Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/12. Národní báchorka, jen že se trochu těžce vypravuje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 12. Národní báchorka, jen že se trochu těžce vypravuje
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 126–150.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Je večer, a tu se dobře povídá. I já dostávám dnes chuť něco povídat. Je to snad reprodukce nebo památka z mladých let, kdežto jsem báchorky, čili jak jsme tenkráte bez krasovědného rozsudku po sprostu říkali: pohádky miloval.“

Povím tedy něco. Není to sice nic nového, jsou to spíše věci známé, obnošené, čili po recensentsku: oklepané, ale přitom předce věci takové, že se o nich ještě mnoho, velmi mnoho povídati musí, nežli všem všudy tak do krve a tuku vlezou, že bude všecko povídání zbytečné. To prý bude již asi za deset let! — tak jde alespoň temná pověsť. No, uvidíme. My — to jest: já a moje povídací důstojenství — my bychom tomu byli rádi; ale posud jsme trochu nevěřící.

Abychom ale od věci daleko nezabíhali, začneme už raději povídat. —

Před lety byl v Čechách živ člověk a ten měl dva syny. Otec byl starý Jelínek, synové mladí Jelínkové; mladší Filip, starší Jakub. Ale ten Filip neměl vlastně žádného filipa. Proč? to se hned dovíme.

Když trochu dospěl a se vycvikal — to jest: když ho v českém městečku nečeská metla tak dalece ošlehala (v závorce musím podotknout, že byl starý Jelínek velmi moudrý otec, a že chtěl, aby si jeho Jelínkové rohy otrkali, protože prý jemu samému všude překážely) — když tedy Filip jakožto základ svého budoucího štěstí věděl, co je „ein Hauptwort“ atd. — jestli tomu také rozuměl, nemohl jsem posud vypátrat — poslali ho do latinských škol.

Do latinských škol! — Rozkoší mi srdce hopkuje, když ta tři slovíčka dobře rozvážím. V těch je obsaženo veškeré tajemství lidského určení, bez nich není kusa zdravého rozumu, krůpěje radosti.

Zeptejme se tisíců jejich vychovanců, a všickni nám budou tu písničku zpívati. Jenom někteří daremní rýpálkové budou při té otázce nosem a rameny pokrčovati. To jsou duše, kterým nic nevoní, a kdyby to z kaditelnice samé moudrosti přicházelo. Ti chtějí míti pořád ještě něco — něco zbytečného, jakž ostatní svět praví. Ti pořád škemrají a skuhrají a hledají, jakoby se chtěli kamene mudrců dodělat.

Takový rýpálek byl také náš mladší Jelínek. Tomu nebylo dosti na latinské gramatice, institutio ad eloquentiam mu nepostačila, a řečtí auktoři mu nebyli ani slaní, ani mastní. Hned v prvních školách uchopil se něčeho, co právě jako rohama proti jeho povolání trčilo — totiž nešťastné češtiny!

Bylo to brzy po oněch — Bohu díky že již minulých — časech, kdežto se některým hlavám v království českém po dlouhém spaní konečně zdáti počínalo, že by měly na české pudě a v českém povětří také po česku mysliti a myšlénky své po česku pronášeti. To prý pak budou nejjasnější a nejprospěšnější myšlénky! Blázínkové! jakoby musel mít člověk k svému spasení jasné myšlénky! — anebo jakoby nemohl člověk tloustnout, i když nemá pražádné myšlénky? Můj Bože! tohoť vidíme každý den živé důkazy — a naši staří nebyli v tom ohledu žádní pošetilci, když pravili, že mnoho myšlení působí jen hlavy bolení.

Za oněch časů byli ale takoví lidé ještě vzácné byliny, rostli v osamělých skleníkách a málo kdo o nich věděl; když ale někomu do očí padly, tuť bylo divení a ohledávání, jakoby se pravý div byl vyskytnul.

Někteří se o tyto pořídké výstřelky na ouhoru české národnosti také upichovali, a jakoby jim na široké cestě velkého světa překážely, byli by je rádi zase zmařili, a když nešlo zmaření, nastalo utrhování a úsměšky.

Mezi tato podivná stvoření vrhnul se také — nevím jakou nešťastnou planetou — mladý Jelínek.

Najednou mu bylo, jakoby na celém světě, na zemi a na nebi, nic neviděl a neslyšel nežli češtinu. Když měl rozbírat Caesara, četl plesnivého vousáče Veleslavína, a když se měl cvičit ve čtyrčlánkových periodách latinských, vypisoval si průpovídky ze škvárů Komenského — ano jednou se zapomněl tak dalece, že maje přinesti řeckou elegii, vypracovanou v rozměru Theokritském: blázínek české trochey podle pravidel Puchmayerových přivlekl!

Co se mohlo s takovým člověkem počíti? Jak se mu mohlo přáti, jak shovívati, an tak svévolně proti svému povolání čelem běže, dělal, co vedle něho skoro nikdo nedělal? — Spolužáci se mu smáli, učitel ho týral — a jeho vlastní přátelé? — ach, to je na celé věci to nejzábavnější!

Dvě léta před ním študoval jeho bratr Jakub, maje se vlastně nazývati Filip, neboť ten měl v skutku filipa.

To byl docela jiný človíček, v tom nebylo ani žílky z bratra mladšího. Tomu byly knihy latinské nade všecko, mimo svá skripta a explikace neznal ani božího písmena.

A proč by se byl také o něco jiného staral? — On toho nepotřeboval, a mohl být předce dokonalým juristou — jakož to později také dokázal.

A tento moudrý, opatrný človíček byl spolu nejhlavnější protivník bratra Filipa počeštěného — čili jak mu po bratrsku říkal: pokaženého študenta. On byl jedovatě, časem i uličnicky vtipný a hryzavě satyrický; on si dělal z ubožáka terč a nastrkoval ho i jiným, aby po něm šípy svých úsměšků stříleli. On měl rozsáhlé známosti, a těmi ho přiváděl o pověsť rozumného člověka. Oh, byl to zlý a škodný nepřítel, zvláště pro hocha, jako byl Jelínkovic Filip. To bylo dobrotisko z první třídy, měkká, poctivá duše, vřelé, upřímné srdce — pravý český blázínek.

