Devět bran/Brána sedmá – Svatý Jismach Mojše z Íhelu a Svatý Ojhav Jisrúel aptský jakož i Svatý Kálevský

Devět bran Jiří Langer
Brána šestá – Svatý rebe reb Šmelke z Mikulova a Svatý rebe reb Pinches z Frankforta	Brána sedmá – Svatý Jismach Mojše z Íhelu a Svatý Ojhav Jisrúel aptský jakož i Svatý Kálevský	Brána osmá – Svatý reb Jákev Jicchek z Lublína

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 158–173 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Brána sedmá

Tři vysoké tamaryšky na té širé pláni
zvedají vršíčky až k nebeské báni.

Učitelé naši a naši páni

Svatý Jismach Mojše z Íhelu

a

Svatý Ojhav Jisrúel aptský

kéž nás jejich zásluhy opatrují a chrání,

jakož i Svatý Kálevský

nejdražší je vždy ten poslední.

Učencům říkáme »ešle ravreve«, to znamená: tamaryšky mohutné. Tak pevně koření v moudrosti a Víře a ve svatých skutcích! Jako tamaryšky v té zemi palestinské.

Jenže svatý Jismach Mojše nebyl tamaryšek! Byl sladký datlovník. Jmenoval se totiž vlastně Mojše Tajtlboum a tajtlboum právě znamená česky: datlovník. Mluvíme-li však o slavném autorovi, nejmenujeme ho zpravidla jeho vlastním jménem, nýbrž jménem jeho nejvýznačnějšího spisu, po případě jménem jeho vezdejšího působiště. Rabi Mojše Tajtlboum z Íhelu (Ujhély) napsal knihu, kterou nazval »Jismach Mojše« (Nechť se raduje Mojžíš). Neříkáme tedy: reb Mojše Tajtlboum učinil to či ono, reb Mojše Tajtlboum pravil tak či onak, nýbrž říkáme: svatý Jismach Mojše tak učinil, svatý Jismach Mojše to řekl. Autor a jeho kniha je totéž a jedno. Jméno díla nebo působiště nahrazuje jméno světcovo. Přemýšlejte o tom a uznáte, že tomu je tak.

Svatý Jismach Mojše byl veliký učenec už v mládí. Nespokojil se však s pouhou učeností. Znal pravdu slov Talmudu, že »ten, jemuž jde toliko o učenost a o nic víc, je jako bez Boha«. I hledal tedy svatý Jismach Mojše cestu k Pánu Bohu.

Chasidismus se mu líbil velice. Jen jedno nechápal: Jak mohou být chasídové neustále tak lehkovážně veselí? Stojí přece v Talmudu, že se nikdo nesmí příliš veseliti v tomto světě, že nikdy se nesmí naplnit smíchem ústa naše, pokud nebude znovu vystavěn Chrám na hoře sionské.

I rozhodl se svatý Jismach Mojše, že bude putovat do Lublína, to jest k lublínskému Jasnovidci. A takto se modlil svatý Jismach Mojše v srdci svém, než se byl na cestu vydal:

»Pane světa! Ty znáš nejtajnější myšlenky lidské a víš, že se snažím, abych ti sloužil celým srdcem a celou duší. Víš také, že trpím, když mysl má je stísněna pochybami. A přece učenci naši, blahé paměti, praví v Talmudu: »Tomu, jenž přichází, aby se očistil, bývá pomoženo.« Nestojí ovšem v Talmudu »tomu Bůh pomáhá«, nýbrž »tomu bývá pomoženo«. To znamená, že netoliko, Pane Bože, ty samojediný pomáháš člověku, aby se očistil, nýbrž že mu pomáháš prostřednictvím svých světců, učitelů našich. Dej tedy, ó Pane, aby mi svatý Lublínský k poznání Pravdy pomohl, tak aby veškeré mé pochybnosti byly již navždy rozptýleny!«

Tak se tedy modlil svatý Jismach Mojše v srdci svém, než se vydal na cestu do Lublína.

