Diskuse s uživatelem:85.160.12.131/Zastánce

„Hle, služebník můj, na kterého se zpodepřu; vyvolený můj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, soud národům - soud podle pravdy - vynášeti bude.“ Iz 42,1.3 „Já Hospodin povolal jsem tě v spravedlnosti a ujal jsem tě za ruku tvou; protož ostříhati tě budu a dám tě v smlouvu lidu a za světlo národům, abys otvíral oči slepé a vyvodil ze žaláře vězně a z vězení ty, kteří sedí v tmách.“ Iz 42,6.7

Jan 3,17-19

17.Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. 18. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 19. Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí.

Jan 9,1-7;13-17;24-41

1. A pomíjeje, uzřel člověka slepého od narození. 2. I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil? 3. Odpověděl Ježíš: Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm. 4. Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokudž den jest. Přicházíť noc, když žádný nebude moci dělati. 5. Dokudž jsem na světě, světlo jsem světa. 6. To pověděv, plinul na zemi, a učinil bláto z sliny, i pomazal tím blátem oči slepého. 7. A řekl jemu: Jdi, umej se v rybníku Siloe, což se vykládá: Poslaný. A on šel a umyl se, i přišel, vida. 13. Tedy přivedli toho, kterýž někdy byl slepý, k farizeům. 14. Byla pak sobota, když Ježíš učinil bláto, a otevřel oči jeho. 15. I otázali se ho opět i farizeové, kterak by prozřel. On pak řekl jim: Bláto položil na oči mé, a umyl jsem se, i vidím. 16. Tedy někteří z farizeů řekli: Ten člověk není z Boha, nebo neostříhá soboty. Jiní pravili: Kterak může člověk hříšný takové divy činiti? I byla různice mezi nimi. 17. Řekli opět slepému: Co ty o něm pravíš, poněvadž otevřel oči tvé? A on řekl: Že prorok jest. 24. Tedy zavolali po druhé člověka toho, kterýž býval slepý, a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten hříšník jest. 25. I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, nyní vidím. 26. I řekli jemu opět: Coť učinil? Kterak otevřel oči tvé? 27. Odpověděl jim: Již jsem vám pověděl, a neslyšeli jste? Což opět chcete slyšeti? Zdaliž i vy chcete učedlníci jeho býti? 28. I zlořečili jemu a řekli: Ty jsi učedlník jeho, ale my jsme Mojžíšovi učedlníci. 29. My víme, že Mojžíšovi mluvil Bůh, tento pak nevíme, odkud jest. 30. Odpověděl ten člověk a řekl jim: Toť jest jistě divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a otevřel oči mé. 31. Víme pak, že Bůh hříšníků neslyší, ale kdo by ctitel Boží byl, a vůli jeho činil, tohoť slyší. 32. Od věků není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého narozeného. 33. Byť tento nebyl od Boha, nemohlť by nic učiniti. 34. Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi všecken se v hříších narodil, a ty nás učíš? I vyhnali jej ven. 35. Uslyšel pak Ježíš, že jej vyhnali ven. A když jej nalezl, řekl jemu: Věříš-liž ty v Syna Božího? 36. Odpověděl on a řekl: I kdož jest, Pane, abych věřil v něho? 37. I řekl jemu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest. 38. A on řekl: Věřím, Pane, a klaněl se jemu. 39. I řekl jemu Ježíš: Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, kteříž vidí, aby slepí byli. 40. I uslyšeli to někteří z farizeů, kteříž s ním byli, a řekli jemu: Zdali i my slepí jsme? 41. Řekl jim Ježíš: Byste slepí byli, hříchu byste neměli; ale nyní pravíte: Vidíme, protož hřích váš zůstává.

ZASTÁNCE

Co všechno je člověk schopen udělat, aby viděl! Dobře, lépe, anebo aby vůbec prohlédl. Četli jsme o mrzákovi, o lidském nedochůdčeti stiženém od narození slepotou. Bože, proč? Takové navštívení přece nemůže být jen tak. Zač je - rodiče i dítě - Pán Bůh trestá?