Ale — bude se mnohý ptát — odkud pak toto bratrské protivenství povstalo? Proč seděl Jakub Filipovi na kobylce?

První příčina tohoto chování pocházela z dětinského věku. Jakoubek měl z oněch časů mnoho za ušima napsáno, ale Filípek za to nemohl. On byl otcův i matčin mazlíček. Jakubovi tuze mnoho nepřáli. Proč? Ty můj Bože! proč mívají rodiče jedno dítě radši nežli druhé? Proč se nemohou někdy bratří a sestry vystát? To je tajemná hračka přírody, kterouž ani ta nejnovější filosofie, ani ta nejstarší morálka nevysvětlí. Dosti na tom, že to je.

I my se tu nemůžeme rozbíráním příčin zdržovati a držíme se jen skutečných událostí, a ty povídají, že měl Jakub na Filipa hned za chlapectví s kopce. Kde jen mohl, tam ho pošťouchával a klofcoval, tam na něho sváděl a žaloval, a tyto štilce a klofce přenesl pak také do pozdnějších let; nemohlť mu je sice pak tělesně rozdávat, ale poděloval ho jimi duševně, a to také bolelo — oh, a jak bolelo!

Národní záležitosti a věci vlastenecké, ježto tenkráte vlastně jenom v několika knížkách spočívaly — ty byly Jakubovi již proto sůl v očích, že si v nich bratr liboval; on by je byl sice i jinak za nebezpečné hlouposti považoval, ale bratrova k nim láska roznítila v něm nenávisť.

A s touto nenávistí uměl dobře operovat — budoucí advokát jevil se v něm, když ještě ani nevěděl, jak římský paragraf vypadá — a touto operací dal se konečně i otec omámiti. Liška Jakub vyšpehoval jeho slabou stránku.

Starý vrtěl hlavou. Vždyť dal kluka předce jen proto na študie, aby českou halenu vysvlekl, a on se do ní teprva jak náleží upínal!

To nemohl starý pochopit, i mrzel se, a mrzel se ještě víc, že mu to Jakub donášel. Ale tu nemohl svého miláčka omlouvat. To byla svévole, zlomyslnosť, maření času, podkopávání všeho štěstí!

„Jaký to proklatý nápad!“ divil se moudrý Jelen. „Co chce ten kluk s tou češtinou? Vždyť za ni nedostane, co by za nehet padlo! Kdyby chtěl být sebe mizernějším škrabákem — pomůže mu k tomu čeština? V tom klukovi jsem se proklatě zmýlil!“

Nato šlo hřímavé psaní do Prahy. Filip se ho lekl; ale čeština byla jeho milenka, byla jeho láska, a kdo ví, co to znamená, ten pochopí, že se nedal milovník tak snadno zastrašit. Ano, pravá láska tím více roste, čím více překážek nachází — a tak se dělo i Filipovi. On se uchýlil se svou milenkou z posměvavého, týravého světa do tiché samoty a zahořel pro ni tím prudčeji a pevněji.

Potom psal otci — psal to krví srdce svého.

Brzy na to přijel domů. Otec mumlal, škaredil se — Filip rozkládal; ale starý mladému nerozuměl, to nebyly věci pro mozek v tak dávnoletých předsudcích vyprahlý; byla tu však také matka, a tato počala obě strany mířiti.

Ach, matka je předce jen skvostná věc! Třebas i někdy hlava její nepostačila: srdce její dá za to desaterou náhradu.

A takž to bylo i u Jelínkové.

Ona sice Filipovi nerozuměla, když jí své srdce odkrýval; vlasť, národ, vlastenectví, mateřský jazyk, národní vzdělání — to všecko bylo před jejíma očima jako divné a posud nevídané nádobí v dílně čarodějné; ono se lesklo a třpytilo, ono se jí také líbilo, avšak nevěděla, jak se ho chopit a co s ním začít. Což jí bylo od jakživa do vlasti a národní osvěty? — vždyť uměla dobré knedlíky vařit a vlněné punčochy plest; čehož potřebuje řádná hospodyně víc — že ne?

Ale Filip mluvil tak pěkně a tak do srdce, a přitom koukal na ni tak poctivě, že mu ráda uvěřila a pak i starého na víru obracet začala. Ale otec byl praktikus; ten nechtěl ani slova o příměří a pokoji slyšet, dokud mu synáček svatosvatě neslíbí, že té hloupé češtiny nechá a jak se patří svých latinských kněh se uchopí.

Filip ho poslouchal s pukajícím srdcem, slze mu stály v očích; — to nemohl přislíbit. Ale za otcovými zády stála matka a dávala mu tajné znamení, kývala hlavou a spínala ruce, jen aby přislíbil. A Filipovi se třásly rty a on sliboval, že si bude latinských kněh pilně hleděti.

„Takhle trochu — když je po chvíli, když budeš mít všecko ostatní už v pořádku,“ ozvala se nyní Jelínková, chtíc oběma stranám vyhověti — „to se můžeš na to vlastenectví podívat, když si na něm už tak zakládáš — vždyť my ti nechceme všechnu radosť zapovídat; a ta vlasť, je-li v skutku taková hodná osoba, jak jsem z tvých řečí vyrozuměla, tak že si dává i „matko“ říkat — ta se nebude také hněvat, když jí pořád na krk nepolezeš. Spíše bych myslila, aby sis hleděl toho osvětlování — to může být věc užitečná; svíčky jsou nynčko drahé; a kdyby byly ty knihy za nějaký pakatel, mohl bys je také brát; já sama mám takhle za dlouhých večerů nějakou kroniku ráda. A tu češtinu — vidíš, milý hochu! to má otec předce jen pravdu — tu nech; s tou dojdeš sotva k prvnímu pilíři na silnici, a tam budeš potom stát jako sloup.“

Starý vrtěl hlavou, nevěda odkud na jeho mnoholetou polovičku tak najednou svatý duch přišel, že mluvila o věcech, o kterých předtím v celém domě ani zmínky nebylo a kteréž mu v uších zněly jako arabské báchorky „z tisíce a jedné noci“ — ale v původním jazyku; a začal potom sám kázati.

