Devět bran/Brána šestá – Svatý rebe reb Šmelke z Mikulova a Svatý rebe reb Pinches z Frankforta

Devět bran Jiří Langer
Brána pátá – Svatý rebe reb Mešilem Žíše z Hanipoli a Svatý rebe reb Mélech liženský	Brána šestá – Svatý rebe reb Šmelke z Mikulova a Svatý rebe reb Pinches z Frankforta	Brána sedmá – Svatý Jismach Mojše z Íhelu a Svatý Ojhav Jisrúel aptský jakož i Svatý Kálevský

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 139–157 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Brána šestá

Dvé sloupů opěrných Zákona Božího,
dvé svící zázračných světla nebeského.
Tajemní blíženci blankytu věčného
z otce jediného,
rodu vznešeného,
ducha pokorného
a srdce čistého.

Náš učitel a náš pán

Svatý rebe reb Šmelke z Mikulova

a náš učitel a náš pán

Svatý rebe reb Pinches z Frankforta,

bratři věrní a svatí, nerozluční za živa i po smrti.

Slyšte, co vše vytrpěli —
a jak se za nás hříšné bili — jako lvi zmužilí,
bychom povždy zbožně žili —
a vůli Boží plnili — aniž zahynuli.

Kéž by nás Světlem svých zásluh na věky chránili! Nejedno místo Čech a Moravy je posvěceno kroky světců a myslitelů. Učenců, znalých Talmudu a kabaly v takové míře, že za našich časů si to jen málokdo umí představit. Dnes už namnoze jen několik řádek, krátká zmínka v dějepisné knize je jediným pozemským svědkem někdejší slávy oněch výtečných lidí. Druhdy jen větrající žulový kámen, kdesi na opuštěném hřbitůvku venkovském nám svými napolo nečitelnými nápisy hebrejskými hlásá, že pod ním je »ukryt« vynikající učenec, a těch několik slov v kameni vyrytých k nám mluví o životě, působení a utrpení.

Jsou však ještě v živé paměti někteří z těchto dávno odešlých. A ne-li u nás, tož aspoň kdesi na Východě, daleko od hranic zemí koruny české, nedozněla dosud ozvěna slov jejich a jména některých českých a moravských měst — a nikoliv právě největších — jsou známa židovským dětem východní Evropy jediné jakožto působiště vynikajících rabínů zašlých staletí.

Takovým místem je Mikulov na Moravě. Nejeden učenec proslavil tuto velikou kdysi židovskou obec. Vždyť i sám rabi Lev byl před svým příchodem do Prahy rabínem v Mikulově. Nás však zajímá především rabí Šmelke Lévi Horovici, jehož náhrobek a modlitebnu, jakož i jizbu, ve které hloubával v kabale, podnes v Mikulově ukazují s pietou a hrdostí příležitostným návštěvníkům.

Mystická vlna chasidismu se nikdy nepřevalila na západ, přes hranice slovanských zemí východní Evropy. Na území bývalých Uher, kde působil reb Mojše Tajtlboum v Íhelu (Ujhély) a reb Jicchek Ázik Toub v Kálově, rozšířil se chasidismus spíše jen formálně. Bratří Horovicové Pinches a Šmelke, potomci našeho pražského rabína Pinchasa, pronikli jediní ještě dále.

Budu vám o těchto svatých bratřích vyprávět, co jsem kdy slyšel a co jsem četl ve starých knihách hebrejských.

---

Mladší bratr Pinches stal se vrchním rabínem ve Frankfortě nad řekou Mohanem. Starší Šmelke v našem Nyklšporku, čili Mikulově. Jak k tomu došlo, je hodno zaznamenání.

V obou městech se uprázdnily rabínské stolice současně a oba slavní bratři dostali nabídky obou obcí též současně.

»Jdi ty do Frankforta!« radil Šmelke mladšímu Pinchesovi. »Ty jsi významnější než já a Frankfort je větší obec než Nyklšpork.«

»Ne, ne!« říkal Pinches. »Do Frankforta půjdeš ty! Jsi významnější a jsi také starší. Já půjdu do Nyklšporka. Je to pro mne beztak až příliš veliká čest.« Dlouho se oba bratři přeli, kdo půjde kam. Neboť každý si cenil druha víc než sebe. Na konec se dohodli, že budou putovat k svému učiteli, svatému rebe reb Bérovi do Meziriče a podle jeho rozhodnutí že se zařídí. Vždyť tak jako tak chtěli k němu jít, aby jej požádali o vyložení jistého nesrozumitelného místa v tajemné knize »Zóhar«.

