Duha nad krajem/Pokryto

Duha nad krajem Jan Vojtěch Sedlák
	Pokryto	Zbloudilá

Údaje o textu
Titulek:	Pokryto
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Duha nad krajem, Praha: Novina, 1936. 184 s. S. 9–30. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Těžká jsou léta podružství, když jednou zvykl člověk na své. Na vůni své chalupy, na ohraničený dvorek, na bledý komín v šindelové střeše, jenž zdaleka mává svou usměvavou čepicí. Ne, nelze zapomenout! To je horší než obraz první milenky. A Jan Kosička viděl už jen ten poslední obraz. Pod velkou panskou oborou seděla jejich chalupa trochu na svahu, s tmavou omšelou šindelovou střechou, jen komín nad ní bíle trčel a široký jeho okolek měl podobu vlídné a veselé čepice. Hodně daleko od chalupy na svazích k svitavskému údolí troška polí, krevelově zarudlých, prolezlých drobným kamením, a dole pod nimi kousek bažinaté louky. Ale to už bylo poslední dějství, to vše zbylo z trosek velkého statku na horách! Dluhy tísnily i tuto malou šindelovou chalupu, v níž na sebe mlčelivě naráželi děti i rodiče. Bylo v ní dusno, nebylo toho výhledu do kraje, na pole a lesy, široký okap dopředu přečníval nad drobnými okny jak nezvykle velké stinítko čepice nad okem pomračeného člověka. Když hrozilo nebezpečí, že i z této malé chalupy půjdou ještě níž, starý Košička se jedné noci již nevrátil. Našli ho ráno na kolejích přejetého. A chalupa se pak již potácela jak skořápka na vodách. Na zimu jim vše prodali, matka zšílela, odvezli ji do Brna, tři větší děti se rozprchly do služby. Nejstarší Toník šel zase do hor, kde měl v zapadlé lesní samotě děvče, čtrnáctiletý Jan šel k sedlákovi a třináctiletou Marii služba čekala. Rozlétli se od sebe každý v jinou stranu světa jako ptáci s hroutícího se stromu, jen v mysli jim zůstával obraz společného hnízda a pocit společného krovu.

Jediný Jan zůstal v místě. Šel za pacholka k mladému sedláku Brhelovi, jehož otec marně před časem zachraňoval Kosičkovic tátu. Starý Brhel už jen polehával, posedával nahluchlý na dlouhé psí boudě na široké záspi u maštalí. Bylo to takové vhodné místo, odkud se dal přehlédnout celý široký, rozlehlý dvůr s kolnami, chlévy a s rozložitou šedou stodolou, jež celé prostranství uzavírala. Na sivé, přesivé hlavě v zimě v létě jeden těžký, černý širák, bůhví jakého původu, v ústech krátkou dýmku, z níž pohodlně tahal a chvílemi pukavě pomlaskoval suchými rty. Na mladého Jana se díval starý výměnkář očima pobízivě laskavýma, viděl v něm selského synka, jemuž táta promarnil statek. Tak se naň díval, jako by jej pobízel k řeči, ale když na něj Jan promluvil, až do samých uší mu hučel, kýval jen hluše hlavou, tu a tam se k němu obrátil modrýma stařeckýma očima a jediné co řekl, bylo: ja, ja. A hned jako by jej odbýval ze své plaché samoty, která se bála slov. Bylo mu již skoro osmdesát a svět už dávno od něho odstoupil, díval se naň s výšky okem shovívavým, smířeným, často nepřítomným, neboť kdesi v nitru mu vyvstával nový jiný svět, k němuž se blížil a na nějž potichu a vytrvale myslil. Byl do něho zapředen jak do čarovných kruhů a nechtěl být rušen. Protáhlá psí bouda z hrubých lískových prutů sroubená byla jeho povýšeným stanovištěm, z maštalí se táhl k němu dech koní, na ně se nejraději ještě díval, když s plnými fůrami vyjížděli po travnatém dvoře do mírného svahu ke stodole. Před lety ještě by byl chtěl vyskočit, pomoci při skládce, ale pak už se jen díval bez výčitky, s úsměvem, jak snopů z fůry ubývá, jak stodola se bachratě plní a jak se z jejích nenasytných vrat kouří světelným obilným prachem. A zatím tu byl už nový potah, koně jen maličko postáli, stařeček se jen usmíval a myslel na svůj a snad i na tento svět. To nikdo nevěděl. A připadalo mu to tak snadné, že přejde jednou s tohoto světa do onoho bez bolestí, bez výčitek, že ani nepozná hranic, až tam bude přecházet, jako tak často přecházíme hranice zemí, aniž o tom víme.

