Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/5. Náš kabinet a v něm český jazykozpytec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 5. Náš kabinet a v něm český jazykozpytec
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 46–57.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Já sice až podnes nevím, jak Mouřenínové spávají; ale co se mé osoby týče, spal jsem první noc v té mouřeninské maškaře jako pravý kníže. Stlaní bylo dobré, na něm silné prostěradlo a měkká poduška; přikryti jsme byli lehkou plachetkou — to jest: Petronka a já, neboť nás položili vedle sebe — a nevinná, dětská mysl je nejlepší ukolíbavka.

Stará se uhnízdila vedle nás a zabrala se brzo do limbu; principál se uklidil na vůz, a Turek hlídal vedle něho, a tak jsme zůstali oba zas chvíli bez protivné dohlídky. Byla sice tma, ale to bylo právě dobře; tu mluvilo jen srdce, naše oči nezůstávaly na malovaných tvářích viseti.

Ve mně se začal nový život probouzet. Až po dnes neznal jsem lidské duše, které bych byl své dětinské srdce otevřel; Turek byl můj jediný důvěrník, on sám nemohl mi ale stejnou měrou spláceti; nyní teprva začínal jsem poznávati, co to je: když má člověk duši, do nížto může sám sebe jako přeliti, ale náhradou zas také z ní částku nabyti.

My šeptali a žvatlali a drželi se za ruce, až jsme sladce usnuli.

Jak známo, je dobré vyspání ten nejlepší prostředek k zaplašení všech trampot a vrtochů; já to poznal na sobě hned příští ráno. Byl jsem vesel jako ryba ve vodě, ano dováděl jsem, a když přišla děvečka pro stlaní, začal jsem na ni zuby cenit a poskakovat, že by byla málem psotník dostala. Jenom nové rozkazování Makotrusovo, abych se chránil česky probleptnout, zkabonilo mi zase trochu jasnou oblohu. Pak jsme drželi malou exercírku. Konečné šel ale představeným městečka svou reverencí udělat, potom se jal se starou kabinet připravovat, a Petronka jim musela pomáhat. Mne zavřeli.

Byl jsem samoten, a tu mi začalo být smutno, ouzko, stýskalo se mi. Zpomněl jsem si na matku, a slze mi vstoupily do očí.

Nyní teprva — a tak bývá člověk obyčejně, že si počíná věcí vážit, když o ně suchou hubou přišel — nyní teprva se mi zdálo, že mi bylo pod jejíma očima nejlépe, i viděl jsem ji, jak mě hlídávala, jak mi dobré kousky strkávala, jak často za mne rány snášela — i viděl jsem ji, jak nyní bezpochyby pláče… a chutě byl bych oknem vyskočil, kdybych se byl nebál a nestyděl. A pak — vždyť jsem teď nemohl Petronku opustit!

Z hněvu jsem začal dělat kotrmelce, chodit po rukou a skákat po židlích.

„Hohaho, kamzíku!“ zvolal principál, jenž byl vešel, aniž jsem ho zpozoroval. „Umíš také takové kousky? No tím líp; alespoň se brzo docvičíš.“

Pak hodil na mne plachetku, vzal mě do náruči a nesl do svého kabinetu, aby mě nikdo nespatřil.

To bylo v sále, kde se času nedělního nadějná mládež z městečka v rozkošném dupání a milostném šťouchání kochávala. Nyní tu stálo podle stěny několik stolů, na stolech z prken dvoje stupně — to všecko bylo pokryto zeleným, ale již hodně vybledlým plátnem, a na tom byly rozprostřeny, rozloženy, rozstaveny poklady Makotrusových truhlic.

Já otvíral oči; pro mne to byly nevídané vzácnosti — celé řady podivných mušlí, vycpaní ptáci rozličné velkosti a rozmanitých barev, ještěrky, hadi a jiné nestvůry ve sklenicích, několik čtvernohých zvířat se skleněnýma očima a několik hromádek podivného kamení.

„Teď vezmi všech sedm smyslů do hrsti, křasťáku!“ začal ke mně principál hlasem přidušeným, ale proto předce velmi výrazným — „aby ses něčemu naučil. Já nechci nadarmo perle své zkušenosti před tebou rozhazovat. Hleď tedy, konopásku, abysi něco pochytil. Člověk neuloží do mozku nic nadarmo; všecko může svým časem užitek přinest. Tamhle je tvé hnízdo“ — přitom ukázal do kouta, zastřeného jakousi malovanou, ale sem tam již děravou oponou, za nížto jsme pak s Petronkou ukryti zůstati museli, nežli se produkce naše počala — „tamhle je tvé hnízdo, tam budeš tiše sedět a na moje řeči pozor dávat. Uvidím, co se ti na pamět přilípne.“

Nato mi začal činit o svém kabinetu rozličné výklady. Já ovšem poslouchal, i musel jsem na dosvědčení, že pochopuji, také hlavou kývati; ale mnohé mi předce nechtělo jaksi do hlavy, i byl bych rád něco prohodil… avšak nesměl jsem Čecha prozradit, a mouřeninsky se smluvit? to jsem ještě neuměl.