Když do Meziriče přišli, vznikl mezi nimi před samým prahem světcova domu nový svár.

»Vstup nejdříve ty, poněvadž jsi významnější než já!« říkal Šmelke Pinchesovi.

»Ne!« ohražoval se Pinches. »Ty vstoupíš první. Ty jsi významnější.«

Jak se tak před domem prou, vystrčí najednou svatý rebe reb Bér oknem hlavu a volá:

»První ať vstoupí ten, jenž bude rabínem v Nyklšporku. Ten je tím význačnějším.«

I pospíšil Šmelke a vkročil první. Nepokládal se za lepšího. Ale chtěl, aby se bratr stal rabínem ve větší obci, ve Frankfortě. Pinches nemohl odporovat. Kdyby byl vstoupil první, byl by se stal ve Frankfortě rabínem Šmelke. Vypadalo by to však, jako by on, Pinches, se pokládal za lepšího. A s tou myšlenkou se spřátelit nemohl. Zkrátka, bylo rozhodnuto. Ve slavném Frankfortu se stal rabínem mladší Pinches, v malém Mikulově — a tím ovšem vrchním rabínem země moravské — starší Šmelke.

Svatý rebe reb Bér přijal tedy bratry už »usmířené«. Blahopřál jim k jejich nové důstojnosti a potom jim vyprávěl velmi krásný příběh o jednom knížeti, jenž se svými vladyky vládne nesmírné říši. Nato oba bratry propustil v míru a v pokoji.

Vrátili se do hostince. Tu si teprve vzpomněli, že se přece chtěli svatého rebe reb Béra pozeptat na smysl onoho nesrozumitelného místa v Zóharu. Mrzeli se, že zapomněli. Najednou se jim však vybavil příběh o knížeti, který jim světec povídal. Zamyslili se nad tím, a hle, ono místo v Zóharu je jim rázem srozumitelné. Povídka o knížeti byla podobenství, které vše osvětlovalo.

---

Předtím přišli jednou do Meziriče, aby svatého rebe reb Béra poprosili o vysvětlení talmudského příkazu, podle něhož jsme povinni chváliti Pána Boha za všechno zlé zrovna tak zplna srdce, jako jej chválíme za vše dobré.

Světec jim řekl:

»Jděte do učebny, vyhledejte tam mého žáka Žíšeho a toho se na to zeptejte! Žíše vám to poví nejlépe.«

Bratři Žíšeho vyhledali.

Božínku, jaký to byl chudák! Tělo, strašlivě vyhublé hladem a bídou, měl ověšeno hadry. To byly jeho šaty. Celým svým zjevem dokazoval, že jeho život je jen strádání a utrpení.

»Jak je možno, abychom Pána Boha chválili za všechno zlé právě tak, jako ho chválíme za vše dobré?« tázali se ho bratři.

»To vám opravdu neumím vysvětlit,« řekl chudák Žíše zamyšleně. »Abych vám totiž řekl pravdu, mne dosud nikdy nic zlého nepotkalo…«

Na světě není zla. Všechno je ve skutečnosti dobré. Záleží jen, přijímáme-li svůj úděl s láskou, pokorou a odevzdáním jako náš milý rebe reb Žíše.

---

Žíše také oba bratry přivedl na spásnou cestu chasidismu. Byli původně žáky největšího odpůrce chasídů, rabiho Eliji »Gúena« z Vilny a chasídské zvyklosti byly jim s počátku proti mysli. Nechápali rebe reb Bérův způsob života. Svatý rebe reb Bér totiž úzkostlivě skrýval své skutky před zraky světa, takže se nezasvěceným jevil jako člověk naprosto obyčejný. Z bludu vyvedl bratry Žíše. Jím poznali, že i andělé Páně mohou žíti na této zemi co prostí lidé.

Bratři pronikli záhy do nejtajnějších hlubin chasidismu. Jejich vroucí zbožnost se přenesla potom i na ostatní žáky rebe reb Bérovy.

Tehdy pravil svatý rebe reb Bér:

»Až dosud byl můj dům plný svící, ale ty svíce nebyly rozžaty. Nyní dopadly na ně dvě jiskřičky — a všechny svíce se rozsvítily.« —

A rebe reb Šmelke pravil, když na konec odjížděl z Meziriče:

»Zprvu jsem se mnoho postil. Chtěl jsem tím své tělo naučit, jak má snášet světlo duše. V Meziričí však, kde jsem prožil tolik zázračných věcí, naučila se má duše snášenlivosti s temnem těla.«

---

Mikulovští chystali novému rabínovi slavné uvítání. Proslovy měli již nachystány.