Když tam dorazil, zahleděl se mu svatý Lublínský do očí a pravil:

»Proč jste tak smuten? — Pravda, máme se neustále rmoutit pro zničení Jerusaléma a pro spálení Chrámu, pravdivá je však také věta, kterou vyslovil jeden mudřec: Radost budiž na tvé tváři — žal v srdci tvém! — Krásným podobenstvím to znázornil« — pokračoval svatý Jasnovidec — »můj svatý učitel rebe reb Šmelke z Nyklšporka: — Byl jednou jeden král, který byl zbaven trůnu a vyhnán z říše své. Dlouho bloudil světem nemaje, kam by hlavu složil. Ten nešťastný král měl však jednoho přítele z mládí. K tomu se vposled uchýlil. Byl to chuďas. Královského psance však s radostí přijal a ubytoval v své chudobné chyši. Snažil se, chuďas, aby příteli poskytl, co jen mohl, a osladil jeho hořký úděl. V duchu při tom želel osudu nešťastného krále, navenek se však vesele tvářil a přítele všemožně obveseloval. A ten lidmi zapuzený král — to je Král všech králů, dobrotivý Bůh, pochválen budiž! My jsme jeho starými přáteli. Zevně se radujeme neustále, neboť chceme, aby též on se s námi veselil. Uvnitř nám však krvácí srdce tajným zármutkem nad Vyhnanstvím Božím.«

»Snad nejednám správně,« pokračoval svatý Jasnovidec, »že před vámi odhaluji nejhlubší tajemství smutku duše. Avšak Talmud praví: »Tomu, jenž přichází, aby se očistil, bývá pomoženo.« To znamená, že nejen Bůh sám mu pomáhá, nýbrž že též my, učitelé, máme být Bohu nápomocni v očistě lidské duše.«

Tak do posledního záhybu přesně znal lublínský Jasnovidec myšlenky každého člověka a tak účinně rozptyloval veškeré pochyby.

Jindy přišel svatý Jismach Mojše do Lublína na sobotu. Modlil se spolu s Jasnovidcem a s chasídy v modlitebně. Když dospěli až k modlitbě »Duše všeho živého žehná jménu tvému, ó Pane…« modlitbě, kterou se máme modliti zvlášť zbožně, neboť při ní vyměňujeme svou noční šabesovou duši za denní, tu napadlo najednou svatému Jismach Mojšemu, že zapomněl v svém hostinském pokojíčku klíček u skříně, kde měl uschovány peníze. Peníze, které cestou vyžebral pro chudé chasídy. Což jestli někdo, vida klíč v dírce, skříň otevře a peníze odcizí?

Nadarmo si v duchu opakoval, že přece snad v Lublíně nebude zlosyna, jenž by kradl i o svatém šabesu. Neustále viděl před sebou klíč, trčící v dírce skříně, a nemohl myslit na modlitbu.

Nakonec si uvědomil, že tyto myšlenky jsou nástrahou ďábla, že ďábel chce ho takto odvrátit od pobožnosti. I vzchopil se svatý Jismach Mojše a jal se modliti vroucně. Na klíč už nepomyslil.

Bylo po bohoslužbách. Chasídové zasedli se svatým Lublínským k tabuli. Tu se Jasnovidec najednou obrátí k svatému Jismach Mojšemu a povídá:

»Co je to s vámi, reb Mojše? Až k modlitbě »Duše všeho živého« jsem viděl vašeho ducha, jak jde s námi v pobožnosti. Pak se mi však ztratil a nespatřil jsem ho, až teprve při chvále Stvořitele Světla a Tmy. Cožpak smí člověk takhle se dát splést — zapomene-li klíč…? —

Když ještě žebrával svatý Jismach Mojše o milodary pro chudé, uviděl v jedné krčmě několik mužů, hrajících v karty. Byla to sebraná cháska! Koňští handlíři a jarmarečníci, nevzdělanci a hrubci a všelijací přibránkové. Avšak ani tací lidé nesmějí nám být lhostejní. I je jsme povinni milovati a ne jimi opovrhovati. Můžeme-li tedy způsobiti, aby si získali zásluhu tak velikou, jako je udílení almužny, nesmíme si dát ujít příležitost. Svatý Jismach Mojše k nim přistoupil a požádal je o milodar. Hráči, jsouce rozezleni, že se někdo opovažuje rušit je ve hře, skočili na svatého Jismach Mojše a místo milodary zasypali ho poličky. Svatý Jismach Mojše trpělivě vyčkal, až si na něm vztek vylili, a potom pravil:

