Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/2. Neumím německy a poroučím se

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 2. Neumím německy a poroučím se
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 11–21.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Život náš byl jako nepřetržená řada cest po místech, kde se výroční trhy odbývaly, nebo pouť a posvícení slavily. Jenom dvakráte za rok udala se v této jednotvárnosti jakási proměna — a sice tato.

Na počátku jara a podzimku — jak se mi zdá, o jistých dnech — oblekla mě totiž matka do svátečních šatů a šla se mnou ku Praze. Tatík zůstal zatím u trakaře. Obyčejně hleděl, aby toho času někam na příhodné, blízké místo dopadl; nedalo-li se to ale dělati, musela matka se mnou třeba několik mil cesty vážiti. Pokud moje paměť dostačuje, pokaždé nás Turek provázel. To byl náš ochránce — naše tělesní stráž.

Před Prahou zastavili jsme se v osamělé hospodě, kterou jsem ale nikdy jmenovati neslyšel — a matka promluvila několik slov s hospodským. Tento nás vedl na to stranou do malého pokojíčku — a tam jsme našli pokaždé starého patrona, kterého jsem jindy celý čas neviděl. Byla to malá, hubená figurka v hřebíčkovém fraku se šosama jako vlašťovčí ocásky; na krku míval šátek jako padlý sníh, pod ním takovétéž okruží a vestu jako květ — na očích pěkné, zlatě lemované brejle, za nimižto se jeho černé oči pořád jako dvě živé trnky míhaly.

„Dobrého zdraví, vzácný pane!“ řekla pak obyčejně matka moje. „Tu jsme zase. Přicházíme od východu.“

Co tato poslední slova znamenati měla, to jsem nevěděl, aniž se toho kdy domyslil, poněvadž skoro pokaždé jinak — jednou: od západu, pak: od půlnoci — zněla, my pak nikdy od té strany nepřišli. A matka nechtěla s barvou ven, když jsem se jí ptal.

Hřebíčkový frak tato slova pokaždé mumlavě opakoval a doložil otázku: „Je to on?“ — načež matka posvědčila, kabát mi svlekla, šátek na krku rozvázala, košili rozepla a pak na obnaženém rameně znamínko jako ohnivou hvězdu okazovala. Starý patron si to všecko bedlivě prohlídnul, přitom něco zapisoval, s matkou šeptavě rozmlouval a konečně jí — dvacet tolarů vysázel.

My je pokaždé shrábli, šli opět za otcem — a já měl z toho radosť, jakobych si byl mohl za ně svět koupiti. Vědělť jsem, že bude otec několik dní vesele dýmat. —

Jednou z jara byli jsme zase u Prahy a navrátili se s tolary. Byl již pouhý večer, když jsme dorazili do městečka, kdež otec na nás čekal. Hospoda byla jako nabitá; druhý den byl trh.

Otec hrál s některými v karty, ale nepokojné oko jeho hledalo nás již pořád ve dveřích, a sotva jsme vešli, přihrnul se na nás, jako hladový vlk na tučné beránky.

„Dej sem peníze! — honem! Ať si pomohu — darebáci mi zadrhli dnes žílu, ale já jim to oplatím — já jim stáhnu kůži!“

To bylo pozdravení, kterým nás uvítal. Matka vzdychla, šla, sedla si do kouta, vytáhla váček a dala otci dva tolary.

Já měl nato plné ruce díla s večeří, i nepozoroval jsem hned, že matka zas odešla. Když se začnu po ní ohlížet, padnou oči moje na otce — a srdce se mi leknutím otřese. Jeho ulmovka byla učiněný Vesuv — a z očí jeho to sršelo tak jiskrně jako z dýmky poklůpkem. Já se honem sebral — a okolo stěny ven, ze dveří! Chtěl jsem k matce. Ale kam? Ženu se před hospodu. Několik kroků před stavením obcházela ženská osoba. Za večerních temností zdálo se mi, že je to matka. I zastavím se a rozvažuji, mám-li se za ní pustit. V tom zaslechnu za sebou klení — a jakoby mě byl šípkovým prutem přejel, uskočím stranou. Znalť jsem předobře otcův pronikavě chraplavý hlas.

