Doma/Otci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Otci
Autor: Karel Václav Rais
Zdroj: RAIS, Karel Václav. Doma. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1883. s. 29–31.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Můj Otče, Tobě píši dnes,
však veršík sotva stačí,
věř, ta píseň je nejhezčí,
když hlava k Tvé se tlačí.

To nevypoví žádný rým
a žádná sladká sloka,
co čítával jsi, tatíčku,
mnohokrát z mého oka.

Ba marně bych tu sladkých slov
do řádek kusých spřádal —
Ty víš — vždyť ruku každou noc
jsi na mé srdce vkládal!

II.[editovat]

Tatíčku můj, ta tvoje ruka
je tvrda, plna mozolů,
že když ji k srdci svému tisknu,
je do pláče mi, do bolu.

Ta ruka pro mne v práci stvrdla
jako ty tmavé oblázky;
na bílém čele od starostí
místečka nemáš bez vrásky.

A hlava tvá se samou péčí
již třese jako v závrati —
tatíčku můj, ach, tatíčku můj,
jak dítě tvé ti oplatí?

III.[editovat]

Já tisknu k čelu Tvoji dlaň
a chladím svoji horkou skráň.

Já líbám ten Tvůj drahý ret
a je mi sladký, milý svět.

Já líbám Tvoje, Otče, líc
a v srdci mám roj pěnkavic.

IV.[editovat]

Byl život Tvůj tak neblahý,
den ze dne práce nával,
se slavíky jsi chodil spát
a se skřivany vstával.

Jen v potu, Otče, krvavém
Tvé témě zvolna zšedlo,
to všecko by se dětem Tvým
lip, než-li Tobě vedlo.

Můj Bože, zlatý tatíčku,
čím děti Tvé Ti splatí,
vždyť nemohou než Tvoji dlaň
mozolnou zulíbati!

V.[editovat]

Juž Ti, můj tatíčku,
hlavička zvadá,
do vlasů bílý sníh
zima Ti skládá.

Tváře jsou vrásčité,
vlhko je v oku,
ňadra se pomalu
schylují k boku.

Až jednou na věky
ulehneš sobě,
což chtěl bych, hlavo má,
s Tebou spáť v hrobě!