Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/13. Aliance starých nepřátel

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
12. Národní báchorka, jen že se trochu těžce vypravuje	13. Aliance starých nepřátel	14. Vida, vida! — moje škoda začíná se ztrácet

Údaje o textu
Titulek:	13. Aliance starých nepřátel
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 151–159. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Právě asi tak dlouho, jako jsem tuto národní báchorku povídal, četl náš dřevonožka v kusech papírů, ježto před ním na starém, sprostém stole ležely.

Bylo to v příbytku tohoto toulavého umělce, našeho nového strýce — v malé, nízké jizbě, v dřevěném baráku, v blízké vesnici, kamž nás byl za tmy vespolek dovedl. Tenounká svíčka ve viklavém plechovém svícnu kmitala svým plamenným jazejčkem na stole; v krbu praskala suchá louč a podle něho stál hrnek vlažné vody s jakýmsi přídavkem; tou mě Bára nyní celého umývala.

Před tím byli jsme se ještě jednou najedli, neboť Bára sehnala k večeři, co jen vesnická hospoda, to mamidlo unavených poutníků, ze svých boků vysypat mohla — zahoustlé pivo, proleželý sýr a půl bochníka samožitného chleba; mimo to našel strýc ve staré truhle i kus buchty s povidly.

Já se nechal tiše mýti a koukal na starého. Ten četl a četl; brzo vykřikoval podivením, brzo tloukl pěstí na stůl a klel, tu zas někoho litoval a bručel — slovem: abychom najednou věděli, co jeho starou duší tak lomcovalo, povíme: že četl denní rozjímání a poznámky kantora Jelínka, ježto mu byly dnes ráno v lese před našima očima z ňader vypadly.

Ptáte se, jak se dostali dřevonožkovi do rukou? — My museli povídat, jak se nám celý den vedlo, a tuť byla příhoda s bláznivým kantorem — jak jsme ho jmenovali — věc velmi důležitá. Bára nás poslouchala, dala se do smíchu, plácla si suchou dlaní o dlaň, a pak z ní vylezlo, že, když za námi do lesa přišla, nešťastného kantora s obnaženým krkem, zesinalou tváří na zemi nalezla — a kolem něho plno papírů.

„Na počátku chtěla jsem ho nechat ležet, jak ležel,“ vypravovala svému novo-starému společníkovi. — „Nebyl to žádný žert; kdyby mě byl někdo při něm napadnul, mohlo se to smeknouti, jakobych ho byla chtěla obrati — v takových pletkách jsem honěna. Smetla jsem tedy jen papíry, neboť by je byl beztoho vítr zanesl, a člověk neví, k čemu se někdy několik řádků hodí — a pak jsem chtěla dále za těmi škvrňaty; ale nohy mi jaksi vázly. Vrazilo se mi do nich kus útrpnosti s ubožákem, kteréhož, jak se mi zdálo, trápil člověk, pro něhožto jsem sama nohy na ramena vzít musela, chtěla-li jsem mrzutostem uklouznouti. Pak mi padla na srdce jeho včerejší večeře; — i odhodlala jsem se, že něco pro něho učiním. Začnu ho tedy tříti — trochu kapek mívám vždycky při sobě, a někomu žilou pustit je mi hračka — slovem: šťastně mi otevřel oči. Byl ale jako u vidění a nevěděl, co se to s ním bylo stalo. Já mu to arci nemohla pověděti — kdož by si byl pomyslil, že s ním ta naše koťata takovou operací měla! — a řekla jsem mu jen, jak jsem ho nalezla. On se zamlčel a sklopil hlavu. Mne neznal a já se neprozradila. Potom si začal na sobě oblek pořádat a šátek zavazovat. Já koukala, jak se mu ruce třásly. Na to mi stiskl ruku a šel. Já také. — Každý jinou stranou. Ale po několika kročejích se obrátím; nešťastný copánek si klekal za křoví a spínal ruce. Modlil se — to jsem i z dálky poznala, a zastavila se na tak dlouho, až zase povstal a tiše do městečka se navracel.“

„A kam jsi dala jeho papíry?“ ptal se flašinetlář nemálo zvědavě.

„Ty mám tuhle,“ řekla stará, z ňader je na stůl kladouc. „Můžeš do nich trochu nahlídnouti; já strčím zatím tohle kotě v kalhotech do jiné kůže.“

Pak začala se mne mouřenína svlíkati a dřevonožka se pustil do čtení. Nemohlť arci listy jako jednou šňůrou přehlídnout, protože byly, vyjímaje některé malé sešitky, přeházeny: předc ale poznal tuze dobře, o čem se tu jedná. A čím déle četl, tím dychtivěji se do toho zakusoval. Konečně tím ale hodil na stůl a vyskočil se židle.