Ale nechtěl jsem vám vyprávět o dobrém, starém sedláku Brhelovi, který se už jen chystal na onen svět, když zvelebil statek a už před mnoha lety jej odevzdal synovi, dnes už také padesátníku. Právě u něho pacholčil Jan Kosička. Cizí pole oral a vláčel, na cizím sel a sekal. A pod cizí střechou spal. Ale doma se tu přece cítil a rostl v statného chlapa. Hořel mládím a silou. Co vzal do ruky, to muselo povolit, prasknout. V blízké vsi Kořenci se zadíval do děvčete u muziky. Byla jako vítr divoká ta Fanka Zahradská, takovou prudce červenou sukni měla a v ní byla ještě divější, aspoň tak to mladému Kosičkovi připadalo, tak jí měl plné oči, plnou hlavu a plné tělo. Ale když se díval do jejích modrozelených očí, hloub a hloub, neviděl tam té divokosti, to jen tělem čerti šili, to jen ze rtů a z dolíčků v tváři tryskal věčný a dráždivý smích. Fanka byla z větší chalupy, byla na ní s rodiči sama, jediný bratr odešel do světa za řemeslem, nevábilo ho hospodaření na horách. Chlapců měla Fanka jako louka kvítí a tím hůře se za ní dalo chodit. Vráželi chlapci do sebe jak opilí čmeláci kolem vonného květu. To nebyl žádný div, když jednou v noci v úvoze za dědinou přehodili Janovi pytel přes hlavu a poznamenali ho modřinami. A ještě mu pak i vyhrůžné psaní poslali. Ale Janu Kosičkovi modřiny teprve prožlutávaly, když se zase vypravil za Fankou a rovnou k muzice. Kouř a pára se valila do chladné noci z pootevřených oken, nízký strop hospody byl však horký a pod ním vřelo a válelo se nepřátelství pro divokou Fanku. Muzikanti se nafukovali, pot jim padal do nástrojů, sliny zatékaly do trubek, až v nich tóny kvíkavě přeskakovaly, jen umdlít nesměli, ač také je už špatné pivo zmáhalo. Šuškání sykalo v koutech, vybuchovalo na chodbách, něco se kulo, něco se chystalo, řeč se pozdvihovala a hlasy se zvyšovaly. Ale pak najednou se v kratičké přestávce vyhoupl Jan na hospodskou židli; světlo jej zřejmě zaskočilo, zarazilo mu řeč, i ta nezvyklá výška nad lidmi, na chvíli ztratil hlas a jen povzbudivý pohled jeho tří kamarádů mu vyrazil dech, takže mohl trhavě vykřiknout: „A přece jsem přišel. A kdo mi chce zastoupit cestu, ať si vezme s sebou hrníček na krev a šáteček na kosti.“ Chtěl ještě něco dovykřiknout, od několika stolů však zachrastily sklenice, kdosi ho strhl se židle. Muzikanti nabrali zprudka, ani se nemohli shodnout, ale co to vadí, děvčata sama se hnala k chlapcům, aby zabránila bitce v hospodě. Jan s Fankou se dlouho nezdržel a raději přec opatrně i s kamarády, kteří čekali, prošli vsí. Vyhnuli se úvozu. Noc byla podmračená a plná ticha. Každý praskot je zastavil, každý prudší šelest jimi projížděl až do sevření dlaní, v nichž se leskl zakřivený nůž. Když přešli úvoz na silnici, hvízdlo jim několik kamenů nad hlavou. A pak se dali prudkým, spádným pochodem po tvrdé noční silnici. Pole byla prázdná, podzimní chlad na nich choulivě uléhal. Tmavé stěny lesa nehnutě stály, chvílemi z nich jen vyráželo houkání sovy. Šli a hvízdali si do kroku.

Pak už však chodil Jan za Fankou přece opatrněji. Líbil se jí čím dál víc, hořela za ním, jen doma jí bránili hrubými slovy, cože, taková žebrota by se k nim chtěla přiženit, přece vidíš, hlučeli do ní, že jeho táta promarnil grunt, víš, co má po něm v krvi, kam se to ženeš, děvčico bláznivá. Ale jaká to řeč! Jak voda řešetem běží, jako hrách od zdi se odráží. Fanka jen mlčí, tu a tam zakolísá, sama se uvnitř bojí. Ale nahlas to neříká. Nemůže zpátky. To už nejsou jen pohledy, co je spojují, to už nejsou jen nitky, co je svazují, to už jsou zauzlovaná pouta, co je drží dohromady. Co tady zmohou slova! A nač mne varujete, říkává si, vždyť já se sama bojím. Což neříkám, nešeptám mu: „Jene, počkej,“ ne, což nedržím mu třesoucí se rukou jeho dravé prsty, zatím co hlava mi padá k jeho, jako když se na noc k zemi sklání květ!

