlavní myšlénka.

„Co je ti do toho?“ zahrčel masitý soudek na chromého umělce. „Hleď si svých píšťal a nestrkej prsty mezi moje hosti, aby sis nemusel dát dřevěné klapky přidělat.“

„Myslíš, kvasničkáři, že se mezi nimi tak svírá?“ odpověděl stařec velmi dobromyslně. „To já znám tvé hosti líp — jakož vůbec vím, jaké brambory se jim plemení a jak u nich buchty zadarmo chutnají. O tobě to říci nemohu, tobě musím všecko cinkavými zapravit; pouhé Zaplaťpánbůh u tebe nic neplatí.“

Sousedé se dali do smíchu; jenom jeden měl ještě na nás jaksi nabroušeno.

„Blažku! nepleť se do věcí, do kterých ti nic není!“ ozval se poněkud nadutě. „Ty děti jsou podvodní poběhlíci, mají moudré, zkušené lidi za blázny a pověsily nám na nos bulíka, jakobychom byli jakživi za humna nepřišli.“

„Tyhle děti, pane konšele?“ dal se pocestný muzikant do smíchu. „I totě jsem věru žádostiv! — Pak si dal od samého konšela celý příběh vypravovat. Ten začal ihned hubou a rukama rozkládat, a když doklopýtal ku konci, odlehčil si notným zaklením.

„Ať mi sám rohatý postel ustele,“ řekl s hořícím obličejem — „jestli těm proklatým drobtům všechnu chuť k podobným kouskům nevyženu. Do díry je strčím!“

„Nu, nu — však nebude tak zle!“ namítal flašinetlář s dobrosrdečným úsměvem. „Pan konšel se dá obměkčit.“

„Starého čerta se dá!“ dováděl onen, pořád do většího ohně padaje. „Já jsem skála, kterou celá armáda takových starých bláznů, jako ty jsi, nepohne.“

„Ale — ale, vážený pane konšele!“ ozval se zase flašinetlář; „kdož pak bude špetku žertů tak přísně odvažovat a za trochu šprýmů hned pokuty ukládat a dírou hrozit! Vždyť to byla samá hračka — ode mne vymyšlená a nastrojená k potěšení pánů kmotrů, kmotřiček a jiných vzácných hostů. Tahle dvě koťata, kterým dírou hrozíte, jsou děti mé sestry, kteráž minulý týden zemřela. Tatík byl komediantem a zlomil krk již před několika lety; já se mám teď o sirotky postarat. Poslal jsem je tedy napřed, aby zde vzácným pánům veselou chvíli udělali!“

Sedláci otvírali huby a my tiskli radostně ruce novému strýčkovi.

„Starý Blažek nemůže těch kudrlinek nechat!“ smály se kmotry, a náš dřevonožka se k nim přitočil jako dobrý známý s potutelným usmáním, prohodil zde onde žertovné slovíčko, a v malé chvilce navrátil se k nám s plnýma rukama buchet a pečeně a žejbroval se s námi do kouta.

„Ale poslechni, Blažku!“ ozval se nyní přísný konšel, co pak to znamená? Proč je ten kluk jako uděný? V tom je předce nějaké taškářství zašito!“

„To je hrozně jednoduchá historie,“ namítal stařec. „Kluk dostal po celém těle zlou vyraženinu; doktoři ho mazali černou mastí, a ta se mu vtáhla tak do kůže, že budou muset teprva zvláštní koupel vymyslit, aby ho zas opláchli. No, však já vám to vespolek ještě vysvětlím, až bude nějaká zbytečná hodina; teď musíme na veselejší věci pomýšlet. Snad abyste si poskočili — co myslíte? Paní kmotřičky se usmívají, a tuhle okolo tabule bude dosti místa. Dobrých ovcí se vtěsná hodně mnoho do malého ovčince. Hejsa! — vesele!“

V tom byl také již svůj nástroj na stůl postavil a začal nyní klikou točit. Vyjímaje několik vřeštivých tónů z polámaných píšťal, byla to dost hezká houpává, a v několika okamženích dupaly při ní kované boty po špinavé podlaze.

My se krčili mezi tím za flašinetlem, šeptali a bavili se pečení, kterouž nám byl nenadálý strýček přistrčil. Petronka byla zas dobrého, ba ještě snad lepšího rozmaru. V neočekávaném a tak šťastném převratu našich událostí nalezala velké potěšení, ano byla jako ve svém živlu. Já však seděl tiše. málomluvně; já nebyl na tolikeré příhody ještě uvyklý; mně šla hlava kolem.