Filip měl dobrou náturu a tiše poslouchal. Konečně odešel zase do latinských škol, a z hluboka si oddechnul, když se mohl v povyku hlavního města se svou láskou v tichém příbytečku ukrýti.

Ale za půl léta nato dostal starý Jelínek toto psaní:

„Vysoce milovaní a nade vše ctění rodiče!

Od svého nejútlejšího věku pokládal jsem sobě za svatou povinnosť, abych Vám dny života vezdejšího pravým synovským chováním osladil, a protož mi to nyní jako těžké břemeno na dětinské srdce padá, že Vám hořkého pelyňku nalévati musím. Náš Filip — o že může býti syn a bratr tak zlomyslně zaslepen a neslyšeti upřímné prosby a varování rodičů a toho člověka, jenžto s ním pod jedním srdcem ležel! — náš Filip vězí posud ve své vášni tak hluboko, že všecko své studium zanedbává, a neobrátí-li se hned na jinou cestu, při examenech na čisto propadne. Již nyní o půlletních zkouškách utržil něco, co bude muset opravovat — a kdož ví, zdali to opraví, an mu ta nešťastná čeština celý mozek plete? Pak by bylo po študiích, po Vašich starostech a nadějích, peníze budou na zmar vyhozeny. Protož bych myslil — neboť se nechci ještě vší víry o jeho srdci a hlavě odřeknout — abyste ho, jen k vůli jeho vlastnímu štěstí, přitom arci také k vůli své cti, pod mou dohlídku postavili. Já budu o něho jako pravý bratr pečovat; raději si utrhnu na čase a budu nad ním bdít; jen ho odevzdejte do rukou mých — a přede vším: neposílejte mu ani krejcaru, kterýž by mohl dle vůle své vydávat. Já se přičiním —“ atd.

Důvtipný čtenář bude již beze vší pochyby vědět, jaké to psaní bylo, i když je zde až do konce neopíšu.

Starý Jelínek je vztekem žmolil, a kdyby mu byl Filip v prvním okamžení do rukou padl, bylo by to s jeho mladým hřbetem — na vzdor že jej skrze sedm latinských škol pronesl — smutně vypadlo. To bylo nějakého klení! — a co pláče s matčiny strany! A z toho všeho vypadlo konečně, že se učinilo podle vůle Jakubovy, a ubohý Filip přišel do mučírny.

Ale dobře se mu stalo — proč nebyl chytřejší! Jakub psal o něm pravdu; on měl v skutku při exameně ostudu — a všeho toho byla jenom ta bláznivá čeština příčinou. Ta ho celého zkazila.

Tak alespoň povídal vlastní bratr; tak to donášel i Filipovým profesorům, u nichžto se velmi pokorně na jeho chování vyptával, spolu i do jeho zaslepenosti stěžoval — a tak to říkali posléz i sami profesoři, jimžto bylo všecko jako meč do srdce, co po latinsku neznělo. Protož začal jeden kde jen mohl vlastencujícího žáka špičkovati, druhý ho do krve týral a třetí mu pro rozmanitosť nadal bláznů, nešetře ani těch několik jiných horlivců, jižto se osmělovali zaprášený jazyk vyklepávat.

Blázna Filipa to všecko bolelo — a blázen Filip si nedal dost dobrý pozor; neohradil se dosti pevným štítem proti zbrani profesorské — myslil, že půjde do boje poctivého — a dal se zaskočit.

Následkem jistého propadnutí při zkouškách padl Filip do rukou bratrových, Jakoubek ho vzal nyní pod svůj plášť; vykázal mu kouteček ve svém příbytku, přistřihl mu stravu a všecko vydání a vedl i dohlídku na jeho knihy i papíry.

O, to byly pro ubohého dobráka hrozné dny! On se neuměl opřít, nýbrž trpěl, mlčel a hryzl se do pysku.

Přitom ale věšel také hlavu, školní knihy viděly se mu býti hnusnými strašidly, a jiných nesměl mít doma. Chtěl-li se potěšit, musel do cizích míst zalézat — a těch nebylo tenkrát v Praze mnoho, kde by si byla některá jemu podobná česká duše stánek rozbila.

Někdy v něm začala ovšem také žluč kypěti. Tu se chtěl bratrovi opírat. Ten se ale postavil před něho s ďábelským úsměchem a ptal se ho jen: chce-li ještě někdy dům rodičů svých vidět? tedy aby dělal, co mu rozumní lidé poroučejí; nechce-li, aby si svých pět švestek sebral a nikdy více neříkal, že se jmenuje Jelínek, že je ten a ten a co více tak hezkých věcí.

Filip na to nikdy ani neodpověděl — nemohl. Duše jeho byla přitom vždy jako kleštěmi sevřena. Mlčel, obrátil se, a hodil všecky knihy pod stůl; jen když přišla examina, musel je vzít před bratrem zase do ruky, seděl u nich, koukal do nich; ale duše jeho byla — daleko, daleko, za hranicemi vší matematiky a filosofie, a když předstoupil konečně, aby vydal účet z celoročního počínání, tu — — — ani neceknul.

Když se to Jakub dověděl, zapálil se v hubené tváři a radostně se ušklebil.

Potom řekl Filipovi: „Zítra se ode mne vystěhuješ, propadlý filosofe! Moje dohlídka nad tebou je v koncích. Hleď, abysi zapomněl, že máš rodiče a bratra; neboť nikdo z nich nebude se k tobě více hlásit. Avšak arci — o to není strachu, že na ně nezapomeneš; není-li pravda? tvoje paměť je už dávno mázdrou potažena — sic bysi nám nebyl tuto hanbu udělal.“

Filip se na něho ani nepodíval; mlčky sebral svých pět švestek a odstěhoval se k mladému člověku, s nímžto si byl nedávno známosť učinil — a kterýž byl také kousek českého blázínka. Potom vzal do ruky hůl a putoval k domovu. Chtělť ještě jednou, a sice osobně s rodiči pojednat, chtěl si odpuštění vyžádat a slíbit — — co by slíbil, to ještě nevěděl; on dělal jen, co mu srdce poroučelo; jak a co z toho vypadne, o to se nestaral.