Ale, co víte vy, matko, co to je, utéci z jeho náruče zahradou domů, utíkat a chtít se hned vrátit, pak se u stodoly skrčit a naslouchat do tmy, jak ještě zklamaně dýchá, o tyčky plotu se opírá a čeká v teplé, modré, těžké noci!

Chodil za ní jeden rok, pak druhý a už si na něj všecko zvykalo. Ale i Jan si zvykal. Zvykal si na Fanku a zvykal si na její chalupu, na jejich zahradu, na drobná, chudobná pole za ní, ať voněla úrodou či dýchala chladem, srůstal s nimi a netajil se tím před sebou ani před Fankou. A už s ní rozpřádal řeč, jak budou hospodařit. Bude to zase chudý začátek, ale raději dření do úpadu na svém chudém a hubeném kuse, než služba na cizím, kde ještě tě to stále a stále zraňuje tím, co bylo a co mohlo být. Fance se líbila ta řeč, líbila se jí jeho touha mít znovu chalupu a půdu, až křečovitá a posedlá. Ne, ne, říkala si, ten mne nezradí. A upjala se k němu s vírou, která se vzdává bez výhrad. Pak už bylo jisto, že se na zimu vezmou. Ustaly řeči, po chalupě bylo víc ticho, jen večer, když se Fanka vracívala, zaslechla s matčiny postele táhlý vzdech a po něm šepot modlitby.

Jedné jasné říjnové noci, když už zima hodně lezavě dotírala na tělo i do chalup, vracel se Jan od Fanky. Oběhl humna, psi jen řídce zaštěkali, také si už na něho zvykali, prošel spodním cípem vsi a polní zkratkou k silnici. Brzo byl v další vsi. Náves byla tu ustydle tichá, jen v hospodě mžikalo žluté světlo a před ní klímal udřený kůň u převrácených jeslí. Teď už měl Jan před sebou jen kousek lesa a za ním jen skok domů. Ale než došel pod les, zastavil jej naříkavý klinkot zvonku. Ani se nechtěl otočit, tak už se viděl v teple doma, ale přece se zastavil a obrátil. Srdce zvonu se zděšeně zmítalo a Jan pátravě zanaslouchal. Ale to už i z dolíku uviděl, jak za tmavým vrškem vyskočila a postupovala zář. Srdce se mu zastavilo. Ale pak se rozběhl. Zprvu stála zář nevinná a tichá, pak stoupala a zaplavovala pole a cestu, potom už praskavě šlehala, až se z ní nakonec hrnul křik, bukot, vřískot, nářek, hartusivý řev i chraptivý sten. Vřítil se do tohoto chumlu, v němž jeden druhému překážel, klopýtal o kamení, zář ho oslepovala, sám propadal zmatku. Chalupa Fančina plála už v základech, kolna a chlév se už zhroutily, hořelo už i sousední po obou stranách. Vodou z nevelkého rybníka stačili jen hájit a polévat blízké doškové a šindelové střechy; seděli na nich rozkročmo, putýnkami, jež k nim po žebříce tahali, ulévali padající jiskry. Jan stál bez řeči u hořící chalupy. Bylo u ní ticho od lidského kvílení, hořela, praskala a propadala se. Ale kde je Fanka? A kde je jejich dobytek, myslí si Jan a dívá se do čadících trosek. Aha, tu běží, ale jaké to má oči, pláč z nich nemůže vyrazit, jsou široké a napjaté, cizí a děsivé, když už i u něho stojí. Ale pak se ho chytá, poklesá v kolenech, strašlivý slzavý proud z ní vyráží. Matka přiběhla k nim, ta vůbec nepláče, musel ji zadržet, jak se hnala již pomateně do hořících trosek. Zahradských chalupa, tak se to pozvolna dovídal, chytila první, ani dobytek nevyvedli, už jim to hořelo nad hlavou, jen trochu šatstva pochytali v rozespalém zmatku noci. A ještě by leccos se dalo zachránit, ale starého otce úlek porazil, ztratil řeč, a tak ke všemu jej ještě museli odnášet a nad ním zlomeně stát. „Co bude s námi?“ bědují obě do noci. Jan stojí nad nimi a neví, co by jim řekl. Mlčí a drží Fanku za ruku. Zbývají jim opravdu jen ty ruce.

