Dopis Boženy Němcové Vilému Dušanu Lamblovi z 2. srpna 1856 o pohřbu Karla Havlíčka Borovského

Údaje o textu
Titulek:	Dopis Boženy Němcové Vilému Dušanu Lamblovi z 2. srpna 1856 o pohřbu Karla Havlíčka Borovského
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Dobří lidé. Výbor z díla. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1951. s. 541–545.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vilém Dušan Lambl, Autor:Karel Havlíček Borovský

V Praze 2. srpna [1856].

Milý příteli!

Včera v šest hodin večer pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Jak víte, byl pohřeb na čtvrtek určen, že ale právě také příjem k prospěchu Tylových dětí byl, odložil se na pátek. — V úterý, když jsme od Havla odešli, přijela matka jeho, sestra a bratr z N. Brodu, pro něž poslali. Věděla sice již, že je mu zle, ale že by umřel, nemyslela. Báli se jí to tedy říci, když přijela, a nechtěli ji k němu pustit. „No, co se mnou děláte?“, řekla jim, „já už vidím, že je mrtev. Pusťte mne k němu, nebojte se, hůř mi bylo, když mi ho v noci odvezli a nevěděla jsem kam a co s ním se bude dít! Smrt není nejhorší!“ — Je to paní velmi rozumná, těší mne také velmi, že jsem se blíže s ní i sestrou seznámila. Také se po cely čas velmi rozumně a mírně chovaly, ač, jak samy řekly, „Karel jejich světem byl“. — Sestra Johanka je celý on, v tváři, i prý co do povahy mnoho stejného spolu měli a ji měl více rád než bratry. — Jarošová se Zdenkou, jeho dcerkou, tu také byly, ale hned zase do Podmoklí odjely; děvčeti neřekli pravdu, ona neví ještě ani, ze matku také nemá, což stará Havlíčková i Palacký neuznávají za dobré. Jarošovic se o ni bojí, že je příliš citlivá a slabá, aby se jim nerozstonala. Nevím, jestli příjezd matky tomu překazil, nebo že mimo Vás nechtěli mrtvolu jinému svěřit, — ale nesekcírovali ho. Podlipský mínil, že při diagnose nemůže být mýlka, že by to bylo zbytečné. — Je to pravda? — Přece by to, myslím, lépe bylo, kdyby to byli nechali udělat, pro jistotu. — Jaroš tu nebyl, jak tedy H. zemřel, hned se do Vídně telegrafovalo, a zanedlouho přišla odpověď: „Žádné úmrtní cedule.“ Nejspíše mu někdo ve Vídni strachu nahnal. Zde ale již se jich tisíc tisklo, což vše Halánek na starost si vzal. — Mysle, že ta zpráva snad na vyšší rozkaz, jel hned do tiskárny, sebral všecky listy, dílem hned rozeslal, dílem uschoval. Ale když Jaroš přijel a slyšeli, že to jen osobní strach, nechal druhý tisíc tisknout, a dnes ještě dvě stě, neboť byla o ně dračka a lidé prosí o ně jako o relikvie. Jeden krejčí jel včera do Ameriky a přišel ještě prosit o lístek, řka, že ta cedule a H. podobizna budou nejdražší památky, co si odváží. — Při této příležitosti vidělo se teprv, jak silné přívrženstvo měl v lidu H. a jak byl milován. Lid není nevděčný, kde vidí opravdivou lásku!