Stará seděla s Petronkou zatím na zemi a chystaly můj šat: šily, stříhaly a šily zas.

Principál vystrčil na to z okna tyčku s velikým kusem plátna, na němž byla zvířata všech dílů světa v nejpodivnějších podobách vyobrazena. Vítr tím začal pěkně houpat, tak že se podobalo, jakoby se ty nevídané tvory skutečně pohybovaly, a v okamžiku stálo před hospodou hejno zvědavých diváků. A Makotrus vzal do ruky starou polnici, nahnul se z okna a začal třepetavě troubiti. Po troubení činil ústní provolání. Zval nejen všechny pod okny shromážděné mnohovážené diváky, ale i jich vzácné příbuzné, milé tety a strejčky, a všem vzkazoval své uctivé poručení, aby se přišli podívat na věci, kteréž nikde jinde nespatří, kterými se staří potěší a mladí poučí — a to všecko za babku — za dva, za tři groše — „jenom co jsou persony od stavu, dávají po desetníku.“

Na oko podobá se poslední přídavek nepatrnosti a urážce; ale on přinášel skoro vždy užitek, neboť se dotýkal velké lidské slabosti — samolibosti a marnosti.

Slovem: Makotrus věděl, jak se svým obecenstvem zatočit — v něm byl divadelní ředitel pokažen — a včerejší jeho proroctví o dobrém lovu začalo záhy po jídle v pravdu přecházet.

Stará Bára se posadila ke dveřím vedle malého stolku a šklebila se velmi líbezně na všechny desítníky a dvougroše, ježto se dosti hojným počtem vedle ní na talíři scházely.

Principál měl plné ruce práce okolo svého kabinetu; neboť musel vzácné i sprosté hosti od kusu ke kusu provázet a všecko důkladnými slovy objasňovat. K tomu si byl schvalně jako do parády mohutné kníry načernil a jazyk hodným douškem z opletené láhve navlažil. V ruce držel dlouhou černou hůlku, aby mohl dílem na své poklady okazovat, dílem kluky odhánět, kteří se ve své horlivosti — kterouž ale člověk někdy také nestydatou všetečností nazývati mohl — ke stolům až na samé věci dotírali.

Největší práci měla přitom arci jeho huba. To z ní teklo jako z okapu a hučelo kolem, jako když před výročnými svátky vyzvánějí. Přitom nepohrdnul žádnou příležitostí, kde se mohl dle svého způsobu vtipem zablesknout a před ženskými něco dvorného nebo šprymovného prohodit.

Abych učinil dokonalý popis jeho přírodozpyteckých výkladů, to si netroufám; muselť bych ku každému slovu i jakousi hudbu a obraz tváře jeho přivěsit, neboť právě v tom vězel nejhlavnější půvab jeho expliky. Obyčejnými slovy zněla asi takto:

(Laskavý čtenář si pomyslí, že tu stojí vyšrotovaný sládek se svou těžkou polovičkou, panský kovář s obecní babičkou, dva, tři sousedé s dlouhými šosy, tři, čtyry napořád šeptající děvčata a pět, šest kluků — tedy dost hlučné auditorium.)

„Vysoce vážení pánové — ještě snad neodvážené panenky — a vy tam lehké zboží — kluci, pryč od ohně! — tuhle se opovažuji prezentovat ptáka, o němžto mohu na své svědomí doložit, že je unycus — jakž my učení říkáme.“

„Tohle?“ prohodil mezi to panský kovář. „Na mou věchu, toť neumím podkovu přibít, není-li to čáp.“

„Dobrá! Pán ukazuje, že má veliké nadurální vědomosti. Čáp to je — žádná pochybnost — ale jaký čáp? Panenky — nechoďte tak blízko! ten chlapík má dlouhý zobák a rád něco dobrého uštípne — s tím zatrolencem nejsou žádné žerty. To je čáp kněžny Drahomíry.“

„Co? Jak? Drahomíry?“ znělo to kolem, a všechny oči se vyvalovaly.