A když šel k ránu silnicí, měl těžký, nemladý krok, zdálo se mu, že po třetí ztrácí domov. Ani se neotáčel. Nad lesy prosvitával nový den, pole zvhlhle čpěla, mlha s dýmem se držela v kotlinkách, ale Jan viděl jen čadivé spálenisko, plné oči ho měl, vymnouti ho nemohl on ani světlo přicházejícího dne.

*

Otec Fančin se ze všeho neprobral, už nepromluvil a bez řeči zhasl. Co by byl také počal, holý jak při zrození nad kusem studené země? Jak by byl snesl výčitky, že nic nedal pojistit, nic nemohl zachránit, že shořely úspory za trámem, že nezbylo nic než černá zející pustota a výsměšný, připálený pařát z jejich hrušky na dvoře.

Matka i Fanka odešly do druhé vsi k tetě. Pak brzo přitáhla zima, na spáleniště polehl bílý a milosrdný sníh. Jan přivedl Fanku k sedlákovi na zimní mlácení. Mlátilo se pomalu cepy. Klapalo to příjemně, stébla poskakovala, zrní stříkalo. Vrabci nakukovali zvědavě do stodoly a holubi klidně pozobávali na hromadách slámy. Po mlatě táhlo příjemné teplo. A zde se zas Fanka po čase po prvé zasmála. A ještě před jarem přijala ji selka Brhelová do služby. To už bylo jisto, že se matka na spáleniště nevrátí.

„Prodejte trochu polí a postavte znovu,“ domlouvali jí, ale chalupnice zatvrzele a chmurně odpírala otáčením hlavy. Obraz teskné noci, vyjevené a proťaté hořícími sloupy, obraz muže bezmocně zkoseného stál jí v cestě, kdykoli ji nutili, aby se vrátila. Prodala vskutku něco polí, zbytek pronajala, ale zůstávala u sestry za trochu práce a trochu peněz. Jan i Fanka nad tím bezradně přemýšleli.

„Chtěl bych se do toho zakousnout sám, chtěl bych to všecko znovu postavit,“ to říkal Fance Jan očima, to říkal až bolestným stiskem ruky. Fanka rozuměla, ale kdo nechtěl rozumět, byla matka. Nakonec prodala spáleniště i s polnostmi a přetrhla tak úplně nit se svým domovem. Nestýkala se ve svém podivínství ani se svými dětmi, jimž uložila část peněz z prodeje jako otcovský podíl. Ale co byla Fance hrstka peněz! Proplakala kolik dní a nocí, chtěla peníze zprvu vrátit, nedovedla se s tím smířit. Co jí byly peníze! Připadaly jí jako hrstka popele z nového požáru, v němž shořelo všecko, nejen stavení, ale i pole a všecka jejich zem, všecičko, všecko.

„Teď se už nemůžeme vzít,“ říkala Janovi, bráníc se jeho rukám a jeho tvrdému laskání. Cítili oba, že ztratili domov, že se zem pod nimi zakymácela, že všude a všude je jen cizí zem, cizí hlína, všecko je pálilo a všecko je přece táhlo k sobě a spojovalo. Byli přece jen mladí. Nad statkem se za dne již potácela bělavá jarní oblaka, za stodolou se hustě zazelenal sad a večer jim oběma padal bílý hrušňový květ do vlasů. Bílá mlha květných korun visela nad nimi jak svatební závoj. A tehdy se znovu zaslíbili pro tvrdý život. Ještě než přišly žně, svázal jim kněz ruce.

