Den štěstí/Den štěstí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Den štěstí
Autor: Bohdan Kaminský
Zdroj: Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 16–19.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Den štěstí.[editovat]

Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!

Tak sotva duši paprsk dáš
a do neznáma zapadáš,
jak všecko zapadá mi,
ty dítě léta, krásný dni,
jen jednou ještě zpátky,
jen jednou zpět se ohlédni!

Mně vnořila se duše do pohádky.

A večer slavnou glorií
skráň milenky mé ovíjí,
ten úběl čela sladký —
a vlídná zář ta čistý sen
tká v plaché oko její,
v ten zrak, jenž vlhce zarosen.

A naši rtové, ti se lehce chvějí.

A ty, má milá, ke mně díš:
»Hle, zda teď duhu nevidíš
nad propastmi, jež zejí.

Viz, já teď tuším, z žití most
jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost…«

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

»Ó miláčku, mé světlo, vím«
— já děl ti retem blouznivým —
»ty chvíle bezejmenné
jsou požehnáním našich čel,
jsou vůní a jsou září
a květem, který rozpučeL

— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

Když potom láska prchne nám
k těm nadoblačným výšinám,
a úsměv z našich tváří
když vymizí — — Ó jak ti říc’.
v ten život pustý, holý,
rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezaboli?

Když bez cíle a bez dechu
jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
když drsný život svolí
nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi,
co je to, co je za štěstí…

Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

A zoufalý a ostrý mráz
pak ušlehá až k hrobu nás
a ústy zsinalými
nám slední výkřik zachvěje,
pak hrůzou srdce puká
a není, není naděje…«

A na mém čele bílá tvoje ruka.

A ty jsi děla: »Nech to, nech — —
hle, rosa chví se v lupenech
a datel v kůru ťuká
a družičce své slavík lká
a v slávě rdí se západ
a v dáli volá žežulka.

Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

Hle, jaké štěstí všude jest
a večer plný velkých hvězd,
že duše počne chápat,
i když je večer života,
že jistě, jistě kdesi
i nad ním hvězda mihotá.

Ó milý můj, proč tebe život děsí?

I kdyby zašel štěstí den,
ó proč by byl jsi nekliden?
čím byli a čím jsme si,

to vryto těžce do duší
a je to báseň velká,
jak žádný, žádný netuší…«

A líbala mne vlídná těšitelka.

»Hleď na hory a na lada —
tam lidem slunce zapadá
a nikdo z lidí nelká.
Vždyť jak ten měsíc vychází,
tak upomínka tklivá
nám v duši hvězdy nahází…«

A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.