„Té zlé dračice — ano!“ doložil Makotrus s velikou vážností. „Starodávní Čechové byli divní vousáči a zařezaní pohané; měli asi půl kopy rozličných bohů a jiných tretů, kterým se klaněli; každý si obral, co mu bylo právě po chuti, a proto jim šlo k duhu. Naše milá Drahomíra, ta lítá čertice, měla prý nejraději čápy, a tenhle byl poslední, kterého na zvláštní poctu do veliké stříbrné klece zavřela a mandlovými dortíčky krmila. Čtrnáct dní na to se propadla a čáp přišel i s ostatními věcmi do licitace — — teď tomu bude asi osmdesát let.“

„Není-li to dýl!“ ozval se na to jeden mezi sousedy — „protože není po díře, do které ta saně sjela, už ani památky. Dokud byla moje Voršila na živu, byl jsem s ní několikkrát v Praze, i zašel jsem si schvalně pokaždé tam nahoru na ty Hradčany —“

„Snad jste nemyslil, pane kmotře“ — vskočila mu do toho sládková…

„Co, paní kmotra? — Že by se byla mohla historie o Drahomíře ještě jednou opakovat? I myslil, paní kmotra, myslil!“

Bývalá přítelkyně paní Voršily se hněvivě odvrátila, muži se smáli, a Makotrus mluvil dále.

„Tuhle, moji vzácní hosté — ty knoflíku tam, uhni od kola, sic tě přejedu! — tuhle okazuji ptáka — prosím, aby se dalo pozor — něco podobného nenajde vzácné auditorium, a kdyby celý svět kříž křížem prošlo! To je —“

„Obyčejný ostříž!“ doložil kovář s velikým důrazem.

„Na oko, můj učený pane — jenom na oko,“ mluvil Makotrus dále. „To je orel, kterého staří Čechové na praporci mívali, nežli jim Bruncvík lva přinesl.“

„Divná věc!“ podotknul nyní sládek, hlavou semtam kývaje. „Jáť slýchal od jakživa, že je orel mnohem větší.“

„Tenhle býval jindy také větší; ale za tolik set let — není divu, že se scvrk’. Však ono se nám také tak povede, až budeme mít ještě několik křížků na zádech. Obyčejný orel — ten je tuhle! ale na tom si právě nezakládám, ačkoli je z hnízda, z kterého si nebožtík Bonapart orly na své korouhve nastrkal.“

Podobným způsobem vysvětloval svoje čtyrnohé vzácnosti.

„Tuhle, moji vysoce vážení hosté — vidíte zvíře — vy, skokani! tam dole — nedáte-li pokoje, tedy vám stáhnu kůži, a budu vás jako odřené osly po světě vodit! — tuhle je zvíře — člověk bez dalšího povážení řekl by, že je to liška. Ovšemť, ono je obyčejnému nepříteli všech kurníků podobno jako vejce vejceti; ale to není liška podvodu — to je liška moudrosti — to je ona liška, o nížto v Ezopově kronice psáno stojí, že opovrhla pěknými hrozny, poněvadž jich dosáhnout nemohla. Já měl ještě nedávno také několik těch hroznů ve svém gabinetu; ale poslal jsem je na důkaz své úcty pánům z Mudrcova, kteří se proti opravenému řízení vlasti své prohlásili a přijmouti je nechtěli, poněvadž prý ještě zralé nebylo.“

V tom způsobu to šlo pořáde. Tu měl kámen, kterým David Goliata zabil; tu měl Přemyslův střevíc a veliký kus síry, která na Sodomu padala; pak měl třísku, která Žižkovi druhé oko vypíchla, a kus červeného pláště, v kterém kat Vácslava Čtvrtého na popravu chodíval — slovem: byla to směsice divných — a velmi pamětihodných věcí, když k nim divák hodnou porci víry přinesl.

Já poslouchal v koutku za modrou oponou a vykukoval chvílemi skrze tu děravou záclonu. Srdce mi přitom klepalo jako kladivo v rukou nejpilnějšího kováře, anebo kývátko na malých hodinkách; nebylo to radosti, o ne! — to byl ohlas náramného strachu před nastávajícím okamžením. Jáť věděl, že si principál konečně také pro mne přijde, že mě bude okazovat, vysvětlovat… hlava mi šla kolem. Ozývaloť se něco ve mně, co mi toto na odiv stavení zošklivovalo a co jsem pojmenovati neuměl… byl to přirozený stud.

Konečně byl principál s explikací vycpaných vzácností hotov… a oznamoval svoje nejhlavnější poklady — mladou Indiánku a mouřeninské pachole.

