Duha nad krajem/Ženské ruce

Duha nad krajem Jan Vojtěch Sedlák
Na dvoře	Ženské ruce	Baláš

Údaje o textu
Titulek:	Ženské ruce
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Duha nad krajem, Praha: Novina, 1936. 184 s. S. 155–167. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Skoro svítalo. Předjitřní chlad se táhl dolinou a po lese, chomáčky bledých mlh vlály měkce nad řekou jak zplihlé praporečky. Cílka Kubrová a Toník Pávek šli z mašické zábavy, šli zprvu polní cestou, kde je roztřásl ještě noční chlad, pak vlahou lesní úžlabinou a mechovitým úvozem, ještě potemnělým. Šli k Cilčinu domovu, k chalupě přilíplé pod lesem k stráni. Ptáci ještě klímali v hnízdech, smrčková tyčkovina voněla teplým, tlejícím mechovým pachem. Lesní padol byl propadlý jak sležený lidský pelech. Zde znovu se k sobě přimkli hladoví, zde se po prvé přestala Cílka bránit supějícímu přívalu dravého milence. Sklonila se jako křehká větev v mladém, urputném větru, poddávajíc se jeho nárazům. Vzkřikla v krvavé úzkosti, ale pak jen cítila surový dech a hustou klouzající kštici Toníkovu na své tváři. Zavřela oči.

Pak prošli v mlčelivém zmámení známým lesem a přitištěni, rozechvělí došli ke Kubrově chalupě. Spala ještě v jitřních mlhách v dolíčku pod deštníkem klidných březových korun, napůl červená novými taškami, napůl ještě rezavě hnědá pod starým doškem. Z lesů za řekou nesměle vytékalo bledé červnové světlo, když docházeli k domovu. Pes je vítal u vrátek bez hlesu, důvěrně vrtěl ocasem, vzhlížeje k nim usměvavým okem. Podrželi si ještě kratičko obě ruce a pak Cilka nahmátla klíč nad veřejí, tiše odemkla a zmizela. Toník si stáhl klobouk do čela a tratil se k lesu. Pes za ním oddaně zakňučel.

Cilka se vtáhla tiše jako duch do světnice, vklouzla do postele, přitahujíc červeně pruhovanou pokrývku až přes uši. Žluny už začínaly zalykavě tlouci v olšinách u vody. Bledými záclonkami vytrvale prosakovalo světlo. Lehká dřímota se na ni sypce kladla, poddávala se jí mátožně v blaženém polosnění.

Na lůžku v koutě se pohnula matka. Slyšela Cilku, ale nepromluvila na ni. Přála jí ostatně několik hodin spánku, když sama již nemohla usnout čekajíc jitra. Obrátila se od okna, přivřela také oči a v tichu světnice plynulo před ní pásmo jejího osudu.

Bylo jí jako teď Cilce necelých dvacet let, byla jen vyšší a štíhlejší, nesla se vysoko — Cilka je jiná, menší a víc po tátovi — a až do samoty pod lesy doráželi za ní pobláznění chlapci jak noční motýli do lampy. Smála se jim všem, dováděla se všemi jak neposedný, lstivý vítr, až to nad ní vyhrál pomračený nemluva, mladý zedník Jan Kubr. Byl to tichý dříč, jenž si z práce v Rakousích, hlavně na stavbách ve Vídni našetřil slušný groš. Kubrová vidí v duchu pohled jeho modrých očí, vlavou hnědou kštici, tuhý, sevřený postoj. Ano, pak přišla ona podzimní noc po skalické pouti, která tolik rozhodla. Než Kubr odešel na jarní práce, musela být veselka. Na léto se narodila Cilka. A sotva jí bylo něco přes měsíc, zjevil se to pondělí po svaté Anně náhle Kubr a druhý den se již vlekl s kufříkem k svému pluku.