»Tohleto bylo pro mne. Co však teď dáte těm chudým?«

Slova světcova zněla tak pokorně, tak prostě a zároveň tak mocně, že hrubce odzbrojila. Sáhli do kapes a penězi věru neskrblili. Jejich zásluha byla nesmírná, neboť svatý Jismach Mojše jim ponížení i bolest odpustil a ještě jim za vše požehnal.

Tak naplnil slova proroka Jeremiáše (Threni 3,30): »Bijícímu nechť nastaví svou tvář, do sytosti nechť příkoří snáší!«

»Mrtvé pohřbívati« je jeden z desíti skutků, jimiž získáváme blaho věčné i vezdejší a s jejichž konáním také nikdy neotálíme. — Vyjma soboty a svátky pohřbíváme své mrtvé ihned, jakmile naposled vydechli. Rozhodně ještě před západem slunce. Na křesťanský zákon, podle něhož se má čekat s pohřbem tři dny, nedbáme u nás na Východě ani dost málo. Pravda, vypravuje se i v Talmudu, jak jednou pohřbili mladého muže do skalního hrobu, a jak strážcové, kteří u sluje podle tehdejšího zvyku každého pohřbeného tři dny hlídávali, z hrobu mladíkova klepání uslyševše, kámen odvalili a obživlého osvobodili. Ten mladík žil potom ještě dlouhá léta a zplodil jednadvacet synů a dcer. Ale že by se takové obživnutí v hrobě mohlo přihodit také za našich časů, o tom nám věru nic známo není. Milostivý Bůh by zajisté nic tak hrozného nedopustil. Pohřbíváme tedy mrtvé ihned. Ostatně, vždyť se také vždycky přesvědčíme, že smrt nastala. Položíme nebožtíkovi před chřípí husí peroutku, a když se na ní ani pápěrka nepohne, je to přece neklamný důkaz, že mrtvý je opravdu mrtev… Čím dřív je potom pohřben, tím lépe pro něho. Nepohřbené tělo trpí totiž mnohem větší muka než jsou bolesti, jež mu působí v hrobě červi a hniloba. A dbáte-li po celý život opravdu ostražitě, aby se vaše rty nikdy nedotkly nějakého zakázaného pokrmu nebo nápoje, tak se přece nemusíte tlení v hrobě ani drobet bát. Světci v hrobě vůbec nikdy nezetlí. Leží v hrobečku pěkně jako v postýlce a budou v něm ležet, pokud nepřijde zmrtvýchvstání. Že vám nelžu, můžete se snadno přesvědčit, nahlédnete-li do svaté knihy »Réšit Hokmá« od rabího Elije de Vídas. Najdete tam o tom, jak těla zesnulých světců nepodléhají hnilobě, dokladů několik.

Svých mrtvých nepohřbíváme v rakvi, jak snad činíte vy. To Bůh uchovej! Položíme milého nebožtíka na dno hrobu přímo matičce zemi do obnaženého klína. Jakož je psáno: »… a v prach se obrátíš«. Jen podél boků dáme mu, když už leží tam dole v hrobě, dvě prkna jako postranice a byl-li to za živa člověk učený a zasloužilý, tak ho ještě jedním prknem pokryjeme, abychom, až budeme hrob zasypávat, neházeli hroudu po učenci ani po smrti. Také ovšem nesmíme nic cenného k mrtvému do hrobu položiti nebo s ním pohřbíti. Vždyť i ten modlitební plášť, v němž tam v hrobě leží zabalen, musí být před pohřbem roztržen tak, že by ho živý používat nesměl. Na oči položíme nebožtíkovi dva střepy. Na každé oko jeden. Ty střepy mu nezůstanou na očích věčně. První spadne hned, jak se mu potom narodí vnouče, a druhý spadne, když se narodí druhé.

