Poesie (Asnyk)/Duhová báj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Duhová báj)
Údaje o textu
Titulek: Duhová báj
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 133–136.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Od kolébky čarodějná
duhová báj létla se mnou,
do ucha vždy šeptala mi
kouzelných slov hudbu jemnou.

Zrodila se podvečerem
z pohádek mí chůvy zlaté,
spala se mnou, na rty ve snu
zlíbavši mne kolikráte.

Se mnou opět budila se,
se mnou také rostla letem,
z kolébky mne na svých křídlech
často divným nesla světem.

Nad moře kdes purpurové,
nad stříbrné spěla řeky,
po spuštěném mostě duhy
v zázraků kraj předaleký.

Zaklínáním otevřela
z brilliantů v skalách stěny,
já pak vkročil ve svět obrů,
čas a divů okouzlený.

Zavřely hned za mnou bránu
bohyně neb věštky v taji,
tak že musím celý život
chodit, bloudit v onom kraji.

V onom kraji, kde vše kolem
zdá se jako živým býti,
každý kámen kde má duši
a v ní člověkem se cítí.

Zlatolistým šel jsem hájem,
kde vše stříbrem hoří v stíny
a kde pučí, ukryt v křoví,
tajemný svět kapradiny.

Šel jsem hájem, kde zní zpěvem
každý strom a každé houští,
věčné mladosti kde zřídlo
vod svých jasné proudy pouští.

Vítaly mne cestou všude
oči květů, velké, snivé,
v nesmírný jež prostor světů
výmluvně tak zřely dříve.

Vítaly mne lidským hlasem
různobarvých ptáčat sbory,
vábíce mne v cestu další
nad propasti, skály, hory.

Poslechl jsem věšťby zpěvné,
z živého tam pil jsem zdroje,
a v hloub pouště stále pustší
bez bázně jdu v další boje.

Marně hrozí děsné zjevy,
marně klubka hadů syčí,
k předu spěl jsem, uzřev náhle,
v dáli divná zář že klíčí.

Přešel jsem ty pouště černé,
přeplul vody rozpěněné,
stanuv při úpatí hory,
jež se kolmo k výši klene.

Na vrcholu skvěl se v třpytu
zámek obrův křišťálový,
jenž v něm z dívek nejkrásnější
kouzelnými vězní slovy.

Před zámkem dva stojí draci,
a ti k nebi z tlamy rudé
růžový a zlatý oheň
chrlí, postrach šíří všude.

Ježí šupiny své hrozné,
zakletý svůj poklad chrání,
v křišťálovém střeží zámku
nejkrásnější z děv a paní.

Avšak přes ty stráže bdělé
na skále já zřel ji sníti,
poznav, že jsem přibyl, za ní
bych dal svoje celé žití.

Měla hvězdu na svém čele,
pod nohou srp luny září,
nebes blankyt hrá jí v oku,
něha andělská sní v tváři.

Jeden pohled, a již láskou
ňadra moje vrou a dýší —
poznal jsem, že věčně musím
za ní spět a pnout se k výši.

Po nahé a hladké skále,
upřeny k ní maje zraky,
po věncích jsem vetchých svlačce
nad propastí stoupal v mraky.

Stále výš se pouštím směle
a již zřím ji kráčet k sobě —
v nadšení tom ku královně
vztáhl jsem své ruce obě!

Měl jsem v náruč svou ji chytit —
v ráz tu pukly svlačce skály,
a já spadl v černou propasť,
kde teď hynu z ran i žaly.

Ze srdce ač krev mi plyne,
v propasti ač zmírám děsné,
volám přec: „Dál za ní, za ní
spějte, reci, v touze plesné!“

„Spějte stoupat vzhůru, vzhůru
nad skal římsy nad závratí!
Však ten šťastný smělec přijde,
jenž ji stihne, v náruč schvátí!

A když padne, nevzav cíle,
žití nezmarnil on v snění,
neboť života čásť lepší
jásá v takém závodění.

Třeba zřít, a byť jen z dálky,
zakletý ten hrad a skálu,
třeba krví, žalem splatit
vstup do říše idealů.

Kdybych měl žít ještě jednou,
směle po druhé bych vzhůru
spěl jak dříve za tou dívkou
čarokrásnou na lazuru!“