„Korano pik!“ zvolal na to, když byl zvědavé hosti do půlkola rozestavil a malý bubínek s rolničkami do ruky vzal — „korano pik!“ — a na ta slova rozhrnula Petronka naši záclonu a vyběhla drobným, lehkým krokem před shromážděné diváky, jichžto počet se byl o několik duší rozmnožil.

Ve všech ústech zaznělo hlasité: „Ah —!“ když se děvče třemi hlubokými poklonami hostům presentovalo. — „Ah, ah — podívejme se!“

A Petronka stála skutečně za podívanou! Mělať na sobě podivně strakatou sukničku, ve vlasech dlouhé barevné peří z indiánských ptáků, na rukou a na krku plno lesknavých kamínků, přitom takovétéž náušnice, které jí houpavě až na útlá ramena padaly. K tomu její líbezné tváře, na nichžto se lehký nádech nevídané cizozemské barvy leskl — ty významné oči — všechno se na ní shodovalo, co ji mohlo půvabným zjevením učinit.

Makotrus lhal o nešťastných příhodách jejího dětinství — jak byla i s rodičemi v daleké vlasti chycena, jak přes moře uprchla a co přitom všechno zkusila — a Petronka to provázela živou mimikou. V tom byla už dávno vycvičena.

„Umí ta holka také česky?“ ptal se jeden soused ve své prostotě.

„Měl jsem s ní veliký kříž, nežli něco pochytila,“ poučil ho principál, jejž při mnoholeté zkušenosti nic tak snadno do rozpaků nepřivedlo; „ale s mluvením to jde ještě po tu chvíli těžko — a poslouchat to, nebyla by pro vzácné hosti žádná pochoutka…“

„A pročby nebyla, šumný člověče?“ ozval se najednou hlas mezi hostmi, pocházející od člověka, jejž jsem byl mezi prvnější explikací netrpělivě sem tam přecházeti zahlídl. Zdáloť se, že neměl smyslů pro vycpané vzácnosti, a že přišel k vůli docela jiným věcem, nežli byl ve špiritusu uložený had, jenž rovnou cestou od toho pocházel, který byl Evu zavedl — anebo zub z kance, kterého byl Bivoj za uši uchvátil a kněžně Kaši jakožto útlý dárek své lásky přinesl.

Byl to malý, suchý, asi padesátiletý človíček v šedivém kabátě, s holým čelem a nazad přičesanými, černou pentličkou staženými vlasy, ježto mu jako myší ocásek na šíji padaly. Pod hustým obočím tančily mu nepokojně dvě černé oči.

Tento človíček pozvedl tedy hlasu svého, když nechtěl Makotrus okázati, jak Petronka česky umí.

„Jazyk český v ústech této dívky,“ jal se mluviti, „musí poskytnouti velekrásné příležitosti k porovnávání podobnosti hlásek v indickém a slovanském jazyku, a může vésti k nejdůležitějším výsledkům ohledem jazykozpytu, nejdůležitější to vědy pod nebem. Neboť, jakož vůbec vědomo, náleží jazyky veškerých větví slovanských k velikému kmenu indickému…“

„Ale, ale, milý pane kantore!“ ozval se proti tomu panský kovář, jaksi rozmrzelý, že se byla produkce mladé Indiánky přetrhla — „nevidíte si už zase jednou do huby? Kdo to jaktěživ viděl, aby měl jazyk větve?“

„O Perune — ty hromovládnoucí! pozbav mě již těchto beotických rozenců!“ zastesknul si človíček v šedivém kabátě a obrátil se pak zase k principálovi. „Ty pak, jaroduchý zpytateli tajností zahalených oku nezasvěcenému — ty nám jen okaž, jak proud světodějné pramluvy v ryzích ústech hlaholí a jak s těch rtů perle našeho jazyka kapají.“

„I to aby kovadlina vydržela, a ne lidská palice!“ rozdurdil se opět kovář, kterýž měl na kantora dávno jaksi nabroušíno. „Kdo to jaktěživ slyšel, aby s jazyka perle kapaly! Samé hlouposti a daremné zdržování!“

„Zdržováním to nenazývejte, hlavo učená!“ ozval se nyní Makotrus. On sice nevěděl, co starý kantor vlastně chce, ale jemu se jednalo hlavně o to, aby v kabinetu žádná hořkost nepovstala, a na to mohl kus řeči odvážit. — „Zdržováním to nenazývejte, hlavo učená!“ pronesl tedy, „jelikož každá otázka se svou odpovědí, každé skoumání s patřičným vysvětlením jen k dokonalému poznání přivádí, a můj gabinet za to stojí, aby se všechny síly sebraly — a oči do rukou vzaly — ohledat vzácnosti a pamětihodnosti — a kdyby to i slovácké jazyky byly, kteréž, jak tento vysoce vážený muž povídá, v skutku přepodivné větvičky vydávají; — já se mohu na to zadušovat! A protož myslím, že nebudete jeho indiánské zvědavosti za zlé pokládati, když by ráda věci na grunt pohleděla, aby věděla, co je modré a co zelené; ale doufám, že svou zvědavost s onou zvědavostí do jednoho uzlu svážete a v přátelském obejmutí mému gabinetu záda okážete.“

