Divá Bára (Němcová)/II

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok; — tři léta minula, co Elška do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka ani pan farář odvyknout nemohli — stýskalo se jim nesmírně, když ale kostelník namítl, proč se Elška z domu posílala, říkala panna Pepinka velmi moudře: „Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnes, musíme myslet na dále. My — nu, copak — my už, dá pánbůh, ten život nějak protlučem; ale Elška je mladá, na tu dlužno myslet. Peníze zachovat — ty můj milý bože —, z čehopak! — Trocha peřin, vybytí — to je všecko, co někdy po nás dostane, — a to je málo. Svět se ohlíží po těchto (přitom rozevřela Pepinka dlaň a druhou rukou dělala na ní pantomimu počítání) — a pražská teta jich má — nepočítaných. Snad se jí Elška zalíbí; jen k jejímu dobru ji tam necháváme.“ — Pan kostelník dal panně Pepince zcela za pravdu.

Paní teta pražská stonala mnoho let; od té doby, co jí manžel zemřel, — vždy psala panu švagrovi a panně švagrové, že je živa jen na lékách, a kdyby neznal lékař její předobře její náturu, že by dávno ležela na svatém poli. Najednou ale psala Elška, že má paní teta jiného lékaře, ten že jí radil, aby se každodenně koupala v studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, že bude hned zdráva. Paní teta že ho poslechla a že je zdráva jako rys. „Hm, jaké to novoty. — No, když je tomu tak, může Elška hnedle domů přijet.“ — Jak panna Pepinka chtěla, tak se stalo. Ještě ten samý den musel pacholek vytáhnout kolesku z kolny, dovézt ke koláři a panna Pepinka umínivši si sama pro Elšku jet — vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohlídla, jestli škodu neutrpěl. Ano, panna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před desíti lety, když byla v Praze, od paní tety, ve Vestci nikdo ji v něm neviděl, ale když jela do blízkého města na děkanství na pouť s panem bratrem, to si ho nasadila a do Prahy musela ho vzít též s sebou, aby jak říkala, neplodila paní tetě v šátku ostudu.

Druhý den byla koleska spravena, třetí den poručila Pepinka, aby ji namazali, koně dali okovat, čtvrtý den loučila se s hospodářstvím, poslala pro Báru, by za její nepřítomnosti dohlídla, pátý den časně zrána nakládal se na kolesku obrok pro koně, strava pro pacholka, částečně i pro pannu Pepinku, koš vajec, hrnec másla a podobné dárky pro paní tetu, škatule s kloboukem, uzel šatu a po mši svaté schovala se po dlouhém loučení a nařizování do kolesky i panna Pepinka, pacholek švihl do koní a s Kristem pánem vydali se na cestu. Kdo zhlídl starožitnou kolesku, která se podobala křídlatému kotli, visícímu mezi čtyrmi koly, zdaleka smekal, ačkoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero šátkách, v hluboké kolesce, mezi všelikým nářadím a v kupě sena, která nad ní čněla, ani vidět nebylo. Ale sedláci znali kolesku, jich otcové již znali ji a povídávali si, že ta koleska Žižku pamatuje.

Nikdo se vroucněji na příjezd Elščin netěšil jako Bára, nikdo na ni také vroucněji nemyslíval než ona, nikdo více o ní nemluvíval; když neměla s kým, hovořila s Lišajem, slibovala mu až se Elška vrátí, jak se bude mít zase dobře, ptala se ho, zdali se i jemu nestýská. Panna Pepinka i pan farář věděli, jak Bára Elšku miluje, a přáli jí též. Když se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bára ji s největší ochotností obsluhovala, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti tak, že si ji v čas díla na faru brala na pomoc k své ruce, a konečně tolik důvěry do ní měla, že i klíč od špižírny jí svěřila, což byl u panny Pepinky největší důkaz náklonnosti. Proto také odevzdala jí dohled nad domem, když odjela, čemuž se všecky hospodyně divily a začež se kostelníková na Báru ještě více popudila. Hned se zase povídalo: „Vidíme, takoví nepodařenci mají z pekla štěstí, — jak se tam na faře uhnízdila.“ — Myslely tím Báru. Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi čili nemají, nedotírala se mezi chasu, ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha. — Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: „Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné. Kterápak by unesla tak plná vědra vody a ještě si s nimi šla, jak by jí hráli. — A s dobytkem, kdo tak umí? — Kůň i býk, kráva i ovce, všecko ji to poslouchá, ona zmůže všecko. Taková děvka je v hospodářství pravé boží požehnání.“ — Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: „Já bych si ji i za ženu vzal,“ tu hned křičely mámy: „Ne, ne, chlapče, tuto nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.“ — Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Josífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Josífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Josífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. — Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, — ale Pepinka si nedala do kaše foukat — nanejméně od kostelníkové. — Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. — Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla, řkouc: „Ach špičatý nůsek rád podrývá,“ což padalo na kostelníkovou, — ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem.