Svatý rebe reb Šmelke však žádal, aby ho nechali nejdřív chvilku o samotě. Když se tak stalo, počal se sám vítati proslovy, v nichž svoji učenost a zbožnost oslavoval. Mluvil povýšeným hlasem, a pánové ve vedlejší místnosti všechno slyšeli.

»To máte tak,« vysvětlil jim potom své počínání. »Až mě budete oslavovat, uslyším z vašich úst takovou chválu, že kdybych jí uvěřil, zpyšnit bych mohl, před čímž mě Bůh opatruj! Říkám si tedy nejdříve tu chválu sám. Tak nejlépe vidím, jak jsou všechny tyhle uvítací komedie směšné a nepravdivé.«

---

Rebe reb Šmelke byl sice v Mikulově přijat s velikým nadšením a s okázalostí, na růžích ustláno tam však nikdy neměl. Mikulovští už přičichli k západnickému osvícenství a s mystickým snažením chasídského rabína z Východu se neuměli spřátelit. Dobrý poměr kalila zejména jedna podivnůstka rebe reb Šmelkeova. Na rozdíl od ostatních rabínů nechtěl totiž mluvit ani jidyš, natož německy. Mluvil zpravidla jen čistou hebrejštinou, a mikulovští vzdělanci řeči proroků tehdy už skoro nerozuměli. Do sporů musil několikráte zasáhnout svatý rebe reb Mélech liženský, jenž uměl každému mluvit do duše, i hříšníkovi nejhoršímu. Rebe reb Mélechovi se také skutečně vždycky podařilo rozpory v Mikulově, i když ne trvale urovnati, tož aspoň dočasně zmírniti.

Jednou si dobíralo několik mikulovských šviháků rebe reb Šmelka.

»Připustíte, pane rabíne, že my máme před vámi polskými velikou přednost.«

»Jakoupak?« divil se svatý rebe reb Šmelke.

»My jsme vždycky dokonale čistí a na našem oděvu nenajdete jedinké skvrny, kdežto z vašich krajanů, třebas jsou i učenými rabíny, špína jen kape. A přece stojí v Talmudu, že učenec se dopouští smrtelného hříchu, trpí-li na svém šatě skvrnu.«

»Máte pravdu!« odpověděl pohotový rebe reb Šmelke. »To skutečně v Talmudu stojí. A stojí tam dokonce, že čistota je první ze stupňů, vedoucích k duchu svatému. U nás, Židů polských, není nikdy nemožné dosáhnouti ducha svatého. Z toho má čert strach a dělá nám proto potíže už od počátku. Kouká, jak by nám zabránil dosáhnout třebas i jen toho nejnižšího, prvního stupně: čistoty. U vás není nebezpečí, že se vám kdy dostane daru ducha svatého. A tak vás může čert klidně nechat žít v tělesné čistotě a spolehnout se na vás. Ví, že vám na svatosti ani za mák nezáleží. Buďte si tedy jen pěkně čisti!«

---

Při každém svém kroku jsme povinni v pomoc Boží doufati a důvěrou v Nejvyššího posilovati sebe i bližní. Kolikrát každodenně při těch našich trampotách řekneme »Pomoz Pán Bůh!«? To nelze ani spočítat. Ano, neustále jsme povinni doufati a své bližní utěšovati, ač víme, jakými hříšníky všichni jsme, a že si Boží pomoci nezasloužíme. Avšak milost Boží je nekonečná. To jen nevěrci nevědí. Jak jsou proto hodni politování! Jak smutný je asi jejich život! Ne, to už ani život není! Smrt je to. Smrt bez naděje, bez světla Víry. Bůh nás opatruj před životem tak bídným! V jedné věci jsme však i my povinni — praví svatý reb Šamšn z Ostropolji — v jedné věci jsme všichni povinni být naprostými nevěrci! Ano, nevěrci, kteří na pomoc Boží nepomýšlejí. V jednom případě by bylo hříchem říci: »Pomoz Pán Bůh!« Když k nám totiž přijde nějaký chuďas a prosí o almužnu. Tu jej nesmíme jen tak odbýti lichými slovy útěchy a dovolávat se pro něj pomoci Boží. Nikoliv. V tomhle případě nesmíme říci nic, nýbrž musíme pěkně »ruku otevřít pro chudého bratra nebohého a dávati a dávati«, jakož psáno je rukou Mojžíšovou. V tom případě musíme tedy opravdu být »nevěrci«. Tu svatý reb Šamšn z Ostropolji praví: Buďte nevěrci!

