Duha nad krajem/Kotva

Duha nad krajem Jan Vojtěch Sedlák
Vítr v krovech	Kotva	Opuštěný

Údaje o textu
Titulek:	Kotva
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Duha nad krajem, Praha: Novina, 1936. 184 s. S. 108–136. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Stařenka Korčákova stála na náspu u břehu řeky pod statkem, kam nejdál vyšla vyprovodit jediného vnuka Oldřicha, který dnes odjížděl poslední rok na studie do města. Byl konec srpna, slunce našlapovalo nějak opatrně po ostnatých strništích, nad lukami a pod lesem vlálo babí léto. Tvář stařenčina byla cibulově zažloutlá a suchými, křivolakými brázdami vrásek dlouho se proplétala slza za slzou. Vyschlé hůlkovité ruce měla složeny na životě a těžce dýchala.

Na druhém břehu po utvrdlé travnaté stezce vezl čeledín kufr na trakaři, za ním se nesl opálený Oldřich, stále se otáčel a na babičku kýval hnědým kloboukem. Otec jako obvykle ve svátečním jej odvážel do města a matka poslední za nimi šla je doprovodit k vlaku.

Ještě se silnice pokynuli, stařenka zvedla kostnatou ruku a bezzubý úsměv těžkého uspokojení jí napjal svraskalé a propadlé tváře. Ale pak se najednou rozkašlala zmítavě, až se jí útroby roztřásaly a v dýchavičných plicích se to zádumčivě rozhýkalo, zasípalo a zastenalo, jako když se u nich na dvoře rozkvílely a zadíravě rozpištěly písty a táhla v staré, polovyschlé studni. Děvečka vyšla pro stařenku a odvedla ji do statku. Dospívající kachňata hladově se točila u vchodu dveří; jak shlédla babku, hned se kolem ní štěbetavě a žvatlavě nahrnula. S nikým si nedovedla povídat, s nikým nenadělala tolik neúnavných a vemlouvavých řečí. Pamatovala si dobře, kdo jim to vylupoval škeble u ohrady na řece a krmil je chutným masíčkem. Kachňátka dorážela za ženskými až na práh síně, za nimi se batolily husy a na konec se drala mezi ně zvědavá, pištivá kuřata. Dnes k nim nic stařenka nepromluvila, k žádné se nesklonila, jen v kuchyňce usedla na nízkou stolici a dusila kašel, jenž jí lomcoval jak vítr vetchou, suchou haluzí. Slzy jí prudce vyskakovaly z očí bolestí a námahou, až na konec se záchvat ztišil, a jen dech v průduškách zrychleně pohvizdoval a zdýmal uschlou, nepovolnou hruď.

Teprve po chvíli mohla vyjít s krmením a sypáním před dveře. Její žlutavé kachny stály ještě přede dveřmi, nechápavě a zaraženě. Svým zpytavým a výrazným černým okem, které tolik na nich měla ráda, nakukovaly jedna po druhé do síně a repetivě volaly. Husy se již odloudaly, kuřata se rozstříkla až do louky, jen krůty nevšímavě a pohrdavě se k ní chovaly, chodíce před stodolou. Ty byly společnicemi mladé hospodyně. Kachny hltavě polykaly drobení, jen chvílemi zvedly protáhlou hlavu s pátravým očkem, jako by se ptaly, proč dnes na nás nemluvíš. Ale i tak jim chutnalo.

Stařenka však jich dnes ani příliš neviděla. Viděla jen svého Oldřicha, myslela na svůj životní sen, viděla jeho pružnou mladou postavu, jeho veselé oči a teplý úsměv. Zabolelo ji pomyšlení, že by jej nemohla již spatřit. Ale říkejte to starým lidem. Loučí se vždy a vždy s vámi, jako by vás již zítra neměli uvidět. Za lesem hučel vzdáleným tlukotem vlak a stařenka jela na chvíli s ním. Vzpomněla ve mžiku na ten svůj dlouhý zápas o budoucnost Oldřichovu, na ty boje se synem i se snachou, aby šel Oldřich na učitelství. Snachu konečně zmámila a získala, děd i otec dlouho kladli bezmocný odpor. Ženy to vyhrály. Otec konečně povolil, děd jen máchl rukou a zalezl si na svůj výměnek nebo šel raději obejít les. To byl zarytý projev nesouhlasu.

Nic nepořídily rozumné důvody, že je tu jediný syn, kdože pak převezme statek, který byl znova zveleben přínosem matčiným, nač že je pak všecka tato práce na něm, pro koho je třeba zlepšovat půdu, pro koho roubovat a šlechtit stromy, pro koho řídit nové stroje, přidělávat nové přístavby, přikupovat nové kusy polí, stařenka měla jen svou utkvělou myšlenku, aby se Oldřich nedřel jako sedlák. A skoro mu i bránila, aby jako student se dřel na poli. Ale to už Oldřich sám odmítal a zapřahal se do práce, když zvláště ve žních bylo každé ruky zapotřebí.

Stařenka viděla sebe, jak přišla v sedmnácti letech mladá a svěží na tuto drobnou a osamocenou usedlost za řekou, jak se na ní dřeli, aby z polí udělali pole, z luk opravdové louky, jak zápolili o groš, aby získali drobty nové půdy a lesa, a pak se viděla, jak již po čtyřicátém roce zestarala, jak se oba hrbili a jak ji pak před padesátkou zachvátil a podlomil její zlý neduh. Ne, Oldřich se nesmí tak plahočit a předčasně shrbit dřením, to byl její životní sen a jediné přání. Pro jeho splnění ještě chtěla žít.