Ale doma vrazil hlavou na trdlici.

Pan jurista Jakoubek byl zatím rodičům všecko jak náleží vysvětlil — v psaních byl už arci také mezi rokem důkladné zprávy o chování a prospěchu bratrově zasílal — a takž tedy starý Jelen na zkaženého Jelínka velmi hněvivé zanevřel, ano když nešťastného mudrce přes otcovský práh vcházeti spatřil, začal se po své španělce shánět, a když ji, samým vztekem slepý, hned nalezt nemohl, přivítal ho několika pohlavky a vystrčil ho ze dveří.

Hoch dobrák to ztrpěl; vzal to jako pokutu za neposlušnosť k rodičům — pak odešel za městečko, lehnul si za poslední zahradou na trávník a — dal se do pláče.

K večeru se přikradl zase k domovu a počíhal si na matku. Ta ho přitiskla k srdci — do dlaně mu vtiskla váček s penězi, a ubohý, při zkoušce propadlý mudrc podkasal pak roucho své, ježto vypadalo jako sedřený „Gehrock“, setřel prach s naklobaných bot, okázal domu otcovskému záda a navrátil se do Prahy, k svému novému příteli.

To byla veselá kopa a sklad dovádivých nápadů; přitom srdečná, upřímná duše. Povolání svého byl chudý studiosus; co ale vlastně dělal, nebylo rozhodnuto. Jeho lehká mysl nemohla se dát tak ukovat, aby byla dlouho u kněh a zvláště u jedněch a týchž vydržela; bylo to jeho neštěstí, ale on si nemohl pomoci. Z latinských škol zaběhl do technických, potom se zatoulal na půl léta k muzice, z muziky se pustil na čtyry neděle do malířství, a když se k němu Filip přistěhoval, chystal se právě do preparandy.

Čeho se Filip chytí? — nebylo ještě rozhodnuto. On se posavad kotácel jako na vlnách — sem tam, sem tam, a nevěděl kam na břeh skočit.

„Vidíš, můj zkřesaný filosofe!“ řekl k němu tedy přítel a spolu obyvatel komůrky, kdežto se ani na patě otočit nemohli, když do ní druhou postel vtěsnali — „vidíš, ty bysi mohl se mnou se zapřáhnout. Ve dvou se nám to snad oběma lehčeji potáhne, a kantorství není tak chatrná věc, jakby se mnohému hlupáku snad zdálo. K čemu bysi ještě jednou ty zaprášené Řeky probíral a nebo ty suchopárné číslice louskal? Pojď, budeme raději preparandovat; a budou-li nás lidé při tom tuze pokoušet, vylejem si zlosť na hlavách okalhotěné mládeže, až se nám do rukou dostane.

Filip se nedal dlouho pobízet. Onť býval odjakživa rád povolný — až na svou lásku, ale v lásce bývají také jiní pravými berany — a nyní byl zvláště jako měkké proutí, ježto se pod opatrnýma rukama pěkně ohýbalo.

A mimo to — učitelství! — toť bylo právě takové místečko, po jakém mladý vlastenec toužil. Tak mohl nejspíše oživující pramen srdce svého rozlit a rozstříkat; tak mohl nejlépe jemným plamenem prsou svých jiné zahřít, oči jim otevřít, hlavu osvítit a do spolku národních pěstitelů je uvést!

I zahořel Filip pro tu myšlénku — a to tím vřeleji, an se tím svému příteli také jaksi zavděčil. A to měl nyní za svou povinnosť. Přítel se o něho staral — skoro jako bratr o bratra — ale ne, toho podobenství nesmím u Filipa užívat, k němu se nehodí a také by mu nerozuměl; o bratrské lásce nedalo se s ním ani promluviti; — nejlépe řeknu tedy, že se o něho staral, jako pravý přítel. Sám nic neměl a předce mu všecko opatřil; běhal a šukal, až měl opuštěný Jelínek co chroustat a čím se odívat.

Život obyčejného preparandisty poskytuje málo romantické rozmanitosti; a Filip nebyl teď v skutku nic jiného. Že měl v žaludku prach z několika latinských škol, to neukazoval, to nebylo na něm ani pozorovat; stal se z něho takový sprosťáček, jako bývá sto jiných mužíčků, jenžto na vesnickou školu čekají.

Z těch časů nemohu tedy o milém Filipovi nic důležitějšího oznámit, nežli že se pořád hlouběji do své milé češtiny zakusoval — že ji věrně, ale tenkráte již i trochu pozorněji a skrytěji jako své robátko choval a hejčkal. Ona byla jeho útěcha, naděje a síla na trnité pouti života. Ale on se jí neblýskal; on byl z oněch duší, kteréž neumějí povyk tropit a rekruty verbovat — zvláště když měly pro tu svou lásku již nějakou mrzutosť; kteréž ale proto předce věci české často vřeleji milují, nežli ti největší křiklouni.

Pak musím doložit, že mu právě ta jeho tichosť a dobrota, ta skromnosť a povolnosť tenkráte ku štěstí sloužila; zalíbil se představeným a chytnul dosti brzo učitelství v malém městysi.

Radosť jeho byla veliká. Nyní byl svým pánem — a mohl své milé, dlouho v koutečku srdce svého ukrývané záměry ve skutek uvádět! A v radosti své psal také domů. Doufal, že se rodiče udobřejí, když doslechnou, že to syn k něčemu řádnému přivedl. I těšil se na odpověď; ale těšil se hrozně dlouho — nadarmo.