Touhle zásadou se ovšem řídil i náš rebe reb Šmelke. A jak se jí řídil! Důchody rabínů mikulovských byly v oněch dobách značné. Avšak u svatého rebe reb Šmelka bylo peněz pořád pomalu. Každičký žebrák, který u něho zaklepal, byl podarován tak štědře, že rebe reb Šmelkovi a jeho rodině nezůstávalo už takřka ani zbla. Všechny peníze, které během dne dostal, rozdal ještě před západem slunce chudým. Při východu hvězd nesměla být v jeho domě ani vindra. Svatý Baal-Šem mu byl zářným příkladem v tomto počínání. A když náhodou nebylo po ruce peněz, rozdával svatý rebe reb Šmelke třebas i bytové zařízení. Cokoli se vůbec dát mohlo.

Jednomu žebrákovi daroval drahocenný prsten.

»Co jsi to zase udělal?!« zahořekovala paní Šajndl-Bíne, starostlivá manželka rebe reb Šmelkova. »Vždyť tenhle prsten stál čtyři sta rýnských!«

Byla arci též paní Šajndl-Bíne světice nesmírná. Kéž nás chrání Světlo jejích zásluh! Dobročinná a milosrdná. S chudými by byla rozdělila své srdce převzácné. Ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských. Ty se jen tak nevyhodí.

Svatý rebe reb Šmelke se na okamžik zarazil. K radosti manželčině rozkázal, aby ihned přivedli žebráka zpět.

»Poslechni,« řekl mu, »právě se dovídám, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Tak pozor, až jej budeš prodávat, ať tě nikdo nenapálí…«

---

Rebe reb Šmelke měl ještě jednu podivnůstku. Byl s jedné stránky jako ten Comte de Lautréamont. Skoro nikdy nespal. Stále jen studoval a rozjímal. A když se přece tu a tam rozhodl, že si na chvilku odpočine, neuléhal na lůžko, nýbrž spal sedě, aby neztrácel mnoho času.

Také rebe reb Pinches chtěl bratra napodobit a nespat. Ale nedařilo se mu. Rebe reb Šmelke to bratrovi jak náleží vysvětlil:

»To je tím, že moje duše pochází ze světa věčného šabesu, kdežto tvoje ze světa věčného novoluní.«

A Marjem, jejich sestra, vyprávěla o rebe reb Šmelkovi toto:

»Jedné noci, po několikadenním bdění, podepřel si hlavu a usnul. Když se za chvíli probudil, viděl, že mu shasla svíčka. Polekán, že bude nucen studium na chvíli přerušit, vystoupil, ještě rozespalý, z podkrovní světničky na střechu domu se shaslou svíčkou v ruce. A hle, na pokraji střechy podává mu neznámá ruka oheň. Rebe reb Šmelke si rozsvítil, a nestaraje se o dárce ohně a o ostatní mimořádné okolnosti, vrátil se k své knize.

Po chvíli ho však napadlo, že tu není všechno v pořádku. Kdo byl ten, jenž mu oheň podal? Se země až na střechu nikdo dosáhnout nemůže a žebříku tam nebylo.

I modlil se svatý rebe reb Šmelke k Bohu. A tu mu bylo oznámeno, že Nebesa pociťovala přerušení jeho studia jako velikou ztrátu. I vyslala proroka Eliáše, aby mu oheň přinesl.

Když svatý rebe reb Šmelke tohle uslyšel, zaplakal. Mnoho dní se potom postil, protože zavinil, že pro něj, nehodného, se musil prorok tolik obtěžovati.«

---

Avšak i zdravý spánek je dar Boží. To byl nucen rebe reb Šmelke jednou uznat. Do Mikulova zavítal svatý rebe reb Mélech z Liženska. Sám mistrovi ustlal, urovnal pěkně podušky a prosil jej, aby se aspoň jednou jak náleží vyspal. Rebe reb Šmelke nemohl tak váženému příteli odmítnouti. Spal celou noc a když se ráno probudil, byl čilý a svěží, jako nikdy předtím.

A což, když se potom po obvyklé koupeli počal v modlitebně modliti! Ještě nikdy neslyšela stará synagoga mikulovská tak krásné modlitby.