A v duchu viděla naplnění svého snu. Ještě jen jeden rok a pak už je jistota. Pak bude učitelem. Bude možná blízko na vsi, dá se tam k němu dovézt, aby viděla ty jeho děti, pojede ke škole, kde bude vládnout, pojede po vsi, v níž bude on radit, vést mladé i staré. A stařenku polévalo vnitřní blaženství. Kéž jí bůh dopřeje do té doby života, myslí si a dívá se bolestným a nepřítomným úsměvem do slunného rána. Byla by tak stála jistě dlouho, kdyby se do dvora nevřítily s pekelným vřískotem husy a za nimi bekavě nepřichvátaly ovce. Čert ví, čím se to asi poděsily. A stařenka se šinula po náspi, aby se podívala z vrátek.

* * *

Vánoc se už Oldřich nemohl dočkat. Zdaleka již mu svítil vstříc bílý statek, holubi nad ním kroužili v menších a menších kruzích. Hašteřivé hejno vrabců již slyšel, jak oblétá stodolu a humna a pak se tratí ve větracích otvorech stodoly. Z lesa se sem táhlo hladové ptactvo, táhli se sem i zajíci za troškou vábného sena, jež popadalo pod vikýřem. Táhl se sem rád i Oldřich sám. Dvůr byl ohrazen jak bezpečná pevnost, pod kolnou spaly pluhy, vozy trčely oji do výše, ovce vrážely do nízkých dvířek pootevřeného chlívce, z kravína vycházel teplý zvířecí pach a v mrazivém vzduchu se táhl z dveří jako sivý nahoustlý dým. Pes se loudal po náspi a chvílemi mrzutě zavrčel. Byl již příliš stár. Na předsíni se povalovala — oh, tak důvěrně známá — těžká směs páry z vařených brambor, řepy a bobů, v pokoji, kde praskaly teď dubové špalíky z jejich aleje, polila Oldřicha blažená vůně jablek z jejich sadu.

Byl doma! Shodil se sebe městské šaty a už aby byl venku! Závěje letos dolehly na všech stranách k statku a celá pláň byla prošlapána, proťapkána, prokřižována nesčetnými stopami ptačími, jež vytvořily místy až umné a jakoby trpělivě vyšívané ozdoby. I stopy škodné opatrně tíhly sněhem pod vrata stodoly. Řeka nad jezem zamrzla, na rybníce v propadlých lukách tuhl ledový krunýř, v němž suché rákosí drsně šustělo.

A když si vyšli s otcem do vánočního rána, jak to chrupal pod nohama sníh na jejich louce až k řece! Otec mu dal letos pušku a cvičil s ním střelbu v pískovišti s vysokou stěnou. Oldřich s chutí střílel, až se rány rozléhaly v hluché samotě. Les se jimi rozhoukal, vrány se poděsily, krákavě kroužily nad borovým lesem, jenž se kolébal v zimním ránu a těžce zvedal zkřehlé větve, ověšené bělostnou krajkou.

Z jezu se kouřilo, když se k němu blížili. Šli po ledě podél břehu, otec tu měl políčeno na vydru a na ondatry. Nad jezem však nebylo nic, železa civěla prázdně pod vrbovým křoviskem. Překlouzali se po řece na druhý břeh a táhli tudy k statku. Tiše a ostražitě. Pod křovím však bylo prázdno. Želez tu nebylo. Otec pohlédl na Oldřicha, rezavé řídké vousy se mu ježatě napřímily a v očích jako by do výšky narůstal opatrný údiv. Zostražitěl, zavětřiv kořist. Bylo v tom pohledu tolik vášnivého napětí a uspokojení, které zalévalo horkou radostí i Oldřichovo srdce. Popošli několik kroků. Nic. Traviny se lámaly a praskaly. To bylo skoro mrzuté. Našlapovali ještě tišeji. Sníh na břehu nebyl, jen trnité křoví, poschlá travina a nad tím vysoké olše.

Otec začal rozhrnovat trávu rukama, Oldřich sehnutě pátral v křoví vedle něho. Zvědavost je napínala jako luk, otce prudčeji a chvějivěji. Až tu v uplouhané trávě zahlédl otec stopu. Šel dva váhavé kroky po ní, opatrně našlapuje, pak se tiše shýbl, aby rozhrnul kučeravé trsy hustých travin. Sotva se však dotkl prvních stébel, vyrazil proti němu ostrý, vlhce sykavý výfuk, až zděšeně couvl a narazil na Oldřicha. Ohlédl se. Rozšířené oko se spokojeně a úsměvně přivíralo, neklidně zdvižené vousy se vracely do své převislé polohy nad rty.

Ještě několikrát vyfrklo proti nim lekavé syknutí a prsknutí, než ji spatřili, jak se krčí a bolestně choulí, jak se jí oči vysoko na hlavě koulejí dravčím nepokojem. Byla to statná stará vydra. Počala se zmítati, ale bolest ji krotila, sykala divoce a nepřátelsky. Nevzdávala se ve své pasti. Pak padla milosrdná rána a po ní se ozvalo jen kňučivé vrnění a drobná stružka vytékající z hlavy barvila rudě suchý a žlutorzivý trs trávy. Huňatý kožich byl ještě dlouho teplý, když nesl Oldřich těžký úlovek domů.