Když člověk zemře, je dušička zprvu jako omráčena. Jako když vyjdeš z hluboké tmy do prudkého světla. Teprve za chvíli se z toho probéře. Neodpoutává se však od těla ihned. Prvních sedm dní pobývá střídavě u hrobu a v bytě, v němž ten člověk zemřel. Proto těch sedm dní dochází do onoho bytu deset mužů a modlí se tam s truchlícími pozůstalými obvyklé každodenní modlitby. Nebohá dušička je moc ráda, když se vrátí domů a slyší tam ta známá svatá hebrejská slova. Po sedm dní plane v domě zesnulého zádušní světélko a vedle světélka je sklenice vody a ručník. V té sklenici se dušička koupá a ručníkem se otírá. Po těch sedmi dnech opouští starý byt už navždy. První rok létá od hrobečku do nebe a z nebe zase ke hrobečku a odtud zase do nebe a tak neustále. Teprve za rok se usídlí na trvalo na nebesích. Ale ani potom neopouští hrob zcela a ráda se k němu občas vrací. Na příklad o svatém šabesu, o svátcích a o novoluní, nebo když přátelé a známí se tam přicházejí pomodlit. Proto je náhrobní kámen, aby měla dušička kde spočinout. Bílý je ten kámen, protože též kosti jsou bílé.

— A proč vám tohle všechno tady povídám?

Protože svatý Jismach Mojše poslal jednou dva žáky do Liženska, aby se tam pomodlili na hrobě svatého rebe reb Mélecha. Neboť, kdo aspoň jednou v životě navštíví hrob rebe reb Mélechův, je si jist, že nezemře bez pokání. Na cestu udělil svatý Jismach Mojše žákům tuto radu:

»Až vstoupíte v Ližensku na Dobré místo (rozuměj na hřbitov), řekněte: Slibujeme, že almužna, kterou za chvilku dáme chudým, bude platit spáse oné duše, která první zpraví na nebesích svatého rebe reb Mélecha, že jsme přišli k jeho náhrobku, abychom se tu modlili.

A jak tohle dušičky nedávno zemřelých uslyší, poběhnou jako o závod, aby zvěstovaly novinu duši světcově. Každá bude chtít být první, aby zásluha almužny byla její. Na onom světě blaží zásluha almužny nesmírně.«

Svatý Jismach Mojše byl z oněch duší, kterým Pán Bůh čas od času dává sestoupiti na tento svět, aby jej povznesly a posvětily. Vypravoval, že je na světě už po třetí.

Nejprve se narodil ovečkou. Jednou z oveček, které pásával náš praotec Jakub u strýce Labana. Na svém svatém těle ukazoval svatý Jismach Mojše podivné jízvy, které měl od narození. Byly to stopy ran holí z dob, kdy byl ovečkou Jakubovou. Neboť praotec Jakub byl pastýřem kázně dbalým.

Po druhé — vyprávěl — byl jsem jedním z těch Izraelitů, které Mojžíš vyvedl z otroctví egyptského. Na poušti jsem se však dal zlákat zpupným Kórachem a tak jsem náležel k té jeho rotě dvou set padesáti mužů, které potom pohltila země za živa, jak psáno.

»Ale rebe,« namítali žáci, »jak jste se mohl dát Kórachem pohnout k vzpouře proti našemu milovanému učiteli Mojžíšovi?!«

»Ach, kdybyste věděli, jakou moudrost vkládal Kórach do svých námitek proti Mojžíšovi a jak sladce dovedl přemlouvat!« vysvětloval jim svatý Jismach Mojše. — —

Nikdo neví, kdy přijde Spasitel. Den co den může přijít, možná, že ještě dnes. Tak stojí v Talmudu a tak to kodifikoval svatý Majmonides ve svých třinácti článcích Víry. V to také všichni věříme a v to doufáme. Svatý Jismach Mojše plnil tento článek Víry jako nikdo jiný na světě širém.

Po všechny dny života svého neustále vyhlížel, zdali již Spasitel přichází, a v noci, když se ukládal k odpočinku, nařizoval sluhovi, aby bděl a aby jej probudil, jakmile pozná, že Spasitel je již tu. Do poslední chvilky svého pozemského života věřil, že se dožije příchodu Spasitelova.