On sám se takhle dávno přestal ptát. „Oč se s ním nesnadníš? Že všech svých cest nezjevuje?“ slýchal možná o Bohu z knihy Jobovy a přidržel se ujištění, že „ač veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí“ (Job 33,13;37,22).

Sedal na žebrotě možná u chrámové brány. Člověk ubírající se k modlitbě snad spíše změkne a pohne se ke skutku milosrdenství, nežli chvátající za prací či obchodem. Ačkoli častěji tu zas musel překousnout politování učenějších a zbožných, že spravedlnost si holt člověka najde a jakáž pomoc, navštěvuje nepravosti otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení.. Dávno se tím neuráží a nermoutí. Jejich potřebou si zdůvodnit a jaksi ospravedlnit, že oni vidí a on ne. Bývaly časy, kdy se hádal sám se sebou o Boha, o toho dobrotivého, který „ne podle hříchů našich nakládá s námi... a nad nebesa sahá jeho milosrdenství“ (Ž 103). Už se nehádá. Nesuď, říká si, nesuď, ale cti svého otce i matku a Hospodinu dobrořeč, má duše. Slepý disident odmítající většinový názor, obecné mínění, dávno se starověkým trpitelem klade ruku na ústa svá (Job 39,34).

„Mistře, tento-li zhřešil, či rodičové jeho, že se slepý narodil?“, zas už se nad ním dohadujou. Nehybný v tváři, jako by nevida ani neslyšel, prosí. Nataženou dlaní prosí: „Nechte mne... Nechte mne žít.“ Ale tentokrát uslyší, čím se mu srdce rozbuší: „Ani on, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm.“ Přímo zastáním Nejvyššího mu zní ten vemlouvavý laskavý hlas o možném smyslu jeho trápení: Že ne temná minulost skrývá odpověď, že není trestán ani pokutován, ale vyznamenán se může, ba měl by se cítit, svou slepotou... Bože, snad se mu nevysmívá ten člověk tady, jehož slovo ho tak rozechvělo!

„Dokud je den,“ slyší nad sebou: „musím dělat dílo toho, který mne poslal. Přichází noc, kdy žádný nebude moci dělati. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Neví, o čem to je. Nechápe světlo. Nevidí. Nikdy neviděl. A jediné dílo, které mu zbývá, v té jeho noci odjakživa, je žebrání se vším, co k tomu patří, a tak i teď - dobře zná ten zlověstný zvuk spravedlivých úst nad sebou, ale přitom cítí, že docela zblízka se k němu ten člověk sklání a šátrá po zemi ve svém odplivnutí a vlhkým čímsi se jeho očí dotýká a tiše mu říká: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe...“

Od chrámu to bývalo přes celé město Sýrařským údolím na jih cestou k Hnojné bráně, kudy stékají městské splašky do skal hlubokého údolí Hinom k věčné potupě míst, kde kdysi plály ohně na oltáři Molocha požírající děti modlářů v Izraeli. Pár kroků před ní, u brány Studničné, je rybník, vlastně nádrž na vody Gihonského pramene přiváděné sem do opevnění od úbočí chrámové hory skalním tunelem přes půl kilometru dlouhým Ezechijášova vodovodu. (Odtud Siloe - „Poslaný“ nebo „Vedený“).

Asi vzal někdo slepce za ruku a možná houf zázrakuchtivých ze zástupu kolem se pustil spolu s ním tou cestou. Ježíšovy nejbližší ale zaměstnává víc poselství: prorocká výpověď Mistrova konání: Vyschne-li v ústech (řečníci s tím mívají neblahou zkušenost), člověk nepromluví. Sliny umožňují ústům řeč ... a prach? S tím mají denně co dělat, provází jejich vcházení i vycházení, je přímo symbolem lidské existence. Bláto z prachu cesty a slin Ježíšových úst, jako amalgam lidské každodennosti a řeči jeho slov, dává zaslepeným všedností prohlédnout. Spatřit, co oči nevidí, co správně lze vidět jen srdcem takto dotýkaným. „Umyl se a viděl,“ čteme. Ježíš znázornil, co předtím napověděl. Zviditelnil, jak že je světlem světu, aby postrčil, posunul jejich i naše myšlení.