Pak přišly dva dni bílých metelic. Koruny stromů ještě víc probělaly šlehajícím sněhem, jenž na nich ledovatěl. Sněhové víry se honily krouživě po bílých polích, zvedaly se a tratily, rvaly zbytky dubových listů, jež zmateně z nich unikaly jak štvaní zajíčci. A když nastalo ticho a olše se u řeky uklidnily, prohlédlo na nebi modravé okénko. Zem se jiskřila krystalky a nad vzdáleným lesem vystupovaly sloupy a obláčky bleděmodré páry ze zbičovaných korun jak z horce umdleného těla. Oldřich se díval oknem do polí a do bílých luk, zatím co z hlubokých poledních talířů stoupala bledá a vlažná pára jak obětní dým. A to byl domov. Nikdy jej Oldřich nepocítil tak uvědoměle a s přízvukem neznámého stesku jako této vánoční zimy. Sám už zhranatěl a zmužněl, byl ho plný statek, celý dům jím hlučel, jak všecko všudy prolézal. Nasákl všemi jeho vůněmi a pachy od půdy až po sklep.

V novoroční noci se vracel sám domů. Sníh modře svítil a nad ním nebe hořelo tichými a dalekými světly. Země i nebe byly tak vzdáleny, a přece jen spoutány bledými provazci. Na konci jich — jak se zdálo Oldřichovi — byl zavěšen čtverhran jejich statku jak těžká, jistojistá kotva, spuštěná s výšin na tuto malou a líbeznou zemi. Cítil se omotán jejich předivem a připoután k této světlé samotě, která mu připadala jako drobná hvězda, jež odprýskla s takové jedné veliké hvězdy.

Když se po svátcích loučil s domovem, stařenka plakala jako jindy, kašlajíc nekonečně ve své začpělé jizbě.

„Snad už tě, chlapče, neuvidím,“ žehnala jej vlhkou rukou po čele. A tentokráte měla pravdu. Ostré a drsné předjarní mlhy ji dorazily. Nedočkala se. Leč na její mrtvé tváři usedl zvadlý a tklivě spokojený úsměv. Tak ji ještě zahlédl Oldřich, než ji vyprovodil na hřbitůvek do Habřic, sotva hodinu vzdálených, kam příslušela jejich samota.

* * *

Na léto se vrátil Oldřich domů jako nastávající mladý učitel. Byl znaven prací posledních týdnů a proto tolik spěchal domů k vodě, k lesům, k polím a lukám. Ještě se ani řádně nerozbřesklo, ještě kohout vykřikoval dotíravě na mlžnaté jitro, křečovitě napínaje hrtan, jako by chtěl pomoci rannímu slunci, aby se vydralo z těžkých par, a již se hnal Oldřich k vodě, čmáchaje se v ní radostně jak mladý, nedočkavý kačer. Mladé jitro přibíhalo neslyšně jak tiché kotě s mhouravýma očima.

Když vběhl do háje za humny, probouzel se již také dokonale les z nevrlého spánku, protíral si zamžené a zarosené oči, pozvolna je otevíral a otevíral, až se najednou usmál bělostnými zrcátky slunečními, která mu naskočila jak veselé dolíčky na tváři. Žluny počaly vyzývavě vykřikovat. Paseka se rozvoněla mladým doubím a vzrostlou metlicí se přehnal zajíc. Příboj světla počal vlnit hladinou korun, až se zvolna rozkolébala váhavě tichým šuměním.

Oldřich proběhl lesem a proběhl lukami, kde se již květy v slunci napřímily, prolétl habřickou návsí jak vítr, až se za ním lidé udiveni dívali, nahlédl na hřbitov a po dunivě houpavé luční cestě spěchal k domovu. Byl to první rozběh, rozlet krajem, jejž toužil obejmout, pomilovat očima a podupat laskavýma nohama.

Vracel se s druhé strany ke statku. Plech nebes se již rozžhavoval do modra, slunce se po něm neúprosně sunulo, převalujíc se horce praskavými vlnami do žitných a pšeničných lánů. Zastavil se na mezi pod pískovištěm a dýchal chlebovou vůni polí. Když došel na zadní louku, ovce se honily pod dubem v louce, nejmladší jehňátko zvonilo titěrným zvonečkem. Na zdi stodoly a kolny byly narovnány vysoko štěpiny dříví, v koutě stálo několik březových kmenů skvrnitě přihoblovaných jak mločí tečkovaný hřbet. Třísky a kůrečky smolně a louhově voněly, otevřenými zadními vrátky vycházel známý pach hnoje a chlévů. Špaček na budce luskavě cvrčel. Tak, teď se zas cítil Oldřich doopravdy doma. A vešel na hlučící dvůr.

Žně se toho roku řítily. Vederná sucha uhodila do polí tvrdým žárem, že všecko začlo předčasně zrát. Otec Korčák vytáhl sekačku, aby ji připravil. Vyčistil ji a promazal společně s Oldřichem. Pak vyhledal řezací vložky, nasadil je do svěráku a vyměňoval špatné a opotřebované zuby. Oldřich se díval, jak otec vytlouká nýtky, vkládá nové zuby a znovu upevňuje. Na vedlejším výměnkářském dvorku stál brus, celý ještě zelený a zánovní, jak jej nedávno koupil otec na jarní výstavě. Byl právě určen na broušení zubů řezačky. Oldřich jím točil. Špinavá voda v korýtku se lísala k brusnému kotouči, ocelové zuby se dřely a škrčely, až do ostra bělaly. Oldřich točil, převodový řetízek chrastil, otec posunoval zub za zubem po brusu. Věděl, že Oldřich ustává a střídá ruku na klice, ale jen se usmíval a přitlačoval, až se obě dlouhé vložky zablyštěly jak zdravě vyceněné zuby. Tehdy si oba najednou oddychli.

Noc ani neměla pokdy se rozložit v polích a tišinách lesů a už ji burcovalo modré a jásavé jitro. A to už dávno ťukala kladívka pod kolnou a na zvonivé babce zněl vysoký a radostný náklep kosy. Ještě za rosy vyšel děd, otec Korčák i čeledín Lájoš, aby obsekali jednu stranu lánu jako cestu pro sekačku.