Krátce před smrtí se vzchopil a řekl:

»Pane světa, celý život jsem žil v důvěře, že mi dopřeješ, abych se dožil příchodu Vyvoleného tvého; a ty, Pane Bože — tys mne podvedl, »dý host mech gefopt«!…«

Tak neohroženě smí mluvit s Pánem jen jeho syn nejmilejší. Jakož je psáno rukou Mojžíšovou: »Můj syn prvorozený — Izraél«.

Svatý Jismach Mojše umíral s pevným předsevzetím, že uskuteční po smrti to, čeho mu nebylo přáno dosáhnout za živa: že uspíší příchod mesiášův.

Mrtvé tělo, pokud není pohřbeno, není prosto všeho života. Nereaguje snad na vnější vjemy, má však nejasné vědomí o všem, co se vůkol děje a mluví. Tenkrát, když rabín pronášel nad tělem svatého Jismach Mojše pohřební řeč a v ní se zmínil o předsevzetí drahého zesnulého, že nám pošle mesiáše, jakmile se jeho duch do nebes povznese — tu sebou jeho mrtvé tělo před zraky všech přítomných trhlo. Důkaz, že nezapomněl!

Na nebesích byli v rozpacích. Mnoho duší musí býti ještě vykoupeno a mnoho svatých jisker z kalu hmoty oproštěno a očištěno, než bude moci vzejíti den spásy. Ale jak se zachovat k novému příchozímu? Co počít s jeho plánem, aby jej nemohl uskutečnit? První hroudy dopadly na tělo světcovo a duch, zproštěn hmotných pout, se povznesl k nebesům. I přijali ho nebešťané s velikou slávou. Dříve však, než byl s to, aby pronesl první slovo, poctili ho čestným úkolem. Požádali ho, aby jim trochu kázal. Tak krásně, jako kázával, když byl ještě na zemi.

Svatý Jismach Mojše, uvyklý po celý život kázati, nemohl milým nebešťanům odepřít. Co na tom, bude-li ještě chvilku pokračovat ve své činnosti pozemské také zde na nebi? Jal se tedy kázat.

Kázal andělům Páně a všem svatým tam na nebesích o službě Pánu Bohu, o pokoře a prostotě, o radosti a lásce, jak nás tomu učil na zemi. Kázal a kázal — tam nahoře ve věčné blaženosti ubíhá čas velmi rychle — své vývody podporoval citáty ze svatého Písma, Talmudu i kabaly, kázal nebešťanům a kázal — a káže jim dosud. Ani zdaleka není ještě se svým kázáním u konce.

A tak syn Davidův k nám zatím ještě nesestoupil. Sedí spoután okovy ve své královské komnatě tam na nebesích, krvavé slzy roní nad utrpením naším, pomoci nám nemůže. A svatý Jismach Mojše stále ještě tam káže a káže — — —

Řekli jsme, že svatý reb Mojše Tajtlboum se pamatoval na svá předchozí vtělení. Není po té stránce mezi světci výjimkou.

Svatý reb Šíje Hešl z Apty, neboli svatý »Ojhav Jisrúel« (Přítel Izraele), jak jej podle jeho životního díla nazýváme, vyprávěl o sobě, že je na tomto světě již po desáté. Na rozdíl od reb Mojše Tajtlbouma íhelského měl vždy čelné postavení. Před dávnými tisíciletími byl veleknězem v chrámu jerusalémském, jindy opět byl předsedou synhedria, nejvyššího soudu jerusalemského. Z těch dob se pamatoval na nejednu zajímavou událost. Také byl knížetem Židů v Mezopotamii a podobně.