„Madlo — Madlo!“ vycházelo to z průjezdu — „slyšíš? nedopaluj mě! — Madlo! — Hrom ti do uší a do duše!“

Přitom vystoupil otec ze vrat, rozhlídnul se, a očima na tmu jako zvyklýma dostihnuv co hledal, pustil se trochu nejistým krokem za matkou.

Hospoda stála na konci městečka; my byli tedy všickni tři na šíré silnici. Já se plazil příkopem, abych viděl, co se díti bude.

„Madlo!“ začal otec, ještě několik kročejů od matky vzdálen — „aby do tebe! — chceš dělat kalendáře, že se jdeš dívat na hvězdy? Kde jsou peníze?“

„Pro dnešek, myslím, je toho dost,“ řekla matka. „Beztoho jsi dnes v neštěstí — a do podzimku je daleko.“

„Co je mi do podzimku! — do té doby nás může všechny čert vzít — a já musím dnes Štěstěně zrak vytřít — musím! a kdybych měl hrát o duši. Nezlob tedy a dej sem peníze!“

„Nic ti nedám!“… Já se těch slov ulekl; za jedno jsem matku nikdy tak určitě odpovídati neslyšel, a za druhé jsem věděl, že je otec rozpálen… „Nic ti nedám! Beztoho jsi už všechny ztržené peníze těm darebákům do tlamy vehnal.“

„Proto jim je musím zase vyrvat — nebuď tak dubová a dej sem peníze.“

„Chceš, abychom si k žebrácké mošně pomohli? Koně a vůz mohli bychom už mít, kdyby tvého proklatého karbanu nebylo!“

„Madlo! nech kázaní — to ti povídám, a dej peníze! Já zde nemohu civět…“

Matka ale neměla žádné chuti, ztenčovati přinešené tolary ještě, a jak jsem pozoroval, pustila se dále po silnici, aby se dalšímu křiku vyhnula. Alespoň utichla na okamžik hlasitá váda — já slyšel jen pádné kroky — ale hned na to zas pronikavé zkřiknutí.

To byla matka, a otec ji měl v rukou — to jsem hned věděl! Já se třásl na celém těle, ale také se ve mně všechna krev vařila. Já měl matku rád; ona byla právě ten den ke mně laskavější nežli kdy jindy, a ostatně mě také vždy před ranami otcovými bránila: já byl tedy bez odkladu skokem z příkopu a v okamžení stál jsem za otcem.

„Tatínku! nechte matinku — hoří!“ začal jsem plným hrdlem křičet, a chytiv ho vzadu za kazajku, vší silou jsem se na něho zavěsil, chtěje ho od matky odtrhnout. V skutku se také otec v prvním okamžení zarazil a matku pustil; ale hned na to držel zas mne jednou rukou za znak, a druhá ruka skákala mi po hlavě a po tvářích, až mi v uších hučelo. Pak jsem ležel najednou na zemi — a bylo mi přitom, jakoby po mně celé stádo mladých hříbat tančilo… potom jsem necítil nic… zůstal jsem bez sebe.

Jak se otec a matka rozešli a opět sešli — to nevím. Když jsem nabyl zas úplně smyslů svých, bylo již ráno, a já ležel v koutě prostranné šenkovny na obyčejné posteli naší — na slámě, vedle mne Turek. Domácí děvečka poklízela a nutila mě, abych vstával. Všecko ostatní bylo již venku a vyhlíželo si místa na krámy.

Já se nemohl hned zpamatovati. Teprva když jsem poznal, že jsem jako zmlácený, vyjasnilo se mi trochu na mysli, a já věděl, co se bylo stalo. I začal jsem hořce plakati.