Na zimu už bydlili v podruží blízko statku v chalupě starého Otoupala, který na půl byl sedlákem a na půl kožišníkem. V domě to vonělo a čpělo tříslem a pachem z naložených kádí. Světnička měla dvě bledá okna do dvora a do tmavé kolny, plné nářadí, jakýchsi sudů, špalků a všelikého dřeva. Do světničky se vcházelo věčně tmavou předsíňkou, v jejíž podlaze zely vyhnilé díry. V sousedství jejich světničky byl chlév, v němž chrastilo řetězy několik krav. Ale Jan a Fanka sem přicházeli jenom na noc a to je už dobytek nemohl budit, i když bučel nebo i nepokojně bil hlavami o zeď. A zas bylo jaro, nad zemí táhla nepokojná oblaka, drobná žlutá housátka si nemotorně ohýbala květy pampelišek na sadě. Janovi a Fance se narodilo v klenuté světnici první dítě. A pak jim už jich přibývalo jako jehňat v ovčinci. Ale jaká to byla matka, ta Fanka! Ve dne na poli a v lese do samé tmy, v noci nad košilkami a nad všelikým šatstvem, sešívala, podšívala. V poledne sotva doběhla s pole, bolesti se jí hlásily, jen vodu připravila a než přišla bába, už porodila. Ale v posteli nevydržela. A přece to byla pořád ta Fanka, čisté a dobré oko se nepokalilo, jen tvář potuhla, ale kolem rtů zůstával měkký, důvěřivý rys. Zestatněla v bocích, ruce jí zkornatěly a zrýhovatěly, ale přece jimi dovedla uplést dětský čepeček a uhladit měkké dětské temínko. Nikdo ji neslyšel zanaříkat, pro každého měla jen úsměv. A nejvíc ji potřeboval Jan sám. Věřil tolik, že se jim brzo podaří k uloženým penězům přispořit nové a že se brzo dostanou na své. Ale peníze jim ubíhaly pod rukou jak smítka ve vichru a přibývalo jich pozvolna. Jana se zmocnil nejednou neklid, začínal nevěřit, cíl se mu vzdaloval. Převracel se neklidně na posteli a poslouchal, jak ve vedlejším chlévě se převrací a chrastí spokojený dobytek. To dovedla zas Fanka položit svou tvrdou dlaň na jeho hlavu, aby mohl usnout jak dítě, jež věří ve své štěstí.

Sedlákovi Brhelovi dorůstal už jediný syn, vyšel ze škol, začal hospodařit, zastal plno práce, zdálo se chvílemi, že Jana nebude na statku stále potřebí, ale sedlák ho nepustil. Dědeček už nesedával na psí boudě na podsíni, odešel jednoho dne tiše, s nikým se nemohl rozloučit. Dvůr statku zato oživl dětmi Jana a Fanky. Všude jich bylo plno v létě v zimě. Rejdily po dvoře, padaly do hnojiště a do močůvky s náspu, lezly po půdě nad chlévy, odkud plašily zanášející slepice, honily se po stodole a po kolnách, za stodolou v žentourovém kruhu, pletly se pod nohama dobytku, rozdivočely husí hejna, pobláznily psy, až celý dvůr a dům se rozhučel, jako by jim patřil.

„I nechte je,“ říkala shovívavě Brhelová, když Jan odepínal řemen, aby je pokrotil. Ale pak je začali přibírat k práci. V létě při žních kladly povřísla, nanášely hrsti na snopy, anebo zas obracely seno, odháněly hmyz s dobytka, aby klidně stál, a hlavně chodily žíznivým žencům do studánky pro vodu, jednou k mukám sv. Otylie, jednou pod bílý kopeček, jindy do smutného lesa, kde sedělo šero a jakási strašidelná pověst o mordu. Voda tu byla studená a džbán se chladem rosil. Unaveny sedávaly za mandelem nebo v stínu chrastícího bobu. A večer na široké lavici při zdi v selské kuchyni bylo slyšet rychlé srkání mléka a podmáslí, sotva se stačily dojíst chlebem a už je Fanka vodila jak uťapkaná kachňata přes cestu domů spat. Spaly už v chůzi. A na podzim vydržely v bramborách i u řepy, to už jim křehly do červena prsty, sliznice nosní vytrvale mokvala, hlína byla lepkavě těžká a prostydle se držela chatrných střevíců. Ale navečer praskalo v kuchyni chvojí a voněla zelná polévka. Brhelová všem byla kmotrou, se všemi srostla jako se svými a už by si ani nedovedla bez nich představit jejich vlastní dvůr, rozlehlé a dutě hlučící kolny. „Kmotřenko, kmotřenko,“ štěbetaly na ni z vikýřů, s patra stodoly, s půdy, z chlévů, zkrátka odevšad. A když se seběhly se všech koutů kolem otce, jaký to byl obrázek! Mladý Jan stál mezi nimi pružný a štíhlý, kolébal se, nakláněl jako jediný žitný klas uprostřed květnového ovsíka.

A hlavou Janovou táhly staré plány. Snad Fanka se jich potají již odříkala, ale přece jen úporně schráněla každý groš a desítka k desítce přibývala ve spodní příhradě staré truhly. A jednoho roku k vánocům, když dělali Jan i Fanka pořádek s Brhelem, nechtěl Jan dobrat peníze, naopak přinášel ještě své úspory.