„Ne, to aby všichni čerti vydrželi!“ zvolal všechen rozpálen a začal se točit po světnici. „To je prazlořečené darebáctví! A ten ubožák — to milé jehně — je-li jen polovička pravda, co tu napsal — a jakž by nebylo! vždyť je na každé liteře krev a slzu viděti — tedy zasluhuje ten jeho pan bratr, aby ho koňmi roztrhali, do kola vpletli a upálili! A já starý osel! Já se toulám po světě, hnízdím se dlouhý čas tak blízko něho, snad jsem i někdy za jeho dveřmi svou kočičí muziku dělal — a nevím, neptám se — — ale arci, jak pak by mně mohlo napadnout, po tolika letech a takhle —“

„Ale člověče!“ skočila mu do toho Bára, když byla jeho naříkání už dost dlouho s podivením poslouchala — „co pak se ti stalo? Tyť sebou vrtíš jako v noci na Filipa Jakuba!“

„Ano — Filipa a Jakuba!“ volal zase dřevonožka — „vrtím sebou, protože se mi celý nový svět udělal, a protože si přeju, abych mohl ten starý spráskat. Pojď sem, rachotino — kluka nech, však on ještě zbělí — a poslechni, že ti odpouštím, cokoliv jsi mi učinila anebo ještě učiníš. No, není to kus nového světa?“

„Já ti ještě nerozumím,“ řekla Bára, převlíkání mouřenína právě dokonávajíc; načež já se ihned k Petronce přitočil, kteráž tu zatím na rozložené slámě, naší dnešní posteli, seděla a na všecko bedlivý pozor dávala.

„Pro tyhle papíry ti odpouštím — rozumíš?“ odpovídal Blažek. „Je to rozkošná historie o bratrské lásce, a já v ní nalezl také kus vlastního života; teď ale bohdá k ní jiný konec napíšu — anebo nestálo celé mé živobytí za špetku tabáku. Poslouchej.“

A na to jí začal — pokud se mu to z roztroušených listů kantorových dělat dalo — vykládati o bratřích Jelíncích, o jich dětinství, o studiích, o pozdějším životě, až se dostal k vlastenci ženichu.

„Kdo ten dareba vlastně byl, nemohl jsem dosaváde nalezti; ale tolik by mohl z každého řádku i slepý poznati, že se advokátovým návodem a přispěním k němu pod cizím jmenem vkradl, a jestli mě všecko nemýlí, byl to tentýž Schwarz, kteréhož tu ošizený otec tak proklíná —“

„Kdo že?“ zvolala Bára, s celou duší poslouchajíc i vypoulila oči a ustrnutím nemohla bezzubé dásně zavřít.

„Nějaký Ludvík Schwarz — tak se přiznává alespoň dcera“ — dokládal stařec, nad jejím ustrnutím se pozastaviv. Ale u všech rohatých! — neříkali také tobě jedenkráte Schwarzová?

„Říkali, říkali!“ zvolala stará, a skočila od stolu a semotam chodíc mumlala: „Ludvík Schwarz a ten Pražský paragrafista — ano, tak mi to žaloval — pod cizím jmenem — něco o češtině — žádné pochybnosti — on to byl.“

„Kdo?“ divil se nyní stařec, a podepřev si hubu o dlaň, upřel zrak na ústa její.

Bára se před ním zastavila.

„Blažku!“ řekla k němu — „já ti něco povím, ale nesval se pod stůl a také se na mne nesataň. Mně jde beztoho stará mozkovice kolem a pod žebry začíná mě cosi šimrati a cosi mi šuměti, jakoby to byla pohádka o věcném řízení. — Ten Ludvík Schwarz byl můj kluk.“

„Co že?“

„Můj vlastní kluk — tak dobře vychovaný, jak jen matka mého druhu své dítě vychovat může. I držel se u mne až k dospělejším letům, a musím říci, že mi byl při živnosti hezky k ruce.“