Pak se otec vrátil, aby přichystal sekačku. A to byl skoro obřad. Vyvezli ji s Oldřichem branou, vedli ji opatrně jako mladé a nepokojné hříbě, jako příliš odpočatého koníka. Kovová kola poskakovala, stroj celý řinčivě hrčel a kovový jeho třesk plnil travnaté prostranství před statkem zvonivým halasem. Řezačka byla stočena ojí k poli, bok s řezadly byl sklopen, vybělené zuby nedočkavě svítily. Oldřich stál u ní, až otec přivedl potah. Včely se mu proháněly kolem hlavy, zahrádka před výměnkem vydechovala směs vůní. Na oslněné zdi před branou stál podepřen čeřen a jediná stříbrná šupinka rybí se na něm třepetala jak lapený motýlek.

Otec zapřáhl volky, popojel k poli, posadil se na sedadlo, spustil nohou řezadla až k zemi a již se zuby rozcvakaly, drtíce chrastivě suchá stébla. Oldřich si vyhrnul rukávy do práce. Pole vonělo rosou a hemžilo se rejem slunéček a tisícem neznámých. broučků. To je života v takovém lánu, pomyslil si Oldřich, ale už jej doháněla matka a již museli proběhnout uličkou, aby dovázali na druhé straně. A pak zas hned zpátky.

Tak se začaly pořádně žně. Stroj drtil a chrustal, někdy jen zub bolestně zazvonil, když se zakousl do kamínku. Potahy se střídaly, jen lidé ne. Lájoš vesele vykřikoval jakési rusínské popěvky, nezmarně a neúnavně. Pole po poli lehalo a z položených hrstí a ze žlutých snopů stoupala navlhlá vůně dosychavého zrání.

Oldřich měl tváře i ruce sežehnuté, obilný prach se mu zažíral do kůže, posekané osinami a pobodané bodlinami travin v obilí. Popelavé šmouhy byly zarudlé a pálily, když je omýval navečer v řece. Zabořil se do práce urputně. Věděl, že je toho potřebí. Překonával i únavu, jen aby stačil, neboť jej zabodla nejedna výčitka, že ten neb onen úkon už tak nedovede. Byla to ostruha, byla to vzpruha, ale nebylo kdy se jí zabývat. Šli z jednoho do druhého, až svezli a složili, naplnivše patra stodoly i přístodůlky.

Pole se potáhla naráz civějící prázdnotou, jen husy se po nich bíle kolébaly a brouzdaly, škubavě drolíce v zobanech zbylé klasy. Po strnisku si vytrvale pletli drobní pavoučci husté sítě, jež se zrána stříbrně leskly rosou. Déšť skoro po celé žně nespadl, řepa vadla a krněla, takže ji stříkali vodou, již přiváželi z řeky, kukuřice, v níž se loni v srpnu Oldřich mohl dobře postavit a skrýt, byla letos nízká a harašivě, suše chrastila jak rákosí v zimě. A ještě dřív, než se na jejím vrcholku mohla rozechvít a rozevlát ryšavá chocholka z chmýří skrytých klasů, museli ji začít sekat dobytku.

Když v druhé půli srpna přišlo Oldřichovi ustanovení na místo učitele na vsi, jež byla od nich víc jak čtyři hodiny cesty vzdálena, přijal je se smíšenými pocity. Vytrhlo ho nějak násilně, ba skoro záludně ho překvapilo. Teď teprve začínal chápat, že jeho rozchod s těmito poli, lukami a mezemi, s rybníky a řekou opravdu nastává a že jednou snad i nastane docela. Kořínek po kořínku budou mu rvát, přesadí jej kamsi jinam, do jiné prsti, až jej odtrhnou docela. Ležel na pokraji lesa, mateřídouška mámivě voněla, sysel panáčkoval nad dírou a sháněl živobytí. Oblaka plynula nad hlavou, uplývala, táhla a do uší mu měkce hučel šum jejich lesa.

Čí bude jednou tento les, čí budou tyto meze a brázdy, ptal se sebe sama dnes po prvé. Půjde jak přebytečné dítě do světa. A tu jej zalil stesk i vzdor. Ale nic nedovedl říci ani matce ani otci, ani dědovi.

Orali spolu hned u statku, když několik dní zapršelo, Oldřich vodil dědovi nepokojné volky, každou chvíli se k němu obracel, ale vždy začal o jiném. Oranice se potahovala modře teskným omžením a do Oldřicha přecházela všecka tato předčasná tesknota země. Hejna koroptví přiletovala, krahulíci čistě kroužili, Oldřich dusal syrou brázdou. Děd po něm chvílemi hodil zpytavým pohledem, čekal na jeho slovo. Sám nezačal a Oldřich ze sebe věty nevyrazil. A tak odejel na své první působiště do Velšic.

Sedmdesát zvědavých očí přitáhlo si mladého učitele Oldřicha Korčáka a takřka si ho podrobilo. Škola byla nová, vzdušná, světlá a čistá. Stála skoro na konci vsi, blízko dvou vilek a svými nezvykle velkými tabulemi se dívala ze široka do dalekých polí a luk. Pole se táhle hrbila, jak se po nich Oldřich díval, šedobílá podzimní mlha se po nich povalovala jako u nich doma, louky tu dýmaly stejnou vlhkou a hustou páru, jen lesy tu byly vzdálenější a modrý svit na nich zavěšený zdál se mu modřejší a tesknější jako každá dálka.