Přešly dva, tři, přešly čtyry dni, co Pepinka odjela, Bára nemohla se dočkat. „Bože, jemnostpane, jakpak daleko je do té Prahy?“ zeptala se Bára pana faráře; když se byl odpoledne vyspal, to býval v nejlepším rozmaru. — „Měj strpení, děvče, ještě tu být nemohou. Dvacet mil, to je kus země, — tři dni potřebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrží a tři dni na zpáteční cestu — spočítej si to.“ — Bára počítala dny, a když čtvrtý den nastal, bylo na faře chystání a Bára čítala již jen hodiny. Konečně když po desáté ven vyběhla vyhlížet, slunce již zapadalo a táta domů hnal, ukázala se na silnici koleska. — „Už jedou!“ křikla Bára, že to po celé faře zaznělo. Pan farář vyšel před vrata, pan kostelník za ním; Bára byla by letěla ráda přijíždějícím vstříc, ale ostýchala se, běhala z místa na místo, a když se koleska již k samé faře blížila, přišla na ni ouzkost, srdce jí tlouklo, hrdlo se jí stahovalo, horko i zima ji pocházela. — Koleska se zastavila u vrat; nejdříve se z ní vyvalila panna Pepinka a za ní skočila štíhlá postava růžotvářného děvčete, na něž farář, kostelník i chasa se zahleděla. Kdyby byla panu faráři nebyla okolo krku padla a strejčkem ho nazvala, nebyli by věřili, že to Elška. — Bára s ní oka nespustila, když se ale Elška strejčkovi z náručí vyvinula, k ní přistoupla, za obě ruce ji uchytla, a vzhůru do očí jí hledíc svým lahodným hlasem pravila: „Báro — Báro — stýskalo se mi po tobě! Jak jsi se měla — je Lišaj ještě živ?“, tu se pustila Bára do pláče a plakala, až jí srdce usedalo a nemohla ani odpovědít. — Po chvíli teprv si vzdychla: „No jen když jste zde už, milá Elško!“ — Pan farář opakoval po Báře: „No jen když jste již tu. Stýskalo se nám.“ — „Chtěli mne tam zdržet ještě den,“ povídala panna Pepinka, kladouc kostelníkovi, Báře i služce všeliké věci z kolesky do náručí, „ale šlo mi tu o vás, pane bratře, abyste tu nebyli sami. Také bychom nebyli vystačili s obrokem,“ dodala. — Kolesku dali zase do kolny na odpočinek, panna Pepinka uložila si klobouk do komory, tak neposkvrněn, jak ho byla vzala, — uložila, co byla s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala pěkné pentle k sukni i do vlasů a od Elšky korále na krk. — Elška si také pěkného oděvu přinesla, ale tím by se byla nezalíbila, kdyby nebyla nazpět z Prahy přivezla svoje nezkažené, dobré srdce. — Nezměnila se.

„Ach Báro, tys vyrostla!“ bylo první, čemuž se Elška divila, když měla kdy s Bárou promluvit a jak náleží si ji prohlídla. — Bára byla o hlavu větší než Elška.

„Ach Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.“

„Jdižiž jdi, co to mluvíš,“ okřikla ji Elška, — nikoli ale přísně, — „ty mi lichotíš.“

„Bože chraň, mluvím, jak srdce velí. Já se nemohu pohledu na vás ani nasytit,“ upřímně řekla Bára.

„Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!“

„Ještě krásnější než vy?“ divila se Bára. „Baže krásnější,“ vzdychla Eliška.

„Jsou hodní lidé v Praze? — Je tam krásně? -- Líbilo se vám tam?“ ptala se po chvíli Bára.

„Ke mně byli hodní všickni, tetinka, učitelka, všechny mě rády měly. — Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskávalo po vás a přála jsem si, abys ty u mne byla. Ach milá Báro, tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! — Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady, — ztrnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. — No, počkej, až přes rok pojedem tam spolu na pouť,“ doložila Elška.

„Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,“ mínila Bára.

„Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.“

„To se mi nelíbí, to je divný svět,“ divila se Bára.

Druhý den — byla neděle — ustrojila se Elška pěkně, na hlavu posadila si červenou aksamitovou čepičku, což právě v módě bylo a velice jí slušelo, a šla na hrubou. Všech zraky byly v kostele jen po ní obráceny a mnohý z chlapců si myslel: za tebe, děvče, sloužil bych třebas dvakrát sedm roků, kdybych věděl, že tě dostanu.

V kostele bývala Elška vždy pobožná, nevšímajíc si nikoho kolem sebe, tak i tenkráte, ale když šla z kostela po vsi, teprv ohlížela se kolkolem, pozdravovala se s vesničany, kteří se k ní hrnuli, vítajíce ji z Prahy, poptávala se, jak se jim vedlo po všecky časy, a zodpovídala jejich otázky. Mnoho se přece za ta tři léta změnilo, jakkoli se to vesničanům ani nezdálo. — Tu i tam nebylo stařečka neb stařenky, kterýchž vidívala Elška nedělního času sedět na záspí neb v sadě a vyhřívat se na slunéčku. V kole veselé chasy chyběl nejeden párek, staraje se již o svoje hospodářství. — Děti batolily se v trávě, jichž Elška neznala, — mnohá hlava zbělela, jež šedivá jen byla, — vrstevnice pak Elščiny s chlapci se vodily, nejsouce považovány již za nedospělé. — Avšak i Elšku žádný neoslovil již „Elško“, každý přidal k jménu i název „panno“.

Když se slyšela Elška takto oslovena, zbarvila se jí výše tvář; tímto názvem vyslovili prostí vesničané, co Elška posud sama nevěděla, totiž že není více dítě. V Praze říkali jí z počátku slečinko, později slečno. Zprvu mněla, že to posměch, slyšíc ale, že“ to obecný titul pro děvčata, nechala si tu módu líbit. — Titul „panno“ ji ale více ctil, výše ji povznášel, to dobře cítila, proto ji polil ruměnec panenského studu.

Také kostelníková vyšla na práh, a když šla Elška kolem, zvala ji dovnitř; — Elšku měla ráda, ačkoliv pannu Pepinku nehrubě náviděla. — Vyptávala se Elšky, jak se měla v Praze, jak vyhlíží oltář sv. Jana na hradě, zdali to pravda, že most zlatem dlážděn, a když jí Elška na vše odpovídala, prohlížela si ji od hlavy do paty, ani nitka neušla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Josífka. — „Ach ten se dobře učí, první je ve škole a roste jako z vody. Mnoho — mnohonáctekrát vzpomněl na vás, panno Elško, kdykoli tu na prázdninách býval; stýskalo se mu, neměl ani s kým se povyrazit. S chasou zdejší, to se pro něho už nesluší, když je žákem, mínila kostelníková; Elška byla sice jiného mínění, ale mlčela. — Odpoledne šla Elška navštívit Báru.

Pastýrna byla malá chalupa, nejmenší z celé vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde větší čistota jako tam. Stůl, lavice, dvě židlice, lože, truhla a stav byl všecek nábytek, byl ale čistý jako sklo. — Zdi bílé jako křída, strop udrhnut leštil se, jak by z ořechového dřeva dělán byl. — Na zdi několik obrázků a za nimi zelené letorostě, v poličce lesklo se několik džbánečků a talířů, všecko to památky matčina věna. Malá okénka byla v létě veždy otevřená a v nich ve střípkách kvetly bazalky, fialy i rozmarýna. — Podlaha nebyla dřevěná, byl to jen utlučený mlat, ale Bára pokryla si ji rohoží, kteroužto sama si upletla.