Halánek vlastně nejvíce se o vše staral, a bylo dobře, neboť domácí byli dílem velmi bázliví, dílem zmatení. — Hodný kus ješitnosti je při každém jeho činu, ale kde se jedná o to, ukázat vlastenectví, tu se nedá Halánek zahanbit. Palacký se až bál těch jeho příprav. — Já také použila té jeho marnosti, poněvadž jsem již věděla, že by každý jiný proti tomu býval, — totiž dát H. vavřínový věnec na čelo i na víko rakve. — Ferda hned byl při tom, když ale slyšel, že mne nesmí jmenovat, a na své jméno to vzít, nechtěl jinak přivolit, než aby směl část útrat spolu převzít. — Tedy jsem vzala od něho 2 f. a nechala jsem si vázat krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila na pátek květ passiflory. Tu jsem také dostala, právě rozvité dva květy, a hned s ní šla dolů a dala ji H. do rukou. On byl milovník květin, a ta mu zvláště příslušela. — Ostatní poslala jsem k Halánkovům a on sám dal mu věnec nad čelo a korunu dali na víko; Pc. se toho lekal, ale Halánkovi prošlo, co by mně bylo neprošlo. — Zato jsem mu obstarala zpěvy a všeliké jiné komise. Měšťané sami přišli se nabízet, ze rakev ponesou. — Kdo známé venku měl, dal hned vědět, a sešlo se mnoho lidu, zvlášť selského, až od Kr. Hradce, od Boleslavy, Mělníka, Roudnice a z okolí pražského. V pátek od rána chodili lidé jako procesím nahoru, kde v rakvi již vystaven ležel; bylo Vám to podívání k pláči. To nebyla ta prázdná zvědavost, aby se přišli podívat, jaká rakev, jaký ústroj, to a ono prohlídli, — staří, mladí, muži, ženy, kněží, vojáci, sprostí řemeslníci i nádeníci, každý přišel tiše, s neobyčejnou úctou, a slze, co u jeho rakve tekly, nebyly falešné. — Ruce mu lidé líbali i rubáš, sprostá matka ukazovala ho dítěti „co mučedlníka, který trpěl pro narod!“ — Sedlák jeden, jehož hlava bílá byla, jak kvetoucí jabloň, dlouho u něho klečel a plakal, — vstav pak, vzal ho za ruku, řka hlasitě: „Bůh ti to zaplať, co jsi pro nás udělal i vytrpěl!“ — Takovýchto důkazů vděčnosti lidu a lásky k němu mnoho mohla bych Vám napsat. — Ani zabednit ho nechtěli, vždyť ještě přicházeli a chtěli ho vidět. — Ale v pátek byl již velmi sinavý, zvlášť okolo čela, uši měl modré jak charpa a z úst mokvala mu krev. — Museli ho snést do průjezdu dolů a tam ho vykropili, poněvadž nahoře místa pro lid nebylo. — Strakatý, Lukes, Mayer a ještě jeden zpěvák od divadla zpívali u rakve krásné „Salve“ od Palestriny, a místo jednoho objednaného kněze přišli dva a Řezáč spolu s nimi vedl kondukt. — Z domu ho vynášeli tři bratří Fričové, Fingerhut, dva z redakcí P. N. a Lum. a dva právníci, též spisovatelé. — Dále pak ho nesli až k bráně měšťané. Lidstva bylo náramné množství, sotva že se mohlo jít; jak se dle oka čítat mohlo, přes 5000 a všecky třídy a stavy tu byly zastoupeny, i tací šli, o nichž se mohlo pochybovat. Policajta ani žandarma nebylo v davu vidět, ale bez cejchu jich bylo asi dost mezi lidem. Jestli slyšeli to, co já — jako že se to na všech koncích bez bázně ozývalo, měli co povídat: „Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít!“ — „No, to je ta jediná odměna, kterou mu můžem dát, — že ho doprovodíme a že na něho pamatovat budem.“ — „Mnoho pro nás udělal, ten nám teprv oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme!“ — „Ten jim uměl povědít pravdu, proto ho také otrávili!“ — „Ba, to je náš svatý mučedlník, dobře má na rakvi mučedlnickou korunu!“ — „I to není mučedlnická koruna, to znamená, že byl také spisovatel, básník!“ — „No, no, vždyť je dobře, však oni to nebudou na nos nikomu malovat, to je mučedlnická koruna!“ — „Tu mu dala jedna paní.“ — Ohlédla jsem se, kdo to mluvil, ale byla to neznámá tvář; to šlak ví, že není možná čeho skrýt. — Halánek by byl myslil, že ho chci připravit o pochvalu, kterou mu vzdávali „za jeho krásnou ideu“, — a já mu ji ráda nechám, jen když se to stalo, co jsem přála. — Takové hlasy ozývaly se mezi obecným lidem, našinci byli jak pěny a jen se ohlíželi skoro bázlivě, aby ničím průvod ten smutný přerušen nebyl. — Bůh ví, kam by byl odpor jakýsi vedl, neboť byli lidé v průvodu, kterým dlaně svěděly. Nesli ho přes Poříč, okolo sv. Josefa a Prašné brány do Hybernácké ulice, pak přes Senovážní plac k Nové bráně. Na baštách bylo diváků jak mračen. — Když dávali rakev do vozu, strhl se pokřik: „Ne do vozu, my si ho odnesem až na hřbitov!“ — Byli to Podskaláci. — Palacký ale začal na ně mírně, aby ho jen doprovodili, že to má své příčiny, aby si jen dali říci. — Poslechli. —