Tak vpadla i do Samot válka. Kubrová šla s mužem toho letního dne. Jak živě si teď na to vzpomíná! Pšenice mdle praskala v ranním slunci, žita byla pokosena a pole voněla chlebem. Koroptve vyrážely s křikem z brázd a skřivan trpce drolil jitřní zpěv do teplých hrud. Obraceli se za chalupou, v níž ležela malá Cilka s chorou babičkou. Chalupa se krčila v hnědém doškovém krytu, na němž seděly rezavě hnědé koláče vysokého mechu, na slemeni se slehly mechové drny a z nich tu a tam vyráželo stéblo divoké traviny. Na samém konci štítu třásl se trs netřesku jak chudá kytka za vojenskou čepicí. Na zimu se chystal Kubr shodit došek, dát novou krytinu, podezdít kus předku chalupy, zvelebit chlívce. Peníze na to už měl pohromadě. O tom si povídali cestou. To bylo pásmo hlasitých slov, ale pod nimi snulo se jiné, tajené, plné neurčitých a děsivých představ, které burcovalo a vířilo v prostých duších ohnivé slovo neznámé války. Celou noc naslouchali supění vlaků, řítících se k Vídni, jejich dusot dorážel tentokráte drsně a zlověstně do jejich světnice.

Provlekli se drobným lesíkem, kolem několika selských samot, pak přišel přívoz, za ním dlouhá ves se stanicí. Slunce už vyráželo horce a chvílemi se tříštilo v uslzených očích na tisíce sluncí, bledých i rudých, až se jí kraj na okamžik zaléval duhou a bledě světelnou krupkovou mlhou. Jakýsi vlak vyrazil z lesa, hnal se do nádraží, postál v něm neklidně a dýmal. Košaté oblaky kouře z něho stoupaly, jako když doutná došková stodola. Byl to obludný černý stín v letním zářivém jitru a ještě po letech čije Kubrová ten štiplavě dusivý pach. A obrací se i v posteli. Nový vlak brzo přiskřípal do chudého nádražíčka, pohltil Kubra i s jinými, ještě dřív než se mohli všichni dokonale rozplakat. Bylo to všecko jako přelud a Kubrová si ani vše nedovedla a hned ani nechtěla uvědomit. Proto se jí zdálo a ráda si to namlouvala, že se vše dobře skončí, že se Kubr brzo vrátí, jako se vracel z cesty za prací.

Ale čas toho léta ani na noc neusínal, naopak se roztáčel v děsivý vír. Kubr psal lístek od pluku, pak přišel lístek ze Srbska, po nich ještě jeden, pak ale měsíce mlčení, měsíce pláče a měsíce vadnutí. Po nich přišla vdovská leta, smrt matčina a dření v tupé a úporné samotě s bolestmi pokušení. Rvala se se životem, dávajíc mu své mládí v plen. Nechtěla soucitu. Chalupu přece brzo pokryla do půle rudou krytinou, chlívce přece nějak stloukla, jílovitou tůň si u chalupy vyhloubila pro kachny a husy, schytávajíc do ní vodu po přívalech. Pole však neprodala přes všecko naléhání. Chtěla si zasít svůj chléb a své brambory si vykopat. Tak žila s Cilkou, jež rostla jako bříza u chalupy, stále víc nabírajíc podobu Kubrovu. Když vychodila školu, pracovaly na svém i na cizím. Po letech stály v chlévě dvě kravky, kus louky před chalupou odprodal jim soused, strmá zahrádka voněla koprem, šalvějí, mátou, smála se kolébavým srdéčkem a barevnými trsy plaménků. Zkušené oko vidělo však hned, že na chalupě vládnou jen ženské ruce. A ve chvílích únavy toužily obě ženy, aby sem přibyly mužské ruce a mužský hlas.