Kam jsem si na tělo sáhl, tam mě to bolelo; ale tenkráte nebyla to pouhá bolesť těla, co mě k pláči nutilo, ale spíše neobyčejná sklíčenosť ducha. Byloť mi, jakobych žádného — žádného na celém světě neměl, k němuž bych se byl mohl přituliti, jemuž bych si byl mohl postesknouti; — na srdci mém visel veliký, těžký zámek, a já ho nemohl shodit a city své na boží světlo vypustit, aby si hrály, aby laškovaly a ze svého života se těšily. Já neměl nikoho — nežli Turka, a toho jsem také obejmul. V srsti jeho tratily se moje slze.

Později přišla pro mne matka, dala mi snídaní a vzala do trhu. Skoro slova nemluvila — a tatík si mne ani nevšimnul. Já byl rád; beztoho jsem nic radostného na něm neviděl. Mlčky sedl jsem si vedle krámu a dával pozor, aby na něm všecko v pořádku zůstalo.

Krásný jarní den, množící-se houfy kupujících — sta rozmanitých podob a tváří, ta podivná směsice rozprávek — i kus buchty, kterou mi o poledni matka strčila, rozplašily poněkud mraky okolo mysli mé a ulehčily břemeno v srdci mém. Vesele hleděl jsem zas okolo sebe.

Odpoledne — kupci se byli trochu rozptýlili a matka odskočila na okamžení k známé kramářce pro strakaté šátky, poněvadž jí byly došly a poptávka po nich ještě trvala — promluvil na mne otec první slovo, a to bylo: „Dej pozor! — já jsem tu hned!“ Pak odešel, jak se mi zdálo, na sklenici piva, nechtě ji bezpochyby před matkou vyprázdniti, kteráž toho dne ještě méně než kdy jindy mluvila.

Já si netroufal na otce ani očí pozdvihnout, a oddechl si hezky z hluboka, když mi záda okázal.

Pak jsem se postavil ku krámu jakož jeho samojediný panovník. Nebylo to ponejprv, a protož jsem nebyl na rozpacích. Sotva se ale ve své důstojnosti jak náleží uvelebím, přistoupí ku krámu člověk… no to vím! na toho nezapomenu do smrti. Hřmotná, ramenatá postava v modré plátěné haleně, s černým slaměným kloboukem, v botách s vysokýma, pod kolenem uvázanýma holínkama — byl to německý vozka s opálenýma tvářema. Já znal ty lidi na první pohled. Bezpochyby právě v městečka krmil a vyšel si nyní podívat se na jarmark. Pozoroval jsem ale také, že při obědě hloub do džbánku nahlédnul. Alespoň se mu tváře jenjen svítily.

Tento člověk přistoupil tedy k našemu krámu a začal si na něm prohlížet rozložené dýmky. Konečně se zastavil u jedné, na níž byla vymalována opice, usmívající se na plný džbánek. To se modré haleně jaksi líbilo, neboť vzala dýmku do ruky, začala se také usmívat — a pak na mne promluvila. Já nešťastník arci slyšel, že jí to v ústech brčelo, ale nerozuměl jsem… bylo to německé! Já vyvalil jen oči a rozšklebil hubu k úsměvu.

Němčina byla nejchatrnější stránka mého tehdejšího vzdělání. Otec na to sice časem doléhal, abych se jí naučil, neboť sám asi kopu zkažených slov z ní uměje, nemohl se jí dost vynachváliti; i nutil mě často, abych německé kramáře poslouchal, s německými dětmi hrál a předc něco řádného pochytil: ale v tom případu byl jsem jako zařezaný, hlava moje byla jako dubová. Živou mocí nemohl jsem německé slovo podržet — ano měl jsem ještě tu zpropadenou chybu, že mě to pokaždé k jakémus prostosrdečnému smíchu nutilo, když na mne člověk německy promluvil. — „Kluk je pařez!“ říkal otec — „a nic se z něho nevyklube!“ Ale já si nemohl pomoci. Buďto jsem měl tehdáž vadu ve sluchu, že mi němčina jen jako drnkačka o veliký pátek zněla, anebo jsem měl chybu v mozku, že jsem myslil: I co pak! bez němčiny dojdeš také tak daleko. — Nu, děti mají rozličné nápady.