Teprva po několika letech zastavil se žebřinový vůz před jeho domkem s malou zahrádkou, a s něho slezla obstárlá matrona. Když vešla přes práh, přicházel jí kantor naproti — a zkřiknuv divným překvapením, spráskl na okamžik ruce. Potom je zase rozepnul a padl matroně okolo krku.

Byla to jeho matka.

„Přicházím k tobě důvěrně, synu můj!“ pravila stařena mezi pláčem — „přicházím jako vdova —“

Ale dobrý Filip jí nedal dlouho bědovat, nýbrž vykázal jí rychle pěkné místo v srdci svém i ve své domácnosti. Ona byla často a bolestně na něho zpomínala, často jej i oplakávala, věříc někdy slovům manžela, tvrdícího, že si kluk celý život pokazil. Když ale konečně starému Jelenu oči zatlačila, nemohla se déle zdržet, nýbrž popustila uzdu mnoholetému toužení a vydala se k dítěti, jemuž byla odjakživa největší díl své lásky věnovávala.

Na té cestě tlouklo jí ale nejednou srdce velmi nepokojně. Bylať vdovou — byla však také chudou vdovou; neobyčejné nehody smetly skoro všechnu majetnosť v domě starého Jelínka, a co ušetřily oheň, neúroda, pád dobytka a jiné romantické příhody v jednotvárném životě venkovského šosáka: to pohltila posléz těžká nemoc, kteráž ho, již již schudlého, dlouhé časy klíčila.

Přicházela tedy k dávno nevídanému synovi, aby nalezla útočiště na svá stará kolena; i nezklamala se ve své naději. Nalezlať syna, jak si ho byla myslila; ba nalezla ještě více — totiž upřímnou dceru nevěstu, jelikož pan učitel mezi tím svůj mládenecký stav byl proměnil a z počestné i vůbec vážené panny udělal paní učitelku. To byla nejznamenitější proměna v jeho tichém životě. Láska stala se libodechým kořením skromných dnů jeho.

K matce choval se Filip, jakoby se mezi nimi jaktěživo ani toho nejmenšího nedorozumění nebylo přihodilo. Ona mu byla zase tou milou matkou, kteréž jako dítě tak rád na klíně sedával a později celé své srdce otvíral.

I nevzrostla mu z toho škoda. Podivnou náhodou či během nevyzpytatelných osudů, jakové se v životě i nejobyčejnějších lidí vyskytují, umřela matce stará teta a učinila jí dědičkou hodného jmění svého, jelikož tu bližších přátel nebylo, a když konečně i stará Jelínková oči zavřela, odkázala zase všecko svému Filipovi.

Ale za štěstím chodívá i neštěstí, a tak se přilíply i na to pěkné dědictví rozličné nehody.

Hlavní osnovatel jejich byl pan advokát, Jelínek senior. Na počátku neměl ovšem pro chudou matku ve svém domě ani koutečku; když ale přišlo tetino dědictví, tu začal hned na hodinách své synovské lásky rafičku z jedné ku dvanácti postrkávat; matka nechtěla však na ty hodiny už ani pohlednout.

Pan advokát zaťal zuby, pošoupl na nose zlaté brejle a zamumlal: „Však ty mi předce neujdeš!“ Myslil totiž dědictví, a v skutku začal také po matčině smrti s bratrem soud, chtěje se své strany stejného práva k pozůstalosti dokázat.

I začal to kroutit dost obratně, vyhledával nejpodivnější zatáčky; ale poslední vůle zesnulé matky byla tuze jasná, byla tuze určitě vyřknutá, pozůstalé jmění jí vším právem přislušící — nemohl tedy proti dědici ničeho svést, leda ze mu vrchovatou nádobu žluče a pelyňku navařil a s jiné strany ho podrýpnouti si umyslil.

Tato jiná strana byla Filipovo vlastenectví. Na oko zdá se arci, že by člověk pro tuto krásnou, přirozenou a spravedlivou věc nikoho týrat nemohl; ale každá věc dá se na ruby obrátit, a tuť se vyskytne i na té nejsvětější něco, z čeho zlomyslná duše zlý výklad učiní anebo zkázyplnou léčku uplete.

A něco takového uměl pan advokát!

Jak jsem již podotknul, pojal Filip manželku, a ta mu darovala dcerušku; sama po několika letech umřela, a on rozdělil potom bohatý poklad své lásky mezi jediné dítě a tu — nešťastnou češtinu. Z těchto dvou tak rozdílných věcí udělal si vlastně jenom jednu, a ta byla jeho ustavičná myšlénka. On pěstoval dítě své jako pěstoval jazyk — všecko stejně, s neunavenou péčí.

Přičiňoval se — dnem i nocí o tom přemýšlel, jak by ze své Jaroslavy řádnou Češku a horlivou vlastenku utvořil, i těšil se posléz sladkou vírou, že se mu dílo jeho povedlo. Aby se pak neporouchalo — ano již proto, že by ono samo v jiných rukou si bylo zastesklo a uvadlo — aby se tedy ve své dokonalosti uchovalo a svými ctnosťmi také jiným prospělo: ustanovil pečlivý otec, že drahý svůj poklad jinému nesvěří, nežli poctivému Čechu.

Chtěla-li to také sama Jaroslava, o tom historie nic neříká; ale povídavá pověsť šla o tom dosti daleko a široko, i vykračovala si přitom tak hlasitě, že se i k uším advokáta Jelínka donesla, kterýž je pilně na všechny strany nastrkoval, hledaje, kde by co na bratra vyslídil.. A na tomto Filipově ustanovení, „že dá svou dceru jen vlastenci“, založil prohnaný paragrafista svůj bratrský pláneček. Byla to utěšeně zapletená síť; člověk s kusem vtipu mohl by z ní napsat veselohru, že by byla k popukání. Snad se o to někdo pokusí; já to zde napovím.

Toho času vyšel z Pražské káznice mladý — flamendr… ne, ne! toho času nechlubila se ještě Pražská čeština tímto přespolním slovíčkem, majíc jiných domácích stejného valoru v zásobě; — byl to mladý karbaník, několikkrát postižený při falešné hře a konečně jako na rozmyšlenou do chládku strčený.