A tu se zjevil Toník Pávků, čeledín v mašickém dvoře. Zprvu nechtěla Kubrová ani slyšet — och, nedivte se, která matka nehledá pro své dítě prince z pohádky — po měsících však povolovala smířlivě, až mlčela úplně. Cítila, že náhle zestárla, že poschla jak spálená metlice, že zkostnatěla a utuhla šlachovitou hubeností předčasného stáří. A Toník se i jí nakonec zalíbil svou srdečnou, jiskřivou hovorností, svými plány do budoucnosti, jimiž oživil a rozvlnil ustálé ticho světnice. Trochu se někdy lekala jeho furiantství, ale to bylo asi mládí. Připadala si na svých čtyřicet let příliš stará a vinila se v duchu, že nerozumí mladému životu. Proto i teď se začala shovívavě a přejícně usmívat, vidouc v duchu zdravé mládí těchto — jak myslila — už svých dětí. A s tímto úsměvem vyskočila do plného jitra.

* * *

Sklidili žito, vykopali brambory, Toník již pomáhal uložit je do sklepa, dobře vydlabaného a vystlaného před okny v stráni. Toho roku brzo uhodily chladné přepršky a jednoho večera uhodila matka na Cilku bleskovým dotazem: „Cilko, ty jsi v tom!“

Cilka se otočila od plotny, kam se právě chystala nacpat hrst rezatého chvojí, ztrnula a mlčela. V peci pukl dutým zvukem suk a přetrhl husté ticho v šeravé jizbě. Cilka přiklekla k peci, rozpačitě přikládajíc. Oheň chrastivě polykal roští, jehličí praskalo. Jinak slovo nepadlo. Když dovírala Cilka dvířka u pece, chystala již matka lampu. Kubrová věděla, že musí jednat. A když přišel nazítří Toník, sjednala s ním svatbu. Nebylo to nijak obtížné, jen to zamrzelo Kubrovou, že Toník tak urputně trval na tom, aby mu připsala hned půl chalupy. Nechtěl tu žít jako žebrák, jako čeledín, zde chtěl být doma, zde se chtěl cítit na svém. I na to Kubrová po váhání přistoupila, rozhodujíc se k tomu pod tlakem pokorných očí dceřiných.

A byla svatba, ženich se při ní příliš zpil a vyspával ji po celý druhý den. Cilka nešla s Toníkem do dvora, zůstala na chalupě s matkou. Bála se lidí, bála se i řečí. Čekala dítě, jež přišlo na svět po jarních lesních pracích. Bylo to děvče a pokřtili je Tonička. Zas hlučela jizba dětským pláčem, po plotě vlály barevné plínky a dětské peřinky se sušily. Cigán vesele poštěkával a na střeše se nadýmali holubi, jež tu Toník usadil. Břízy šuměly mladou zelenou hřívou a kypěly mízou. Louky naběhly novou mladou zelení.

Zdálo se, že všecko dobře běží, jen Kubrová byla nějak zamlklá. To se blížily žně. Něco jí stále vězelo jak veliké sousto v hrdle a ne se dostat ven. Toník teď chodil málo domů, vymlouval se na práci. Cilka věřila, máma sice věděla víc, ale mlčela ještě. Až jedné neděle, když se žně pomalu končily a Toník zase nepřišel, vypravila se sama za ním. Cilka seděla před chalupou a dusila pláč. Tonička ležela v dřevěném vozíku, v boudě dřímal Cigán, hlavu vystrčenu na předních tlapkách. Po louce se zlatě leskl přímětník a kolébal se tmavohlavý toten. Na osamělé ovesné latě se houpal celý trs modrásků a pod nimi seděl drobný neznámý motýlek s nazlátlými, jakoby vyšívanými křidélky, převisle složenými jak kněžský ornát. Připomnělo jí to kostel a tím i její svatbu a celou její opuštěnost. Bylo k tomu ještě nedělní odpolední ticho a z hustých vrbových křovisek se milostně dorozumívali unylým, stoupavým trylkem strnadi, což rozlévalo zvláštní tesknotu v osamělém koutě pod strání. Jen les šuměl za chalupou přívětivě.

