Druhé vydání »Bílých stínů«

Údaje o textu
Titulek:	Druhé vydání »Bílých stínů«
Autor:	Jaromír Václav Šmejkal (jako J. V. Šmejkal)
Zdroj:	České slovo, roč. 22, č. 69, s. 11 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	21. březen 1930
Licence:	PD old 70

Je jisto, že s úspěchem některého typického filmu, který čímkoliv liší se od ostatních v oběhu, podnikatelé kalkulují a vrhají na trh filmy, jež jsou více méně pokaženými epigony prvého, někdy také jeho pouhými odvářkami.

„Bílé stíny“ znamenaly dokonalý úspěch, úspěch, jakých jsme byli zřídka kdy svědky; plným právem. Byl to úspěch umělecký, morální a konečně i finanční; neboť hrát v Praze pouze ve dvou biografech jediný film celkem 21 týdnů – to je nesporně rekord, který je u nás opravdu unikem. Režisér „Bílých stínů“ W. S. Van Dyke, jakožto rozumný a podnikavý člověk, neomezil se pouze na toto dílo a tak, dříve ještě, než zmizí v Praze „Bílé stíny“ z programu, uvádí k nám Metro Goldwyn-Mayer jakési jejich druhé vydání, zvukový film „Pohan“, či, jak byl u nás překřtěn, „Píseň lásky“, což je titul ne právě šťastný.

Rámcem, prostředím filmu je opět Tichomoří, ostrovy Tahiti a základním motivem, vedle lásky pohanského domorodce Henryho k pokřesťanštělé Tahiťance Titě, je vykořisťování důvěřivých a dobrých ostrovanů bezcitným, sobeckým a bezcharakterním bělochem – křesťanem. Měli-li běloši v „Bílých stínech“ spíše zájem o perly a práci domorodců, má běloch v „Písni lásky“ kromě zájmů obchodních nemalý zájem o ženu, o to krásné tahitské děvče, jež si vychovává „otcovsky“ pro sebe. Děj je dobře sestaven, třeba by nepřinášel tolik nového jako „Bílé stíny“, bohaté na jedinečné scény nejen náladové, ale i dějové. Protějškem scény v B. S., kde běloch učí domorodé děvče hvízdati, je v „Písni lásky" scéna, v níž Henry učí Titu cukati svalem. Z pozoruhodných, spíše poučných obrazů, jichž v prvém filmu bylo hojnost, je v tomto žeň v kokosovém háji. Velmi dobrá je závěrečná scéna se žraloky. Fotografie využívá opět krás Tahiti a pobřeží, ale fotografii v „Bílých stínech“ se nevyrovná.

Hlavní roli Tahiťana-pohana Henryho hraje Ramon Navarro; představuje nám bohatého ostrovana, naivního, důvěřivého a něžného, a tak klidného, že ani dokonalé okradení bělochem nedovede jej rozčíliti.

Mnohým se nelíbí – snad pro svůj trochu ženský obličej. Bylo by však hloupostí neuznati jeho dobrou hru a výborné vystižení povahy volného, zahalčivého a – opakuji – důvěřivého domorodce. A protože je film zvukový, bylo možno konstatovati, že zpívá velmi krásně. Jeho „The Pagan Love Sang“ (Píseň lásky pohana) je jak slovně, tak melodicky nadmíru půvabná, rozhodně lepší než základní motiv „Bílých stínů“. V týdnu bude v Praze nejpopulárnější melodií.

Partnerkou Navarrovou je typicky krásná černovláska Dorothy Janisová, děvče s nebezpečnýma očima a nebezpečným úsměvem. Místy poněkud přehrála; třebaže nevyrovná se ani hrou ani krásou ostrovance v „Bílých stínech“, přece jen podala pěkný a uspokojivý výkon. Také ostatní obsazení bylo na místě.

Film „Píseň lásky“ bude míti u nás jistě krásný úspěch, byť hodně kulhal za svým dokonalým předchůdcem.