O nejvznešenějším svátku našem, přísném postu svatého Dne smíření, v modlitbě Misif (Musaf) líčí se nám bohoslužba, jak ji konával velekněz v chrámu jerusalemském. Stojí v modlitbách: »A když vstoupil velekněz v chrámu do místa nejsvětějšího, takto se modlíval…«

Svatý Ojhav Jisrúel, když se o svatém Dni smíření modlil v Aptě před oltářem, zpíval:

»A když jsem býval veleknězem v Jerusalemě, takto jsem se modlíval…«

Když svatý Ojhav Jisrúel zemřel, přenesli ho v noci andělé Páně z Polska do Svaté země a tam jej ti nebeští hrobníci pochovali ve svatém městě Tiberias na břehu čistých vod jezera Genezaretského, po boku proroka Hošei, jmenovce jeho.

»Služebníkem Božím« nazývá Písmo Mojžíše netoliko za jeho života, nýbrž též po smrti. To je podivné. Což je možné, aby někdo sloužil Bohu i po smrti? Svatý OJHAV JISRÚEL to vysvětlil takto:

V Talmudu stojí, že Bůh nařídil umírajícímu Mojžíšovi, aby duše jeho oznámila v ráji praotcům, že Hospodin splnil svůj slib a že odevzdává zemi Kanaanskou jejich potomkům. To duše Mojžíšova opravdu učinila, a tak Mojžíš co posel Hospodinův, i po odchodu z tohoto života vykonával vůli Boží, a po právu je tedy nazýván »služebníkem Božím« i po smrti.

Písmo svaté mluví často o ruce Boží, pravici Boží, o uchu Božím, oku Božím, o ústech Božích a nohách Božích. Bůh však je nekonečno samo. Bez míry a bez času a bez podoby jakékoliv. Jak může být tedy řeč o oku Božím, o uchu Božím a podobně? — To vysvětluje svatý Ojhav Jisrúel takto:

Tak jako naše tělo vytváří na zemi svůj obraz stínem, jejž vrhá, podobně utváříme konáním svým Boha nekonečného k obrazu našemu: Konáme-li dobro, utváříme tím pravici Boha-Člověka. Odpíráme-li zlu, utváříme levici Boha-Člověka. Nepohlížíme-li na ošklivé věci, tvoříme Jeho oči. Nepopřáváme-li sluchu lžím, tvoříme Jeho uši a podobně. To od nás Bůh žádá a to si máme uvědomiti, abychom povždy dobré konali a nehřešili, AMEN.

Svatý Jasnovidec vyslal kdysi z Lublína dva žáky na dalekou cestu do Maďarska. Ne do Íhelu! Až do Káleva u Debrecína. Nařídil jim, aby tentokrát světili svátek Pesah nikoli doma v Lublíně, nýbrž tam u kálevského rabína. Jmenoval se reb JICCHEK ÁZIK TOUB.

Celý měsíc byli žáci na cestě. Když do Káleva dorazili, byl již předvečer svátku. V domě rabínově byli vlídně přivítáni. Jaké však bylo jejich zklamání! Rebecn, chci říci paní rabínová, nebyla oděna, jak se sluší na cudnou dceru izraelskou. Byla vám vyšňořena jako křesťanka. Rabín sám neměl na sobě rabínskou řízu, ale byl oblečen šatem docela obyčejného sedláka. V ruce držel ještě k tomu bič.

Nadešel svatý večer. Všichni zasedli k sváteční hostině velikonoční, k tomu našemu »séderu«. Na stole v stříbrných svícnech planuly svíce a ležely tři macesy, sněhobílým ubrouskem přikryté. V pohárech se perlilo pravé uherské víno. Hořké byliny, kost v popeli spálená a velkonoční vajíčko, petržel, rozstrouhané jablko se skořicí, vše bylo podle předpisu srovnáno a připraveno k domácí pobožnosti, jak náleží.

Žáci se však přece jen chvěli rozčilením. Celé okolí bylo tak nezvyklé a »gójské« zjevy hostitelů tak málo nasvědčovaly, že pokrmy jsou připraveny podle přísných předpisů velkonočních! Smějí se tu tedy v tomhle domě chasídští lidé jídla vůbec dotknout? Kdyby jich sem nebyl jejich vševidoucí učitel poslal, věru, že ani vody by se zde nenapili.