„Dokud jsem na světě, světlo jsem světa, léčivé, osvobozující. A dokud trvá den (a můj čas se mezi vámi krátí), musím dělat dílo toho, který mne poslal. Přichází noc, čas libujících si ve tmě. Mým odchodem se setmí a tohle, tak přímé mísení lidské s jinou, Boží skutečností už možné nebude: Svět mne víc neuzří, ale vy mne uzříte; protože já jsem živ, i vy živi budete“ (J 14,19). „Tmy přikryjí zemi a mrákota národy“ (Iz 60,2), „ale vám vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na svých paprscích“ (Mal 4,2), platí jeho lidu, lidu víry, naděje a lásky.

Možná, že Bůh to zamýšlel a od počátku nabízel jinak, než že se golgotskou hrůzou nad světem takhle zatmí. Svědčil by o tom i Ježíšův pláč nad Jeruzalémem. Pláč Synovy lítosti nad zmarem jiné, Otcem obmýšlené šťastnější možnosti: Dějiny světa, který miluje, se pro sebevědomou zatvrzelost lidské (i naší) svévole a pýchy budou ubírat jinudy. Tmou, údolím stínu smrti. To skrápí slzami.

Janovský Ježíš to po setkání s Řeky krátce před smrtí po onom slavném prohlášení: „Nyní je soud světa tohoto...“ (J 12,31), znovu připomíná: „Ještě malý čas světlo s vámi jest. (Říká zástupům, světu kolem sebe.) Choďte, dokud světlo máte, ať vás tma nezachvátí, protože kdo chodí ve tmách, neví, kam jde. Dokud světlo máte, věřte v světlo, abyste synové světla byli“ (J 12,35.36). Čteme, že odmítli. Neuvěřili. A pokud ano, ze strachu si to nechali pro sebe: „Milovali slávu lidskou víc než Boží;“ (v.43) smutné svědectví.

Tady zvolil a volí svět alternativu ze všech jiných možností, o nichž jen Bůh sám ví, tu nejhorší a nejtragičtější.

Ale vraťme se k dramatu šťastlivce, který za velkého pozdvižení přichází od rybníka Siloe: Kdekdo si ho pamatuje jako prosebníčka a ušlápnutou nicku a teď tu před nimi stojí jako rozžatá pochodeň jiný, proměněný člověk. Osobnost.

„Co ty o něm pravíš, poněvadž otevřel oči tvé,“ dorážejí na něho rozčilení, všelijak svou učeností světlo zaclánějící strážci soboty.

„Že prorok jest,“ neváhá ani na okamžik.

„My víme, že je hříšník. Vzdej chválu Bohu!“

„Je-li hříšník, nevím. Než to vím, že byv slepý, nyní vidím.“

Ani mezi sebou si rady nevědí. Hledají v tom trik, kouzlo jakési nebo podvod. Volají rodiče a znovu se pokoušejí toho člověka splést a slyší: „Řekl jsem vám. Neslyšeli jste? Chcete to opakovat, jakože opakování je mátí učenosti, chcete i vy být jeho učedníky?“

To si dovolil dost. Spílají mu, zlořečí a zastrašují: „Ty jsi jeho učedník. My jsme Mojžíšovci. K Mojžíšovi mluvil Bůh. Tenhle nevíme, odkud jest.“ (A přitom učenec Nikodém z jejich středu dávno za všecky poctivě přiznal: Víme, že jsi od Boha přišel Mistr, protože žádný nemůže, co ty činíš, leč by Bůh byl s ním. J3,2). Pro ně tenhle případ tady, tohle obtížné individuum, které tu v den sváteční straší, si troufá a neomaleně ústa otvírá:

„To je jistě divná věc, že vy nevíte, odkud je a otevřel oči mé...“ Všichni ovšem znají to o Mesiáši, o Služebníku Hospodinově otvírajícím oči slepých podle proroctví Izaiáše. Jako Boží vidoucí tu teď před nimi stojí před chvíli ještě slepec a nýmand: „Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší, ale kdo by ctitel Boží byl a vůli jeho činil, toho slyší. Od věků není slýcháno, že by kdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, kde by na to vzal?“

Neslýchané! Zuříce nezmohli se než na starou písničku: „Ty ses všecek v hříchu narodil a ty nás učíš?!“ a vyhnali ho. Jako nečistého jej odsoudili a vyobcovali.