V městě si vzpomínával Oldřich jinak na domov, viděl jej živě před sebou, představu jednu, ničím nerušenou, viděl jej jako vánoční a sváteční pohodu a odpočinek nebo jako radostný chvat letní práce. Teď chodil dědinou, kolem chalup, chodil po humnech a po polích. Cizí stodoly mu připomínaly jejich stodolu, cizí dvůr mu vnukal obraz jejich dvora a cizí chlévy mu připomněly jejich teplý a chrupající kravín. Chodil polními zvlhlými cestami, přihlížel, jak vyorávají pozdní brambory, a pak se zas se zájmem zastavoval, jak dobývali a krouhali řepu. Tu práci vlastně neuměl. Kravské potahy odvážely loudavě na malých selských vozech žlutozelené kupy těžkého a provlhlého chřástu. Všude jej pak viděl po vsi na plůtcích dvorů, až se pod jeho tíhou prohýbaly. A to se již nastěhoval úplný a syrový podzim do vsi. Drsný chlad se plazil z polí, s nichž utekla již poslední děvčata s rudýma, prokřehlýma rukama, chalupy ve vsi se pozvolna najednou k sobě tiskly, jako by si chtěly přidávat navzájem tepla. Ptáci se stahovali k stodolám a k dvorkům. Kaluže na cestě mezi ploty nevysychaly a jednoho dne zrána se potáhly lesklými zmrazky. Ze stodol tu a tam, kde nevymlátili strojem, ozval se pravidelný dusot cepů.

Pak už čekali na sníh, jenž přišel toho roku tichým šumem krupek a vloček za tmavé listopadové noci. Dětské tlápoty jím radostně křižovaly jak rychlé stopy koroptví k zásypu. Pole se pod sněhem víc srovnala a spojila v jedinou bílou a nehybnou tabuli, po níž si volně tančil a ječel vítr. Oldřich se soustředil na školu a na večerní práci s omladinou. Pořádali zábavné večery, Oldřich vybíral divadelní kusy a recitoval, nacvičoval, sám hrál a řídil.

Tak se rychle přiblížily vánoce a Oldřich jel domů. Zas jej uvítal bílý čtverhran statku s temnou střechou v bílém sněhovém lánu a za humny zdaleka se modral tmavý chochol jejich prořídlé boroviny. Branka statku zela radostně vstříc, pes kňučel na prahu a uprostřed dvora dýmal a teple páchl čerstvý hnůj. A pak zas přišly sváteční a všední dni doma, shánění v pastech u řeky a na rybníce, hon za ondatrami, brouzdání závějemi po lese, pak zase přišly bílé a modré noci s třpytivými provazci, padajícími s nebes a na jejich konci byl zavěšen čtverhran jejich dvora jak těžká a jistojistá kotva, spuštěná na tuto malou a líbeznou zem.

Vracel se bez znepokojení do velšické vsi, kde mu zima ku podivu ubíhala rychleji, než se nadál. Jaro udeřilo náhle. Nejdřív se od chalup rozletěli ptáci, po nich se začali rozstřikovat lidé. Teplý kruh vesnice se uvolnil. Jarní vítr sežehl dravě sníh a obnažil neurvale pole, na nichž se zachvěly zelenavé ozimy. Vítr se jimi proháněl a čeřil jejich nesmělou hladinu drobnými vlnkami. Kaluže po cestách rychle se ztrácely, holé větve v zahradách se nepokojně třásly a prohýbaly.

Jednoho dne před samým polednem se přihnal do učebny jejich Lájoš ze statku, všecek ublácený a uřícený. Přijel na kole, vletěl k Oldřichovi a dřevěně mlčel. Teprve když děti odešly, maličko se uklidnil a tak se Oldřich v útržcích dovídal, že se stalo s otcem neštěstí. Přihnala se velká jarní voda, — oh, jak hrůzně pomalu to ze sebe vyrážel ten Lájoš — hospodář že vesloval přes řeku na druhý břeh pro železa. Zelená loďka, — ano, viděl ji v duchu, ta štíhlá a kolísavá, na níž se otec vždy tak vyzývavě převážel za nejdravější vody — se s ním převrhla, nikdo neví jak, v hukotu vody nikdo neslyšel ani výkřik, a jistě křeč strhla hospodáře pod hladinu. Zelenou lodičku zachytili v dolejší vsi, mrtvolu hospodářovu vyhodila voda na dnešek ráno na písčinu pod lesem. A dál už nemohl mluvit. Oči se tomu sporému, rusínskému chlapci otvíraly zděšením, nový pot mu vyrazil, sléval se se slzami a rychle kapal jak ručej s prudce hořící svíčky. Oldřich jen poslouchal a mlčel, očima unikal po polích. Bál se slz, ale v hrdle se mu válelo přetěžké sousto žalu.

Složil si nutné věci, vypůjčil kolo a blátivými cestami jeli několika vesnicemi a úvozy k habřické samotě. Studený van v dolinách jim řezal do zpocených těl, že se až třásli. Bláto v úvozech po nich plískalo, kalná voda se pod nimi čváchavě rozstřikovala. Dvůr je vítal jako vždy bílou, nehnutou hradbou zdí, jarní mlha pozdního odpoledne ležela nad dvorem jak bledý, nehybný závoj, rychle chladnoucí a tmavnoucí.

Vrátka třískla, pes zahafal, ale pak přešel v skučivé vytí. Matka vycházela po kamenné záspi, vítajíc syna bezradným vztažením ruky. Od stodoly váhavě šel, pozvolna se šinul a kolébal na stařeckých prohnutých nohou děd.