Kubrová proběhla úvozem v cípu lesa, pak stoupala cestou po jeho okraji. Byla celá nějak vyšší a napjatější ve své vyhublé a přímé postavě. Sváteční tmavá sukně překážela rychlé chůzi, na hlavě jí důležitě vlál hedvábný bílý šátek. Bažanti jí přeletěli přes cestu, užovka se smýkla ulekaně do vlhkého příkopu. Teprve na konci lesa ji zastavil kohoutí táhlý křik z mašického dvora. Stanula na mezi, vysoké pruty čekanek položily své nebeské květy na její tmavou sukni. Byly pokorně modré jak vyplakané oči.

Chtěla se dát na stezku běžící zkratkou ke dvoru, stál však na ní výstražný vích. Šla tedy polní cestou podél mlází, až přišla na širokou cestu ke dvoru. A zde ho spatřila již zdaleka. Nešel sám. Vedl se s ní, s tou mladou Rusínkou, co přišla na zimu do dvora. Vedl se s ní už za dne, veřejně k lesu. Až zatrnula Kubrová nad tou smělostí. A skoro na chvíli zaváhala. Ale pak rozvázala uvolněný uzel šátku, přihladila řídké vlasy, novým uzlem šátek pevněji utáhla pod bradu. Snědý její obličej v bledém rámu zpřísněl a ztuhl jak na obraze.

Toník ji po chvíli také poznal, chtěl se uhnout, ale bylo již pozdě. Poslal děvče po mezi k lesu a sám šel Kubrové naproti. Šli proti sobě, zakrývajíce vnitřní nejistotu. Kubrová již dobře věděla, že Toník je zpupný, věděla proto, že se musí jako vždy rozhodnout rychle a naráz, ale v zádech tentokrát cítila modré čekající oči v chalupě. Chtěla jednat za ně, za obě, chtěla jednat i za svůj klid, za společné ohrožené štěstí. Jen se bála, aby tím vším nebyla oslabena v rozhodnosti k Toníkovi. Chtěla být rozhodná i mírná, chtěla být přísná i odpouštějící. A to ji trochu mátlo.

Tonda si sešinul sváteční klobouk, napjal se v těle, ale hned zase lhostejně naladil tvář i chůzi. Cítil své mladé chlapství, rád by dal hned s počátku najevo i svou mužskou převahu nad tou sukovitou, neúchylnou tchyní, jen kdyby jeho domýšlivost v nitru nedrobil vyčítavý pocit viny.

Kubrová udeřila jasně a přímo, až se zapotácel. Byla tvrdá a strohá. Nedovedl jí skoro odpovědět, cítil, že bude pokořen a přemožen. To se však chlapovi nesmí stát, říkala si v tichu najednou Kubrová, a z přísného tónu přešla v měkčí, domlouvavý hlas. A tehdy se na ni podíval, jako když se poražený dostane šťastně nad soupeře, pohledem jízlivým. Bylo z něho zřejmo, že se chce mstít za chvilku ponížení, za minutu porážky. Zasmál se a mžikl k lesu, na jehož okraji zvědavě svítily nevkusně rudé šaty jeho Rusínky. A pak už snadno vrazil jako nůž k srdci vyhrůžná slova, že té druhé nenechá. Kubrová přivřela až oči bolestí. A zase viděla na chvíli modré oči na zápraží chalupy, modré oči v dětském vozíku a mžikem jí bylo jasno: to není muž, to není táta, to není chlap pro jejich samotu. A proto řízla naplno a rozhodně:

„To se už nemusíš vracet k nám!“

Ale odsekl jí škubavý smích. Tondovi patřilo půl chalupy.

A tak se Tonda odklátil po mezi do lesa k rudému máku své nové milé, Kubrová šla dlouhým, chlapsky tvrdým krokem do Samot.

Když přešla les, zdvihl se šedivý vítr, oblaka se přehnala nad štítem chalup, a než usedly v jizbě, spustily se nad lukami tmavošedé záclony hustého deště. V chalupě bylo šero a v soumračné nejistotě mohla Kubrová všecko snáze vypovědět dceři. Té noci dítě plakalo a obě ženy se u něho střídaly. Po lukách se dále převalovaly mokvající chuchvalce deště a chvílemi je točivý vítr vmetl do bledých okenních tabulek.