„Hospodáři, chtěl bych koupit něco pole.“

A tak se stali Jan a Fanka majiteli tří měr dobrých polí. Světnička, věčně zahleděná do šeré kolny, měla od té doby víc jasu. Jaký to byl rodinný obřad, když na jaře nakrajovali brambory a kladli je s očkem do země, do své země, jak počítali počasí, jak se chodili dívat na mladé žito, křehnoucí v dubnovém chladu, na své žito, když se klas slavně naléval a praskal v letním slunci. A jaké to plány se honily hlavou Janovou, nemohl jich doběhnout, stále se mu rozbíhaly a utíkaly jako vzdušné obláčky po letní obloze. Nemohl často ani usnout a znenadání se i uprostřed noci zasmál ze svého přemýšlení, když se přistihl při bláhově rychlých představách jako ten Vávra na mezi ve školní čítance.

„Spi a neblázni,“ hlučela vedle něho Fanka, ale mírně ho brala kolem horké šíje, chvějící se a chápavou rukou.

Na podzim toho roku chodil však Jan dlouhé noci světnicí, ruce založeny a neusínal až k ránu. Fanka se jen obracela a tu a tam vzdychla. To osmiletý prostřední Karel prostydl prudce při vyorávce a brzo zemřel zánětem ledvin a plic. Tiché hoře pro toto mládě položilo se do jejich světnice. A hlavně v noci. To se budil Jan a zaposlouchal do husté tmy. A třebaže ze slamníků za pecí a na lavicích šuměl sladký a plný dech pěti plic, Jan slyšel všechen nesouzvuk, jako když vynechává ve varhanách píšťala nebo když mlynáři se zastavuje kolo. A trpěl.

*

Na obloze se zatím střídalo slunce s hvězdami, Janovi i Fance přibývalo vrásek, čas jimi protékal a prohluboval je jak lesní pramen hloubí koryto na srázu. Hospodář Brhel už dokonale posivěl, nahrboval se a posedával na psí boudě, kmotřenka čile ještě běhala statkem suchá jako křížala. Janovy dvě poslední děti dovycházely školu, ostatní se mu rozběhly do světa za službou a za řemeslem. Už dávno věděly všecky, kde stál dědův grunt, už dávno věděly, kde leželo spáleniště druhého děda, už dávno znaly touhu otcovu, aby měl vlastní střechu nad hlavou, už dávno i je pronikla tato touha.

„Abyste měli svoje hnízdo,“ říkal jim, „abyste nebyli jak potulní žebráci, abyste ze světa kam se měli vracet, aby z vás jeden tu seděl a mohl vás kdykoli podarovat širokým a bezpečným úsměvem domova.“ A to myslil na svého nejmladšího Josefa, jenž nejurputněji zdědil jeho touhu, dobrého a tichého tahouna a dříče na poli i v lese. A myslil na sebe, na své ochabující ruce, aby i ony si u něho mohly odpočinout.

Když zemřel v sousedství starý chalupník Korec, povídá mladý Brhel Janovi: „No tak, snad si na to troufnete!“ Jan se poškrabal v řídkých probělených vlasech, vrásky se mu nakupily znatelněji v obličeji. Jak po stráních se honí slunce a stíny oblak, proletěl tváří Janovou úlek i úzkost i radost. Nemohl se podívat mladému sedláku do očí. Ale ten už se chápavě obracel. „Zbytek zaručím,“ řekl a zmizel v maštali.

To nebyla malá věc. Když Jan i se všemi dětmi všecko dali dohromady, zbylo toho na Brbela dosti k záruce. V létě se stěhovali Jan a Fanka na Korcovu chalupu a stará vdova si vzala jejich světničku. Bylo to roku 1913. Chalupa byla nízká, šindelová, ale světnice byla plná světla, za ní malá kuchyňka a komora. Dvorek byl malý, svažoval se k sousedově zahradě a končil hnojnou jímkou. Chlívek pro prasata i pro kozu byl zchátralý, do kolny, jež nahrazovala též stodolu, fučelo a zatékalo se všech stran. Ale Jan chodil usměvavý a napřimoval se jak mladík, zatloukal a spravoval, přibíjel desky v nedělích, o svátcích, za pozdních večerů, za časného jitra, před prací i po práci, šindele vyměňoval, kolnu pokrýval dehtovým papírem, dvorek fládroval kamením a v jeho spodním rohu zasadil keř psího vína. A než přišla zima, obložil komoru, narovnal kolem zdí hranice rozštípaného dříví, chlévy vyspravil, kolnu uzavřel a zřídil v ní menší mlat. Na to vše už však nestačily jeho a Fančiny ruce, to byly i ruce dětí a hlavně ruce Josefovy, i když zrovna pravá z nich byla na třech prstech poznamenána řezačkou. K chalupě patřilo kus louky a dvě mírky polí. A to už bylo s dosavadním celé hospodářství.