Všecka slova ustydla a zadrhla se. I dvůr stál náhle všecek zaražen a tvářil se napjatě. Oldřichovi se zdálo, že se naň dívá vše, živé i neživé, že naň upírá ustrnulé, nechápavě tázavé oči. Ticho padalo a nasakovalo tíhou.

Pak pes se začal vzpínat a bezútěšně kňučel. První sebou trhl Lájoš, stál jako sloup kdesi u kolny, ústa dokořán. Vyraziv několik nejasných slov, hnal se k psu a chlácholil jej svým hartusivě srdečným hlasem, jímž i sobě ulehčoval. Před vchodem do síně stál Oldřich, děd i matka jak zkamenělá skupinka. Slzy se jim řinuly po tvářích jako jarní déšť po haluzích. Do síně dosud nevešli. Až Oldřich učinil první krok. Pod kolnou se tiskly v houfu tři ovce, nejstarší z nich nepokojně přešlapovala kopýtky a vyvalené oči nespouštěla s dveří na síň, které se nezavíraly. —

Habřický hřbitůvek leží za vsí na kopečku. Ze starého kostelíka jenom věž je bílá, ostatní zdivo je místy otlučené nebo smyté větry a dešti až do červených a hnědě žlutých skvrn. Hned za železnou branou, jejíž pruty už místy prožírá rez, má odedávna ustláno Korčákův rod.

Vykopaná hlína vlhla teplem a slunce vystýlalo studenou jámu hrobu vlahými vlnami pro mladého hospodáře. Kostelík byl uvnitř ještě syrově chladný, lidé drtili modlitby v sevřených ústech, až z toho rostl bručivý hukot. Pak vynesli rakev. Venku již bilo odpolední slunce a za zdí hřbitovní se spokojeně třepetal skřivan. Oldřich stál u hrobu. U nízké zdi trčely na podstavcích dva zanedbané kříže. I na oprýskané tabulce četl ještě zřetelně jména svého rodu. A za každým vždy Korčák, rolník. A teď sem přibude nový kříž a na něm zase Korčák, rolník. A Oldřich po prvé pomyslil na svou smrt. Kam uloží jednou jeho tělo, vedle koho bude věčně spát? Obřady doznívaly, rakev se drhle kolébala po provazech do země, hrobník vtlačil Oldřichovi lopatku do ruky. Uštípl trochu teplé a měkké hlíny a posypal jí rakev otcovu. Poslední pozdrav.

Pak se černý proud vesničanů vylil ze hřbitova, hlasy dosud přidušeně utichlé pozvolna se rozpovídaly a rozšuměly ve skupinkách až k návsi, odkudž se roztratily do chalup. Korčákovic postáli chvíli před branou a pak se dali polní cestou, uhnuvše hned pod hřbitovem ke své samotě. Modré vlny jarního slunce se marnivě točily po polích, hřbitov za nimi utichal, padající hlína smířlivě duněla.

Od statku jim horlivě běžela vstříc ovce poněkud nemotornými a tvrdě lámanými poskoky, tlustý a chvostnatý ocas se jí po zadku směšně kymácel. Ze dvora vyrážela halasivá samomluva Lájošova, jenž mluvil dnes na všecko, co bral do ruky a co viděl.

Děd šel do své jizby a Oldřich osaměl s matkou ve světnici. Oba se převlékali, každý u jiné skříně, napolo jen k sobě obráceni. A tu matka přece začala, co a jak bude s hospodářstvím. Byla to taková plachá a nějak provinilá otázka, kterou nedovedla dát Oldřichovi přímo do očí. Mohla ji jen před sebe vyslovit, stranou do stísněného ticha světnice. Oldřich na to jen hlučně vrzal křídly skříně a neodpovídal.

„Víš, myslela jsem, že tu nějaký čas zůstaneme s dědou, ale pak bychom vše pronajali nebo prodali a já bych šla s tebou,“ načínala matka novou rozmluvu, ale poslední její slova se jí zlomila a hlas pozakalil. Sotva tomu sama věřila, co pověděla.

„No, na to nehoří,“ prohodil po té řeči Oldřich víc do skříně než do světnice a oblékal při tom všední kabát, „zatím je tu děd a ostatně uvidíme až po žních.“

A tak zůstalo. Oldřich byl matce, ač mlád, autoritou víc než kdokoliv jiný. Když vyšel na dvůr, potácel se děd dvorem, oči ještě červené a ruce ještě bezradné. U zadní branky z dvora do luk setkali se oba a tu se děd rozpovídal o jarních pracích. Oldřich poslouchal a kýval, děd se napřimoval a v očích mu svítilo vnitřní světlo, jež vymetalo na chvíli stíny bolesti. Hospodyně je oba pozorovala oknem, úzkost i radost ji z toho polévala, nevydržela v světnici. Protáhla se po náspi skoro nenápadně a vklouzla do kravína. Ostatně se již blížil čas navečerního krmení.

*

Sedmdesát očí vítalo radostně i soucitně učitele Oldřicha Korčáka. Třída se vlnila hlučným slunečním jasem. Oldřich k ní hledal cestu, již jako by v těch několika dnech ztratil. Jaro se přihnalo naplno s teplým jižním větrem, obilí mu rostlo před očima, viděl, jak žene do výšky, jak se čechrá, jak se vlní, jak louka se kadeří a jak na rybníce v propadlině vyskakuje lupen za lupínkem. Oblaka se bláznivě honila po modré obloze jak svobodní ptáci. Oldřich je viděl, jak letí nad jejich dvorem a lesíkem, nad jejich pasekou s metlicí, jak odtud jdou až na zadní louky jejich, kde říkali „na bahniskách“, a Oldřich nějak samozřejmě a s úsměvem táhl s nimi. Pak z okna zahlédl, jak se do vsi kolébá pár žlutavých volků. A tu se ho proti celé jeho vůli zmocnil takový lítostivý záludný stesk, jehož se nemohl zbýt, ať dělal co dělal. ‚Ale vždyť to jsou takoví obyčejní volci, docela ještě špatní po zimě, nedokrmení, spadlí,‘ a čert ví, co všecko proti nim měl a skoro hlasitě na ně bručel. Tak se v některé chvilce ztratil i třídě a tu se nejednou oči dětí naň zavěsily, jako by chtěly připoutat jeho modré nepřítomné oči. Pod okny do šíra houstla vysoko žita, pšenice se těžce vlnila a skřivani drolili slastné krupobití.