„Vy se těšte, zatrápení caparti!“ mumlal k nám nový strýc mezi muzikou — „až se vám na kobylku dostanu! Nechat mě jako starého blázna chalupy vytloukat a lidi hledat, kterých snad sami neznáte! Nemohli jste hned hubu otevřít? Dobře by se vám bylo stalo, kdyby vás tady byli uskřípli.“

„Nehněvej se, milý strýčku!“ prosila Petronka a hleděla naň svýma modrýma očinkama tak lahodně, že by byl musel být pařezem, aby se nebyl obměkčil — „nehněvej se, milý strýčku, my jinak nemohli. Tobě jsme se nemohli hned svěřit, také jsi toho nežádal — a že to s námi takhle vypadne, toho jsme se nenadáli.“

„Nu, a čí pak tedy jste? — mluvte, ať vím, co dělat!“ řekl stařec, přestal točit klikou a muzika umlkla. „Povídejte, ale také přitom jezte, aby si ty selské kazajky ničeho nevšimly. He, pane hospodský! nemáte tam džbánek zbytečného piva, ale které ještě na křtu nebylo; já musím dnes svým malým hostům dobrý den udělat.“

Masitý soudek vrčel a valil se ze dveří. Veliká měděná konvice byla prázdná, a on musel jít schvalně natáčet; holku, kteráž mu přisluhovala, byli hosté někam poslali. Když otevřel dvéře, vjel mu mezi nohy s hlasitým štěkotem náš Turek. Já radostně zkřiknul. Těžce padlo mi přitom ale také na svědomí, že jsem byl na věrného přítele zase poněkud zapomněl — ačkoli se při minulé starosti a bázni nebylo čemu divit! — i chtěl jsem tedy svou vinu nějak napravit. On byl skokem pod našima nohama a v okamžiku na to hryzl již telecí kosť. Měl jsem z toho velikou radosť; spolu se mi ale také zdálo, že byl dle svého dávného zvyku již kuchyni proslídil a někde něco na zub — možná ale také na hřbet slíznul.

„Nu, teď zde máte také svého kamaráda,“ řekl strýc — „teď začněte povídat; jsme všichni pohromadě. Ale — hej, počkejte! navlečem to jinak. Hosté se zvedají — křtiny musejí domů, s tancem nebude nic; podíváme se tedy raději do šírého světa. Někde na mezníku bude se to lépe povídat a nebude tam tolik uší. Do večera máme ještě daleko.“

V tom se přivalil hospodský, nalil z konve do džbánku a přinesl to k našemu stolu. Při tom si nás opět bystře a dlouho prohlížel.

„Líbí se vám můj páreček?“ zeptal se ho stařec, jemuž toto prohlížení jaksi nevonělo. „Chcete mi za něj něco podat?“

„Nevěděl bych!“ zasípal masitý soudek nevrle. „Však ty je tuším odbudeš — ty podvodné tuláky. Venku se již někdo po nich ptá.“

„Cože?“ podivil se dřevonožka, očima po nás mrštiv. „Kdo pak by to byl? Vždyť je tu živá duše nezná.“

„Já se jí neptal na pas, ale je to stará baba, a podle řeči mohl by tenhle tvůj páreček jí náležeti.“

„Starého ďábla jí náleží!“ dal se náš nový strýc do smíchu. „Děti jsou teď moje, a kdo ví, koho ta saně hledá. Ať se přijde podívat.“

Přitom si nahnul z plného džbánku a hospodský se valil ku své kredenci.

„Honem jezte a píte!“ napomínal nás potom flašinetlář — „ať se dostaneme dál. Máte-li dobré svědomí, tedy vás už ani raráškův dědek z mých klepet nevyrve — nota bene: musí to být všecko podle práva. Či hledáte snad někoho? chcete k babě, která se po vás ptá?“

„Ne, ne — nechceme!“ prosili jsme oba najednou, tak přidušeným hlasem, jako se nás pozorný stařec v režné haleně vyptával.

„Vždyť jsem vám to viděl hned na nose, sotva že se to vysmolené břicho o tom zmínilo!“ usmál se náš ochránce velmi dobrosrdečně. „Do tváři si vám lehlo celé mizerere. Nu, uvidíme, co z toho vypadne.“

Na to zaplatil, my mu pomohli flašinetl vzíti na záda, on se chopil své tlusté sukovité holi, pozdravil kolem, a strkal nás ze dveří.

„Nezapomeň toho kluka vybílit!“ volal za námi ještě hlas od stolu.

„Jen mi dejte vědět, pane kmotře, až budete mít doma prádlo,“ zažertoval starý. „Já bych se u vás přiživil.“

„Vlastně bysi odsud neměl ani paty vytáhnout,“ ozval se také přísný konšel, „dokud nám o těch svých trpaslících řádné vysvětlení nedáš.“

„Dám je, dám, vzácný pane konšele!“ usmál se stařec — „zejtra vás schválně navštívím. Zatím se dám panímámě uctivě poroučet — aby přichystala pekáč jahelníku, a vám přivedu zas páreček Kalmuků. — Žejbrujte se!“ postrkoval nás přitom ku předu, „a otevřete kukadla,“ doložil pološeptem — „jestli tu něco zahlídnete, čemu byste se rádi vyhnuli.“