„A jeho tatík?“

„Kdož pak bude nyní na takové zbytečnosti myslit! Nemáš dost na tom, že jsi přišel klukovi na stopu, který se po mně Schwarz jmenoval? Jak povídám — dlouho jsme se hezky snášeli, až jsme se jednou trochu ostřeji nepohodli, a on mi zaběhl do světa — že se na svou ruku protluče. O to bylo arci hej! — já ho také nechala; že se neztratí, to jsem věděla. Za jedno byl kluk k světu podobný — a pak jsem ho dobře obrousila. Neměla jsem tedy o něho strach. Já držela tenkrát malý obchod se sklem, a když to někdy vázlo, hrála jsem na pannu a růži. Asi tři léta na to slyším, že si můj Ludvíček jaksi nohu podvrtnul a do chládku spadl, potom zase, že se mu vede dobře, že se vylízal, a poněvadž se mi po něm také trochu stýskalo, neboť jsem měla kluka ráda: tedy jsem se konečně odhodlala, že se po něm ohlídnu. Po nějakém čase našla jsem ho v Praze — ale sotva že jsem ho poznala. Byl celý sešlý, zedřený, jaksi ztrápený; mně pukalo srdce. Bídně se protloukal; dohazoval, donášel, třel nouzi, a k tomu ke všemu měl ženu a dvě děti na krku. Co mě ale nejvíce bolelo — že se na mne ani nezasmál, ba že se mě skoro štítil. Ale já se ho nespustila, a on mě musel uvésti do svého hospodářství. Na mou duši, starý brachu! ty jsi na knížecím zámku proti mému synovi; holé stěny, prázdná podlaha a k tomu na bídné slámě nemocná žena a dvě hladové děti. Já měla peníze; on se jich ale hrozil, jakoby byly prašivé; jenom když se na svou sklíčenou ženu podíval, dychtivě po nich sáhnul.

„„Obětuj, matko, obětuj!““ zvolal přitom; „„bude to oběť za tvé hříchy. Totoť je anděl, kterýž mě na cestu spravedlivosti obrátil, ačkoli sám při tom zahynul!““

Já mu nerozuměla a nemohla z něho dostat, kde tu osobu sebral. Ona sama také nemluvila; dílem byla dlouhou nemocí tak sesláblá, že ji mluvení obtěžovalo; dílem jí leželo něco na srdci nebo na svědomí — a to jí také mluviti bránilo. Ale tolik jsem předce pozorovala, že as bývala hezká i řádná holka, a že se jmenovala Jaroslava —“

„No, tu to máme!“ zvolal dřevonožka, jenž tak horlivě poslouchal, jakoby se to spasení jeho duše bylo týkalo; „dcera Jelínkova se také tak jmenovala — tu to stojí nejméně stokrát! Žádná tedy pochybnosť! jenom už povídej.“

„Já se ničeho nedomakala. Jenom třetího dne — byly jsme samy dvě doma, děti jednou zase nasyceny spaly a Ludvík odešel po svých šmejdech — tu se mi zdálo, jakoby mi nemocná něco svěřiti chtěla. Já jí domlouvám, hezky se k ní nahnu, ona se zas trochu nazvedne — začne kdesi cosi o svých dětech, abych je neopouštěla a jednou je k dědečkovi dovedla; — v tom ale padla zase nazpátek, začala strašlivě odkašlávat, potom polkla několikkrát povětří, hekla a — bylo po ní. Já seděla vedle mrtvého těla.

Když přišel Ludvík domů, tu jsem měla teprv kříž. Dal se do řvaní a chtěl si hlavu o zeď rozrazit; já ho měla co zdržovati a chlácholiti. Konečně se vrhnul na umrlou, a zůstal celý den a celou noc vedle ní sedět; ani se nehnul. Já se musela zatím o děti starati; jedno bylo asi roční, druhé dvouleté. Druhý den vstal, oblékl děti a šel s nima z domu. Dřív mi ale řekl, abych mu dala na snídaní; chtěl se rozkurážit, jak povídal. Teprva po poledni se navrátil, ale bez dětí. Tváře jeho byly palčivě zarděny, oči se mu leskly jako ze skla, a přitom se chechtal, až mi srdce trnulo. Byl napilý, to bylo patrno. „„Dobrou noc, anděle!““ začal na to k umrlé mluvit, „„a šťastnou cestu! Uchystej mi zatím pěkné místečko, neboť doufám, že se shledáme, až se docela očistím.““

Já ho chtěla přivesti na jiné myšlénky, on mě ale popadl divoce za ruku a škubnul mnou až k samé mrtvole. — „„Co tu koukáš, moudrá sovo, kde tahle světice leží?““ osopil se na mne. „„Podívej se na ni. Ona mohla býti živa v zemské rozkoši, kdyby nebylo tvého daremného syna — kdyby nebylo této zatracené ruky bývalo! — (to myslil ubohý svou pravici) — já ji okradl, já jí zavřel bránu otcovského srdce; ale poklad vlastní lásky její byl tak veliký, že mě celého zatopil a mou duši novým životem naplnil. Oči moje otevřely se paprskem její milosti a srdce moje očistilo se pramenem její neskončené trpělivosti. Já složil velikou přísahu do rukou jejích, že se odřeknu chytrosti tohoto světa, že nesáhnu po statku otce jejího, kteréhož jsem úkladně dobyl; ona pak se uvolila, že bude se mnou trpět, aby spadla vina s hlavy mé. Ale Bůh mě porazil ve hněvu svém a tebe vysvobodil z tohoto bídného údolí.““ — A po těch slovech uvrhnul se opět na umrlou a začal strašlivě naříkati.