Až k ránu všecky těžce zdřímly. To však už byly obě rozhodnuty. Pozítří byl už zase jasný letní den, louka svítila zelení a propranýma očima květů. Kubrová se vypravila do města k advokátu. A příští neděli se u něho sešla s Toníkem. Byl zřejmě překvapen tím spádem událostí. Zde sjednali podmínky rozvodu. Toník ustoupil svou půli chalupy děcku a Cilka se zřekla všech nároků na živení dítěte. Nebylo snadné přimět Toníka, aby se zřekl chalupy. Cítil chvílemi své výhodnější postavení, požadoval jeden okamžik dokonce odstupné. Na konec však pokrotl a podepsal.

Ostatek dokončil čas. Když k jaru bylo po rozvodu, vzkázal Toník do chalupy, že si přijde odnést zbytek svých věcí. A přišel jednoho jarního podvečera sobotního. Pes naň zavrčel, ani ho nepoznal v ústroji poněkud nedbalém, ale pak radostně zaštěkl. Kubrová vyšla. Když ji spatřil, zalitoval, že šel sám, že si někoho neposlal. Ale nějak ho to přece sem táhlo. To zde bylo kus jeho chalupy a ten rázný konec, to prudké roztržení s ženou, s dítětem i s majetkem mu připomnělo celou prohru, kterou si ani dosti neuvědomil. Rozhlédl se dvorkem, vešel na síň a bral již za kliku do světnice, když Kubrová mu podávala větší uzel.

Vešel bez pozvání dovnitř, naklonil se nad dítětem, které naň vyjeveně hledělo, dumlajíc naprázdno. Veliké modré oči zpytavě po něm přejížděly, až to bolelo. Vzal uzel a podával ruku Kubrové. Podala mu ruku jako cizímu člověku. Když šel k Cilce, odvrátila se. I vyšel s hučivým pozdravením z šeré jizby, s uzlem přehozeným přes pravé rameno. Pes se za ním kňučivě otáčel, ale Toník si ho nevšíml. Táhl úvozem, plným soumračného svitu, z jeho úbočí vyskakovaly vzpomínky na schůzky s Cilkou. Potřásl uzlem a hvízdal, aby zapudil tuto minulost, tak náhle zkoncovanou a přece ještě oživující. Když vyšel před les, soumrak již sedl na pole jak velký tmavý pták. I dal se cválavě ke dvoru, jenž před ním teple blikal žlutými světly.

Teprve tehdy se Cilka rozplakala v světnici škytavým pláčem. Matka mlčela, jen na krčním dolíku bylo viděti zalykavý pohyb. Kladla ruku na ruku, dívala se potlačujíc slzu na své vyhublé a ztvrdlé ruce, dívala se na dceru, pomyslila, že se tu s ní zase bude dřít a jednou zase ona sama na chalupě, až odejde, pomyslila na osud i té nejmenší, na její bledé ručky, poletující nad peřinkou, pomyslila na chalupu, kterou spravují a budou dlouho spravovat jen ženské ruce. Ale nezaplakala, věděla, že jednala dobře. Modré oči dítěte se otáčely stále po světle lampy, ale pak se přivřely a z úst vyrazil drobný vzlyk. Cilka vzala dítě k prsu. Pláč z ní ještě vyrážel, ale to byl úlevný pláč, tryskající posledními slzami, jako když po bouři dokapávají řídké kapky. Nakláněla se nad děckem, několik slz upadlo na bledě růžový prs, jenž se poněkud chvěl v Cilčině ruce, roztříštilo se na něm jak na tvrdé hrudce, odrazilo se v kapičkách děcku do tváře. Mhouřilo oči, zvedlo ručičky jak na obranu, zabořilo je do prsu, přidrželo si jej a tiše ssálo.

Lampa nehlučně šuměla.