V druhé polovici června se lány slavnostně rozkolébaly a lesy se vábivě zamodraly. Dni byly roztržité a Oldřich víc myslil na domov. Byly okamžiky, kdy jím zalomcoval pocit osamocení i uprostřed třídy, cítil kolem sebe výsměšné prázdno. Ubíhal s vlnami obilí. Šum udiveného ticha ve třídě bzučel jak daleká hra a hudba lesních mušek. Tam u nich za stavením utíká hluboká brázda, koroptev v ní svolává mladé, stavení je bílé, hluboko zapuštěné, tam se svět jistě netočí. A zase vidí dětské oči, slyší dětské hlasy a cítí teplý příliv z dětských dušiček. Má navždy zakotvit v těchto či podobných čtyřech zdech? Ale co by říkal čtverhran jejich dvora, jejž opustil mladý hospodář a jejž zdědí jeho syn? Ta slova mu vyšlehla z nitra a popálila jazyk, až bolestivě vzdechl. Děti se naň upřeně dívaly, pohleděl do jejich očí. Ale i v nich neviděl nic než vír, než bolestný kolotoč neznámého osudu, nelítostný vír času, jenž je všecky zvedá a žene a žene jak drobné smetí — neznámo kam.

Ale on nechtěl být stržen tím vírem, nechtěl být pohozen a smeten, nechtěl být nelítostně vyvržen jak bezmocná škeble na břehu. Chtěl se vzepřít všemu šílenství světa a času, zarýt se vzdorně a stát, aspoň na chvíli stát, bezpečně stát. Ale kde může tak stát? Pole se před ním vlní, šikmo nad školou svítí velký bílý dvůr. Drobné stezičky se k němu sbíhají jak pavučinovité vrásky k oku. A najednou je to jejich dvůr a jejich stezičky, jež dusají lidé, dobytek a zvěř. A po prvé se Oldřichovi zdá, že je v dobrovolném vězení.

Ani nevěděl, jak toho léta doučil. Loučení bylo veselé i slzavé, ale Oldřich již pospíchal. Doma jej uvítalo teplejší vlnění žit, radostnější vůně mezí a důstojnější i důvěrnější kolíbání sosnových vrcholků. Stezičky běžící ke statku se usmívaly jak vlající pentle. Dvůr se jeho příchodem rozhlaholil a Lájoš den co den vyzpěvoval své monotonní písně drsným, nezpěvným hlasem. Všude vítal Oldřicha samozřejmý i starostlivý úsměv.

Obešel pole, prohmátl klasy, probrouzdal loukou pod lesem. Zajíce vyplašil z pelechu v pšenici, jinak bylo ticho. Jen kopretiny u nohou se bíle usmívaly a mateřídouška mdlobně vydechovala. Dálka za lesem byla modrá a mraky do ní zapadaly. Usmíval se na ně, vždyť zítra vyplují snad na druhé straně za jejich stavením. A večer stál s dědou na dvoře, chrupání v chlévech utichalo, pes se důležitě napřimoval s padajícím soumrakem; z nekonečné dálky nebes padaly celé snopy bledého modravého třpytu, nekonečnost se sem sbíhala do malého dvora, otvíral jí mladé své nitro. Byla daleká i důvěrná, byla velebná, ale nedrtila ho. Mohl ji přijímat, mohl ji vdechovat, mohl s ní žít. Ještě v noci, když otevřel oči, hvězdy se naň oknem teple usmívaly. Dvůr stál zcela ztichlý ve vroucném a bezpečném objetí noci.

Jednoho rána se vrátil Oldřich se stařečkem z obchůzky a k poledni již brousili s Lájošem zuby do řezačky. Lájoš točil klikou s řetízkovým převodem. Špinavá voda v korýtku se lísala po brusném kotouči a ocelové zuby se dřely a škrčely, až do ostra bělely.

Hned zjitra se ozvala na dvoře kladívka vysokým náklepem kosy, jež zvonivě stenala. Ještě za rosy vyšel děd, Oldřich i Lájoš, aby obsekli v lánu cestu pro stroj. Pak něco shltli a vyšli, aby vyvezli sekačku. Vyvedli ji opatrně jako mladé a nepokojné hříbě. Kovová kola poskakovala, stroj všecek řinčivě hrčel a jeho kovový třesk plnil travnaté prostranství před statkem veselým, novým hlukem.

Lájoš kolem ní obskakoval, radostně na ni promlouval, žebřinové boky jí hladil a cenil na Oldřicha důvěrně své bílé, mladé zuby. Včely kolem nich bzučivě proletovaly, na bělostné zdi před branou stál podepřen čeřen a jediná stříbrná šupinka se na něm třepetala jak lapený motýlek.

Zapřáhli volky a zabočili hned k prvnímu zralému lánu. Oldřich se vyšvihl na sedadlo, nohou spustil řezadla až k zemi a již se zuby rozcvakaly, chrastivě drtíce suchá stébla.