U chalupy bylo kousek sadu a malinká zahrádka květná, jež si Bára pěstovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chýšky málo potřeb znají, stvoření ale, které v ní vládne, že není prosto krasocitu.

Ani jediné děvče ve vsi, nevyjímajíc služebné, nechodilo si tak prostě jako Bára, ale ani jediné nevyhlíželo celý týhoden při práci tak čistě jako ona. Košile její, u krku a u rukou sebraná, velmi hrubá byla, ale bílá vždy jak padlý sníh. Suknice tmavá, vlněná, zástěra též hrubá, plátěná, byl celý její oděv, v neděli jen se obula a vzala šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabátek. Ozdoba její byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky v černých vrkočích, které jí po zádech dolů visely skoro pod kolena. Děvčata jí mnohdy vytýkala, že chodí po celý týhoden rozpásaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. — Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!

Veliké potěšení měla Bára, že ji Elška navštívila; vodila ji všude, chlubila se jí s zahrádkou, vedla ji do sadu, na pole i na louku k tátovi, který se nemohl Elšce vynadivit, jak vyrostla, zkrátka pochodily všecka místa, kde se před třemi roky honívaly. Pak se usadily do sadu, Bára přinesla na misce smetany, v níž nadroben byl černý chléb, postavila ji do trávy a jedly s Elškou, jako před časy. Přitom jí vypravovala Bára o svojí černé krávě, o Lišajovi a přišla řeč na Josífka. — „A ještě tě nemůže Vlčková vystát?“ ptala se Elška.

„Ba nemůže, jako by jí sůl do očí sypal, když mne vidí, a když neví nic jiného, haní moje oči, že prý koukám jako pulec.“ — „Nehodná za to!“ hněvala se Elška. — „Ba nehodná, dokonce když jí neubližuju. Onehdy jsem ale dostala zlost; poslala jsem jí zrcadlo, aby se dříve na svoji krásu podívala, nežli jiného haní.“ — „Dobřes udělala,“ smála se Elška, „ale proč se jen na tebe hněvá?“ — „Eh habrovina, ona svým bažiliškovým okem každého uštkne, nejen mne. Ale snad se proto hněvá, že jsem u vás v pěknějším světle než Josífek a že mne Josífek rád má. — Chudák vždy je bit, když se doví matka, že byl u nás. Dost se mu namluvím, nechoďte k nám, a přece přijde, nemohu tedy za to.“

Elška mlčela, po chvíli se ale ptala: „A máš ty Josífka ráda?“

„Proč bych ho neměla mít ráda, každý kdáče na něho, chudáka malého, jako na mne a on se bránit neumí, je mi ho líto.“

„Což je posud takový, jaký byl? Vždyť řekla Vlčková, že vyrostl.“

„Lišajovi do podvazků,“ usmála se Bára, hned ale pravila útrpně, „kterak má růst, když dostane od mámy víc buchet do zad než do žaludku.“

„A co tomu říká Vlček, vždyť je to jejich syn?“

„Vlček a Vlčková jedno pásmo. Mají zlost, že by nerad Josífek panem páterem byl. — Ty můj pane bože, jako by za to mohl, že se mu to teď nelíbí; — vždyť nevolná služba pánubohu milá by nebyla.“

„Pravda že ne,“ dosvědčila Elška. — Ještě se za některou chvíli děvčata bavila, pak vyprovodila Bára Elšku domů a od té doby chodívaly zase k sobě, ačkoliv více na peci s pannami nehrávaly.