Ale sotva začali sklízet první svoji úrodu, zastavil se jednoho červencového podvečera zrovna před jejich obecní posel, poplašně bubnoval a ani nedobubnoval svůj klidný a rozšafný takt jako obyčejně: od obecního představenstva dává se věděti. „Je válka,“ spíše vyrážel než oznamoval. A za ním už se pak brzo objevovaly první vyhlášky na rozích i na vratech statků a chalup. Čas tekl prudčeji, brázdy na čele a na tvářích byly den ze dne hlubší a temnější. Janovi tři synové se tloukli po frontách a nad postelí otcovou rostla galerie jejich drobných podobizen. Mladý sedlák Brhel nezvěstně zmizel hned v prvních bojích a teprve po roce se přihlásil ze zajetí. Vetchá selka chodila statkem jako bezduchá, nahrbený starý hospodář vstal se svého místa na psí boudě, práce mu z ruky padala. Řeči se bál, až přestal mluvit docela. Ještě tu byl Josef, syn Janův, zkomolené tři prsty jej zachránily od vojny. A Josef s otcem hospodařili na Brhelově statku. S nimi i jediná dcera Janova. Starý hospodář zas tiše usedl ve svém koutku, přišla naň i hluchota a v jeho modrých očích se počal zračit nový, jiný svět. Popukával ze své fajfky vytrvale, zřídka uplivoval, oči měl mírné, jen od úst mu nemizely dva kolmé stíny povadlého, zatrpklého úsměvu. Josef k němu někdy přisedal, hlučel do něho nějaké věty. Snad slyšel a nechtěl slyšet, snad neslyšel a jen kýval své: „Ja, ja.“ Víc toho neřekl, ale i na těch slovech byl modrý obal dýmu, jejž současně vypouštěl z úst.

Zatím se vojna znova zažíhala v ostnatých polích, tolikrát přerytých a opuštěných, v horách i lesích hlučela a ječela, rovinami se valila jak povodeň a všude, kudy přetáhla, naskakovaly na tváři země temné skvrny spálenišť a na širých polích zely jamky jak dolíky v choré tváři. Jak polínka v divoké strži mleli se v ní a drtili lidé, vír je pohlcoval napité a těžké bolestí, voda je vyplivovala odřené, zchátralé, aby dohnili na pustém břehu. Dva synové Janovi tam zůstali, jeden v Haliči, jeden v Italii, dva věnečky suché visely na rámečku podobizen. Jan se z toho popletl trochu, chodil jim stále na dráhu naproti, nemohl věřit, čekal je, že se vrátí. A Fanka, jak by i ona se z toho nemátla ve dne i v noci. Kolikrát vyběhla z lože, rukama chytala do měsíčné spleti, oči ještě přivřeny, ale plné těžkého snu. Viděla je oba, jak letí na spodu jakéhosi balonu, v koši, na chabých provázcích, jak na ni mávají, jak volají, aby je chytila, aby je zadržela, vítr jimi smýkal o koruny stromů i o zem a ona naříkavě tápala rukama, jež nakonec se zachycovaly bledých záclonek na okně nebo i silných provazců, na nichž viselo závaží hodin. Probírala se z těchto mrákot přívalem slz. Svět jim zešedivěl a ani modrá obloha jim nebyla jasná, byla jak těžká napitá houně, z níž krápají slzy.