Tak se začaly Oldřichovy žně. Pole po poli lehalo a z položených hrstí i ze žlutých snopů se táhla navlhlá vůně dosychavého zrání. Stroj jednotvárně hudl, potah se kolébal, mandele rostly. Boky Oldřicha dokonale bolely, jak odhrnoval posečené hrsti. Tak posekli, naložili a svezli, naplnili patra stodoly a přístodůlky.

V půli srpna přišlo učiteli Oldřichu Korčákovi ustanovení na jinou školu v okrese o něco vzdálenější, než byla dřívější. Neklidně trhal úřední obálku a byl rád, že ji četl ve chvíli, kdy nikdo v místnosti nebyl. Uložil obálku do stolu a vyrazil do polí. Jak vyburcován, jak udeřen kýmsi nečekaně. Šel tvrdě a zamyšleně, a čím tvrději dupal po cestě, po mezích, jeho neklid zvolna mizel, až stanul na hrázi rybníka. Staré modříny se nad ním moudře komíhaly, v rákose se kývaly těžké tmavé hlavice. Louky se před ním otevřely milostně oblou křivkou v slunečném dolíku, šel jimi napříč. Bažanti prchali do nízkého boroví a jakýsi písklavý poplašený pták pobíhal křivolace vysokou travou. Když před polednem vcházel Oldřich do statku, měl v obličeji jasný a rozhodný úsměv.

S ním usedal ke stolu, bral arch úředního papíru a bezpečnou rukou psal úřadu, že se zříká trvale svého místa, ježto se ujal otcova statku. Složil arch, napsal obálku a teprve potom zavolal matku. Přišla s neklidnýma, roztěkanýma očima a ruce se jí třásly, když brala do ruky vysoký papír. Chvíli nad ním zůstala civěti, když jej dočtla, chvíli se zahleděla do prázdna, ale pak složila hlavu a propukla v škytavý a škubavý vzlykot. Oldřich nad ní stál, pláč jí lomcoval, pak náhle opadával a Oldřich v jeho vlnách poznával, že je to nejen pláč nad všemi nadějemi, ale i pláč radosti nad jeho pevným rozhodnutím. Když vstala a objala jej, viděl v jejích slzách kanoucí štěstí. I odběhl na poštu, aby se ubránil sám dojetí.

Když se vracel na kole po silnici, stále zvolňoval běh, aby se nasytil pohledem na statek. Celý se mu nějak proměnil. Jel k němu jako celý hospodář. Stařeček stál u vody a zatloukal koly k jakési lávce, ale jak spatřil Oldřicha, šoural se kolébavou chůzí do blízkých včelínů. Nemohl ještě s Oldřichem pro radost mluvit. A skoro se té řeči bál, aby se nezaplašila nová skutečnost.

Zrána se už rozbzučela hučivě a bujaře mlátička. Prach se vířil v chuchvalcích od stodoly jako šedivý dým, nasedal na vlasy, poprášil řasy a posypal tváře. Obilí s polí mizelo a za stodolou rostl čerstvý a vonný stoh.

Po žárných dnech přišly dva deštivé dni a po nich zas uhodilo slunce. Tu vyjeli s pluhy stařeček i Oldřich, aby něco poorali. Lájoš kopal v lese stlaní. Oldřich vzal kleče do rukou, stiskl je tvrdě a pobídl volky. Čerstvá brázda se mu pod nohama rozvírala, země se blaženě rozhrnovala a ze široka usmívala lesklými až bachratými bochníky hrud. Prst voněla. Radost pobíhala Oldřichovi čeřivě po těle jak vítr po hladině, byl by rád vykřikl tou radostí, ale ztlumil ji, jen na pluh prudčeji nalehl, radlici do země hlouběji vtiskl, až zanaříkala. Volci se zastavili a nechápavě točili hlavy. Skoro se zastyděl před nimi. Pak se klidněji rozejel. Hlína se mu nabírala do střevíců, mělnil ji a drtil nohama s rozkoší, až se proměnila na hlinitý prach. Slunce stoupalo a horce dýchalo. Volci supěli. Pot padal do brázdy a hustá kštice se mu plazivě rozložila po čele. Okénkem z kuchyně statku vyhlížela pokradmu od práce matka, jak nad čerstvou oranicí svítí bílá a zpocená košile Oldřichova.

Souběžně s Oldřichem oral i děd jen jednou radlicí a párem klidných volů. Chodil pomaleji brázdou, slaměný širák se mu třásl na hlavě, nohy se prohnutě kolébaly jak na lodi, široké nohavice plandaly. Bylo již k poledni, když vyjel před statkem z brázdy, převrátil pluh, aby si na něm odpočinul. Dusno bylo těžké, volci překotně dýchali a bílé provazce jim visely z žíznivých tlam. Od řeky se táhla nahořklá vůně. Stařeček se opřel o kleč a maličko zadříml. Uprostřed dřímoty se táhle a těžce rozdýchal, namáhavě nabíraje dech. V hlavě slyšel hučivý šum, jako když se rojí milované včelstvo, ale pak ta sladká píseň slábla až přecházela ve veliké ticho. Zem vydychovala z čerstvého oraniště parnatou modř a s jejími teplými poledními výdechy splynul a odvanul stařečkův výdech poslední.

Volci stáli na travnaté cestě, veliké žíznivé oči upírali s tichou němotou do bran statku. Boky se jim stále ještě únavou prudce pohybovaly.

V protější vsi se rozklinkalo poledne. Od konce druhého lánu dojížděl Oldřich se svým potahem. Z lesa se hnal s motykou Lájoš, hlučel a volal zdaleka, spěchaje, aby odpřáhl a napojil.

Matka hospodyně otvírala velká vrata do dvora.