Advokát Jelínek potřeboval takového subjekta, a jeho pomocníci mu ho přivedli.

Byl to mladík dobře urostlý, tváří zajímavých — když by se byla barva ze žalářního puchu setřela; ústa byla pěkně rozštípena, oči uměly podivné hry vyvádět: brzo se kroutily jako v hluboké pokoře, brzo laškovaly jako hraví holoubci.

Advokát si ho pozorně prohlížel.

„My jsme tedy Ludvík Schwarz?“ zeptal se ho konečně. „Co hodláme nyní počíti?“

„To se dovím bezpochyby od milostpána,“ řekl mladík neohroženě.

„Tak, tak! — ale co, kdyby se to ode mne nedověděl? Jak potom?“

„Svět je veliký; někde nějaká cestička pro mne zbude — a kdybych se měl trním protloukat.“

„A což kdyby byla tuze příkrá — nebo skluzká, a ona se nám zase noha smekla? — he?“

„Tedy upadnu na nejvýš tam, kde se dobře vede a odkud právě přicházím. K vůli rozmanitosti to také neškodí.“

„Bene, bene!“ kýval advokát hlavou. „On se mi zdá být moudrý chlapíček, a takovým rád pomáhám. — Neměl by dobré, řádné živobytí předce raději nežli to protloukání-se trním a roštím?“

„Inu — proč pak ne?“ usmál se káranec. „Zvláště je-li s tím také kousek veselosti spojeno.“

„Veselosti dost; tu si můžeme sami plnou měrou připravit. — Umíme číst a psát?“

„Já měl jednou tu hloupou myšlénku, že jsem několik směnek podepsal, a živá duše nebyla by nic poznala, kdybych se nebyl sám rozpustile prozradil.“

„Ah tak, tak!“ ušklebil se Jelínek senior, mnul si hubené ruce, přešel několikráte po prstech přes pokoj á zastavil se konečně zase před samým mladíkem. — Dovedeme být vlastencem?“

Ludvík Schwarz vyvalil oči, potom na krok ucouvnul a dal se konečně do smíchu. — „Co je to, pane doktore?“

„Neznáš ta zvířata? — Nu, však já tě navedu a oblomím, máš-li smysly pohromadě.“

„Jen není-li to nic hloupého? — pak bych se tím nerad zabýval. Člověk tratí renomé.“

„No, kus bláznovství to je — ale nám to způsobí mnoho vyražení. Především se musíš dát překřtit. Ludvík Schwarz — to by nám překáželo. Z toho musí být nějaký Vojtěch nebo Jan, k tomu za přídavek nějaký Jaroslav nebo Babihněv, a ze Schwarze uděláme Černého. Tak budeš mít už alespoň kus larvy vlastenecké.“

„Ah, teď milostpánu rozumím!“ dal se káranec do smíchu. „Milostpán chce ze mne vysoustružit takového blázna, jako jsou ti, kteří se té češtiny ujímají? Slyšel jsem o nich, slyšel. Ale k čemu to?“

„Co se na to ptáme? — Ve světě jsme nahnilý kůl, a my chceme udělat z něho pěkný zdravý strůmek. To má panáček na výběr. My ho opatříme jídlem, pitím, obydlím — vší tělesnou potřebou; ale on bude za to nástrojem v rukou našich.“

Mladík se malou chvilku rozmýšlel, potom slíbil věrně se zachovati dle vůle advokátovy, a za čtyry neděle jel překřtěný Ludvík Schwarz v interesantní osobě nově ukovaného vlastence Jana Branislava Černého z Pražské brány zrovna do městečka, kdežto Jelínek junior učitelem byl.

Objevení-se mladého šviháka v osadě, kde soused o sousedu ví, kolik hrachů do hrnku dává, a každá matka úplný rejstřík všech možných nápadníků pro svou dceru chová — tam bývá takové objevení jako ohnivá kometa. Okamžitě padne z ní paprslek do každého domu a způsobí rozmanité povídky.

Jan Branislav Černý vydával se za pocestného statkáře kdesi z Krakonošovy zahrady, jemužto se okolí městečka nad míru zalíbilo, a za čtyřiadvacet hodin byl známý se všemi honoracemi — tedy ovšem také s učitelem Jelínkem, jemužto se arci hned jako vlastenec a horlivý ctitel všeho národního snažení prezentoval.

Bláhový Jelínek byl radostí celý bez sebe. V městečku oral již tolik let pořád neúrodnou půdu — a jestli z ní časem něco vystřelilo, bylo to jen chmýří, někdy nějaké polní kvítečko, které zase hned uvadlo. A tuhle se mu objevila najednou skvostná růže, vybujnělá ze země vlastenecké, zavlažovaná rosou vlasteneckou — ubohý dobrák plesal rozkoší, i zotvíral brány srdce a domu svého. Tu našel konečně duši, s kterou mohl promluviti, před kterouž mohl prsa svá odhaliti a mnoholetý sklad svých myšlének rozprostříti!

Z brusu nový vlastenec mluvil s ním o počátcích Puchmajera, o Hněvkovském a o bratřích Nejedlých; pak vzal do prádla Českého Hlasatele — vůbec byl se pan Černý své úloze jak náleží přiučil, neboť tehdáž nebylo ještě hlavy jako korec veliké potřebí, chtěl-li si do ní člověk o českých záležitostech všecko vštípit, a beránek, jako byl Filip, nechal se snadno vést na porážku.

A jakž plesal ubožák — — jenom se mu nikdo nediv, a raděj se hodně hluboko do tehdejších smutných časů a do stavu osamělého vlastence zamysli; co ho nyní potkalo, mohlo se mu státi, i kdyby byl cvikanější býval, nežli tak dobrá, poctivá, lehkověrná, snadno chytlavá česká duše kdy býti mohla; — jak zaplesal ubožák, když pozoroval, že se mladý vlastenec přítulně k jeho Jaroslavě má! Z toho mu zrůstala nejkrásnější naděje. Tuť měl najednou, čeho si dávno přál; tu měl ženicha, že lepšího už ani dostat nemohl. A když mu konečně pan Černý i v skutku vyznal, že Jaroslavu miluje, a když i tato oči klopíc něco podobného šeptala: tuť zavejsknul jako dítě a dal jim s uplakanýma očima své nejlepší požehnání.