Po skončení bohoslužeb řekl:

»Teď vím, že Bohu lze sloužiti i spánkem.«

---

Nikdo nepronikne tajemstvím myšlenek svatých cadýků v hodině, kdy stojí v modlitbách před tváří Nejvyššího. O svatém rebe reb Šmelkovi píše očitý svědek, reb Mojše Tajtlboum, doslovně toto:

»O svátcích stál na modlitbách před oltářem a myslil na nejvznešenější tajemství. Pěl při tom dlouhé, neustále nové a nové melodie podivuhodné krásy, jakých lidské ucho nikdy neslyšelo a slyšeti nebude. Bylo zřejmé, že si nebyl vědom svého zpěvu. Jeho duch dlel ve výšinách, kdežto hlas vyluzoval se rtů ony zázračné zpěvy, sladké všem posluchačům.«

---

Císař pán chystal jakési nařízení, které, kdyby bylo vešlo v platnost, bylo by přivodilo konec svaté obce mikulovské. I vydal se svatý rebe reb Šmelke do Vídně, u císaře orodovat. Provázel ho toliko jeden žák, Mojše Jehíde Lejb, pozdější rabi v Sasově.

Bylo to na jaře. Na Dunaji právě rozpukaly ledy a ani jediný převozník nechtěl se odvážit přes rozvodněnou řeku. Neohrožený rebe reb Šmelke si však nedal svůj záměr rozmluvit. Šlo o bytí či nebytí celé obce. Kdo by tu váhal nasadit život?! Chtěli se tedy sami přes řeku přeplavit. Ale nikdo jim nechtěl půjčiti loďku. Byl tam však jakýsi pekař s díží. Povídá: »Já vám půjčím tu díži, můžete se v ní pustit na Dunaj, chcete-li.« To řekl jen tak, aby je poškádlil. Jenže svatý rebe reb Šmelke se poškádlit nedal. Povídá: »Tak tedy dobře!« Dal díži na vodu a s reb Mojše Lejbem si stoupl do té díže. To se rozumí, že si v ní nesedli. Na to není v díži místa. Plavili se stoje. Svatý rebe reb Šmelke zanotoval onu starou píseň, kterou pěl Mojžíš s Izraelity, když táhli z Egypta Rudým mořem a kterou s námi zase bude pět, až přijde zmrtvýchvstání. Reb Mojše Lejb ze Sasova učiteli přizvukoval.

»Bohu já zpívám, jenž se vzepjal,
jezdce i koně srazil do moře.
Bůh — toť píseň a vzdor.
Ejhle, to Bůh je mých otců, Jeho uctívám…«

A sotvaže se nad vlnami Dunaje vznesla první slova té svaté písně, hle, díže se od břehu odpoutává a kry ledové, jakoby dojaty čarovným zpěvem, se jí uctivě vyhýbají.

»Dechnutím tvého chřípí kupí se vody, ó Bože,
příboje strmí: jako hrady, přívaly tuhnou v moře útrobách.«

Pluje milá díže s našimi světci, pluje mezi ledy, a jak se blíží druhé straně, tak tam rostou řady sensacechtivých Vídeňáků, kteří přihlížejí s břehu neobvyklému divadlu, statečně povykujíce. Než my si jich ani trochu nevšímáme, uličníků.

»Kéž pohltí je propasti mořské,
kéž zapadnou jak ten kámen v hlubinách!
Hrdostí svou znič všechny nepřátele,
dej vyšlehnout svému hněvu, nechť stráví: je jako slámu!«

Též císař, vyrušen jsa křikem, slezl se svého trůnu a pozoruje tu zvláštní podívanou oknem paláce i s ministry svými.

»Ó, kéž zachvátí je děs a hrůza,
než na druhý břeh přejde tvůj lid, Bože,
lid, jenž náleží jen tobě!
Nechť Hospodin vládne na věky a á-á-ž…«

Zpěv dozněl. Dížka šťastně přistala, a hle, císař pán už vítá naše plavce. Svatá obec mikulovská je zachráněna! Tenhle císař byl podivný člověk. Však jsme již o něm slyšeli. Jmenoval se Josef a náhodou právě tehda císařoval za svou matku, paní Marii Terezii.

---

Svatý reb Chájim ze Sanzu (Nový Sandec) vypravoval, jak svatý rebe reb Šmelke vzkřísil kdysi mrtvého. Přítomní talmudisté vrtěli nad tím vypravováním hlavami.

Svatý reb Chájim se rozhorlil:

»Kdyby mi někdo řekl, že svatý rebe reb Šmelke z Nyklšporka kráčeje hřbitovem, několik set let starým, vzkřísil třeba sto tam odpočívajících nebožtíků, věřil bych tomu a hlavou bych nevrtěl.«

A lublínský Jasnovidec pravil:

»Osmnáct let jsem se v Nyklšporku učil a nepamatuji se ani na jediný okamžik, v němž svatý rebe reb Šmelke nebyl v myšlenkách vhroužen v Boha.«

---

Svatý rebe reb Šmelke odešel se světa dne druhého v měsíci ijáru roku 5538 (1778). Byla v něm vtělena duše proroka Samuela.