Rozpaky žáků vzrostly brzy ještě více. Rabín povstal a pronesl první slova pobožnosti, jak od pradávna zvykem:

»Toto jest chléb bídy, který pojídali otcové naši v zemi egyptské. Kdo hladov, nechť vstoupí a jí s námi! Kdo chudý jest, nechť vejde a slaví s námi svátek Osvobození! Letos ještě zde, napřesrok však už v Zemi izraelské. V tomto roce jsme ještě otroky, v roce příštím budeme však již jistě lidem svobodným.«

Jen ta slova rabín dořekl, když tu v tom okamžení slyší žáci, jak venku zastavil povoz a nežli se nadáli, vstoupili do světnice noví hosté. Lidé příliš zbožní to asi nebyli. Jestliže to vůbec byli také Židé. Vždyť přijeli povozem již po východu hvězd! Tedy již o svátku. A ve svátek je nám přece jízda zakázána. Rabín a jeho žena je však přivítali jako staré dobré známé, s velikou radostí, ba s úctou. Žáci zbledli. Neboť stáli tváří v tvář třem statným maďarským důstojníkům v stejnokrojích a ještě k tomu ke všemu též nějaké dámě. Byla velmi krásná. Jak ta Šulamit z písně Šalamounovy. A jak pěkně byla oblečena! Bělostný šat z jemného mušelínu zahaloval jako obláček její postavu, ztepilou jako palma. Na vlasech jako noc černých, které se jí v bohatých vrkočích vlnily až po pás, měla upevněn nádherný zlatý diadém, na němž zářily perly, rubíny a diamanty jako nejkrásnější hvězdy nebeské. Rajská vůně žáky ovanula. Málem byste řekli, že to do Káleva přijela tenkrát na ty svátky nějaká královna. Ovšemže žáci sklopili ihned zrak. Ani za nic by nebyli popatřili v tvář ženy. Co uviděli, viděli jen mžiknutím oka.

S touhle společností byli žáci nuceni zasednouti k séderu, který byl přivítáním příchozích na chvilku přerušen. Byla to však tenkrát pobožnost prapodivná.

Modlitební knihy velkonoční, »Hagády«, neotevřel ani rabín ani rebecn, ani ti hosté. Pravda, ruce si všichni umyli. Všichni jedli macesy a hořké byliny, a všichni také vypili čtyři číše vína, jak Zákon káže. Nemodlili se však. Jen maďarsky se bavili, smáli a maďarské písničky zpívali. Žáci ovšem slovu nerozuměli. Neboť »tútriš«, to jest maďarsky, neznali. Vždyť přece byli z Lublína.

Však si jich také nikdo nevšímal. Nerušeně si mohli pěkně přečíst celou »Hagádu« i na konec tu povídku o jehňátku, jež otec koupil za dva šestáčky, a jak ta kočka milé jehňátko zakousla, jak kočku sežral pes a psa zabila hůl. Tu zase spálil oheň a byl za to uhašen vodou. Vodu pak vypil vůl a toho řezník zakošeroval a řezníka zakošerovala Smrt a Smrt nakonec odstraní Bůh, pochválen budiž! A tak přece ti milí žáci si celou Hagádu přečetli a tím jehňátkem skončili jako každého roku činíváme. A také ti hosté se už zdvihli a s rabínem loučili. Teď se ta dáma také obrátila k žákům a s čarovným úsměvem na rtech se jich cosi tázala. Zdali jsou spokojeni, či zda se jim to líbí, nebo něco takového. Oslovila je jistě jen tak ze zdvořilosti. Takové vznešené dámy podobně mluvívají.

Žáci se nezmohli na odpověď. Tak byli zmateni. Vždyť si teď zaboha ani nevzpomenou, jak to k nim vlastně mluvila. Maďarsky asi sotva. To by jí přece nebyli vůbec rozuměli.

Byli rádi, když bylo po svátcích a mohli se vrátit do Lublína. Tak neveselých svátků jakživi nezažili. Čímpak jen se tolik prohřešili, že je za to jejich svatý učitel takhle ponížil a do téhle Tatarie poslal.