Neptal se, nezpytoval dlouho, jako obyčejní prozaičtí otcové dělávají, může-li ženich dceru jeho i pořádně uživit; vždyť byl statkář (jak povídal) a vlastenec: tedy nesměl o něm pochybovat, tomu mohl svou blaženost svěřit.

A Jaroslava? — Ty milý Bože, to bylo nevinné, nezkušené stvoření, a pan Černý byl hezký muž a uměl hubou i očima mluvit, že by se bylo dívčí srdéčko rub na rub obrátilo. Ta mu věřila z celé duše.

Ženich se vytasil nyní se svatební smlouvou, kterouž měl z vypraktikovaných rukou svého nového tvůrce a pána, paragrafisty Jelínka staršího, a Jelínek mladší podepsal ji beze všech okolku — a byl v pasti. Sám posud jen svého kantorství se drže, nesáhnul k vůli vlastnímu pohodlí ani na krejcar znamenitého dědictví, chtěje jím budoucí cestu jedinému dítěti svému pohodlně vystlati — a nyní je hodil do chřtánu šejdíři, kterýž ho mimo to ještě o dražší poklad, o samé dítě okradl.

* * *

Není-li pravda, je to veselá historie? Oh, ono to přijde ještě veseleji a rozkošněji. —

Když bylo po svatbě, kterouž arci tchán sám vystrojil — pan ženich se blýskal přitom jen posledními dvacetníky, které se byly ze skříně advokátovy do jeho kapsy přestěhovaly — klepalo třetí den na to, hezky zrána, něco na dvéře. Filip, ještě jako v sladkém opojení, že se mu důležitý plán života tak pěkně povedl, zvolal veselým tónem své obyčejné: „Vejděte!“ a hned na to vyskytla se na prahu figura advokáta Jelínka — zlaté brejle, bílý šátek a jeho popelavý pláštík.

Filip nechtěl ani svým očím uvěřit — ale ovšem, poznati ho konečně musel, toho milého človíčka, kterýž byl tak mohutně mezi loukoti osudního kola jeho sáhl, že se zpříčilo a na kantorství ho zaneslo. Nežli se ale zpamatoval, jak by měl uvítat člověka — toho jediného na té zemské kouli, ku kterému snad nějakou hořkost cítil — již ho onen předešel.

„Jsem tu dobře u pana Filipa Jelínka, pastora minorum gentium loci? ptal se paragraf, sladince hubu našpouliv.

„Aj, aj, pane Jakube Jelínku, jehožto další titul neznám,“ odpověděl Filip polo hořce, pplo dobrosrdečně (neboť byl šťastný, a ve svém štěstí byl by celému světu nepřátel laskavou tvář okázal) — „navlíkla mi ta hromádka let, co jsme se neviděli, tak podivnou kukli, že nemůžeš druhorozeného syna otce svého poznat?“

„Já jdu vždy rád přímo a jistě, pane učiteli, a nemohu zbytečnými ceremoniemi drahý čas mařit,“ odpověděl Jakub.“ „Do syna otce mého mi teď nic není — proto ho zde také nehledám; mám toliko s tchánem jistého pana Černého co jednati.“

„Ten jsem já,“ řekl Filip, bolestně i nevrle se od něho odvrátiv. „Co se líbí?“

„Tak, tak — no těší mě, těší. Račme tedy dovolit!“ šklebil se paragraf, a odloživ čepici, hledal bez dalšího pobízení židli, na kterou pak hromádku svých kostí složil. — Iste dominus Černý je také kus vlastence — jak doslýcháme.“

„Je celý, řádný vlastenec!“ odpověděl Filip trochu pohoršeně. „Chtěli bychom ho snad rodičům ze srdce vytrhnout?“

„Nestál by nám za kleště; také nám jeho vlastenectví nepřekáží.“

„Ku podivu! — a snad se u pana Jelínka ani nedovolil, aby směl vlastenčit?“

„I dovolil! Pan Jelínek, doktor veškerých práv a zemský advokát, o tom ví a těší se z toho,“ doložil paragrafista, brejle si pošoupnuv. „Tentýž Hromoslav nebo Pivomír, či jak se notnou porcí vtipné soli pokřtil, je obratný jonák, který se ve světě neztratí, a páně učitelova dceruška bude pro něho tak jako rozená — že ne? — nu a ženicha vlastence bude ona asi také těšiti. Popadl si tučnou kosť, kterouž bude moci hezky dlouho ohryzovat.“

„Jak to, pane doktore veškerých práv, myslíte?“ zamračil se Filip.

„Aj, což není bohatá nevěsta pro ženichovy zoubky hodná pochoutka? — a paní dcera má své tisíce, jak vidím,“ mluvil dále, a sáhnuv za ňadra vytáhl balík písemností a z těch pana Černého svatební smlouvu. — „Totě předce páně kantorovo mínění a písmo — jak?“ ptal se na to, kolkovaný a svědky potvrzený papír ze vzdálí mu okázav.

„Jak přichází tento papír do těchto rukou?“ divil se Filip.

„Z pouhé spekulace,“ ušklebil se Jakub. „Pan vlastenec Pivotluk — respective páně kantorův milý zeť, doslechl, že jsem kus pozorného juristy, a že takovýto papír u mne v dobrých rukou.“

„On tedy pana doktora skutečně zná?“ divil se kantor ještě víc.

„Jakž by neznal? či jsem to již neřekl? Mně se má vlastně co poděkovat, že dostal tučnou nevěstu. Já mu o ní pověděl.“

„Ty?“ zkřikl dobrák, a hrozným zděšením na tři kroky ucouvnul.