Já byl rád, že jsem uměl česky. To se tak hezky mluvilo, zpívalo, povídalo — a jak pěkně modlilo! Co jsem potřeboval více? Já se tedy zase prostosrdečně ušklebil, když na mne kupec v modré haleně promluvil. Ten ale nechtěl mému ušklebování jaksi po přátelsku rozumět. Vyvalil oči a poznovu něco zahrčel. Ale já se nemohl v té chvíli přetvořit a musel jsem se zase usmát. Horlivost jeho mě tím více ponoukala.

On však bezpochyby myslil, že si z něho blázna dělám — zapálil se tedy, rozkřikl se ještě hlasitěji a tloukl svalovitým prstem na dýmku, jako by chtěl mermomocí odpověď vyklepat. Co při tom mluvil — po dnešní chvíli nevím; to si ale pamatuji, že jsem začal strachy dostávat — že bych mu byl rád na srozuměnou dal: „Já ti nemohu odpověděti!“ — ale přitom jsem se pořád šklebil — pak jsem i jazyk povypláznul a hlavou zatřepal. To mělo znamenat: „Brachu! já to neumím jako ty — můj jazyk je jinačí!“ — ale plátěná halena rozuměla tomu bezpochyby docela naopak, neboť se náhle rozpřáhla a mrštila mi všech pět prstů po hlavě.

Já ovšem hbitě uskočil, ale halena ztratila podporu, kterouž při svém prudkém pohnutí na mé hlavě hledala, převážila se, padla na krám a svrhla hromadu zboží na zemi. Tehdaž se okázalo patrně, jak veliké dobrodiní z toho na těch místech pochází, kde žádnou dlažbu nemají! Na kamení bylo by z našich dýmek trochu střepů zbylo; bez něho zaobalily se jenom do prachu a zůstaly, jako by je z pece vytáhl — až na ty, které modrá halena svým pádem rozmačkala.

Mně zašel té chvíle všechen smích — a mráz a horko lilo se mi po zádech; neboť v tom okamžení stál již zase otec u krámu, chytil modrou halenu vztekle za týlo a pomohl jí na nohy.

Teď povstal divoký křik. Otec chtěl náhradu, vozka klel a okazoval na mne. Vedlejší kramář začal dělat mezi nima tlumočníka — otec zaskřípal zubami a střelil po mně očima. Já stál několik kroků za ním a třásl se na celém těle. Najednou mi vjelo něco do nohou — a to mě hnalo… hnalo pryč, z očí otcových, pryč z městečka… já běžel, jako by mně byl hlavu zapálil.

Co se to se mnou dělo, neumím vyobrazit. Celá bytost moje byla jako zbouřena. Včerejší rány hořely mi na těle jako vroucí olovo a síra… i tušil jsem, ano patrně byl jsem to četl otci na očích, že na mne dnes opět večerní traktace čeká — ale té jsem nechtěl vyčkati. I běžel jsem tedy, běžel… mimojdoucí lidé hleděli na mne s podivením, neboť jsem byl obraz živého zděšení… ale strachem i opatrností hnaný uhnul jsem se brzo po mezníku do polí a běžel — až jsem dále nemohl.

Sklesnul jsem — mrákoty mi zastřely oči, a já zůstal jako bez sebe.

Když jsem opět smyslů nabyl, ležel jsem na trávnaté mezi; okolo mne stálo bujné, zelené osení a nade mnou třepetali se pod jasnou oblohou zpěváci skřivánci. Blížilo se již k večeru.

Já se ohlížel chvilku jako u vidění — pak jsem se dal do hořkého pláče. Byl to pro mne perný den. Slze mi po tvářích jenjen běžely. Srdce moje bylo jako kleštěmi sevřeno. Vidělť jsem, že jsem byl rodičům utekl!