Mně bylo přitom, jakobych ležela na nožích. I chtěla jsem tedy smysly jeho na jiné věci obrátit a ptám se ho, kde nechal děti. — „„Co se ptáš ty po nich?““ vyskočil a obořil se na mne. „„Chtěla bysi z nich nástroje k svým hříchům udělat? Neptej se po nich; ty nejsou tvoje — ty jsou moje a její — slyšíš? — její jsou!““ — Pak se obrátil zas k mrtvé: „„Neměj o ně starosť, ubohá ženo! ty jsou dobře zaopatřeny; já je dovedl k němu a sáhl jsem mu do duše. Počíhal jsem si na něho, když byl sám ve své hříšné dílně — on se ulekl mé návštěvy. Já postavil děti na zem, spustil zámek a stoupnul si potom před toho proklatého paragrafistu. — Co prý chci? — Tvou duši anebo štěstí svých dětí. Matka jim umřela — tedy budeš ty o ně pečovat. Já se odřekl peněz tvým návodem zasloužených — to víš a dosti pelyňku jsi proto sežral — a půjdu teď, abych učinil pokání za vinu svou. Ty budeš zatím o mé děti pečovat. — Pozbyl jsi, člověče, rozumu? on tu na mne; ale já zas: Teprva ho pozbudu, budeš-li se zpouzet, a touto rukou tě uškrtím. — Chlap chtěl ke dveřím, ale já ho chytil za krk, že zůstal hned jako chrpa. — Ani z místa! jsem zoufající tygr — jsem rozdrážděný ďábel u svého mistra. Ty se budeš o mé děti starati — slyšíš? pořádně starati. Já musím nyní do světa, abych se očistil v tísni života. Až se vrátím, budu své děti od tebe požadovat. Mysli na to s hrůzou a zbledni, kdykoli by ti napadlo, že neuděláš, co od tebe žádám! — Ha, ha! jak tu stála proklatá, hněvem a strachem scvrklá duše — a k tomu ke všemu — ha ha ha! musela si sednout a dát mi kus papíru, že mé děti dostala — oh! já vím, že jsem jednal s pekelným chytrákem — ha ha ha!““ —

Bára stála při celém svém povídání u prostřed jizby a křičela, pitvořila se při tom tak podivně, že nám až jakousi úzkostí srdce klepalo. Teď se ale zdálo, jakoby jí byl dech došel, i zamlčela se, sklopila hlavu a svěsila ruce.

„Nu, a co se dělo potom?“ ptal se dřevonožka po malé přestávce.

„Nešťastný kluk hodil se potom ještě jednou na mrtvé tělo, jektal cosi jako modlitbu — pak vyběhl ven. Nechal mě u mrtvé samotnou — a já ho od té chvíle neviděla,“ řekla stará polotemně, hodila sebou na slámu a skrčila se, tváře na kolenou ukrývajíc, jakož dělávala, když ji něco hryzlo.

„Z toho ze všeho je patrno,“ začal dřevonožka po nějaké chvíli rozkládati — „že je lidský život divná pletenice z rozmanité příze, a láska že se tím proplítá jako zlatá niť. Dcera toho samého člověka, kteréhož tvůj kluk ošidil a ty dnes ráno zkřísila, zamilovala si toho šejdíře konečně tak, že ho na pravou cestu přivedla. Přitom chtěli alespoň trochu napravit, co bylo zkaženo, odřekli se tedy věna a protloukali se životem na vlastní ruce. Dále je patrno, že jsou děti tvého syna vnoučata kantora Jelínka, a že mají roztomilého strýčka. Jen kdybychom už věděli, co s nimi udělal? Ale hrome! co mi to zatřáslo mozkem? Ty malý syslíku — Tondo! nepovídal jsi, že dostává tvoje matka peníze — — poslyš, stará! Což aby to bylo s touto historií nějak spleteno?“

„Myslíš, blázne, že mám mozek ze řepy, aby mi to nenapadlo?“ pozvedla stará k němu hlavu.

„Ale kluk mluví o matce a o tatíkovi!“

„Hlouposti! Moje Petronka musela také o bábě mluvit — a předce sám Bůh ví, kde její bába hnije. — Ale včera jsem to měla všecko věděti!“ zvolala opět Bára najednou a hněvem zajiskřily se jí oči — „když mi ten vyzáblý paragrafista do rukou přišel! Já bych se mu byla zavěsila do týla, že by ho byla choutka přešla poctivé lidi strašit a z teplého hnízda vyhánět.“

„Mlč, stará — mlč!“ prohodil dřevonožka. „Co se stalo, muselo se státi — tak je to dobře, a všecko najde svého konce. Však ona nám ta advokátská liška neuklouzne a my se jí dostaneme na kobylku.“