„Aj, aj! což je to něco tak hrozného, že se pan kantor leká, jakoby mu o krk běželo? Ano, já. Takové případy náležejí k mé praxi — anebo spíše k mým libůstkám. Dílem z uznalosti, dílem z chytrosti dal mi potom pan zeť tento papír, abych celou tu věc ku konci přivedl.“

Ale Filip ho už neslyšel. V uších — ano celým tělem a veškerou duší hučelo mu ještě bratrovo: „Já mu o ní pověděl!“ a nevýslovné jakési hlasy, děsivé tušení prorývaly hlubinu prsou jeho. Tu chvíli se mu zdálo, že z toho manželství — že z jeho nadějí nic býti nemůže, an všecko od bratra pocházelo. Od té chvíle — —

Ne, nemohu stav duše jeho až na tenké žilky malovati; nebudu každý záhyb toho měkkého, šlechetného srdce jako listy kratochvilné kroniky převraceti a bolestné rány jeho zvědavým zrakům na odiv stavěti — nemohu! jáť bych musel péro do své krve namočiti a někdy bych třeba hodnou — kaňku udělal. Při takovém písmě nemůže člověk za ruku stát.

Zevrubné vylíčení ponechávám příštímu básníku dramatickému, který snad z toho všeho již jmenovanou veselou komedii urobiti chuť dostane. Já musím povídání své jednoduše ukončiti.

Filip Jelínek upsal své dceři všechen po matce zděděný kapitál; co měl na hotovosti, hned ženichovi vysázel, co leželo na úrocích, muselo se arci teprva vypovídat. Bratr paragrafista si to všecko na úřadě tak patrně vyjednal, utvrdil a pojistil, že mu ani halíř uklouznouti nemohl.

Později teprva, když byli už mladí manželé dávno odjeli, dověděl se kantor, že ho měl šibal ve vlastenecké larvě za blázna, že ho oklamal a okradl. Sám pan bratr udělal si potěšení, že mu to jedovatými slovy oznámil, dokládaje, že takovým pošetilým a spolu nebezpečným třeštílkům, jako pan kantor býti ráčí, podobná lekce neškodí, a že by byl už jednou čas, aby se pan kantor na cestu moudrosti vypravil a příklad z vlastního dítěte si vzal, kteréž prý o té celé hře vědělo a jakožto chytré, do světa se hodící děvče k napravení blázna otce obě ruce k ní propůjčilo.

To byla hluboká, ukrutná rána do prsou poctivého Čecha, a celé srdce jeho se zbortilo. I uzavřel je před zlým světem a stranil se lidí, jakoby za každým obličejem zrada číhala; ani ve škole se na duši nepodíval. Ty dny měly děti pravé posvícení. To bylo šeptání a breptání — učitel je ani neokřikl, buďto mu zaléhaly uši, anebo byl daleko — daleko v myšlénkách.

Přitom se však varoval někomu si postěžovati; vždyť by mu bylo přitom bývalo, jakoby musel svou největší hrdosť na pranýř postaviti a vlastenectví dát ukamenovati.

Po nějakém čase mu psala Jaroslava, a chtěla manžela svého omlouvat. Vyznalať sice podvod, kterýž byl na něm i na ní zpáchal, ale sváděla to všecko na strýce advokáta — a milovanému teď muži odpouštějíc, chtěla i otcovo odpuštění vyprosit. Ale otcovo srdce bylo zvráceno a slova její nenašla brány do něho.

„Ty jsi dítě Belialovo, ne moje“ — psal jí; „ty jsi ve spolku s ošemetníkem, kterýž podvrátil víru mou v člověčenstvo; podrž, čeho jsi dobyla, a nakrm se stříbrem peněz mých, ale po krvi srdce mého se nikdy více neptej, to je šťáva jedovaté byliny.“

Od té chvíle nikdy více o své dceři neslyšel; později chtělo ho srdce bolestí a touhou sevřené arci někdy pohánět, aby se po ní poptával; byl by to ale musel učiniti u bratra, a při té zpomínce bylo mu vždycky, jakoby na něho smrt sáhala; tak zůstal beze vší vědomosti, ale podivno! — také se nikdo po ostatku věna jejího nehlásil. Jak je byli dlužníci složili, leželo posavád v rukou úřadních.

S druhé strany zahrál si podivín osud ještě jednou velmi rozmarně s nešťastným kantorem a poslal mu nové dědictví z příbuzenstva nebožky ženy. Byla to divná příhoda, jakáž někdy i nejobyčejnější živobytí lahodně protkává. Ale peníze byly jako semeno všeho zlého, co milého Filipa za posledních časů potkalo.

Panu advokátu Jelínkovi převrátil se zase žlučí žaludek, i začal prohnaný paragrafista nové pletichy přísti, a tenkráte z nich povstal hodně tlustý provaz. Že měl kantor o kolečko víc, to mumlali sousedé už dávno; teď se jim ale zdálo, že měl celé hodiny jaksi zmotané, a tu nebylo tedy těžko patrný důkaz nastrojit, že je řečený Filip Jelínek už od kosti neschopný, aby hlavy domácích beránků ještě déle lineálem přiklepával, ano slavný úřad usnesl se dle důmyslně provedeného návodu pana doktora veškerých práv také na tom, že není ani mocen statku svého bez veřejného pohoršení spravovati, a protož byl dán s malým platem na odpočinutí a jmění jeho postavilo se pod kuratorství bratra advokáta.

To byla poslední rána na ubohou lebku poctivého Filipa; od té chvíle churavěl, malomyslněl a stal se pravým dětinou. Teď se na něm teprva vyplnilo, co mu byl bratr mermomocí již dříve před celým světem na krk pověsil. Teď nevycházel skoro ani z domu, a celé zaměstnání jeho záleželo v novém, posud nevídaném zpytování českého jazyka, a když na něho časem jasná chvíle přicházela, anebo když ho k radostnému napasení bratrského srdce jednou za čas pan advokát navštívil: tu ho vehnalo zoufanlivé hoře do mučírny, a v takovémto okamžení stalo se konečně jednou…