Nástupcem jeho v Mikulově byl jeho žák reb Mordechaj Benét, který je autorem několika pojednání talmudických. Nejznámějším z nich je výklad ke spisu jeho středověkého jmenovce Mordechaje. Reb Mordche Benét byl zázračným mužem netoliko v životě, ale i po smrti. Několikrát lehla svatá obec mikulovská popelem, avšak jeden dům zůstal vždy nedotčen a plameny se mu vyhnuly.

Ten dům patřil za oněch časů jednomu hodnému křesťanovi, jemuž svatý reb Mordche Benét udělil za jakousi laskavost své požehnání. A to jeho požehnání přečkalo věky a uchránilo onen dům před hrůzami požárů. Kéž chrání též nás i ty naše milé střechy nám nad hlavami ode všeho zlého, (— jež ať raději ani nepřijde! —) abychom se dožili v míru Mesiášova příští již brzy a za našich dnů se všemi věrnými Izraele, AMEN!

Rebe reb Šmelke mnoho nepsal. Toliko jeho výklady k Pěti knihám Mojžíšovým se nám dochovaly. Zaznamenal je jeho žák svatý reb Jisrúl z Kožnice svým úsečným slohem a nazval je »Divré Šemuél« (Slova Samuelova).

Zato byl jeho frankfortský bratr Pinches výtečným literátem. Napsal celkem sedm spisů. Jeho »Haflaá« je z nich nejslavnější. Rebe reb Pinches v stáří oslepl zákalem. Jen jedno oko si dal operovat. Pravil, že dívat se na tento svět je zbytečné, a k službě Pánu Bohu že postačí mu oko jedno.

Zemřel v roce 5562 (1802) — nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!

Málem bych však byl zapomněl na něco velmi důležitého. Svatý rebe reb Šmelke znal i budoucnost:

Žil tehda v svaté obci mikulovské jeden člověk, zámožný kdysi, jenž však veškerého jmění svého pozbyl. A tenhle člověk pořád jen škemral, aby mu svatý rebe reb Šmelke jakési ověření sepsal, z něhož by patrno bylo, že není on žebrák lecjaký, nýbrž občan vážený. Vyzbrojen pak psaním tím na cestu světem vydati se hodlal, věda, že souvěrec nižádný, popatře v písmo tak posvátné, od prahu svého neodežene ho, nebohého. Rebe reb Šmelke však dokumentu takového vydati jemu nechtěl, říkaje, že raději sám co živ podporovati jej bude, než aby vykonal dílo, které by dost možná mnoho zla naplodilo. Ten člověk tedy vida, že po dobrém nepořídí už asi ničeho u svatého rebe reb Šmelka mikulovského bez povážení k podniku se odhodlal, jenž zajisté hoden pochvaly není. K vrchnosti se obrátil s poníženou prosbou, aby světce nejmilostivěji přiměla vyhověti té žádosti jeho. A kníže pán, kterýžto člověka onoho ještě za lepších časů byl znával, bez pomyšlení vyslyšel ho též nyní. A tak, ač nerad velmi, byl svatý rebe reb Šmelke přece jen nucen vyplnit to nerozvážné jeho přání, načež ten člověk sebral to psaní a na vandr se vydal bez váhání. A vskutku, štěstí mu přálo. Za roků málo — takových peněz v světě vyžebral, že až on do té své moravské vlasti se navrátí, boháčem největším věru že budou jej mikulovští zváti.

Až tu dne jednoho na cestě s jakýmsi tovaryšem se setkal. (Toho počestného cechu žebráckého.) Ten pak, spatřiv to písmo rebe reh Šmelka svatého, nejinak, než že mu je náš krajánek vydati musí, začež pak on svůj měšec, plný jak se sluší, na památku že jemu dává. A jak se už stává, náš rozmilý Mikulovský té tovaryšově žádosti — vyhověl, jaksi z kolegiálnosti. (V té době ovšem svatý rebe reb Šmelke mikulovský nebyl již mezi živými; to nutno taktéž uvést do známosti.) A poté se ti dva rozešli s poctou a zase šli dál každý svou cestou.