„Ha, můj velevěhlasný sourodáku! můj hluposrubný bahatýre!“ zvolal na to stařec u velikém roznícení, a rychle k Makotrusovi přistoupiv, tiskl horlivě ruku jeho. „Sláva bohům blahozvěstným, že jsem se ve vás nemýlil! Jediné mrknutí oka vašeho mě přesvědčilo, že mi v ústrety přiběhla duše — jako předběhuně dob útěchyplných a duchaopojných. Však my si ještě porozumíme! Vy pak ale, pane kmotře a hlukoplodný vladaři nad panskou kovadlinou“ — obrátil se s lahodným usmíváním k svému odpůrci — „nebojte se, že bych zamýšlel vaše radosti zkracovat. Uznávám předobře, že bych vám jen daremné bolení hlavy způsobil, chtěje před vámi o Hindech a Siahpusích, o Kafirách a Cikánech, nebo o Medech, Alanech, Afganech, Farsech, Bucharech a Haikanech hovor začínati — i kladu si to za veliké potěšení, že vás mohu při vaší moudrosti nechati. Jen se nehněvejte.“

„Nu, nu — člověk není žádný lidojed!“ řekl kovář s velikou samolibostí a pohodil hlavou, jakoby na jeho milosti celý svět záležel — „a když se moudře promluví, dá se také moudrá odpověď. Já se nehněvám.“

„Mně padla skála se srdce!“ děkoval kantor; pak se obrátil k principálovi a doložil pošeptmo: „Já se osmělím a přijdu, až bude ta tupohlavá láje pryč. Onať nemá beztoho žádného smyslu, abychom před ní věkovitý prach s jazyků slovanských — já nemohu ještě říci slováckých, jak jste prvé bezpochyby na základu nového zpytování řekl — stírali a zlatým klíčem našeho důmyslu brány sanskritu otvírali. — Teď provozujte zatím kousky pro ty zemorodé sprosťáčky; my si pojednáme o věci později.“

Po těch slovech ustoupil zase do zadu, a Makotrus jal se na bubínek potloukat a s Petronkou podivný tanec vyvádět. Staří houpali přitom hlavou s ramena na rameno a mladí dostávali do všech oudů trhání. Tak se jim produkce mladé Indiánky líbila.

Konečně došel řad — na mne. Makotrus učinil poděkování za hojnou návštěvu, prosil o další rekomendací a slíbil, že nyní nejvzácnější věc okáže.

„Mám tu ještě mladého Mouřenína. Je to kmínek z knížecí krve; ale ve vojně se sousedním králem byla celá jeho rodina chycena, a vítěz ofěroval pak jeden kus tomu králi, druhý kus tomu králi — tak asi jako u nás děláme, když pečem koláče, že jich sem a tam talíř pošleme; při jitrnicích panuje také ten krásný starodávný obyčej. Tak přišel tenhle černý kohoutek —“

S těmi slovy přistoupil k zácloně a rozhrnul ji. Já se třásl na celém těle a sklesnuv na bobek, tisknul jsem se do kouta.

„Kodava bára!“ zkřikl na mne Makotrus a pokynul hlavou; ale já se ani nehnul. Jenom brada mi sklesnula — a sice ouzkostí.

„Kodava bára!“ zkřikl na mně ještě jednou, až mi uši zalehly, a z očí jeho sršely na mne palčivé blesky. Ale já se nemohl pohnouti.

„Vstaneš, kotě — nebo nevstaneš?“ doložil pak pošeptmo sípaje, a vešed za oponu, popadl mě za prsa. V okamžení byl jsem na nohou. — „Nebudeš-li poslouchat“ — mluvil dále a třásl mnou, až mi zuby cvakaly — „krk ti zakroutím!“

Já nevím, co bych byl v té chvíli učinil; v tom ale strčila Petronka hlavu mezi oponu a já — povolil. Nechal jsem se od Makotrusa vyvésti; ale jakou expliku žasnoucím divákům o mně dělal — to jsem neslyšel. Hlava mi tancovala po podlaze, v očích mě pálily slze a v uších mi hučelo. Jen to vím jako dnes, že jsem si svatosvatě sliboval, že Makotrusovi co nejdříve upláchnu.