Josef přistavěl chlév pro krávy, přivedl i nový dobytek, ale veselí se nemohlo nastěhovat. Otec Jan začal chřadnout. Napřed ještě chodil, po dvoře pomáhal, ale pak už posedával na lavičce, naslouchal chrastění a chrupání z chléva, zas odcházel do světničky, růžovými lístky od synů se probíral jak suchým listím, jež nevydá hlasu života, nepotěší, nezavoní, jen tlí a tlí. A otec Jan chřadl. Nemohl jíst. Tváře se mu propadly, kosti vystoupily z lící výraznými hrboly. Už nedošel ani na dvůr. Zima mu bylo i v posteli, horkými cihlami mu zahřívali nohy, ale on chřadl a chřadl. Častokrát se už stalo, že se Fanka až lekla, jak ležel studený, držela jej za chladnou pěst, až po chvíli na ni zašeptal: „Neboj se, ještě žiju.“

To už i vojna se musela skončit a lidé se z ní hrnuli do stavení a k práci. Jen Jan si s nikým o ní nemohl popovídat. Ani třetí syn se mu z ní nevrátil. Spadl se střechy vagonu pod kola vlaku, jenž jej vezl domů. A Jan už neměl síly, aby na jeho podobiznu pověsil třetí věneček z podzimních květů a listí.

Hospodář Brhel se vrátil a Josefova nejstarší sestra, jež dělala hospodyni na statku, zůstala tam jako žena Brhelova. Byla proti němu, pravda, hodně mladá, bylo to na ni také náhlé, ale ono ani nebylo možné na to myslet v těch letících časech. Jan chřadl. Vynášeli jej zjara na dvůr, rozhlížel se po střechách, naslouchal dobytku, díval se na holuby, jak se milovali po hřebeni střechy. A čekal pokorně na svou hodinku.

Toho jara viděl, jak na dvou sousedních chalupách pokryli šindelovou střechu eternitem. Svítila bíle, ale dráždila oko ubohého Jana, jenž pojal bláhovou myšlenku, že jeho chalupa shoří. A od té chvíle nemyslel na nic, než aby i on měl chalupu pokrytu bíle a bezpečně. Blouznil už z toho a tak se Josef do toho dal, třeba neměl zbytečných peněz. Přivezli bílou krytinu, dělníci se rozlezli po střeše a začali tlouci. Jan ležel ve světnici a s napjatou pozorností poslouchal každou ránu kladívkem. Ležel sám v jizbě a každému jinému, tak nemocnému, by pravidelné zatloukání hřebíků nad hlavou připomnělo jen víko a hřeby do rakve, ale pro Jana to byly veselé rány, usmíval se jim, v duchu je sledoval, o práci s Josefem i se ženou šeptal, věděl přesně na metr, kam až pokryli. Když byli i s nádvorní stranou hotovi, dal se otec Jan vynést na dvůr. Byl červnový den, plný slunce, jež si přilehlo k chorému do postele. Všichni byli ještě plni shonu a úklidu, Jan se usmíval a tiše ležel. Krytina bíle svítila, slunce se o ni opíralo a chalupa vydechovala teplé vlny. Kývl na Josefa.

„Dnes je takový svátek, můj svátek,“ šeptl mu do ucha. Josef ani nepomyslil, že otec má vskutku svátek, zapomněli na to nějak ve shonu, až k večeru si na to vzpomněli a seběhlí se k němu všichni i Brhelovi. Jan ležel ještě na dvorku ve své posteli, oči měl plné světla. Všem pohladil ruce, ale nemluvil. Z chléva chrastily řetězy krav, to se mu vracela píseň mládí, před očima stála chalupa, jakoby vyrostlá ze spáleniště, jistá a pevná v základech, bezpečná proti ohni. A přece si byl vědom, že toto všecko musí opustit, nějak předčasně opustit. Netázal se však proč, jen usmířeně vydechl. Musí jako jiní! Tři podobizny ještě zahlédl, jako by se šinuly rychlým pochodem, pak ještě zaslechl úkladný šustot, jako když v noci, kdy chodil za mladou a planoucí Fankou, zrádně se za ním plazili chlapci ze vsi. Chtěl se zvednout, napjal se a tiše zavolal: „Fanynko!“ Přiběhla k němu, pohladila jej po tváři, jež byla orosena potem. Uklidnil se, podíval se na ni a na ústech mu zůstal čistý úsměv.

„Odneseme jej do světnice,“ řekl Josef. Učinili tak a položili jej do postele u okna pod podobizny. Mezi domy si už tiše usedal soumrak a vtékal do světnice. Matka dojila, Josef dával nové stlaní. A když byl hotov, šel k otci.

„Tak máme pokryto,” hlaholně křikl, zavíraje dveře. V pokoji však bylo zvláštní a dusné ticho. Jen stehlík v kleci u kamen známě zapípnul, seskočil s bidélka, až písek na dně zachrastil. Ale zase bylo ticho. Josef přistoupil k otci. Tvář jeho v šeru byla bílá, nehybný úsměv seděl mu na rtech a v očích ztrnulý, tichý jas.