Ježíš, kazatel, legenda z Nazaretu ho přijímá jako Syn Boží a říká mu: „Na soud jsem přišel na tento svět,“ a míní tím zřejmě, co se tu právě děje: Že přišel k soudu, jímž svět soudí sám sebe a odsuzuje se do tmy bloudění a nesmyslnosti. „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych spasil, abych zachránil“ (J 12,48).

K soudu, do procesu hynutí svého stvoření poslal Bůh svého Syna na svět a postavil ho k záchraně. Ustanovil jej obhájcem toho, co zahynulo. Obhájcem ne vůči Božskému soudci, ale proti sudičskému světu a ďábelskému žalobníku (Zj 12,10). To je smysl jeho zástupnosti: „Aniž Otec koho soudí, ale všechen soud dal Synu,“ říká Ježíš (J 5,22) a dodává: „Já nesoudím, já neodsuzuji žádného (J 8,15), ale narodil jsem se, přišel jsem na svět a jeho soud, abych svědectví vydal pravdě. Kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (J 18,37). Služebník Hospodinův přišel, jak prorok předzvěděl, aby zjevil soud. Aby odhalil národům soud, který se děje a probíhá a trvá zde do našich dnů.

Kdo koho žaluje? Kdo koho soudí? Kdo pro koho či proti komu svědčí? Kdo zapisuje a kdy a jak to skončí? Ptejte se na Písma (radí Ježíš). Vedeni a inspirováni zákonem Ducha života v Kristu, se vyznáte. ON, on sám je dostatečný k vysvobození. Závěrem uvažování o soudu světa, jehož jsme účastni, soustřeďme svoji pozornost na chvíli, kdy v noční zahradě se schylovalo ke zločinu na Bohu zastánci, k násilí a potupě Přímluvce a lidského Dobroděje mezi námi. Evangelisté shodně svědčí o tom, jak Ježíše sevřely hrůzy marnosti: Ti, které miluje, hájí a zachraňuje, teď na něm spáchají neodpustitelné. Dávno za ně pokládá svou duši“ chléb z nebe sestupující který dává život světu. Každým okamžikem svého života od chvíle, kdy ho pokřtil Jan, se rozdává. Proto ho Otec miluje (J 10,17). Ale co teď bude s nimi? n e o d p u s t i t e l n ý m i? Toho se děsil a s „křikem velikým a slzami poníženě prosil a vyslyšen je v tom strachu,“ píše v duchovním porozumění apoštol křesťanům z Židů (Žd 5,7). „Ačkoli Syn Boží, z toho, co strpěl, naučil se poslušnosti, totiž spoléhání na toho, který vidí dál.“

Od těch dob věříce v něho, pokřtěni jsme ve smrt toho neodpustitelného v nás; toho o Boha nás olupujícího a Bohu odcizujícího: „Zemřeli jste, skončili jste se svým dosavadním způsobem a život váš skryt je s Kristem v Bohu,“ píše apoštol Kolosenským.S Kristem, který na cestě jeho poslání a povolání je s námi po všecky dny, až do skonání světa (Mt 28,20),se náš život zjevuje v slávě (Kol 3,4). Ve slávě prozření ke světlu života, ve slávě vidění Božího království a zůstávání v jeho milování.

A věřím, že Otec to Synu zápasícímu v Getsemane nezatajil; že mu dal spatřit, jak svým zmrtvýchvstáním vyvádí z žaláře vězně a z vězení ty, kteří sedí v tmách. Jak v nich ze ztuhlosti smrti křísí a s bolestí rodí nové srdce, jak to dávno v Duchu svatém předjímali proroci (Ez 36,26 aj.), a jak ono z Ducha narozené tepe krví Nové Smlouvy, žije a živí se, sílí duchovním pokrmem, chlebem těla Kristova a Božího Slova, které zůstává k životu, k životu věčnému. Amen.

V Luhu nad Morání, 9.10.2005 s. j. h.