Jenže ten milý tovaryš daleko nedošel. Velmi se chudák roznemohl a nižádný dryák mu nepomohl, neb třetího dne zemřel a lidé milosrdní jej pochovali. Když však do rubáše už jej oblékali, tu našli u něho, nebohého, to písmo rebe reb Šmelka svatého. I nemeškali a milé písmo bez okolků do Mikulova poslali. Aby tam zvěděli, že tu pochovali jejich občana váženého. (Tak se totiž domnívali.) A když poté v Mikulově to psaní dostali, nejinak než že ten jejich dobrý občan vpravdě zemřel, taktéž sobě mysleli. Zatím však náš milý krajan nevěda, co se stalo, zdráv bloudil dále světem, neb doufal, že ještě prospěje žebrotou svým dětem i bez toho psaní. Ale marné namáhání, nikdo mu teď nic nedal, až se chudák ze všeho, co dřív vyžebral vydal a teď se vrací k domovu po sedmi hladových letech bez šmejcaru,^[1] jako když vyšel.

Nyní však poslyšme, co se tam zatím stalo. Když tehda ta klamná zvěst o té jeho smrti do Mikulova dospěla, tu jeho věrná manželka velmi zatruchlila, neb že ovdověla si myslila. Pročež tedy nemeškala a po druhé se honem vdala, jakož i svému druhému choti — aniž s tím prvním rozloučena byla — tré pacholátek povila. Takové tři memzérim! Jak hrozné to, vám povím. Tací parchantíci, zcela bez své viny, k životu krutému jsou navždy odsouzeni. Nikdy nevejde, kdo je mamzér, do stavu manželského; buď klet a potupen až do skonu svého! Tak dí náš Zákon božský a takhle sparťansky chráníme svůj čistý plamen krbu rodinného.

Zkrátka, abych už skončil to smutné povídání. Když se ten náš milý poutník zas domů navrátil a ty caparty zatracené z čista jasna spatřil — žalostí mu puklo srdce a zemřel v tom okamžení; a to všecko přivodilo jen to osudné psaní, a to všecko viděl svatý rebe reb Šmelke v duchu svém svatém už sedm let napřed. Neb z které jiné příčiny by se byl tehda tolik zdráhal sepsati onomu chudákovi své poručení? — Svatý rebe reb Šmelke! — Kéž jeho zásluhy chrání nás i naše potomky ode všeho zlého až na věky, AMEN!

Také jsem tuhle slyšel, že prý jacísi umělci — z těch dnešních, jejichž knížek se my chasídové nedotýkáme — tuto historii všelijak rozpiplali a romány z ní nadělali. Nikomu však nepověděli, kde ji byli zvěděli: V té naší chasídské Říši! (— To asi zapomněli.)

Z moudrosti svatého rebe reb Šmelka

Svatý reb Avrúm Chájim ze Zločova, autor knihy »Órah la-Hajjim« (Cesta k Životu), se kdysi otázal svatého rebe reb Šmelka, jak je nám možno milovati svého bližního jako sebe samého i tehdy, když nám ten »bližní« — ubližuje.

»Odpověď na tuto otázku je dána posledními slovy tohoto Božího přikázání: …sebe samého«, řekl mu svatý rebe reb Šmelke. »Všechny duše tvoří dohromady jeden nedílný celek. Jedno těleso duchovního principu lásky a moudrosti, nazývané kabalou »Duše Adamova«, a každá lidská duše je toliko článkem, jedním z duchovních údů nebo ústrojů, tohoto duchovního celku. Udeříš-li se vlastní rukou, nebo kopneš-li se vlastní nohou — zda budeš proto svou ruku nebo nohu trestati? A dopustíš-li se pošetilosti vlastní hlavou — byl bys blázen, kdybys sám sebe za to poličkoval. Když ti tedy někdo ublíží, uvědom si spojitost všech duší a že ty i ten tvůj bližní jste vlastně součástí jediného nadosobního já, stejně tak, jako jsou tvá ruka, noha nebo hlava součástí jednoho těla. Uvědomíš-li si to — jak by ses ještě potom mohl hněvat na sebe samého«?«

A jak možno milovati i ty, kdož se prohřešují proti Bohu?

»Všechny duše jsou jiskrami božství. Jestliže některá jiskra Boha nekonečného se propadla do bahna a kalu — zdali nám jí nebude líto? Zdalipak jí nebudeme nápomocni, aby se opět odpoutala a celým svým leskem zazářila? Vždyť přece je součástí samého Boha!«

Našemu pokolení:

»Ke klisně vozu Faraonova přirovnávám tě, milá má.« — Tímto podobenstvím promlouvá v Šalamounově Písni Písní božský Ženich k své Nevěstě, svaté Obci izraelské. Jeho slova mají však význam zejména v našem pokolení. Zpravidla totiž vídáme, že živá bytost táhne za sebou věc neživou, nikoli však, že by naopak věc neživá táhla za sebou nějakou bytost živou. Přihodilo se to, když Izraelité kráčeli Rudým mořem. Tam vozy — tedy věci neživé — strhly za sebou do moře Faraonovy koně i s jezdci, tedy živé bytosti. — To ovšem nebylo přirozené. Přirozené je, aby živé táhlo za sebou neživé, jak tomu bývalo dřív. Dřív bylo lidem povznesení ducha přednější než hmotné blaho. Dřív tedy táhl Duch, to jest život, hmotu za sebou. Věci duchovní předcházely věci hmotné. V našem pokolení je tomu však naopak. Dnes jsou lidem hmotné požitky přednější než potřeby duše. Tak tedy táhne mrtvá hmota živé za sebou. Jako tenkrát, když vozy Faraonovy strhly za sebou klisny i jezdce do propastí mořských…

A teď něco pro Kierkegaarda:

Těžiště zkoušky Abrahamovy nebylo v tom, že uposlechnuv rozkazu Hospodinova byl hotov z lásky k Bohu obětovat syna svého jediného, ale v tom, jak se zachoval, když mu Bůh nařídil, aby spoutaného již syna zase osvobodil a nechal na živu. Tedy v tom, že Bůh oběť, krátce před tím požadovanou, v zápětí zase odmítá. Kdyby se byl Abraham radoval, protože jeho milovaný syn byl zachován životu anebo: kdyby byl truchlil, že mu nebylo přáno svou lásku k Bohu prokázat skutečným vykonáním oné oběti — v obou případech by nebyl v zkoušce obstál.

Abraham se však radoval — jak možno bedlivým studiem Písma zjistiti — že nyní, kdy mu Bůh nařizuje, aby syna ušetřil, je mu přáno, vykonáním i tohoto nového rozkazu Božího přinésti Bohu ještě větší oběť, než jakou by bylo bývalo obětování Izáka. Byl-li totiž ochoten syna Bohu obětovati, dokázal tím, že mu je příkaz tohoto obětování něčím ještě vyšším než láska k dítěti. Nyní však, na druhý rozkaz Boží, nevykonává tohoto obětování, zříká se ho, čili obětuje i toto obětování, jež mu předtím bylo tak drahé, neboť jediné jím mohl prokázati svou neskonalou lásku k Stvořiteli. Ale i z této nové oběti, která je právě v tom, že se oběti zříká, se Abraham raduje. A to je vrchol jeho zkoušky.

A pro Einsteina:

Každé těleso skrývá v sobě cosi, co je pravým opakem jeho zjevných vlastností. Neboť živly, z nichž se skládají všechny věci, jsou síly navzájem se potírající; přesto však řízením Stvořitelovým stávají pospolu v jednotě tím, že každý ten živel se v podstatě ruší potud, pokud je v poměru k Nekonečnu. V něm, v Nekonečnu, mizí, přechází v Nic. Tak je toto Nic příčinou jednoty jinak vzájemně se potírajících živlů. (A v toto Nic se noří prorok pro zázrak.)

Vy však, kdož žíti chcete, do té druhé Brány se mnou vejděte, neb tam se dočtete

— kterak ten Mojše Tajtlboum do Lublína putuje, svatý Jasnovidec pak mu v srdci čte a pochyby rozptyluje — Jak ho ten klíček při modlitbě sužuje aneb jak svatý Jasnovidec jeho ducha sleduje a potom mu hubuje — Načež následuje, jak se svatý Jismach Mojše o chudé zasazuje, vlastní tvář pak násilníkům nastavuje a tak proroctví Jeremiášovo naplňuje — Jak své mrtvé pohřbíváme a kterak o jejich blaho dbáme — Načež svatý Jismach Mojše do Liženska posílá žáky aneb že každá dušička má ráda milodárky — A jak toužebně svatý Jismach Mojše neustále očekával Mesiáše — Jakož i že v nebi měli s ním potíže a jak tam až do dneška nebešťanům káže — Načež následuje, jak se svatý Ojhav Jisrúel desetkrát vtěluje, aj, v Jerusalemě veleknězem je — Co lublínští chasídi v Kálevě viděli a co od svatého Jasnovidce slyšeli — Proč že svatý Kálevský se do papíru odíval a k čemu ten bič nosíval — A že se tatarsky modlíval — A jak ten pasáček tu písničku zpíval.

---

1. Naši zbožní dědové a báby židovští v Čechách a na Moravě neradi vyslovovali slovo krejcar, poněvadž je odvozeno od německého Kreuz (kříž); říkávali tedy namísto toho šmejcar.