Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Dvě Marie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dvě Marie
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 39–41.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Vdova jedna měla dvě dcery; jedna byla její vlastní a druhá nevlastní. Obě nazývaly se Marie. Vlastní dcera vdovy nebyla hodná, avšak ta nevlastní byla mírna, poslušna a mravna. Při tom byla vlídná a pracovala neustále v domácnosti. Ale přes to snášeti jí bylo rozličné příkoří od matky i sestry, pročež velmi často tajně plakala v komůrce své. Zároveň se modlila, a to jí poskytovalo útěchu a mysl veselou, neboť doufala, že to nebude trvati věčně tak, a že jí pán Bůh pomůže.

Matka téměř vždy při práci ji peskovala.

Jednou pravila k ní matka: „Marie, nemohu tě déle míti v domě; pracuješ málo a jíš mnoho; rodičové tvoji nezanechali ti praničeho a já nemohu tě déle živiti, pročež musíš jíti do služby.“ Po té upekla z mléka a popela koláč, nalila vody do džbánku, dala obé dívce a vyslala ji z domu.

Marie se proto velice rmoutila; nicméně kráčela vesele dále myslíc sobě: Však on tě někdo přijme za služku a lidé cizí budou třeba lepší nežli matka. Když pocítila hlad, usadila se, vzala koláč, pojedla i napila se ze džbánku. Při tom sletělo se kolem ní mnoho ptáků, jižto zobali koláč její. Ona pak nalila vody do ruky a dala ptáčkům píti.

Tu se proměnil její sprostý koláč v dort a voda v chutné víno.

Posilnivši se náležitě, kráčela Marie dále, až k večeru dospěla k domu zvláštnímu, jenž měl dvoje vrata; jedna černá jako smůla, druhá pak byla z ryzího zlata. Marie ve své skromnosti vešla vraty špatnějšími do dvora i zaklepala na dvéře. Muž hrozný a šeredný otevřel i tázal se jí zpurně, cože chce. Hlasem chvějícím odvětila: „Chci se tázati, zdali byste mne tu nenechal přes noc?“ načež muž zabručel: „Pojď dále.“

Následovala jej a polekala se velmi, uzřevši v jizbě samé psy a kočky, jež tropili hrozný lomoz.

V domě tom nebyl nikdo jiný, leč divoch ten, jenž slul: „Zlokytka“.

On zabručel: „U koho chceš spáti, u mne, nebo u psů a koček?“

Marie odvětila: „U psů a koček.“

Musila spáti u něho a dal jí pěknou postel a peřiny, tak že se jí to výborně spalo.

Ráno bručel Zlokytka: „S kým chceš snídati, se mnou, nebo se psy a kočkami?“

Ona řekla: „Se psy a kočkami.“

Musila píti s ním kávu a dobrou smetanu.

Když chtěla odcházeti, tázal se jí: „Kterými vraty chceš vyjíti, těmi smolnými, nebo těmi zlatými?“ Ona pravila: „Smolnými.“

Musila jíti zlatými, a když procházela, počalo se sypati na ni zlato, tak že jím byla celá pokryta.

Vrátila se domů, kde ji hnedle vítala drůbež, jižto ona krmívala. Kohout pak vesele kokrhal: „Kykyryhý — vizte zlatou Marii naši.“

Matka přicházela po schodech dolů, i klonila se vznešené cizí dámě jako princezně, ale Marie pravila: „Milá matko, což pak mne neznáš? Já jsem Marie!“

I přiběhla také sestra a Marie musila jim vypravovati, co se jí přihodilo.

Matka byla nyní vlídnější a také jí více přála nežli před tím. Hnedle potom přihlásil se ženich, jenž pojal Marii za manželku, s nímž ona žila blaženě.

Druhá Marie pak pociťovala závisť a proto umínila si jíti též do světa a vrátiti se plna zlata. Matka jí dala na cestu dobrý koláč a víno, a když Marie to požívala a přiletěli ptáci, kteří chtěli s ní jísti, zahnala je.

Koláč její proměnil se v popel a víno ve vodu. Večer pak dospěla k obydlí Zlokytky a vešla vraty zlatými; zaklepala na dvéře. Když pak Zlokytka otevřel, pravila hrdě: „Chci tu noc ztráviti.“

Zabručel: „Pojď dále.“

Potom se jí tázal: „Kde chceš ležeti. U mne nebo u psů a koček.“ Ona rychle odvětila: „U vás,“ ale on ji zavedl do komory, kde byli psi a kočky i zavřel ji tam. Ráno měla obličej šeredně poškrábaný a Zlokytka se jí ptal: „S kým chceš píti kávu, se mnou nebo se psy a kočkami?“ „S vámi,“ odvece ona i musila snídati se psy a kočkami.

Když chtěla odejíti, tázal se Zlokytka: „Kterými vraty chceš vyjíti, zlatými nebo smolnými?“ „Zlatými,“ odvětila ona pyšně, „toť se rozumí.“ Avšak musila jíti skrze vrata smolná, a když vycházela, otřásla se vrata, sypala se smůla jako lijavec na Marii, tak že záhy byla všecka posmolena.

Když plna zlosti a vzteku přišla domů, jal se kohout kokrhati: „Kykyryhý — vizte usmolenou Marii.“

Matka její odvrátila se od ní s ošklivostí, a šeredná dcera nesměla se nyní ani ukázati před lidmi a byla takto potrestána za svoji lakomosť a bažení po zlatě.