»Bláhovci!« přivítal je svatý Jasnovidec se smutným úsměvem. »Kdybyste byli na otázku, zdali jste srozuměni, přisvědčili, byli byste tím přivodili na svět věčnou Spásu. Neb vězte, že ti tři, které vám bylo přáno spatřiti, byli praotcové Abraham, Izák a Jakub, a ona královna byla sama Svatozář velebnosti Boží. Od vašeho »ano« záviselo příští Mesiášovo, spojení Boha s jeho Velebností a zánik Smrti a zkázy navždy. Ach, proč jste zmeškali příležitost!…« Takovéhle tedy míval svatý Kálevský hosty!

Onoho svatvečera, o němž byli lublínští žáci tam v dáli u kálevského světce, prohlásil v Mikulově svatý rebe reb Šmelke, jeho někdejší učitel:

»Podivno, že dnes neslyším kálevského rabína. To se jistě zase jednou modlí maďarsky.«

Kálevský cadýk, reb Jicchek Ázik Toub, byl světec neobyčejný. Byl z největších světců vůbec. Odkud přichází, kam spěje, nikdo nevěděl. Tajemný byl život jeho. Odíval se do selských šatů. Ty však byly — z papíru. Byl neustálými posty tak vysláblý, že šatů látkových na těle neunesl. Bičem, který stále nosil, bičoval své tělo.

Jedenkrát, procházeje se poli po příkladu praotce Izáka, uslyšel pasáčka, jak zpívá maďarskou píseň o růžičce a kohoutkovi. Svatý Kálevský se zastavil a naslouchal. Když píseň dozněla, přistoupil k pasáčkovi a žádal ho, aby mu ji opakoval. Odměnil jej za to dukátem. Třikrát si dal tu písničku opakovat a tři dukáty pasáčkovi daroval. Po čtvrté ji pasáček už nezazpíval. Nemohl. Zapomněl ji od té chvíle navždy.

Byla to jedna z písní, které před dávnými věky pěli levité v chrámě jerusalemském. V Izraeli byla už zapomenuta. Celá je maďarská, jeden verš je však hebrejský. Nyní znají všichni chasídové píseň svatého Kálevského. Zpíváme ji v řeči židovské, ale blaze tomu, jenž ji dovede zazpívat maďarsky. Maďarsky? — Ach nikoliv! Není to maďarština. Ne, není. Slova písně jsou upletena z tajemných jmen svatých andělů Páně. Vypadá to jen, jako by to byla maďarština.

A kdo je ten kohoutek a kdo je ta růžička? To chápou jen světci.

Dne sedmého v měsíci adaru, v den, kdy oplakáváme úmrtí našeho učitele Mojžíše, toho dne zemřel také světec kálevský. Leží v Kálevě v temném sklepení a jeho náhrobek zdobí jenom jeho jméno. Nad ním hoří věčné světlo.

Čekej tam, růžičko, čekej a čekej,
až ti mě jednou dá Pán Bůh rozmilej!
Kdy už to bude,
ach, kdy už to bude?! — —

Vy však nyní, kdož žíti chcete, do té druhé Brány se mnou vejděte, neb tam se dočtete

— že svatý Šeló pražský byl té krásné Rut vtělení aneb o těch slastech manželského spojení — Co ta ctnostná panna Bejle dělá v příbytku, aj, co divného shledá světec na dobytku — Jak z toho papírku vycházela záře převeliká a proč ta nebohá nevěstinka chudinka tak fňuká — A co ten náš milý vozka všelikého podniká — A co ta Železná hlava Jasnovidci vytýká — Jak se ten hříšník tolik raduje, pročež pak jej svatý Jasnovidec nade všechny miluje — Načež následuje, jak Ďábel hubuje a na okénko bubnuje — Paní Bejle je pak bdělou strážkyní aneb Jasnovidcovo přehrozné skončení a jeho předpovědi truchlivé naplnění — Co svatý Dyvre Chájim o světci vypravuje a že i ta jeho dcerka učencova je — Jak ten svatý Dyvre Chájim zpěvu naslouchaje zdráhá se vejíti v bránu ráje — Kterak Víru vyznávati se pokouší, při čemž pak i toho podkarpatského doktora vzpomenout se sluší — Jakož i co všecko svatý Jasnovidec učí — Tím pak se ta epištola už končí.