Měl jsem se k nim navrátit?… Měl jsem nové rány snášet? Ne, ne — tak patrné povolání k mučenictví jsem v sobě necítil. Alespoň jsem musel počkat, až se hněv otcův utiší. Nejraději byl bych se arci hned šírému světu do tváří podíval, jen kdybych byl také hned věděl, kde se na něm čeho chytnouti. Zdali bych dobře učinil? — na to jsem arci nepomyslil. Ach, vždyť nebylo mezi mnou a rodičemi tak svatosladkých úvazků, abych byl měl duši k nim pevně připnutou! — a čtvrté přikázaní — to jsem uměl arci už nějaký čas nazpaměť, ale slova jeho sklouzala mi se rtů, jako melodie z flašinetlu; ohlas jejich nezněl mi ani v srdci ani v hlavě. Ale já za to nemohl.

I kladl jsem tedy všecko na lehkou váhu, a jak povídám: nejraději byl bych vzal nohy na ramena — a hejdy! do šírého světa. Vždyť jsem byl jeho vychovanec! Toliko zpomínka na matku sevřela srdce a spoutala nohy. Vidělť jsem, že bude nyní sama bita, a z toho povstala veliká bolest v duši mé.

Umyslil jsem si tedy, že se navrátím, ale hned se otci neukážu. Jen matka měla o mně vědět a mezi jeho dudkami a mým hřbetem činit prostřednici.

I vzchopil jsem se… ale kudy kam nazpátek? Stál jsem v šírém poli, v neznámé krajině a nepamatoval se, odkud jsem byl přiběhl. Jen to se mi zdálo, že jsem hodný kus cesty urazil. Mimo to klesala pode mnou kolena — a slunce se ukrývalo za pozlacené vrchole vysokých hor.

Pustil jsem se tedy po mezníku na zdařbůh, jen že jsem šel schválně proti slunci; byloť mi, jakobych se pamatoval, že mi svítilo do zad, když jsem z městečka utíkal. Ale z mezníku jsem přišel na polní cestu a z té ku kříži, kde se několik vozovek sbíhalo.

Jak tiše a mírumilovně ležely tyto hubitelky kolářské pýchy přede mnou! Já si mohl z nich vybrat, která se mi líbila, jen že se mi k zalíbení nedostávalo odvahy. A západní obloha stála celá ve zlatém ohni, nebeská koule byla se v něm již utopila, okolo mne začaly se v dlouhém stínu několika topolů večerní větříčkové prohánět — a já nevěděl z místa kudy kam. Ale otec říkával: „Neokouněj, honem do toho!“ — a já se tedy pustil bez dlouhého rozmýšlení cestou, která se mi zdála býti nejvíce ujetou. Avšak hrbolatá její kolej nechtěla mít konce. Již se bylo setmělo, a já stál ještě pod šírým nebem — přede mnou daleká šerá krajina, po jedné straně pole, po druhé mladý háj.

Nohy mě bolely — mdlý jsem byl, cestu jsem neznal: i odhodlal jsem se tedy najednou, že zůstanu v háji noclehem — děj se už co děj. Noc mi nebyla strašliva, hvězdy jsem znal, stromů jsem se nebál.

I sejdu tedy s cesty — několik kroků do háje, vyhlídnu si, pokud se to za temného šera dělati dalo — čili nahmatám měkké mechovité místečko, posadím se, zuju boty, obvážu si šátkem hlavu a vytáhnu zbytek buchty, kterou jsem byl na trhu do kapsy strčil, aby otec nevěděl. Nakyslá povidla ochladila mi trochu vyprahlý chřtán a těsto zaplnilo mezeru v žaludku. Pak jsem se natáhl, dal si boty a čepici pod hlavu, udělal jsem kříž — začal se modlit Otčenáš… zpomněl si při tom na matku… na otce… a pak na — Turka… ach arci, na toho věrného společníka svých radostí zpomněl jsem také! — zpomněl jsem, jak často jsme vedle sebe líhali — jak mě zahříval… a bezděky šeptal jsem: Můj Turku — natáhl přitom ruku, jakobych ho chtěl obejmout… a šťastně jsem… usnul.