Přátelství těch dvou děvčat nebylo ale sousedkám vhod, začaly si povídat, proč se panna Elška jen s pastýřovic druží, že se to pro ni nesluší, že by měla spíše s rychtářovic, konšelovic a jinými se družit. Schválně se o tom mluvilo hlasně, aby se to doneslo panně Pepince k uším. — Pannu Pepinku to domrzelo. — Radno nebylo sousedky popudit; mezi chasu nechtěla ale panna Pepinka Elšku poslat, děvčata zvát k sobě na faru nebylo též jaksi slušné, i mluvila o tom s Elškou. Elška krátce rozhodla, že půjde někdy vesnická děvčata navštívit, že však Bára zůstane její nejmilejší družkou. — Panna Pepinka neměla nic proti tomu, neboť měla Báru z mnohých příčin ráda. Měla za to, že se Bára sotva kdy provdá, že tudy zůstane ona její pravou rukou, když by se Elška provdat měla. — Panna Pepinka měla pro Elšku ženicha za lubem, ale nikdo o tom nevěděl, ani sám pan farář. Byl to správčí ze sousedního panství, panně Pepince se ten človíček líbil i zdálo se jí, že by to bylo pro Elšku šikovné zaopatření. — Panská pole hraničila se zádušními a pan správec, když zašel až na ten konec, vždy se stavěl na faře. — Elška neměla o štěstí, které jí tetinka v duchu chystala, ani zdání a její hlavinkou probíhaly zcela jiné plány nežli ten, státi se paní správcovou; nepověděla o nich posud ani Báře. — Než Bára vidívala Elšku často zamyšlenou, smutnou a z toho hádala, že jí cosi na srdci leží; myslela si ale, však se trefí doba, kde mi to poví. — Nemýlila se Bára. — Navzdor tomu, že sousedky Báru v špatném světle Elšce ukázat se snažily, rozpustilých jí spílajíce, přece Elška Báře více věřila než jim a ji ráda měla jako kdy jindy. Před svatým Janem Křtitelem večír sešla se děvčata a Elška ptala se Báry: „Budeš házet zítra věneček?“ — „Neházela bych sama, chcete-li ale, přijďte, před sluncem východem k nám, půjdeme spolu.“ — „Přijdu!“

Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. „Na koho budeš myslet?“ ptala se Elška Báry. — „Milý bože, nemám na koho,“ vzdychlo si děvče. „Hodím nazdařbůh věneček, popluje za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.“

Elška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře: „Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,“ doložila s povzdechem. „Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, — vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče — a měla bych myslet na muže a vy ne?“

„Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. — Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. — Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?“ — „Ne, ne,“ zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, „na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!“

„Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?“ ptala se Elška.

„Což nevíte, Elško, jak to chodí? — Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. — Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. — Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,“ dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: „Svrchovaný čas!“

Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. — Uprostřed mostku se zastavila. „Hoďme zároveň,“ pravila Elška, držíc věneček nad vodou. — „Tedy!“ zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. — Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: „Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.“ — Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.

Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. „A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!“ ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. „Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.“

„Ovšem,“ řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.

„Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?“ ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.

„Což si to myslíš,“ šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, „líbí se mi tu, ale...“

„Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?“ dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.

„Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,“ pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; — Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. — Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. — Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.

„Po cestě si to povíme,“ pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.

„Ale kterak jsi to poznala na mně?“ ptala se Elška.

„I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; — jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.“

„Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,“ ouzkostlivě pověděla Elška; „ona by se hněvala, nelíbil by se jí,“ doložila.

„Zná ho?“ — „Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.“

„Ten doktor? Vidíme; — vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?“

„Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,“ skoro plačtivě povídala Elška.

„Což není libný?“

„Ach Báro,“ vzdychlo si děvče, „tak krásný člověk není v celém okolí jako on.“

„Snad není bohatý? “

„Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?“

„To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.“

„Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.“

„No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, — že ho máte ráda.“

„Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. — Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.“ — „Vy si píšete?“ — „To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek — tak se jmenuje —, viď, že to je pěkné jméno?“ — „Podivné, ještě jsem takové neslyšela,“ mínila Bára a Elška dále povídala: „Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.“ — „A jak, když strejček list čte?“ — „I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.“

„Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.“

„I tomu bys lehko se naučila,“ mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: „Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. — Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,“ doložila s důvěrným přízvukem hlasu, „ty, Báro, nemáš mi co říci?“

„Já?“ zajíkla se Bára a sklopila velké oči, „já — nic.“ — „Přece snad slovíčko?“ — „Nic, Elško, nic, pouhé sny!“ — „Pověz mi je tedy.“ — „Až někdy!“ zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: „Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.“

„Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,“ pravila Elška a zmizela mezi ploty.